english  česky 

rozšířené vyhledávání
na_celou_sirku
Foto: MZV
Upozornění na článek Tisknout Zmenšit písmo Zvětšit písmo

Etapa č. 11 - Birmingham a okolí (23. - 24. 9. 2020) a Brookwood (5. 10. 2020)

Zápisky velvyslance Libora Sečky:

V dnešní reportáži bych se rád vrátil ke dvěma výpravám – do Birminghamu a okolí a o něco později na vojenský hřbitov do Brookwoodu. Cestu směrem k druhé největší britské metropoli jsme zahájili v doznívajícím českém „babím“ a anglickém „indiánském“ létě. Ve Worcesteru, který byl naší první zastávkou, ještě vykukovalo sluníčko, ale houstnoucí mraky na obzoru dávaly tušit, co nás asi čeká. Na místním hřbitově jsme se setkali s Mílou Furstovou, naší krajankou a významnou, a rád podotýkám také slavnou, výtvarnicí a jejím manželem, fotografem, Quentinem Lakem. Mimochodem ani Quentin není britské veřejnosti neznámý. Před nedávnem dokončil obdivuhodnou pěší cestu kolem Británie (samozřejmě rozdělenou na etapy), z níž pořídil úžasné fotografie. Oba žijí v nedalekém Cheltenhamu. Společně jsme rudou růží uctili památku vojína Karla Gavela, který je ve zdejší půdě pochován. Vzpomněl jsem si, že jsem Worcester v minulosti navštívil už dvakrát. V roce 2017 jsem se zde setkal s tehdy 97 – letým britským malířem, Stanem Youngem, autorem velkého plátna s motivem lidické tragédie, které jsme nechali zrekonstruovat a pomohli ho po více než padesáti letech do Lidic konečně dopravit. O rok později se toto místo stalo centrem naší okružní plavby po říčním kanálu, kterou jsme si m. j.  připomněli výročí stoletého založení Československa.

A už leje jako z konve. Právě jsme dorazili do Pennfieldsu, malé vesnice nedaleko Wolverhamptonu. Svůj hrob zde má poručík letectva Václav Haňka. Zahynul při největší tragédii československých letců v Británii, kdy při havárii letounu Wellington 18. 10. 1942 nedaleko hlavního města ztratilo život najednou čtrnáct našich vojáků. Třináct z nich bylo pochováno na vojenském hřbitově v Brookwoodu, Václav Haňka na přání své manželky v hrabství Staffordshire. Nedlouho po jeho smrti se narodila dcera Rosemarie (Růženka), která však v necelých šesti letech zemřela. Je pohřbena ve stejném hrobě jako její otec, který ji však bohužel nikdy nespatřil. Její osud připomíná černá mramorová deska v podobě otevřené knihy. Další letec, Miloslav Bedřich Maňásek, nedokončil svoji protiponorkovou hlídkovací misi, když jeho stroj v husté mlze při návratu narazil křídlem do kopce poblíž letiště Bold Head. Místo svého posledního odpočinku našel na hřbitově ve West Bromwichi. Růži jsme tam položili ve vytrvalém studeném dešti.     

Do Birminghamu nás kromě československé válečné vzpomínky přivedla také jedna velmi současná událost. V prestižní galerii IKON tam právě nyní probíhá skvělá výstava českého umělce, Krištofa Kintery, na jejíž organizaci se naše velvyslanectví významně podílelo. Na pracovním obědě s ředitelem galerie a mým dobrým přítelem, Jonathanem Watkinsem, jsme probírali nejenom těžkosti, které jeho práci stejně jako naší, způsobuje koronavirová pandemie, ale také vyhlídky kulturních výměn do budoucna. Jonathan se s námi poté vypravil na hřbitov Perry Barr, na severu města, hledat památník štábního kapitána pěchoty, Oldřicha Martínka. A to bylo teprve dobrodružství. Podle plánku měl být jeho kámen zasazen do paloučku před krematoriem. Brzy jsme pochopili, že nejde o obvyklý tvar, nýbrž o desku v zemi. Podobným způsobem pochovávali své zemřelé například Moravští bratři, čehož jsme naposledy byli svědky při návštěvě jejich sídla ve Fulnecku, nedaleko Manchesteru. Tady jsme však podobnou desku na zemi nespatřili. Jen hustý, sytě zelený a vodou nasáklý trávník. Decimetr po decimetru jsme zkoumali terén, až jsme český vojenský kámen našli. Vyřízli jsme okno do travnatého porostu, místo vyčistili a omyli a nechali náhrobek vydechnout. Možná, že mu bylo pod zelenou peřinou dobře a nepochybně se tam za čas zase vrátí. My jsme však odjížděli spokojeni.  Myšlenku projektu o tom, že nikdo nezůstane zapomenut, jsme i tady naplnili.

