Jan Masaryk se narodil v roce 1886 do rodiny pozdějšího zakladatele československého státu, Tomáše Garrigue Masaryka. Studia na gymnáziu nedokončil a v letech odešel USA, kde pracoval na pomocných pracovních pozicích a po nocích hrál na piano. Za první světové války sloužil v rakousko-uherské armádě, brzy po vzniku Československa vstoupil do diplomatických služeb.

V roce 1920 vedl jako chargé d’affaires vyslanectví republiky ve Washingtonu, poté působil jako legační tajemník na Ministerstvu v Praze, 1921-22 také krátce na vyslanectví v Londýně. V dubnu 1925 byl pověřen funkcí nového vyslance a zplnomocněného ministra ve Velké Británii a tento úřad pak vykonával nepřetržitě až do konce roku 1938.

Ve druhé polovině 30. let marně oponoval politice appeasementu tehdejší vlád Stenleye Baldwina a Nevilla Chamberlaina. Z funkce odstoupil na protest proti politickému kursu pomnichovského Česko-Slovenska v prosinci 1938, po německé okupaci českých zemí v březnu 1939 se ale zapojil do odboje za obnovu státu.

V červenci 1940 se stal ministrem zahraničí v exilové československé vládě. Spolu s prezidentem Benešem se podílel na klíčových jednáních, např. o odvolání britského podpisu pod mnichovskou dohodou. U veřejnosti v okupované vlasti mu získaly popularitu jeho pravidelné rozhlasové projevy v českém vysílání BBC (později shrnuté v knize Volá Londýn /1946/), ironizující německé okupanty a povzbuzující národ k rezistentním postojům.

V březnu 1945 se stal ministrem zahraničí v poválečných vládách a zůstal v tomto úřadě i po únorové krizi 1948. Při svých častých cestách na Západ se snažil posilovat vazby ČSR s demokratickým světem, jeho absence doma však mj. usnadnily posílení vlivu KSČ v ministerstvu. Ačkoliv se koncem února 1948 odmítl připojit k demisi demokratických ministrů, s novým Gottwaldovým režimem se nemohl ztotožnit. V ranních hodinách 10. března 1948 byl za doteď neobjasněných okolností nalezen mrtvý pod oknem svého bytu na nádvoří Černínského paláce.