Většina letců se nejprve rozhodla vydat do Polska. Konzulát v Krakově založil Zahraniční vojenskou skupinu československou, kde se mohli letci a příslušníci armády po přechodu hranic hlásit. Do konce srpna 1939 čs. konzulát evidoval již 3.872 čs. emigrantů. Převážnou většinu z nich tvořili vojáci z povolání a záložníci.

Po vypuknutí války v září 1939 odcházeli další vojáci přes polské přístavy do Francie, která je však nemohla přijmout do své armády, ale pouze k Cizinecké legii, které se letci a vojáci upsali na 5 let. Avšak po napadení Francie roku 1940 se čs. letci vrátili zpět do země a stali se součástí L‘Armée de l‘Air. Českoslovenští letci měli v bojích o Francii překvapivé úspěchy, avšak i ztráty. Celkem do francouzské kapitulace zasáhlo do bojů 133 československých stíhačů, z nichž osmnáct padlo. Připsali si celkem 129 sestřelů, většinou dosažených ve spolupráci s jinými stíhači. Letci Alois Vašátko a František Peřina se zařadili do první desítky nejúspěšnějších stíhačů Armée de l’Air. Po kapitulaci Francie museli všichni vojáci ze země odejít. Velká Británie, která se zapojila do bojů o Francii, se snažila co nejvíce uprchlým letcům pomoci. Operace Dynamo měla za cíl přemístit britské a spojenecké vojáky do Velké Británie. Ti vojáci a letci, kteří se neúčastnili operace Dynamo, přeletěli se svými jednotkami Středozemní moře do severní Afriky a poté se z Casablancy přes Gibraltar dostali k anglickým břehům. Přesun vojáků na území Velké Británie probíhal až do roku 1941. Poté byli letci a pozemní personál přijímáni do služeb Královského letectva. Stejně jako Francouze, tak i Brity prý zarážela četnost německých jmen, která nově příchozí českoslovenští letci měli. Mnoho z nich se proto snažilo svá jména počeštit, nebo si volili jiná. Českoslovenští letci, kteří se zapojili do bitvy o Británii, dokázali britskému velení své výborné bojové schopnosti. Během celé války uniformu RAF obléklo 358 stíhacích pilotů převážně české národnosti, kteří se na vítězství Spojenců podíleli zhruba dvěma sty sestřely letounů Luftwaffe.

Stíhací esa:

Josef František

Narodil se 7. října 1913 v Otaslavicích u Prostějova. Již od dětství jej zajímala letadla, a proto se dobrovolně přihlásil k letectvu. Po složení zkoušek se zařadil k leteckému pluku č. 2 „Dr E. Beneše“, který měl základnu v Olomouci. Od roku 1938 nastoupil k 40. stíhací letce v Praze-Kbelích. Po Mnichovské dohodě odešel se svými přáteli do Polska, kde se zapsal na konzulátu v Krakově, který měl novým letcům zařídit přesun do Francie přes přístav Gdyně. Dne 29. 7. 1939 již údajně stál na schůdcích lodi, když se na molu objevila skupina Poláků, která odplouvající Čechy přemlouvala ke vstupu do polského letectva. Josefu Františkovi se v Polsku líbilo, a proto nabídku připojit se k polskému letectvu přijal. Spolu s polskými letci odjel na základnu v Deblinu, kde se měl přeučit na polskou techniku a kde jej zastihl začátek války. 2. září se stala základna cílem německých stíhačů. Poláci společně s Františkem museli odjet ze země kvůli postupujícím německým vojskům. Do Francie se dostali 20. října 1939. Společně s polskými letci byl František přijat do L‘Armée de l‘Air. Po kapitulaci Francie odpluli letci na polské lodi do Velké Británie, kde se stal Josef František součástí polské peruti, která se formovala na letišti Northolt. 303. polská stíhací peruť měla k dispozici především letadla Hurricany MK. I. a velení bylo rozděleno mezi Brity a Poláky.  Polská peruť byla během krátké chvíle přeškolena na britskou techniku a mohla se zúčastnit Bitvy o Británii. Josef František v 303. polské peruti sestřelil 17 nepřátelských letadel a jedno pravděpodobně. Uvádí se, že této bilance dosáhl hlavně pro svou neposlušnost dodržovat bojové sestavy. Za svou nekázeň jej velení několikrát potrestalo, ale také si bylo vědomo jeho schopností a nechtělo Františka z perutě vyřadit. Poláci Františkovu taktiku osamělého lovce označili jako ‚metodu Frantiszka‘, Britové pak jako ‚lone wolf‘ (osamělý vlk). Během Bitvy o Británii si mohla 303. polská stíhací peruť zapsat celkem 126 sestřelů a díky tomu se stala jednou z nejúspěšnějších perutí během celé bitvy. Josef František zemřel 8. října 1940 při letecké nehodě. Okolnosti pádu nejsou doposud známy, uvádí se únava, nebo snaha o akrobatické manévry v malé výšce. V roce 1941 byl povýšen na podporučíka polského letectva in memoriam, roku 1946 obdržel posmrtně hodnost nadporučíka čs. letectva a roku 1991 byl mimořádně povýšen na plukovníka. Josef František zemřel 8. října 1940 ve věku pouhých 27 let. Je pohřben na polském hřbitově v anglickém Nortwoodu.