U brány židovského hřbitova, v městské části Witton, jsme zažili zklamání. Nehledě na potvrzenou otevírací dobu, kterou jsme dodrželi, bylo zavřeno. Dovnitř jsme se dostali až následujícího dne, a to za doprovodu birminghamského rabína, Yossiho Jacobse a jeho manželky. Mladý židovský duchovní byl ideou naší iniciativy nadšen. O tom, že na hřbitově v oblasti jeho působnosti leží ostatky pěti československých vojáků židovského původu, nevěděl. Během patnácti minut zorganizoval on-linovou vzpomínkovou modlitbu, které se zúčastnilo na padesát osob. Zpívaly se žalmy, pokládaly růže a tradiční kamínky. Účastnící se živě zajímali o osudy vojáků a vyjadřovali radost, že se k jejich odkazu vracíme. Dohodli jsme se s rabím, že jakmile to epidemiologická situace dovolí, setkáme se znovu, protože témat pro zajímavou debatu se objevila celá řada.

Poslední den cesty jsme navštívili také areál „National Memorial Arboretum“. Jde o možná nejvýznamnější pietní místo britských ozbrojených sil a jejich spojenců ve Spojeném království. MAFCSV, dobrovolnická asociace, která se v Británii stará a rozvíjí tradici československých veteránů, zde hodlá instalovat svůj památník. Stejně tak byla letos z iniciativy velvyslanectví zahájena diskuse o tom, zda by nebylo možné v areálu vztyčit český/československý oficiální pomník, zaštítěný vládou, podobně jako je tomu například v polském případě. Do Londýna jsem se vracel s přesvědčením, že pro tuto vizi bychom měli učinit vše, co je možné. 

Do Brookwoodu jsme se vydali 5. října připomenout si 75. výročí tragického pádu letadla Liberator s 24 československými oběťmi na palubě. Byli mezi nimi zejména rodinní příslušníci našich vojáků vracející se po válce do vlasti. Jejich památník i hromadný hrob se nachází v civilní části hřbitova. V té vojenské vévodí československé části centrální pomník. V novodobé historii se tu každý rok v říjnu a květnu konaly vzpomínkové akty. Zdálo se, že natolik frekventované místo už nemůže ničím překvapit. Nastudování historických pramenů a podrobné prozkoumání malého pietního komplexu však můj obzor nečekaně rozšířilo. Zjistil jsem, že památník byl vybudován na základě československo – britské dohody o péči o válečné hroby podle návrhu architektů Karla Lodra a Jaroslava Kumprechta. Na jeho stavbu, která se uskutečnila pod dohledem britského odborníka Ralpha Hobdaye, byl použit portlandský vápenec. Jde o druh kamene, z něhož je vystavena například také katedrála sv. Pavla v Londýně. Bronzového lva se slovenským znakem na hrudi odlila firma HH Martyn and. Comp. Limited v Cheltenhamu do sádrové formy, kterou dodala československá strana.    

Stavba vznikala někdy mezi 1. 4. 1955 a 31. 3. 1956. Nepodařilo se zjistit, který den přesně byl objekt dokončen. K slavnostnímu odhalení nikdy nedošlo. Prostě jeden den před šedesáti pěti léty se památník objevil na palouku v celé své kráse. Rodný list se nedochoval. Jeho podoba však našla odraz ve formě náhrobního kamene všech československých válečných hrobů ve světě. S malou nadsázkou lze konstatovat, že se stal jejich matkou. V samotném Brookwoodu je ústřední monument obklopen 46 náhrobními deskami stejného tvaru a tři další jsou umístěny v přiléhající části za cestou. Čtyřicet osm z nich nemá ve svém středu vytesán státní znak, což je dáno faktem, že obklopují centrální figuru (pro další hroby na britském území je to netypické). Výjimku tvoří náhrobek kapitána Karla Šedy, který byl do areálu zakomponován později (v tomto roce 2020). Na kamenech, které byly zhotoveny ve Francii, najdeme několik (historických) chyb. Například podporučík Antonín Bunzl se nejmenoval Antoním, jak je uvedeno na desce. Rotný Gotzlinger nebyl Viliam, ale Vilém a podporučík František Buliš se ve skutečnosti jmenoval Bulis. Jde o daň historii, o které bychom měli vědět, spíše než se dnes pokoušet situaci napravovat.

V důstojném aktu jsme společně s předsedkyní asociace veteránů, MAFCSV, Gerry Manolas, jejím zástupcem Johnem Polakem, slovenským velvyslancem a vojenskými zástupci obou zemí růžemi uctili památku všech, kteří jsou zde pochováni. Současně jsme upřímně poděkovali technickém týmu vzpomínkového areálu za to, jak se o českému a slovenskému srdci drahé pietní místo vzorně stará.

 

V Londýně 11. října 2020, Libor Sečka     

Více informací o celém projektu je dostupných ZDE

Galerie


Galerie Brimingham