česky  english 

rozšířené vyhledávání
Upozornění na článek Tisknout Zmenšit písmo Zvětšit písmo

Robot slaví 100!

(Archivní článek, platnost skončena 03.02.2022 / 07:08.)

Dnes 25. ledna před sto lety  proběhla v Národním divadle v Praze premiéra Čapkova vědeckofantastického dramatu R.U.R. (zkratka z Rossumovi univerzální roboti). Tato slavná divadelní hra dala světu slovo robot.

Robot - nejslavnější Čech slaví sté narozeniny

Jaroslav Veis

Píše se rok 1920 a Národní divadlo chystá po úspěchu komedie Loupežník další premiéru třicetiletého Karla Čapka, strmě stoupající literární hvězdy čerstvě zrozené Republiky československé. Hrdiny hry mají být „umělí dělníci“ neboli „živé a inteligentní pracovní stroje“. Když Čapek uvažoval, jak je pojmenovat, napadlo ho zprvu, že by to mohli být laboři, ale moc se mu to slovo nelíbilo. Řekl o tom staršímu bratru malíři Josefovi, s kterým už pár věcí společně napsali, takže na jeho názor hodně dal. „‚Tak jim řekni roboti,‘ mumlal malíř se štětcem v ústech a maloval dál. A bylo to,“ řekl později sám Karel Čapek, když se ho vyptávali, jak jeho hra R.U.R., která ho proslavila po celém světě, vznikala.

            Nejspíš o několik týdnů dříve, než malíř zamumlal svůj nápad, jak umělé dělníky pojmenovat, se asi čtrnáct set kilometrů na východ od Prahy ve vsi Petroviči poblíž rusko-běloruských hranic narodilo židovským manželům Azimovovým první děcko. Přesný den, kdy chlapec, jemuž dali jméno Izák, přišel na svět, nikdo nezaznamenal; v oněch nejistých časech a v čerstvě zrozeném sovětském Rusku měli jinačí starosti. Když ale koncem února 1923 rodina dorazila už se třemi dětmi na palubě lodi Baltic do New Yorku, data narození všech potomků uvést musela. Otec Juda tedy rozhodl: Izák se narodil 2. ledna 1920.

Od té doby se chlapec jmenoval anglicky: Isaac Asimov. Otec se totiž rozhodl zaměnit v příjmení „z“ za „s“ s tím, že se tak lépe zachová původní výslovnost. Chlapec, který se později proslavil po celém světě, později otcovu snahu dokonce reflektoval v titulu jedné ze svých povídek – Spell My Name with S (Mé jméno pište s S).

I Čapkův robot byl už v útlém věku odvezen do New Yorku, dokonce ještě o čtyři měsíce dřív, než připluli Azimovovi. Americkou premiéru hry R.U.R. uvedla divadelní společnost The Theatre Guild v broadwayském Garrick Theatre už 9. října 1922. Jak jeho jméno psát, věděl každý, upravovat nebylo třeba nic.

Amerika je veliká, avšak přesto se příběhy obou imigrantů měly protnout. Stalo se tak krátce poté, co Karel Čapek zemřel a oběma bylo právě dvacet.

XXX

Vraťme se však do Československa. Karel Čapek hru R.U.R začal psát počátkem roku 1920 s tím, že ještě do konce roku bude mít světovou premiéru v Národním divadle. Nakladatelství Otokara Štorcha-Mariena si pospíšilo a tiskem text vyšel v edici Aventinum v grafické úpravě a dřevorytovou obálkou Josefa Čapka v nákladu 2000 výtisků už na počátku listopadu. O hru stále populárnějšího autora měli přirozeně zájem nejen v Národním divadle, avšak nejaktivněji si počínala Jednota divadelních ochotníků „Klicpera“ z Hradce Králové. Agentuře Centrum, která Čapka zastupovala, hradečtí ochotníci museli slíbit, že samozřejmě počkají až po Zlaté kapličce, a svou premiéru stanovili až – nebo už – na 2. leden 1921. Pražská premiéra však byla na poslední chvíli odložena na 25. leden! Majitel agentury Ing. Kohl nechal proto hradeckým ochotníkům ihned do Hradce zaslat dopis se žádostí o odložení i jejich představení, bohužel však obyčejnou poštou a nikoli doporučeně.

Kde přesně se do plánu vloudila příslovečná chybička, nikdo přesně nezjistil. Každopádně ochotníci tvrdili, že dopis nikdy nedostali, a premiéru odehráli v původně stanoveném termínu. Podle pozdějšího svědectví pamětníků, zaznamenaného divadelním historikem Františkem Černým, ho však prostě „ztopili a tvrdili, že nedošel“. Světová premiéra zřejmě nejproslulejší české divadelní hry dvacátého století – při vší úctě k tvorbě Václava Havla – se tak paradoxně konala v podání ochotnického souboru v regionálním divadle.

