Tiší, ale nepostradatelní

V listopadu rozkvetou na ulicích britských měst rudé vlčí máky. Lidé je nosí připnuté na klopách již od října, aby si připomněli padlé vojáky ve válečných konfliktech. Výtěžek z jejich prodeje směřuje přes asociace veteránů všem potřebným. Účastníci bojových misí pak tradičně okolo 11. listopadu (Remembrance Day) před zraky členů královské rodiny a celého národa hrdě pochodují kolem centrálního památníku Cenotaph v londýnské vládní čtvrti Whitehall. V posledních čtyřech letech se této pocty dostalo také českým válečným veteránům. Byl tak nejlepším způsobem uznán jejich podíl na operacích ve prospěch míru ve světě. Jejich účast však odkazovala také na silnou československo – britskou vojenskou tradici z doby 2. světové války. Letos se vzhledem k pandemii listopadové vzpomínkové slavnosti uskuteční jen ve velmi omezené míře.     

Neznamená to však, že bychom chtěli v jubilejním roce 80. výročí příchodu československého vojska do Británie na naše vojáky odpočívající v britské půdě zapomenout. Byť se fakta, souvislosti i obrysy postupně ztrácejí v stále hustější historické mlze, je jejich příběh pořád inspirativní a vzrušující. Přiznám se, že jsem se zpočátku své mise v Londýně stavěl ke všem těm opakujícím se formálním oslavám, zejména na hřbitově v Brookwoodu, zdrženlivě. Nechtěl jsem být jen velvyslanec, který automaticky klade věnce a pronáší stereotypní projevy. Později jsem si ale uvědomil, že nasvítit tuto tradici dnešním světlem a zkusit jí dát nový rozměr není cestou do minulosti, ale návratem k nové přítomnosti a příslibem do budoucna. V „postbrexitové“ éře, která nás od počátku příštího roku čeká, budou bilaterální česko – britské vztahy potřebovat i výrazný symbolický rámec. Zkušenost těsné spolupráce z doby nejtěžší je dobrým předpokladem i pro dobrou komunikaci a užitečnou součinnost v době nadcházející. Důvěra z minulosti zakládá důvěru v budoucnosti.    

Rozhodl jsem se proto, že v průběhu tohoto roku navštívím hroby všech československých vojáků pochovaných na britských ostrovech i památníky spojené s jejich působením a vyzvu britské poslance a členy vlády, místní politiky, vojáky, novináře, podnikatele, kolegy velvyslance i krajany, aby se mnou uctili jejich památku položením rudé růže. Moje výzva se setkala s velmi příznivou odezvou a zájmem. Jedním ze záměrů celého projektu, který jsme nazvali „Never Forgotten“ (tedy Nezapomenuti), je totiž významnou měrou zvýšit  vědomí současné britské společnosti o důležité historické etapě našeho společného boje za svobodu a nezávislost. Z plánovaných 307 válečných hrobů a pietních míst, evidovaných naším ministerstvem obrany, jsem jich do této chvíle doprovázen nejrůznějšími osobnostmi navštívil 221. Byť do konce této jedinečné dobrodružné plavby, „journey“, jak říkají angličtí přátelé, zbývá ještě téměř třetina, už teď jsem nasbíral spoustu poznatků a dojmů, které můj původní obraz velmi změnily. Objevil jsem neuvěřitelně krásné kouty ostrovní přírody, seznámil se hloubkou válečných tragédií, pociťoval radost z překvapivých nečekaných setkání, bořil vlastní mýty a kladl si nové a nové a nové otázky.

