Československé válečné hroby na území Spojeného království nejsou důležité jen z hlediska historie a symboliky v česko – britských vztazích, mají svůj velký význam i pro rozvoj současné fáze samotných česko – slovenských vztahů, přinejmenším tady, na britských ostrovech. Ukazují na společnou touhu Čechů a Slováků jít za svobodu vlasti bojovat a pro myšlenku demokracie obětovat mnohé, často své životy. Téma společného boje proti nacismu je v české i slovenské komunitě ve Velké Británii stále velmi živé a obě skupiny, které ostatně nikdy nepřestaly být jednou velkou rodinou, ještě více sbližuje. Mimo jiné proto jsem k další cestě za hroby, která směřovala do oblasti Surrey a hrabství Sussex, pozval slovenského velvyslance, svého dobrého přítele, Luba Reháka.

A byla to zajímavá, užitečná, vzrušující, ale také objevná expedice. Strávili jsme spolu téměř celý den a probrali řadu témat. Kromě aktuálních pracovních, také lingvistická. Slovenština je pro české ucho libozvučná, určitě pro to moje. Zdá se mi, jakoby plynula v jemnějších tónech, odrážela větší spojení s přírodou a osvěžovala. A ta blízká, někdy tajuplná slova! Kde se vzala? Zkoumali jsme třeba výraz cintorín (zazní to, jako když brnknete na strunu kytary). Nakonec jsme se shodli, že základ bude někde v latinském „cimiterium“, tedy hřbitov. Jazykovědný koutek pokračoval, ale to už jsme se blížili k naší první zastávce, hřbitovu ve Whyteleafe u kostela St. Luke, na nejjižnější výspě Velkého Londýna.

Široké a spletité koruny vzrostlých stromů zde vytvořily klenbu, přes níž jen pomalu a jednotlivě pronikaly paprsky probouzejícího se lednového slunce. Postupně sílící rozptýlené světlo navozovalo atmosféru typickou pro stoleté nádražní haly některých britských měst. Hroby našich letců, Františka Běhala a Albína Nasswettera, jsme objevili mezi dalšími válečnými hroby uprostřed hřbitova. Poručík František Běhal se v květnu 1941 nevrátil z nočního operačního letu, kdy společně s dalšími čelil jednomu z největších náletů Luftwaffe na Londýn. Podařilo se mu sestřelit německý bombardér He 111 a podat o tom hlášení. Poté se jeho Hurricane zřítil.  Pravděpodobně byl zasažen omylem britským nočním stíhačem. Četař Nasswetter se 17. června 1941 se svým stíhacím letounem podílel na pátrací a záchranné akci po šesti britských pilotech sestřelených předchozího dne. V průběhu operace se nad kanálem La Manche společně s kolegy střetl s německou skupinou. Jeho stroj byl zasažen. Pilot se katapultoval, ale následně zemřel na popáleniny. Uctili jsme jejich památku květinou: slovenský velvyslanec oranžovou růží, já již tradičně rudou. Zapálili jsme svíčku a věnovali jim tichou vzpomínku.

Název dalšího hřbitova „Redstone“, ve vesnici Reigate, vyvolal ve slovenském příteli asociaci se zámkem Červený Kameň v jeho rodné zemi. Nevím, zda by se našlo něco společného, možná ostrý zimní vítr, v každém případě výjimečný příliv slunečního svitu dodal rozlehlému otevřenému prostoru optimistickou náladu. Všechno bylo jasné, ozářené, připravené na setkání s jarem. My jsme se však hodlali setkat s hrobem nadporučíka Bohumila Horáka a jeho příběhem. Rodák z Komárna, malé vesnice v podhůří Beskyd, se v noci 29. 6. 1941 zřítil při služebním přeletu z letiště Redhill na letiště Gatwick, kam přepravoval nahazovací kapsle, které se používaly pro startování motorů. Jedním z možných vysvětlení jeho havárie byla domněnka, že mu krabička s patronami zapadla mezi řízení kormidel. Jeho náhrobek, v první linii válečných hrobů hned u cesty, je v dobrém stavu.

Třetí zastávku jsme učinili v městečku Haywards Heath, v hrabství Sussex, kde jsou na hřbitově Western Road Cemetery uloženy ostatky četaře Michala Padalíka, který sloužil u 2. pěšího praporu československé brigády. Poté, co byl z důvodů nemoci propuštěn z vojenské služby, pracoval jako úředník československé exilové vlády v Londýně. Zemřel v září 1942 na následky operace mozkového nádoru. Zbývalo už jen málo k tomu, aby se den rozpůlil a obyvatelé hřbitova, který více připomínal oživlý park, se měli čile k světu. Hned od brány nás doprovázelo zpěvné volání kosů, ve vysokých stromech nedaleko hrobu našeho vojáka, neúnavně pracoval datel. Hrob jsme poznali nejenom díky typickému tvaru náhrobku, ale také pro to, že ho zdobil rozpadající se věnec z výrazných rudých vlčích máků. Položili jsme růže. Bylo poledne, čas oběda. Posílili jsme se klasickým anglickým masovým koláčem (chicken and ham pie) a pivem, značky Spitfire, jak jinak, v příjemném prostředí hospůdky The Red Lion po cestě do Withyhamu.          

Na kopci, kolem kostela Sv. Michala a všech andělů, se tam rozkládá půvabný venkovský hřbitůvek. Hroby jsou po anglicku rozházené, kříže se klátí na všechny strany. Sytě zelený koberec je nepravidelně sypaný sněženkami. Měl jsem pocit, že si to místo museli upravit sami andělé. Od kostela se nabízel úchvatný pohled na rybník a zvlněnou krajinu zalitou sluncem. Několik metrů od hlavního vchodu má náhrobek československý voják, Josef Smolka. Těsně před Vánocemi roku 1945 spáchal sebevraždu, když jeho jednotka zabezpečovala postupnou repatriaci československého vojska zpět do ČSR. Jeho vojenské hodnocení říká, že byl tiché povahy, ukázněný, spolehlivý, spravedlivý. Našel správné místo posledního odpočinku. Při úpravě hrobu jsme zjistili, že betonový odlitek se na dolních koncích začíná oddrolovat. Stejné zjištění jsme udělali na předchozím hřbitově v Haywards Heath.

Domů se nám z toho kouzelného kraje ještě nechtělo. Zastavili jsme se proto na chvíli v Hartfieldu, kde nás upoutal kostel Sv. Panny Marie s vysokou jehlanovitou střechou dominantní věže. Lehce jsme zatlačili do dveří. Bylo otevřeno. Vstoupili jsme. Zatímco jsem sledoval barevné vitráže v oknech, zaslechl jsem, jak kleplo víko od klávesnici klavíru. Zvedl jsem zrak a uviděl velvyslance Luba, jak sedí u nástroje. V tom se kostel rozezněl skladbou Ave Maria, kterou na Bachovo Preludium zkomponoval Charles Gounod.  Ochromen zážitkem jsem usedl na lavici. A Lubo hrál: Ave Maria, gratia plena. Dominus tecum, benedicta tu in mulieribus… Hrál pro mě a pro všechny československé vojáky, co se do své vlasti nevrátili a zůstávají dnes s námi na britských ostrovech.        

V Londýně, několik málo hodin před vystoupením Velké Británie z EU,  (31. ledna 2020)

Libor Sečka

Více informací o celém projektu je dostupných ZDE