Čapkovo „kolektivní drama o vstupní komedii a třech dějstvích“, jak zní podtitul R. U.R., se stalo okamžitě hitem. Na repertoáru Národního divadla vydrželo šest let a lístky se prodávaly dokonce na černém trhu. Mělo to svou logiku, Čapek šikovně vyhmátl důležité téma své doby – potenciálně ničivý vliv technologické civilizace na společnost (tomuto tématu se věnoval v řadě svých dalších děl) – a zároveň stvořil působivou varovnou metaforu modernity ovládané víc než duchem zejména sebevědomým a bezohledně praktickým rozumem a bezohledně dravým podnikáním.

Interpretací jeho metafory bylo víc, od názoru, že jde o tvrdou kritiku sobeckého kapitalismu, po úsudek, že autor varuje před pravým opakem, hrozbou vzpoury a zkázonosnou revolucí. Pro jedny byli stěžejními postavami hry lidé, pro jiné roboti.

S odstupem století se nabízejí i současnější interpretace Čapkových metafor i figur. Společnost Rossum’s Universal Robots může být – viděna dnešníma očima – globální biotechnologickou korporací srovnatelnou, pokud jde o hodnotu, inovátorství i vliv na světové události, s Googlem, Applem, Facebookem a společností Teslou dohromady. Stěžejní lidská hrdinka dramatu Helena Gloryová pak je předobrazem aktivistky současné celoplanetárně působící lidskoprávní nevládní organizace, takové, jimž se u nás pejorativně říká politické neziskovky. Lidmi stvoření roboti zahubí své stvořitele stejně, jako je (ba celou planetu) mohou zahubit zplodiny lidské činnosti a nezvratně proměněné klima.

Soudobá kritika však nebyla jen příznivá, jakkoli kladné ohlasy výrazně převažovaly. Zejména levá kulturní avantgarda Čapkovi vyčítala, že se pouze zmocnil chytlavého tématu, přičemž nic nového vlastně nepřináší a podbízí se. Vlastně jde o sofistikovaný kýč, jehož smyslem není víc než oslovit zahraniční publikum, a hlavně, proniknout do světa.

Což sice nebyl autorův první plán, nicméně právě to se stalo. R.U.R. oslovovalo publikum všude, kam hra dorazila. Jak vypočítává Jana Horáková ve své důkladné monografii věnované nejen R.U.R., ale i dalším kontextům robotického tématu, (Robot jako robot, Praha, KLP 2010), ještě téhož roku mělo drama premiéru v Cáchách, o rok později ve Varšavě, v Bělehradě, a jak již řečeno, v New Yorku, v roce 1923 v Londýně, ve Vídni, v Berlíně, Curychu a v dalším roce v Paříži, Tokiu, Budapešti a Krakově. Hru oceňoval H. G. Wells, slavný autor Války světů a jeden z nejvlivnějších světových veřejných intelektuálů své doby, který si Čapka oblíbil natolik, že později prosazoval i jeho nominaci na Nobelovu cenu. V roce 1938 se pak R.U.R. stalo první televizní inscenací v historii science fiction, když je jako jeden ze svých prvních dramatických počinů uvedla BBC.

Podobně razantně jako hra vtrhla na světová jeviště, začal český rodák robot obsazovat celosvětový kulturní, avšak i vědecký a všeobecně veřejný prostor. Na rozdíl od člověka, který se může stát jen globální celebritou, stal se globálním fenoménem, jedním ze symbolů stále mohutnější technologické civilizace (technosféry).

            Stejný, ne-li dokonce větší podíl než robotův rodný otec Karel Čapek však na tom má jeho otec adoptivní, o třicet let mladší Isaac Asimov.

xxx

Syn brooklynského obchodníka s cukrovinkami začal na Columbijské univerzitě studovat zoologii, diplom však nakonec získal v biochemii a tu pak na lékařské fakultě Bostonské univerzity několik let učil. Mezitím psal science fiction, a to se stále větším úspěchem.

Svou první povídku vydal ještě jako teenager v časopise Amazing Stories v březnu 1939. První povídku o robotech Robbie začal psát v červnu téhož roku a vyšla v září 1940 v magazínu Super Science Stories pod názvem Strange Playfellow (Podivný spoluhráč), jak ji přejmenoval šéfredaktor magazínu Frederick Pohl; Asimovovi se to jméno nikdy nelíbilo.

Tón žánru, který ve 40. a 50. letech minulého století stále víc přesahoval ghetto uhrovitých mládenců, ostýchajících se oslovovat dívky, udávala Amerika – jak také jinak v americkém století – a v ní především dva autoři: Robert A. Henlein a právě Isaac Asimov (slavné trojhvězdí zlatého věku „tvrdé“ science fiction doplňoval Brit Arthur C. Clarke).

