english  česky 

rozšířené vyhledávání
na_celou_sirku
Foto: Sylva Šimsová
Upozornění na článek Tisknout Zmenšit písmo Zvětšit písmo

CZEXPATS Interview: Sylva Šimsová, spisovatelka a historička českého exilu ve Spojeném království

Ve Spojeném království žije okolo 100 000 českých krajanů, mezi kterými najdeme řadu významných osobností i lidí s inspirativními příběhy. Tentokrát vám přinášíme CZEXPATS Interview se Sylvou Šimsovou, spisovatelkou a historičkou českého exilu ve Spojeném království.

Dobrý den, paní Šimsová, je nám velkou ctí mít Vás v naší rubrice CZEXPATS Interviews a moc Vám gratulujeme k Vašim letošním 90. narozeninám. Do exilu jste odešla společně se svým nastávajícím manželem a budoucím úspěšným hudebním skladatelem Karlem Janovickým v roce 1949. Cesta do Anglie ale vedla přes Německo, kde jste strávila určitý čas v uprchlickém táboře. Jak obtížné pro Vás toto období bylo a jak na něj vzpomínáte? 

Jsem jediné dítě českého ekonoma Karla Maiwalda. Číst jsem začala dlouho před nástupem do školy. Ráda jsem seděla v otcově pracovně a četla různé knihy, ať už byly napsané pro děti nebo pro dospělé. Sledovala jsem ale také svého otce, jak on sám své knihy píše. Svoji první vlastní knihu jsem napsala během prvních školních prázdnin. Šlo o „Žabího hrdinu“, který svými činy zachránil svůj „Žabí kmen“. Bylo to samozřejmě ovlivněno tím, o čem se bavili dospělí v období před válkou.

Moji rodiče byli za války aktivní v podzemním hnutí PVVZ. Tajně jsem poslouchala jejich rozhovory a ztotožňovala se s jejich podzemními aktivitami. Přišlo mi, že dělají něco velmi nebezpečného, a proto potřebují moji ochranu. Tento tajný tichý ochranný vztah s nimi mi zůstal až do dospělosti.

Po komunistickém převratu v roce 1948 bylo jméno mého otce zapsáno na seznam nežádoucích sociálních demokratů. Koncem léta 1949 otcův asistent Stanislav Koutník, který byl aktivní v novém protikomunistickém hnutí, řekl, že musíme okamžitě opustit zemi.

Moji rodiče reagovali velice moudře a velkoryse. Nabídli mi, že s sebou vezmou mou velkou lásku Bohuše Šimsu (nyní známého jako Karel Janovický) a že se o něj v cizině postarají, jako by to byl jejich vlastní syn, a to i kdyby se náš vztah rozpadl, protože jsme byli tak mladí.

Koutník si najal průvodce a rozdělil nás na dvě skupiny, z nichž jedna překročila hranice 14. října a druhá 18. října. Bohužel mezinárodní exilový systém byl 15. října změněn a v důsledku toho byla jedna skupina poslána do tábora Mezinárodní organizace pro uprchlíky, zatímco druhá do západoněmeckého vládního tábora.

Karel měl být poslán do Austrálie, kde měl střílet králíky v takzvaném Outbacku. My jsme ale patřili k nechtěným uprchlíkům, pro které nebyla emigrace dostupná.

Koutník se stal terčem pokusu o otravu v jiném kempu. Dlouho se zotavoval a jeho zdraví bylo ovlivněno až do konce jeho života ve Spojených státech.

Čtrnáct měsíců, které jsme strávili v táborech, bylo velmi těžkých. Dobrovolně jsem vyučovala na základní škole a v sobotu jsme hrávali pro děti loutková představení.

Nakonec se Maiwaldovi podařilo získat místo na Cambridgeské univerzitě, kde pracoval jako výzkumník. Karlovi ke studiu na Surrey College of Music pomohl český houslista Jan Šedivka. Problém byl v tom, že stipendium pokrývalo pouze školné a ministerstvo vnitra mě a Karla přimělo podepsat slib, že do dvou let opustíme Británii a vrátíme se zpět do uprchlického tábora.

A tak jsme se po dvou letech s nedokončeným studiem opět dostali do velkých potíží. Dvanáct britských politiků, mezi kterými byl i Dennis Healey, nám ale se situací pomohlo.

