česky  english 

rozšířené vyhledávání
na_celou_sirku
Foto: Archiv ZÚ Lublaň
Upozornění na článek Tisknout Zmenšit písmo Zvětšit písmo

Čeští architekti ve Slovinsku: Duffek, Krásny, Škabrout a Vejrych

Vztahy mezi Slovinci a Čechy v rámci Rakousko-uherské monarchie byly intenzivní, jejich důležitou součástí byla práce českých architektů, stavitelů a inženýrů ve Slovinsku, zejména v Lublani.
 

První urbanistický plán Lublaně

V roce 1895 byla Lublaň zasažena ničivým zemětřesením, jehož důsledky neměly jen negativní dopady. Obnova Lublaně po zemětřesení dala příležitost pro vznik moderního města. Lublaň získala svůj první urbanistický plán, o který se zasadil český architekt Jan Duffek. J. Duffek byl v roce 1897 jmenován hlavním inženýrem města a vedoucím stavebního úřadu. V lublaňské městské radě prosadil, že je zapotřebí vybudovat tramvajovou dráhu, vystavět operu, městské muzeum a regulovat řeku. Za jeho mandátu bylo vystaveno přes čtyři sta nových domů, vznikly nové ulice, mosty, parky, elektrické osvětlení ulic. Byla vybudovaná městská kanalizace, vodovod, telefonické vedení a postaveny sochy. Jeho blízkým spolupracovníkem byl český krajan architekt J. V. Hráský, územní inženýr v Kraňsku. J. V. Hráský byl spolu s J. Duffkem jedním z hlavních iniciátorů urbanistického plánu výstavby.

J. Duffek je znám také jako autor podstavce se znakem Francie pod sochou frankofila Valentina Vodnika v Lublani. Na Karlovské cestě 20 v Lublani poté najdeme vilu Milada, kterou sám navrhl a ve které žil až do své smrti.

Banka Slovenije a Národní dům v Lublani

Vliv pražské architektury silně podporoval politik a podnikatel Ivan Hribar, tehdejší starosta Lublaně, který v Praze mnoho let působil jako velvyslanec Království Srbů, Chorvatů a Slovinců a jako ředitel pobočky české banky Slavia v Lublani. Jako starosta si Hribar stanovil velmi jasný cíl, aby se z Lublaně stalo moderní národní hlavní město, které by bylo srovnatelné s Prahou a navenek by ukazovalo slovinský charakter. Jeho sympatie k české kultuře se odrážela také v zaměstnávání českých odborníků ve správě města a ve zveřejňování stavebních soutěž v českých odborných časopisech.

Banka Slovenije (Slovinska banka)

Ivan Hribar, získal pro založení Lublaňské kreditní banky (dnes Slovinská banka) podporu generálního ředitele pražské Živnostenské banky. Díky těsnému propojení s Živnostenskou bankou v Praze byli všichni její vedoucí pracovníci Češi. Plány na budovu Slovinské banky navrhl český architekt František Krásný, a to v modernistickém stylu. Stavba trvala 3 roky, mezi lety 1920 a 1923. Pětipatrová budova i dnes má hlavní vchod ze Slovenské cesty, který je zdobený čtyřmi atlanty nesoucími balkon v prvním patře. Atlanti jsou dílem slovinského sochaře Franca Bernekera. Dnes je budova kulturně chráněna a zapsána v registru památek.

Národní dům v Lublani (dneska část Národní galerie)

Ve druhé polovině 19. století se skupina slovinských vlastenců rozhodla založit národní dům. Budova byla postavena podle plánů pražského architekta Františka E. Škabrouta. Škabrout byl  absolvent pražské techniky, který působil hlavně v Praze, kde projektoval spolkové a nájemní domy v historizujících slozích neorenesančních a nebarokních. Patřil k představitelům pozdního historismu. V roce 1893 vyhrál soutěž s projektem slovinského Národního domu, do které se přihlásilo 17 architektů. Národní dům, kde dnes sídlí slovinská Národní galerie, byl dokončen v roce 1896 ve stylu neorenesance podle vzoru Národního divadla v Praze. Původně byla užívána jako centrum pro pořádání různých kulturních událostí národního významu. V jejích prostorách sídlily různé národnostní společnosti, konala se i divadelní představení. V přízemí byla tělocvična spolku Sokol a v zadní části budovy velká zahrada a restaurace. Od roku 1925 v budově sídlí Národní galerie. Pro potřeby galerie byla v 90. letech 20. století postavena další budova v postmoderním stylu. Obě stavby pak byly v roce 2001 propojeny skleněnou přístavbou a vstupní halou. V roce 1993 byla stavba Národního domu, či Národní galerie vyhlášena kulturní památkou.

Národní dům v Mariboru

Národní dům v Mariboru je monumentální novorenesanční palác, který byl postaven v roce 1898 podle plánů českého architekta Jana Vejrycha. Budova má stále charakter kulturního domu a je jednou z ústředních kulturních a společenských institucí ve městě. V době výstavby byl Národní dům v tehdejším převážně německém městě symbolem slovinského národa a kultury a hrál důležitou roli při zachování sebevědomí a národní identity Slovinců ve Štýrsku. Proto má budova pro Maribor a celé Slovinsko vysokou symbolickou a historickou hodnotu a představuje jeden z vrcholů historizujících slohů architektury ve Slovinsku. Po vzoru Čechů začala výstavba národních domů ve Slovinsku ve druhé polovině 19. století. Vejrychova kombinace grafitové malby a čela střechy ukazuje prvky typické pro českou novorenesanci. Tento styl vyvinuli čeští architekti v reakci na německou novorenesanci ve druhé polovině 19. století. Národní dům v Mariboru je dokonce prvním příkladem tohoto stylu mimo českého území. Dnes má budova status kulturní památky.

Zdroje:

D´ouffet, Duffet, Duffek, Duffé: genealogická studie / Eva Dvořáková

Blaženka First: Prestolnica Ljubljana - nekoč in danes, DZS, Ljubljana, 1997 Zgodovinski arhiv Ljubljana

viri Slovenska banka

Mihelič, Breda: Fabianijeva Ljubljana, Ljubljana : Mestna občina, 2016.

Jože Kavčič:  Kratka zgodovina modernih urbanističnih načrtov Ljubljane, Urbani izziv, posebna izdaja, 2011

Mojca Jenko in Monika Pemič: Od Narodnega doma do Narodne galerije, Narodna galerija, Ljubljana 2009

Galerie


Čeští architekti ve Slovinsku: Duffek, Krásny, Škabrout a Vejrych