František Fajtl

Generálporučík František Fajtl se narodil 20. srpna 1912 v Doníně na Lounsku. Po dokončení základního vzdělání nastoupil v září 1928 na studia na Českou obchodní akademii v Teplicích, kde ho vyučoval mj. i Volfgang Jankovec, jenž za okupace působil v českém domácím odboji. Ve stejném ročníku teplické akademie jako Fajtl studovali i další dva pozdější váleční letci - Antonín Zimmer a Pavel Kohn. Po maturitě následoval povinný odvod k výkonu základní vojenské služby, kterou František Fajtl vykonal u pěchotních vojsk. 1. října 1932 narukoval k mosteckému 9. pěšímu pluku Karla Havlíčka Borovského, odkud byl poslán do Školy na důstojníky pěšího vojska v záloze u vršovické 1. divize. Důstojnickou školu dokončil F. Fajtl s prospěchem „velmi dobrý“ jako 38. nejlepší z 192 frekventantů. Pak působil nejprve u východoslovenského 11. horského praporu v Bardějově, poté u 4. horského pěšího pluku v Sabinově. Přišla i první povýšení, základní vojenskou službu v r. 1933 končil již v hodnosti četaře-aspiranta. Ke konci základní vojenské služby se rozhodl pro kariéru vojáka z povolání. V září 1933 byl přijat na Vojenskou akademii, první rok absolvoval v Hranicích na Moravě, druhý rok na leteckém učilišti v Prostějově. Tam František Fajtl poprvé vzlétl, bylo to 29. srpna 1934 na dvouplošníku Letov Š-218.31. V létě 1939 odešel do Polska, později bojoval ve Francii a od roku 1940 ve Velké Británii. Je jedním z několika desítek Čechoslováků, kteří aktivně bojovali ve slavné bitvě o Británii. V květnu 1942 byl sestřelen ve Francii a přes Vichistickou Francii a Španělsko se z velké části pěšky vrátil zpět na britské ostrovy. Po návratu působil na britské letecké základně na Orknejích. Od podzimu 1943 byl velitelem československé 313. stíhací perutě. Na konci války od roku 1944 působil v leteckých jednotkách v SSSR. V roce 1944 se účastnil Slovenského národního povstání a v roce 1945 přistál na letišti Kbely. Po komunistickém převratu byl propuštěn z armády, zatčen a bez soudu 1,5 roku vězněn v táboře nucené práce na Mírově. Po propuštění pracoval jako účetní stavebního podniku v Lounech. V roce 1964 byl částečně rehabilitován, plné rehabilitace se dočkal až po pádu komunismu, kdy byl povýšen na generála. František Fajtl je autorem několika autobiografických knih, některé motivy těchto literárních vzpomínek byly využity ve filmu Tmavomodrý svět. Je nositelem nejvyššího státního vyznamenání České republiky, Řádu Bílého lva, Řádu Milana Rastislava Štefánika a britského Distinguished Flying Cross. V květnu 2008 mu byla na rodném domě odhalena pamětní deska. Po Fajtlovi je pojmenováno letiště ve Slaném, obchodní akademie v Lounech a Základní a Mateřská škola v Praze 9 Letňanech. František Fajtl zemřel 4. října 2006 ve věku 94 let.