 

Po příchodu do Británie jste se začala věnovat knihovnictví. Vedla Vás k tomu láska ke knihám nebo spíše náhoda? A jaké byly v 50. letech minulého století začátky pro mladou nezkušenou Češku mezi britskými kolegyněmi?

Protože moji rodiče žili v Cambridge, snažila jsem se dostat na studium do nedaleké Girton College. Po složení přijímací zkoušky jsem si ale uvědomila, že si nemůžeme dovolit mít v rodině dva studenty. Někdo zmínil, že v Islingtonu je nedostatek knihovnických asistentů. To mě okamžitě oslovilo - vždyť K. J. Beneš, který se podílel na válečných podzemních aktivitách mých rodičů a kterého jsem obdivovala, byl spisovatel a knihovník.

Moji kolegové ve veřejné knihovně v Islingtonu mi pomohli, kdykoli jsem měla potíže s chápáním mluvené angličtiny. Čtenáři mi byli oporou – asi proto, že si vzpomněli na české válečné letce. Jen jeden čtenář mě naštval tím, že jsem podle něj byla hloupá, když jsem opustila „komunistický ráj“.

Nebyla jsem příliš spokojená se životem na ubytovně. Zájmy dívek mi připadaly povrchní a vůbec nechtěly číst. Byla tam ale kuchařka, která byla velmi milá. Uvědomila si, že jsem podvyživená a dávala mi proto větší porce.

V prvních letech bylo těžké navázat důvěrná přátelství, i když byli lidé, kteří se nám doopravdy snažili pomoci. V Cambridge byla postarší kvakerská dáma, která mi ukázala, jak se v Anglii starat o domácnost a vařit. Vedla mě také při osobní četbě, abych znala stejné knihy jako moje generace.

Velmi jsem se snažila porozumět kultuře, ve které jsem se ocitla, i když některé aspekty mi připadaly zvláštní, například nadšení pro kriket.

Svou knihovnickou kvalifikaci jsem dokončila korespondenčními kurzy v roce 1956, v roce 1960 jsem již vedla okresní knihovnu ve Finchley a v roce 1964 jsem se stala lektorkou na škole knihovnictví.

Jako lektorka jsem učila referenční práce, srovnávací knihovnictví, čtení průzkumů a používání počítačů v knihovnách. Zároveň jsem vypracovala výzkum o čtenářství etnických menšin a o čtenářských průzkumech. Můj dlouhodobý zájem o čtení souvisel s bibliopsychologií Nicholase Rubakina, o kterém jsem v roce 1975 napsala svou diplomovou práci pro mé M.Phil. studium na University College London. Abych se naučila, jak využívat počítače ve výzkumných projektech, absolvovala jsem v roce 1982 roční postgraduální kurz.

Začátkem osmdesátých let bylo propuštěno deset vedoucích zaměstnanců školy, včetně mě, a tak jsem si otevřela nezávislou firmu s názvem Data Help.

 

Je české literatura mezi Brity populární a existují někteří konkrétní čeští autoři, kteří by zde byli obzvláště oblíbení? 

Přesto že jsem pracovala ve veřejných knihovnách, nikdy jsem u anglických čtenářů nezaznamenala zájem o české knihy.

Všimla jsem si však své vlastní nedostatečné znalosti anglických knih.

Při každodenním ukládání knih jsem si vyvinula vlastní metodu, jak to zlepšit. Když měl například autor 10 knih na policích, vždy jsem si jednu na noc vzala domů, abych si jí přečetla. Byla to povrchní metoda, ale rychle mi rozšířila obzory.

Bylo to ale už dávno a nevím, kteří čeští autoři jsou dnes v anglických veřejných knihovnách propagovaní.

 

Po Sametové revoluci jste se významně zasadila o modernizaci knihovnictví v České republice, za což jste obdržela také Stříbrnou medaili za zásluhy od Karlovy univerzity. Jaké principy a techniky jste pomohla do českého knihovnictví přinést a jak se k těmto novinkám stavěli Vaši tehdejší čeští kolegové? 