            Do dějin žánru se Asimov zapsal zejména dvěma tematickými okruhy a s nimi spojenými knižními řadami: vedle galakticky rozmáchlé ságy Foundation (Nadace či Základna) to byla série jeho příběhů o robotech. Tvoří ji několik desítek povídek (známý je zejména soubor Já, robot z roku1950, česky vyšel v roce 1981) a romány Ocelové jeskyně (1954, česky 1970), Nahé slunce (1957, česky 1994), Roboti úsvitu (1983, česky 1993) a Roboti a Impérium (1985, česky 1993).

            Pro rozvoj jakéhokoli oboru či tématu jsou důležití nejen objevitelé, ale také ti, kdo ho soustavně rozvíjejí a adaptují. Asimov dokázal právě tohle. Vlastně staré téma umělých bytostí či živých strojů (homunkulů, androidů, automatonů) obohatil Čapkovým robotem a přidal od robota odvozenou robotiku (robotics). S invenci nejen právnickou, avšak i přírodovědeckou pak definoval tři zákony, jimiž se jím stvořený svět, v němž vedle sebe žijí/fungují lidé a roboti bezvýhradně řídí:

 

  1. Robot nesmí ublížit člověku nebo svou nečinností dopustit, aby bylo člověku ublíženo.
  2. Robot musí uposlechnout příkazů člověka, kromě případů, kdy jsou tyto příkazy v rozporu s prvním zákonem.
  3. Robot musí chránit sám sebe před poškozením, kromě případů, kdy je tato ochrana v rozporu s prvním nebo druhým zákonem.

(Inspirován nepochybně termodynamickými zákony později doplnil ještě „nultý“ zákon robotiky, fakticky ovšem čtvrtý: Robot nesmí ublížit lidstvu nebo tím, že nezasáhne, způsobit lidstvu škodu.)

Negativní formulací výchozího prvního zákona – co robot nesmí –, vycházející z tradice přirozeného práva, Asimov především učinil jeden zcela zásadní krok: robot jako umělá bytost přestal být člověku hrozbou, ale stal se jeho partnerem, ochráncem, služebníkem.

(Nadáni českou politickou skepsí bychom mohli říci, že Asimov stvořil robota s lidskou tváří, přičemž bychom zároveň mohli díky politické zkušenosti se socialismem s lidskou tváří říct zároveň dodat, že i toto byl pokus záslužný, avšak dočasný a marný. Zdaleka nejen Terminátor 1 až 3 jsou toho důkazem.)

I proto jsou Asimovovy zákony dodnes sice citovány, ale také modifikovány a rozšiřovány o další, které více odpovídají světu nikoli jen fiktivnímu, ale skutečnému, do něhož se roboti postupně přemisťují.

Už dnes jsou součástí výrobních hal, výzbrojí armád, operačních sálů i kuchyňských linek. Vlastně, zatím roboty, ne roboti. Alespoň pokud o nich mluvíme česky. K užitečným půvabům naší mateřštiny totiž patří schopnost gramaticky rozlišit živé od neživého, stroj od bytosti. Počínaje univerzálním kuchyňským strojkem a autonomně řízeným taxíkem nekonče nás zatím obklopují roboty. Roboti jako naši skuteční partneři, jakými jsou Čapkovi Primus a Helena nebo Asimovovi Robbie a Daneel Olivaw, jsou stále ještě fikcí.

xxx

Isaac Asimov robotův český původ i Čapkovu hru vždycky připomínal. Nikoli sice přímo v příbězích svých robotů, ale vždy tak činil v populárně vědeckých dílech, jichž napsal víc než kdo jiný.

Samotná hra však ho však nijak nepoznamenala ani nezaujala. Autor tohoto textu to ví přímo od něho. Koncem roku 1988 ho navštívil v jeho penthousu vysoko nad manhattanským Central Parkem a samozřejmě se na to nemohl nezeptat. Asimov odpověděl, že hru samozřejmě zná, ale žádná slova uznání, jak zásadním skvělým dílem hra byla a je, nenásledovala. Nápad to podle něho byl dobrý, ale v té hře o roboty zas až tolik nejde, alespoň ne o to, co na tématu považoval za podstatné a zajímavé on.

Suď bůh, co by na to řekl Čapek. Možná by se ho to ani tolik nedotklo. Jana Horáková v závěru již zmiňované studie Robot jako robot cituje amerického slavistu Williama E. Harkinse, podle něhož „hru měl nejméně rád ze všech svých dramatických děl“. Odtažitý Čapkův vztah k R. U. R. podle Harkinse dokládá i jeho věta v jednom rozhovoru: „Tu hru mohl napsat kdokoli“.

Možná mohl, nicméně napsal ji Karel Čapek. Díky němu se v Praze před sto lety zrodil nejen robot jako neslavnější Čech všech dob, ale aby se, podporován a definován v New Yorku Isaacem Asimovem, stal jedním z nejvýraznějších moderních světových mýtů, který se od té doby víc a víc přetváří v realitu.