Blížíme se závěru, konci nebo také vyvrcholení, chcete - li. Platí to v obou směrech. Jak co se mojí diplomatické mise týká, tak pokud jde o náš program „Never Forgotten“. Využil jsem proto dlouhé cesty na sever, do Lincolnu, která měla společně s návštěvou hřbitova v Sutton Bridge uzavřít naše cesty po Anglii (teď už zbývá jenom jižní pás Skotska), také k zamyšlení o tom, co pro mě znamenalo uplynulých pět let v pozici českého velvyslance v Británii, v čem jsem se utvrdil a co mě naopak překvapilo. Zvláštní hodnotící zprávu jsme již vypravili do Prahy, tak snad jenom telegraficky. Ve Spojeném království se nedá uspět jinak než přesvědčivým výkonem, kvalitou, jedinečností, nápadem, netradičním řešením. Oceňuje se vytrvalost, houževnatost, spolehlivost a odvaha. Stejně tak nic tu není zadarmo a vše je poměřováno a přehodnocováno v závislosti na vlastním užitku. Jde o náročné konkurenční prostředí se silným důrazem na individualitu a individualismus v dnes multikulturním světě solidární společnosti. Myslím, že mnohé z toho, co teď popisuji, pociťují vynikající reprezentanti české kultury, architektury, designu, lékařské vědy, nebo průmyslu působící dnes na britské scéně nebo trhu, stejně jako to s velkou pravděpodobností pociťovali naši vojáci. O svůj respekt se museli tvrdě zasloužit, ale uspěli.

Odešli z ostrovů domů zhruba po pěti letech, po přibližně stejném čase jako se do Prahy budu vracet já. Rozdíl je v tom, že na konci války Evropa hleděla do budoucna v naději na spojení, otevření se, vytvoření garancí pro trvalý mír a spolupráci. Výzvy zůstávají, ale směry se nyní mění. Velká Británie vystoupila v průběhu mého vyslání z Evropské unie a rozhodla se jít svou vlastní cestou. Bez vzájemné interakce, pochopení, spojení sil s Evropskou unii a jejími členskými státy tam, kde je to možné, však můžeme kupředu postoupit jen stěží. I proto jedu s kolegy Michalem a Lukášem do Lincolnu, do Mezinárodního centra Bombardovacího velení, proslaveného za 2. světové války, abych ukázal, že oběti na životech 114 československých letců, jejichž jména jsou zde mezi tisícovkami dalších vyryta do prohnutých ocelových stěn, nebyly zbytečné. Kovové pláty moderního monumentu v nesmlouvavém anglickém dešti a větru postupně získávají tmavý červeno-hnědý ton. Zmocňuje se jich neúnavná rez, která každý den posunuje minulost o milimetr dále do minulosti. Celý vzpomínkový areál, který patří k nejmladším v Anglii (byl vybudován v roce 2011) a jemuž vévodí 31 metrů vysoký rezavějící jehlan, však jakoby povstal proti času. Jde o spojení protikladů, o úžasný koncept, jehož příběh se odehrává na půdorysu klasického shakespearovského dramatu boje a vítězství nad nezastavitelným časem.

Smyslem je ukázat a soudě dle emotivní síly památníku vykřiknout, že zlo porazíme spojeni, ať už jde o viditelného či neviditelného nepřítele. Za bezpečnost, svobodu a naše civilizační hodnoty má cenu bojovat. To platilo v minulosti, platí to i dnes. V kavárně elegantního muzea jsme se posílili kávou a tradičním „sconem“, v obchodě zakoupili drobné vzpomínkové předměty (v poslední době jsem propadl kouzlu plechových hrníčků) a vydali se do Rutlandu na oběd s českým profesorem kardiochirurgie a velkým vlastencem Janem Kováčem. Setkání to bylo jako vždy příjemné a inspirativní.

Sutton Bridge, vesnice v hrabství Lincoln, ležela vždy mimo všechny naše dosavadní trasy. Špatně dostupná, severovýchodně od Londýna, nedaleko od pobřeží, v celkem nudné rovinaté krajině protkané kanály. Jakoby si svůj klid střežila, jako by se i ona chtěla stát ztělesněním toho typického ostrovního „splendid isolation“. Není proto divu, že se stala až poslední zastávkou naší anglické „šňůry“. V minulosti zde bývala letecká základna, která se stala dočasným domovem a místem bojového výcviku řady československých letců. Někteří v těžkých podmínkách tréninku zahynuli vinou vlastních chyb či selhání techniky. Ostatky pěti z našich hrdinů leží na místním hřbitově. Pohřbeni jsou zde: rotný Jan Kurka, nadporučík Matěj Tomáš Patlejch, četař Jiří Schwarz, rotný Karel Stibor a kapitán Jan Žerovnický. Jejich hroby jsme ozdobili tradičně českou vlaječkou a rudou růží. Ještě chvíli jsme na zahradě kostela sv.Matthew zůstali, abychom vzpomněli na jejich příběhy a také vystavili naše po slunci vyhladovělé tváře rozžhavené kouli na obzoru. A tak se u kostela v Sutton Bridge uskutečnila malá důstojná česká pieta spojená se slavností světla. Rozehřátí na lících a ozvláštněni na duši jsme se vypravili na úmornou cestu zpět do Londýna.

V Londýně, 5. června 2021

Libor Sečka