Dlouho jsem žil v přesvědčení, že historie československé válečné účasti v Británii je zejména historií našich udatných pilotů, z nichž někteří ztratili životy v litých bojích s německým nepřítelem. Cesta po britských hřbitovech mi ukázala, že krutá doba přinášela i velmi prozaické příběhy. Našel jsem hroby vojáků, kteří zemřeli vinou nejrůznějších nemocí v nemocnicích, psychiatrických léčebnách, sebevrahů, kteří neunesli tíhu vojenských nebo osobních strastí, mužů, kteří zahynuli vlastními chybami ve výcviku. Se zatíženým srdcem jsem sledoval případy, kdy se naši vojáci stali oběťmi spojeneckých chyb. Pod rozlehlými větvemi cedru libanonského odpočívá na hřbitově v Salisbury část posádky Wellingtonu Mk.Ic KX-U (R1516) od 311. perutě (por. R. Hapala, čet. A. Dolejš, rtm. O. Helma, čet. J. Petrucha a rtm. A. Plocek). Jejich letoun se v noci z 1. na 2. července 1941 zúčastnil náletu na německé lodě a zařízení francouzského přístavu Cherbourg. Po úspěšné misi byl při návratu na základnu považován za nepřátelský a omylem sestřelen britským stíhačem. Celá šestičlenná posádka (ostatky čet. J. Lančíka byly jeho otcem převezeny zpět do vlasti) v troskách letadla uhořela. Jeden z příběhů, který ukazuje na nesmyslně vysokou válečnou daň, kterou tito mladí mužové za naší dnešní svobodu platili. Ať už českoslovenští vojáci zahynuli v přímých bojích nebo v důsledku nehod, technických problémů, povětrnostních podmínek, nemocí či osobních chyb a nezvládnutých tlaků, všichni zasluhují naší úctu. Byli odhodláni jít za svou vlast bojovat a své rozhodnutí proměnit v akci. Řadě z nich osud nedopřál jejich cíl naplnit. Když jsem stál před jejich náhrobními kameny, věděl jsem, že na ně nesmíme zapomenout. Jsou to vojáci, o nichž se nemluví. Tiší hrdinové, kteří nerozhodují bitvy, ale bez nichž nelze vyhrát válku.    

Československé vojsko, které se postupně rozrostlo až na 10 500 osob, dorazilo na britské ostrovy v červenci 1940 z Francie i Blízkého východu v původním počtu kolem 3 500 mužů. Svůj tábor rozbilo v parku pod zámkem Cholmondeley, nedaleko od Liverpoolu, a hned první dějství jeho nového působení se proměnilo v malé drama. Došlo ke vzpouře. Odborníci o ni vědí, veřejnost ne tolik. Část vojáků odmítla poslušnost důstojníkům. Důvodů bylo určitě vícero a je věcí historiků vnášet do záležitosti jasno a vydávat hodnocení. Spíše než o vzpouru v pravém slova smyslu šlo u velké skupiny vojáků o vyjádření nesouhlasu s poměry v armádě. V každém případě situaci neurovnala ani přítomnost prezidenta Edvarda Beneše a 29. července byla skupina 539 vojáků vyloučena z československého vojska a předána britské straně. Není bez zajímavosti, že dle údajů z jeruzalémského památníku Yad Vashem 350 z nich, tedy 63%, bylo židovského původu (Lidovky.cz - 1. 10. 2010). A právě u této podskupiny se chci zastavit. Mezi vyloučenými byl také Vlado Clementis, pozdější ministr zahraničních věcí v komunistické vládě K. Gottwalda, popravený v procesu s R. Slánským a mladík, který se jmenoval Ján Ludvík Hyman Binyamin Hoh aneb Abraham Leib Hoch. Ten se narodil ve vesnici Slatinské Doly na Podkarpatské Rusi a v době tzv. vzpoury mu bylo pouhých 17 let. Z Jána Ludvíka Hocha, který poté sloužil u britských bojových jednotek a tajných služeb, se postupem času stal mediální magnát, Robert Maxwell, který zemřel v roce 1991. A to už jsme jen krok od současnosti. Jeho nejmladší dcera Ghislaine je tou osobou, která měla seznámit člena britské královské rodiny, prince Andrewa s americkým milionářem, Jeffrey Epsteinem, obviněným ze zneužívání nezletilých. Epstein, spáchal sebevraždu v newyorském vězení a princ Andrew se v souvislosti s celým případem dočasně vzdal svých funkcí v rámci královské rodiny. Prazvláštním okruhem historických souvislostí jsme se tak od vzpoury v Chomondeley dostali až k současným obtížím britského panovnického rodu. Dnes je připomínkou československých válečných začátků na tomto místě nenápadný, ale důstojný pomník později slavného sochaře Franty Bělského, který v jednotce sloužil.