Miroslav Liškutín

Narodil se 23. srpna 1919 v Jiříkovicích u Brna. Na jaře 1939, krátce po nacistické okupaci Československa, sedl Miroslav Liškutín v Brně na bicykl, jel do Petřvaldu, kde překročil polskou hranici a přihlásil se na čs. konzulátu v Krakově. Chtěl bojovat za osvobození své země, nejlépe jako pilot, jímž se stal již ve svých osmnácti letech. Později se rozhodl pro francouzskou cizineckou legii, s níž se dostal do severní Afriky. Francie se ale v červnu 1940 vzdala Hitlerovi a tehdy se mu podařilo dostat na polskou loď plující k anglickým břehům. V Anglii se mu konečně splnil sen, když po bojovém výcviku na stroji Hurricane přešel na jednomístný stíhací letoun Spitfire a byl převelen k 312. československé peruti. Vydržel u ní prakticky celou válku, účastnil se obrany konvojů nad mořem a doprovodů bombardérů nad Francii, Belgii, Nizozemsko a Německo. Celkem uskutečnil 131 letů a nalétal celkem 465 bojových hodin nad nepřátelským územím, čímž se stal jedním z nejvíce nasazovaných pilotů druhé světové války vůbec. Angličané mu přezdívali sir Galahad podle postavy ze své mytologie, jelikož proslul neuvěřitelnými kousky. Například 24. září 1943, když jeho letka zajišťovala ochranu bombardérů nad Francií, zahlédl Liškutín zle poškozený stroj s nizozemskou posádkou. S druhým stíhačem se ujali jeho ochrany a doprovodu na mateřské letiště, ale během letu je napadla trojice německých stíhačů. Nezbylo jim než odvážným manévrem rozbít německou formaci, při níž Miroslav Liškutín pokropil dva z letounů střelami z kanonů a kulometů, takže třetí Němec boj raději vzdal. V roce 1942 se letec v Anglii oženil, a když se jeho britské ženě Daphne v roce 1944 narodil syn, jeho otec právě seděl ve svém spitfiru při bojovém letu. Po konci války se i s rodinou vrátil v srpnu 1945 do Brna. A měl velké štěstí, že po komunistickém puči v roce 1948 neskončil jako většina letců RAF v totalitních lágrech. Stihl odejít zpět do Anglie, kde se stal učitelem létání a komisařem pro přezkušování ostatních pilotů. Působil tak i v africké Zambii. Je nositelem anglických vrcholných vyznamenání Záslužný letecký kříž, Air Force Cross a Československého válečného kříže či medaile Za hrdinství.  Dne 8. 5. 2017 byl jmenován do hodnosti brigádního generála. 23. srpna 2016 oslavil Miroslav Liškutín úctyhodných 97 let.

Alois Vašátko

Narodil se v Čelákovicích u Prahy 25. srpna 1908. Od dětství měl přání stát se učitelem. To se mu podařilo a nějaký čas po ukončení studia vyučoval na menšinové škole v Litoměřicích. Nicméně musel nastoupit na povinnou vojenskou službu. Od roku 1935 působil v kurzu leteckých pozorovatelů zbraní v Prostějově a později svou leteckou praxi vykonal v Olomouci, stejně jako Josef František, u 2. leteckého pluku „Dr. E. Beneše“. Zde také absolvoval pilotní výcvik a stal se velitelem 14. pozorovací letky. V roce 1938, po Mnichovské dohodě, odešel do Krakova a stejně jako ostatní se přihlásil na čs. konzulátu k zahraničnímu odboji. O Vašátkovu pomoc v Polsku nestáli, a proto odjel do Francie. Zde jej však francouzská vláda nemohla v době míru přijat do letectva. Až po vypuknutí války Vašátka společně s ostatními Čechoslováky do francouzského letectva přijali. Zařadil se mezi stíhače a na novou techniku se přeškoloval v Chartres. Při německých náletech na Francii se Vašátkovi velmi dařilo, během několika letových hodin se mu podařilo sestřelit 12 letounů jistě a 2 pravděpodobně. Za své služby Francii získal vyznamenání Légion d‘Honneur Chevalier a Officier (Řád čestné legie). Po kapitulaci Francie odplul na lodi přes Casablancu do Velké Británie. V září 1940 přijel na základnu v Duxfortu, kde se formovala již druhá československá stíhací peruť – 312. Jako stíhací pilot u 312. perutě dosahoval Vašátko velmi dobrých výsledků. Brzy byl z poddůstojníka povýšen na britskou hodnost Flight Lieutenant, což odpovídá české hodnosti kapitána. Rok po svém příjezdu do Velké Británie povýšili Vašátka na majora a poté převzal velení 312. československé stíhací perutě po majoru Janu Klánovi. Vašátko měl za hlavní cíl sestavit vlastní československou stíhací skupinu. Po jednání s Inspektorátem československého letectva v Londýně a splnění požadavků od britského velení mohl založit v květnu 1942 československou stíhací skupinu, kterou tvořily osádky 310., 312. a 313. stíhací perutě. Navíc byl povýšen na hodnost Wing Commander (podplukovník). Brzy po založení začala skupina naplno pracovat. Její cíle představovala především oblast v severozápadní Francii. Z jedné bojové akce se však Alois Vašátko nevrátil. Jeho stroj se ztratil v moři 23. června 1942. Vašátko byl za své zásluhy několikrát vyznamenán, a to například Československým válečným křížem, Československou medailí Za zásluhy, Československou medailí Za chrabrost a taky mu byla udělena Pamětní medaile Československé zahraniční armády se štítky F a VB. Alois Vašátko zemřel 23. června 1942 ve věku 34 let.