Na začátku našeho exilu byl náš jediný poštovní kontakt s blízkými příbuznými doma přes příbuzného, ​​který legálně emigroval do Spojených států. Později jsme si dopisovali s lidmi doma pod různými falešnými jmény a britskými adresami. Naším prvním osobním kontaktem byl v roce 1964 spisovatel Miloš Zapletal, který při výslechu po návratu domů z návštěvy v Británii tvrdil, že spal pod stromem na okraji Londýna. Postupně přibývalo náhodných návštěvníků, mezi nimi i knihovníků.

Po pádu komunismu jsem pro knihovníky zorganizovala mnoho návštěv, aby si prohlédli britské knihovny. V roce 1990 byl v našem domě každou noc alespoň jeden hostující knihovník. Zároveň, když jsem mohla znovu cestovat domů, mluvila jsem tam s mnoha knihovníky, přednášela a účastnila se konferencí. Bylo to všechno neformální a vyplňovalo to dobu před rozvinutím oficiální spolupráce a pomoci. Byla jsem pouze kamarádka.

 

Dnes v důchodu se věnujete psaní knih a historickému výzkumu o Češích v exilu. Které období je pro Vás z tohoto pohledu nejzajímavější a jaké vidíte hlavní rozdíly mezi Čechy, kteří do Británie přicházeli v jednotlivých hlavních „migračních vlnách“, tedy v letech 1948, 1968, 1989 a po roce 2004?

Můj zájem o kulturní kontakty obou světů se neomezuje na určité období. Můj výběr tématu pro výzkum a psaní je náhodný, často souvisí s konverzací nebo e-mailem. Například předčasná smrt mé kamarádky Zdeňky Pilkové mě přiměla pokračovat v jejím výzkumu a napsat knihu o českém hudebníkovi 18. století Anthony Kammelovi, který žil v Londýně.

Nejvíce mě zajímají migrační vlny exulantů v letech 1939 a 1948, protože jsem s nimi měla v životě mnoho kontaktů, stejně jako přístup k jejich archivním materiálům. Pořídila jsem například zvukovou nahrávku vzpomínek Dr. Josephine Bruegel (která patřila k oběma vlnám a dvakrát odešla do exilu) a uložila je v British Library. Pomáhala jsem také s tříděním archiválií otcova přítele Blažeje Vilíma.

Při příjezdu do Británie členové migrační vlny z roku 1948 uvítali, že se tam už nacházely dřívější vlny, protože jim to poskytovalo jistotu, že je Británie dobrá země pro život. Návštěva českého zubaře přinesla radost z národního cítění.

Vztah mezi příslušníky vlny 1948 a ostatními ze stejné vlny byl vzdálený a opatrný, protože bylo těžké poznat, jestli někdo z nich pracoval pro komunistický režim. Trvalo proto nějakou dobu, než se mezi nimi vytvořily vztahy.

Ale čeští migranti z roku 1968 vnímali exulanty roku 1948 jako sociální podporu. Celé hodiny se diskutovalo o tom, zda zůstat v exilu nebo ne. Moje jedinečná zkušenost bylo setkání se ženou středního věku, která mě žádala o radu. Pozvala jsem ji do obrazárny a když odcházela, řekla: „Už vím, co mám dělat“. O politice jsme se přitom vůbec nebavily.

V mé bibliografii je něco přes 300 tištěných položek: články, konferenční příspěvky a knihy. Některé jsou v češtině, některé v angličtině.

Můj plán na trilogii vzpomínek o Češích v exilu ve dvacátém století není bohužel neuskutečnitelný. Rukopisy s ním související uložím ve svém vlastním archivu. Zdá se, že moje publikační literární činnost končí.

 

Ve Spojeném království jste prožila více než 70 let svého života. Jak moc se podle Vás země za ta desetiletí změnila?

Před odchodem do exilu jsem měla idealizovaný obrázek Británie, protože moje matka tam v mládí studovala a setkala se zde s mým otcem.

Při příjezdu jsme se ji jako uprchlíci snažili vidět tak dokonalou, jak jsme si ji představovali.

Je pro mě těžké odpovídat na otázky o změnách v Británii za 70 let, protože v srdci stále nosím tento idealizovaný obraz země, do které nepatřím, ale velmi ji obdivuji a chci zde žít.

A jaký je můj obrázek o České republice? Země mého dětství, do které bych ráda patřila a na kterou často se smutkem vzpomínám.

Myslím, že se to blíží skutečné identitě uprchlíků. Ti se totiž musí se naučit žít, aniž by někam patřili.