Hlavní památník všem, kteří v době válečné ztratili své životy, je umístěn na centrálním vojenském hřbitově v Brookwoodu, asi hodinku od Londýna. Na základě návrhů Jaroslava Kumprechta a Karla Lodra vznikal jako předmět československo - britské dohody o vzájemné péči o válečné hroby z roku 1949 pod dohledem britského architekta Ralpha Hobdaye v období mezi 31. 3. 1955 a 1. 4. 1956. Kdy přesně byl dokončen, nevíme a zřejmě se již nikdy nedozvíme. Slavnostní odhalení se nikdy neuskutečnilo, což odpovídalo podmínkám začínající studené války. Jde tak o jeden z mála památníku na světě, který nemá svůj rodný list. Jeho elegantní tvar pravidelného jehlanovitého čtyřúhelníku s rozšířenou spodní základnou se stal vzorem pro velkou většinu náhrobních kamenů československých válečných hrobů v zahraničí.  V tomto smyslu jde o památník – matku. V Brookwoodu je obklopen čtyřiceti devíti jednotlivými hroby. Další jsou rozesety po celém území Spojeného království. Zatímco ústřední památník je zhotoven z portlandského vápence, který byl použit mj. na stavbu katedrály sv. Pavla v Londýně, náhrobní desky vojáků jsou vyrobeny z pískovce, litého betonu a nádherné šedé skotské žuly. Čím více na sever, tím kvalitnější materiál.    

Nejsevernějším místem, kde leží českoslovenští letci, je hřbitov sv. Duthuse, ve skotském přímořském městečku Tainu, asi tisíc kilometrů od hlavního města. Pochováno je tu osmnáct členů čtyř posádek letounů typu „Liberator“ 311. perutě, které postihly různé tragické nehody při plnění protiponorkových misí. Když jsem si později v jeho domě v Leicesteru o atmosféře na základně vyprávěl s 95 letým Benjaminem Abelesem, který zde ve svém mladistvém věku sloužil jako mechanik a později se stal slavným fyzikem, stále čilý veterán si povzdechl: „ Ty Liberátory to byly hodně negramotné stroje“. Za místo posledního odpočinku s nejpůsobivější scenérií bych označil hrob vojína Josefa Smolky ve Withyhamu, v hrabství Kent, který před Vánocemi 1945 spáchal sebevraždu, když se jeho jednotka podílela na dokončování repatriace našich vojsk zpět do vlasti. Na kopci, kolem kostela sv. Michala a všech andělů, se tam rozkládá půvabný venkovský hřbitůvek. Hroby jsou po anglicku rozházené, kříže se klátí na všechny strany. Sytě zelený koberec byl v únoru, v době mé návštěvy, nepravidelně sypaný sněženkami. Měl jsem pocit, že si to místo museli upravit sami andělé. Od kostela se nabízel úchvatný pohled na rybník a zvlněnou krajinu zalitou sluncem.

Hřbitovy v Británii obecně se v mnohém liší od těch našich. Nemají tak sevřenou formu a přísnou úpravu. Jsou více otevřeny přírodě. Na mnoha místech plní úlohu parků či spojovacích prostorů. Lidé se sem chodí procházet, nezřídka venčit psy. A šlapou po zelené trávě, která je všude kolem, aby uplatnili tu slavnou anglickou svobodu, o které psal již Karel Čapek ve svých Anglických listech před sto lety. O hroby našich vojáků se kromě řady dobrovolníků téměř vzorně stará mocná vládní komise pro válečné hroby (oficiálně Komise Britského společenství národů pro válečné hroby – CWGC), s jejímiž představiteli plánuji závěrečnou hodnotící schůzku. Na ní bych chtěl zejména chválit, ale současně uvést příklady, které určitě vyžadují zlepšení. Není jich mnoho a za všechny bych rád poukázal na případ četaře Emila Szeligy. Jeho hrob na zanikajícím a chátrajícím hřbitově Landsdown nedaleko od lázeňského centra Bath, bych bez nadsázky nazval nejopuštěnějším a nejztracenějším ze všech, co jsem zatím viděl. Otázkou zůstává, proč je E. Szeliga jako jediný z šestičlenné posádky havarovaného „Liberátoru“ pohřben právě zde, když ostatky jeho kolegů odpočívají v sto šedesát kilometrů vzdáleném Brookwoodu.

Místo závěru: centrální pietní místo britských ozbrojených sil, tzv. National Memorial Arboretum, se rozkládá téměř v srdci země, nedaleko od Birminghamu a každoročně se zde koná řada významných vzpomínkových aktivit. Své pomníky zde mají také spojenci z války: Poláci, Australané Kanaďané a další. Československý/český zatím chybí. Je dobře, že se česká vláda začne myšlenkou vybudovat důstojný monument v tomto areálu v nejbližší době zabývat. Životní příběhy našich vojáků, kteří v britské půdě leží, jí k tomu určitě opravňují.

V Londýně 1. listopadu 2020, Libor Sečka