Každá z expedic v té spanilé jízdě za hroby československých vojáků přináší řadu zážitků ale také nových poznatků. Někdy jsou velmi objevné a doplňují naše představy o historických událostech a jejich souvislostech, jindy jsou velmi kuriózní a vztahují se k tradicím i dnešní době. Z poslední cesty na anglický jihozápad mě mimo jiné zaujala informace o tom, jak se rivalita mezi dvěma sousedními hrabstvími, Cornwallem a Devonem, přenáší i do různého způsobu podávání slavného sladkého pečiva tzv. scone, ne nepodobného našemu velkému vdolku. V živé paměti mi zůstala stupňující se pře v hospodě The Falcon Inn v malebné vesničce St.Mawgan. Bývalý polní kurát Královského letectva, Andrew Turner, zde tvrdil, že jediný správný způsob, jak „skouna“ připravit, je s marmeládou uvnitř a šlehačkou na jeho povrchu tak, jak je to zvykem v Cornwallu. Asistent šéfa letecké základny, Paul Bass, který z Devonu pochází, trval na tom, že specialita se dá vychutnat nejlépe se šlehačkou uprostřed a marmeládou navrchu. K dohodě nedošlo, jenom k uštěpačným poznámkám. Spor zůstal otevřen a zřejmě ještě nějakou dobu bude.

Hlavním tématem debaty u stolu však přirozeně byla účast československých letců, příslušníků RAF, ve válečných operacích 2. světové války. Velmi mě překvapilo, s jak obrovským zájmem o tuto společnou kapitolu historie jsme se setkali u vedení letecké základny Mawgan, jediné, kterou RAF v tomto konci Anglie stále ještě, byť v omezené míře, udržuje. Její velitel, Wing Commander (ve slovnících jsem našel, že by se tato hodnost dala přirovnat k českému podplukovníkovi) Marshall Kinnear (pozor! „Marshall“ je v tomto případě jen křestní jméno, jak on sám s úsměvem dodává) byl myšlenkou vzdát společně hold československým vojákům pohřbeným v kraji jeho působnosti doslova nadšen. Z dostupných zdrojů si podrobně nastudoval jejich životní příběhy. Společně jsme navštívili hřbitov v Helstonu, kde je pochováno šest členů posádky Liberatoru, který v červnu 1944 ze základny Predannack odstartoval k protiponorkové misi, ale krátce po startu z nezjištěných příčin havaroval. Poté jsme u kostela v Illoganu uctili památku kapitána Miroslava Kredby a rotmistra Stanislava Halamy, kteří z různých příčin zahynuli při provádění cvičných letů.  

Na Marshallu Kinnearovi jsem viděl nejenom ochotu, zpočátku možná motivovanou hlavně zvědavostí, vyjít požadavkům velvyslanectví vstříc, ale také jeho rostoucí osobní zájem a chuť se na našem projektu aktivně podílet. Cítil jsem, že je stále více a více hrdý na své československé předchůdce v RAF a při příštích vzpomínkových akcích na ně určitě nezapomene. Pocit nastalé bezprostřední česko-britské vzájemnosti jakoby podtrhovala i skutečnost, že pro přepravu používal podobný vůz Škoda Superb jako my a o škodováckých autech toho hodně věděl. Po neformálním obědě nás ještě zavedl do kostela Sv.Evala, který jediný zůstal zachován, když původní vesnice musela na počátku války ustoupit rozšiřujícímu se letišti. Silný vítr prosycený solí a neúnavný pokřik racků potvrzovaly blízkost moře. Otec Andrew Turner nám představil historické standarty a znaky různých perutí RAF. Vzpomínal na svou návštěvu České republiky a s typickým anglickým sarkasmem sdělil, že za svůj vznik vděčí kostel m. j. obchodu s otroky, protože tvořil významnou dominantu, dle které se mohly lodě projíždějící kolem orientovat. Později se jeho věž stala důležitým orientačním bodem také pro letouny.  

Našemu programu v Cornwallu předcházely zastávky na hřbitovech v Salisbury, Warmwellu, Seatonu a na dvou pietních místech v Plymouth. Všude jsme se v podmanivé atmosféře přírody anglického podzimu poklonili památce československých vojáků a připomněli si jejich osudy. Skrývají v sobě nejrůznější osobní dramata. Snad nejtragičtější je příběh osádky Wellingtonu 311. perutě, který se v červenci 1941 zúčastnil náletu na německé lodě a zařízení francouzského přístavu Cherbourg. Při návratu z úspěšné mise byl omylem sestřelen britským nočním stíhacím letounem nedaleko městečka Mere (Wiltshire). Po dopadu na zem celá šestičlenná posádka uhořela. Pět z letců (poručík Richard Hapala, četař Adolf Dolejš, rotmistr Oldřich Helma, četař Jaroslav Petrucha rotmistr Antonín Plocek) je pohřbeno na hřbitově Salisbury. Jejich ostatky tam odpočívají ve stínu a zdálo by se také pod ochranou majestátních cedrů libanonských. Tělo posledního z posádky, četaře Jaroslava Lančíka, bylo zpopelněno a urna po válce převezena jeho otcem, také členem Československých ozbrojených sil v Británii, zpět do vlasti. Dlouhý den jsme zakončili prohlídkou Královské citadely v Plymouth a večeří s vedením dělostřelecké posádky britské armády, která je tam umístěna. Diskuse se netýkala jenom minulosti, ale také toho, jaké problémy způsobuje  covid  - 19  při výcviku.

Závěrečná část cesty nás přivedla do zvedající se krajiny devonských útesů a skal. Na zdejších venkovských hřbitůvcích v Heanton Punchardonu a Berrynarboru jsme našli v dobrém stavu hroby dalších šesti československých letců. Vytrvalá hra neúnavného, ale slábnoucího říjnového slunce se zčernalými mraky na schovanou dotvářela dramatickou kulisu jednotlivých scenérií. Přes Taunton jsme poté dorazili do lázeňského centra Bath. Na hřbitově Haycombe na nás čekal Dr.George Scott s manželkou Valérií. Dr.G.Scott, syn československého válečného veterána Jiřího (Šnábla) Scotta, se dlouhodobě válečné historii věnuje a je autorem řady fundovaných statí m.j.o okolnostech a vzniku centrálního památníku v Brookwoodu. Společně jsme položili růži k vzorně upraveného hrobu rotmistra Jaroslava Dohnala a vyrazili na oběd. Již v jeho průběhu mě George upozorňoval, že hrob četaře Emila Szeligy, v Landsdown Burial Ground , poslední na naší plánované trase, poskytne úplně jiný obraz. Strašil mě, že si musím vzít kosu, abych ho v té přerostlé trávě vůbec našel. Hovořil o opuštěném, zapomenutém místě, připomínajícím hororovou scénu. Až na tu kosu nepřeháněl. Na zpustlém pohřebišti bylo posečeno, ale ani to na žalostném výrazu místa neubralo. Jde zřejmě o nejopuštěnější československý válečný hrob v Británii na zanikajícím hřbitově. O jeho stavu a dalším osudu budu určitě chtít hovořit s představiteli britské vládní komise (CWGC), která se údržbě těchto památníků věnuje, na našem připravovaném hodnotícím setkání.

Doprovázející:  Jan Brenk a Maxmilian Škach (kameraman)               

Celkově jsme rudou růží uctili památku 34 československých vojáků

V Londýně, 25.října 2020, Libor Sečka

Více informací o celém projektu je dostupných ZDE