František Peřina

Narodil se 8. dubna 1911 v obci Morkůvky, okres Břeclav. Po vychození měšťanské školy v Kloboukách se na tříleté odborné pokračovací škole v Brně vyučil soustružníkem a poté pracoval v První brněnské strojírně. V roce 1929 se přihlásil k pilotnímu výcviku do Školy pro odborný dorost letectva v Prostějově. Po absolvování školy 28. července 1931 narukoval k Leteckému pluku 2 v Olomouci, kde létal jako pilot pozorovacích Aero A-11 u jeho 5. pozorovací letky, než v roce 1932 prodělal výcvik pilota stíhacích letounů. Díky svému vynikajícímu pilotnímu umění byl v roce 1937 vybrán k reprezentaci Československa na IV. mezinárodním leteckém mítinku v Curychu. V roce 1938 dosáhl hodnosti rotmistr. Dne 24. června 1939 uzavřel sňatek a již následujícího dne se vydal na cestu z Protektorátu Čechy a Morava, aby se připojil ke vznikajícímu odboji. Nejprve se dostal do Polska a 29. července se odtud vydal do Francie s transportem československých vojáků na lodi Chrobry. Ve Francii vstoupil do Cizinecké legie a po vypuknutí války se během bitvy o Francii již 11. května 1940 stal prvním československým esem - s jedenácti jistými a dvěma pravděpodobnými sestřely byl po kapitánu Alosi Vašátkovi druhým nejúspěšnějším československým stíhačem bitvy.  Ve francouzském letectvu působil pod krycím jménem„Rinope“, vzniklým přesmyčkou jeho příjmení. Po německém útoku zaznamenal šňůru vítězství a za tyto úspěchy byl i bez příslušného vzdělání povýšen do čs. hodnosti poručík letectva, což byl vůbec první takový případ u československého válečného letectva. Na začátku června 1940 byl sestřelen nad Paříží a vážně zraněn. Z nemocnice se mu povedlo utéct a v srpnu 1940 dorazil do Velké Británie, kde byl v září zařazen ke 312. peruti. Bitvy o Británii se sice zúčastnil (peruť měla za úkol bránit Liverpool), ale již 15. září 1940 musel absolvovat operaci akutního zánětu slepého střeva a k bojové činnosti se mohl vrátit až v době kdy již aktivity Luftwaffe nad Británií utichly^. Své skóre tak rozšířil až v půlce roku 1942, na jehož konci dokončil operační turnus a do bojového létání se již nevrátil. Díky svému vynikajícímu střeleckému umění měl na starosti střelecký výcvik, později pracoval na Inspektorátu čs. letectva. Za svou leteckou kariéru získal 12 sestřelů jistě, 2 pravděpodobně a 1 poškozený, čímž se zařadil na místo čtvrtého nejúspěšnějšího československého stíhače. Věhlas a úctu si vysloužil zejména tehdy, když zcela sám zaútočil na skupinu letadel Luftwaffe, aby ochránil zbylé bombardéry ze své letky. Manévr odnesl prostřeleným předloktím a 16 střepinami v pravé noze. Po válce se usadil v Malackách, kde velel vojenské letecké střelnici. Nejtěžší období Peřina zažil s příchodem komunismu v únoru 1948. 1. března 1949 byl z politických důvodů postaven mimo službu a v dubnu se pak rozhodl odejít znovu do exilu, a společně s manželkou a kamarádem uletěl na sportovním letounu M-1C Sokol z Chocně do americké zóny obsazeného Německa. Po několika letech strávených opět v britské RAF a v Kanadě se nakonec usadil ve Spojených státech, kde se podílel mimo jiné na navrhování sedadel do kosmického programu Gemini a do proudového letadla Boeing 747. Do Česka se vrátil až v roce 1993. V rodné vlasti se mu následně konečně dostalo plného uznání. Prezident Václav Havel mu propůjčil státní vyznamenání – Řád Bílého lva za vynikající bojovou činnost, prezident Václav Klaus mu při příležitosti jeho 95. narozenin v dubnu 2006 udělil čestnou plaketu. Kromě toho získal Peřina řadu dalších domácích i zahraničních ocenění, například nejvyšší francouzské vyznamenání – Řád čestné legie. V roce 2000 spoluzaložil Historickou letku republiky československé. František Peřina zemřel 6. května 2006 ve věku 95 let.