Angličtina má svůj zvláštní výraz pro velká města (city) a pro střední a malá města (town). Úplně jasná definice vysvětlující rozdíl mezi oběma pojmy asi neexistuje. Je spíše tušená než nějakým způsobem kodifikována, ostatně jako mnoho dalších věcí ve Velké Británii. Obecně se má za to, že „town“ je území, kde žijí lidé v prostoru vymezeném hranicemi a mají svoji lokální vládu. „City“ bývá větší a zpravidla je sídelním místem biskupa. Málokdo u nás ví, že třetím největším v kategorii britských středních a malých měst (town) je Northampton. Ve městě vzdáleném přibližně 90 km severně od Londýna dnes žije více než 220 tisíc obyvatel. Pro Čechy a Slováky ale může být stejně tak zajímavé, že zde během 2. světové války našlo místo svého posledního odpočinku také šest československých vojáků. Proto jsme se s kolegou Martinem do Northamptonu vypravili.

V deštivém ospalém dopoledni jsme křižovali rozlehlý areál hřbitova Kingsthorpe a hledali známý obrys československých válečných hrobů. Ticho zeleného prostoru narušoval jen hluk leteckého motoru líně prostupující šedou vatou mraků. Zvuk, který neznervózňoval, jen dokresloval atmosféru. Z cestiček, hrobů a travnatých pásů stoupala vlhkost. Směřovali jsme pozvolna nahoru. Skupinu vojenských hrobů nebylo možné přehlédnout. V řadách pečlivě vyrovnané náhrobky, jakoby z profesionální povinnosti, obsadily nejvyšší kótu hřbitova. Československé hroby zaujaly pozici uprostřed. Ve druhé řadě je deska Gejzy Pokšivy, vojáka slovenské národnosti, narozeného v Šarišských Lúkách. Historické prameny uvádějí, že šlo o skvělého pátrače, řidiče a střelce. Bohužel mu osudem nebylo dopřáno dožít se ani dvaceti let. Hned za jeho náhrobkem, jak dvojčata, vystupují stély Matěje Fišera a Josefa Pospíšila. Oba prošli válečnou vřavou 1. světové války a v té druhé se přes Střední východ postupně dostali do Británie. Rotmistr Josef Pospíšil, účastník bitvy u Tobruku, zahynul při výkonu služby v listopadu 1943. Matěj Fišer zemřel ve stejném měsíci stejného roku v místní nemocnici. Jejich hroby jsme shledali v naprostém pořádku.  

Hřbitov Towcester Road se pyšní titulem „Válečného hřbitova Britského společenství“ (Commonwealth War Graves) a v jeho středu se tyčí památník obětem 1. světové války. Naším úkolem bylo najít hroby tří dalších československých vojáků, židovského vyznání, kteří jsou zde pohřbeni. Přiznám se, že nám chvíli trvalo, než jsme židovskou část hřbitova objevili. Skrývá se totiž v jednom z jeho rohů, oddělena širokou volnou plochou a hustým živým plotem. Hroby jsou zde poskládány více natěsno než v dalších sekcích hřbitova. Náhrobky našich vojáků jsou tak trochu výjimkou: jednak je odstín jejich kamene o poznání světlejší než ty ostatní a jednak je kolem nich daleko více prostoru. Všichni tři vojáci: Leopold Gertsmann, Jiří Ehrmann a Bedřich Karel Stein se v rozdílných okamžicích zapojili do různých složek československé armády už na Blízkém východě. V Anglii byli zařazeni do Samostatné obrněné brigády. Všichni zemřeli v nemocnicích v Northamptonu nebo jeho okolí. Bedřich Karel Stein na následky střelného zranění, které si přivodil v sebevražedném úmyslu. Právě tady jsem si uvědomil, jak málo o těch, co se rozhodli jít bojovat za svobodu své vlasti, vlastně víme. S odstupem více než 75 let můžeme jen tušit, jaká vnitřní dramata se v nich odehrávala, jakým osobním výzvám museli čelit a jak na ně doléhaly vnější podmínky. Skutečnost, že nezůstali pasivní, vyjádřili vůli a rozhodnost pro věc, které věřili, něco udělat, je určující. Zaslouží si naši nezpochybnitelnou úctu. Všichni.

Na židovském hřbitově ještě chvíli zůstaňme. Hroby našich vojáků jsou totiž ozdobeny barevnými kamínky. Čtyři jsou usazeny na spodní hraně náhrobku, jeden na horní. Z internetových zdrojů jsem vyrozuměl, že jde o starobylou židovskou tradici. Kámen má totiž symbolizovat spojení otce a syna, tedy návaznost generací. Kamínky na hrobech československých vojáků tedy můžeme interpretovat jako spojení s naší generací. Jsou tedy s námi, nejsou zapomenuti. Motto naší mise se naplňuje.

S československou válečnou přítomností ve Velké Británii však nejsou spojeny jenom hřbitovy, ale také další významná pamětní místa. Jedním z nich je bezesporu vesnice Aston Abbotts v hrabství Buckinghamshire, kde v době náletů na Londýn žil a pracoval prezident Edvard Beneš. V místním hostinci The Royal Oak na nás čekal pamětník, zvoník, oficiální „natahovač“ kostelních hodin a vůbec duše veškerého společenské života ve vsi, 84 – letý Colin Higgs. Za svoji významnou dlouholetou práci a starost o místní komunitu byl v prosinci minulého roku vyznamenán Medailí britského impérii (MBE) a slavnostní akt předání má proběhnout v březnu t. r. Ze sousední vesnice Wingrave, kde pracovala československá exilová vláda, přijela místní historička a kronikářka, úžasná paní Prudence Goodwin a spolek doplnil publicista a spisovatel Neil Rees, který se dlouhodobě historii československo – britských válečných vztahů věnuje. Objednali jsme si hovězí „stew“, tak trochu obdobu našeho guláše, dokonce s knedlíkem a navíc jsme dostali i bramborovou kaši. To vše se s pivem a intenzivní debatou ukázalo jako ideální kombinace.

Probírala se nejenom minulost, a paní Goodwin s sebou přivezla řadu jedinečných suvenýrů ze své sbírky, ale také přítomnost. Obě vesnice touží potom, abychom 75. výročí konce druhé světové války náležitě společně oslavili. Společně, ale každá vesnice zvlášť, což plně odpovídá tradici odvěké sousedské rivality. Pokusíme se nezklamat, když vidíme to nadšení, radost i hrdost lidí, kteří jsou ochránci a nositeli československo – britského válečného odkazu, určitě nejméně v hrabství Buckinghamshire. Jména Masaryka, Beneše a dalších k nim mluví stejně silně jako k nám. A naše minulost zůstává jejich přítomností. Včetně autobusové zastávky na křižovatce cest, kterou prezident Beneš věnoval občanům obou vesnic.      

V Londýně 23. ledna 2020, Libor Sečka

Více informací o celém projektu je dostupných ZDE