„Je tam strašná zima, rachot k ohluchnutí, vítr tě bude fackovat ze všech stran, ale je tam zatraceně krásně“, popisoval mi Howard Cook, instruktor létání na historických strojích, co mě čeká, až vzlétnu na proslulém letounu de Havilland Tiger Moth. Exemplář, který pro mě přátelé z Cambridge Flying Group připravili, sloužil v Královském letectvu (RAF) od července 1939 do konce roku 1955. Dostal pořadové číslo N6946 a prokazatelně na něm létalo nebo cvičilo nejméně 14 československých válečných pilotů. Tento lehký dvouplošník se používal zejména pro výcvik, ale také rychlou přepravu a byl součástí letecké flotily 24.(spojovací) perutě na letišti v Hendonu, nedaleko od Londýna. V informačním materiálu, který nám zaslal Andrew Wood, letecký nadšenec a iniciátor celé akce, se namísto jména nebo čísla letounu neustále objevuje zkratka EI. Autor vůbec nepochybuje o tom, že by někdo nemusel jejímu významu rozumět, proto ji používá s úplnou samozřejmostí a ve velkém množství. Vrtalo mi to hlavou. Jal jsem se hledat vysvětlení. Nakonec jsem ho na internetu našel. Letadlu Tiger Moth (N6946 in the RAF) se říkalo Echo of India (Ozvěna Indie), což se také odrazilo v jeho identifikačním čísle – G – AOEI. Vzhůru k šedivému cambridgskému nebi mě tedy ponese Ozvěna Indie!     

Počasí je příznivé. Fouká, ale ne tolik, aby to let ohrozilo. Sluníčko prolézá škvírami v mracích. „Hurikán Sabina dorazí až v neděli, máme štěstí“, usměje se zkušený veterán klubu a můj pilot, šestasedmdesátiletý Ian Glenn. Soukáme se do letounu. Stejnou operaci zvládá můj kolega, plukovník Jiří Niedoba společně s pilotem Peterem Hughesem na druhém stroji Tiger Month parkujícím zatím po mé pravé ruce. Všude přítomný Howard Cook s černými slunečními brýlemi a ve slušivé bekovce provádí nezbytné kontroly a potom roztočí vrtuli. Motor s pokašláním naskakuje. Povinné dvě minuty na zahřátí a potom už oba stroje kličkují jak hadi přes zelenou plochu letiště a runway směrem ke startovací pozici. „Cambridge transport, Cambridge transport, G – AOEI je připraven k vzletu“, slyším ve sluchátkách. „Už není cesty zpátky“, pomyslím si a zavřu oči. Letadlo splašeně vyrazí kupředu. Chvíli jakoby vesele poskakuje po trávě, pak se prudce vznese. Letíme. Ian se rychle zeptá na mé pocity. Nezvracím. Nabíráme kurs směrem k letišti Duxford. Právě zde byla 17. srpna 1940 uznána za bojeschopnou slavná 310. československá stíhací peruť. Letos oslavíme 80. výročí.

Na městském cambridgeském hřbitově (Cambridge City Cemetery) pode mnou ještě zahlédnu zmenšující se hrob kapitána Bohuslava Eichlera. Muže, který si s mojí Ozvěnou Indie dobře rozuměl, stejně jako s dalšími britskými letouny. Bohužel zahynul při havárii v lednu 1945 na stroji Mosquito B při návratu z nočního náletu na Berlín. Ráno jsme mu vzdali úctu. Stejně jako dvěma dalším letcům – Karlu Hájkovi a Františkovi Raškovi. Cambridge zůstala za námi. Blízkost druhého letounu, která se mi chvílemi jeví jako přílišná, mě znervózňuje. Letíme ve výšce dvou tisíc stop (zhruba 610 metrů) rychlostí osmdesáti mil za hodinu (něco přes 100 km za hodinu). Howard Cook měl ve všem pravdu. Dorážející poryvy větru náš Tiger Moth (Tygří můra v češtině) rozhoupají, ale nevychýlí. Stroj se statečně dere kupředu. U letiště v Duxfordu se dnes rozkládá letecké muzeum. Dopravní i vojenská historická letadla stojí vyrovnaná na kraji rozjezdové dráhy a působí dojmem slepovacích modelů z dětských stavebnic. Vzpomenu si na příběh dvou československých vojáků z pozemního personálu, Jaroslava Zavadila a Benedikta Pohnera, kteří zde ztratili své životy při německém bombardování v únoru 1941. Odpoledne se vypravíme k jejich hrobům ve vesnici Whittlesford, kde uctíme i památku vojáka slovenské národnosti Samuela Jaďuďa. Pilot sousedního žlutého motýla na nás zamává a nechává se odnést větrem. S ním se ztrácí i plukovník Niedoba. Konečně. Zůstali jsme sami. Ian mi ukazuje vesnice a kostely. Blížíme se k centru Cambridge. Pohledy na Great St.Mary Church a King´s College Chapel jsou úchvatné. Škoda, že se nemůžeme na chvíli ve vzduchu zastavit.  V souboji s větrem tedy zkouším letecké snímkování. Naštěstí mi Howard Cook přivázal kameru na zápěstí. Po dvaceti minutách letu šťastně přistáváme na základně. Dobrodružství skončilo. Neuvěřitelné zážitky zůstávají. Dostal jsem možnost vydat se proti proudu času do doby válečných letců. Stálo to za to.

Slavnostní a povznesená nálada pokračuje v klubu setkáním s jeho členy a s potomky tří československých pilotů – Vratislava Žežulky, Jaromíra Střihavky a Františka Vindiše - žijících dnes ve Velké Británii. Na programu je nejenom minulost, ale také současnost. Naši přátelé zaznamenali, že do projektu Never Forgotten se včera zapojil rovněž ministr zahraničních věcí České republiky, Tomáš Petříček, který při své návštěvě Manchesteru položil růže ke hrobu rotmistra Antonína Škacha na hřbitově Cheadle and Gatley. Doplnili jsme, že ho při tom doprovodil reprezentant Jejího Veličenstva královny Alžběty II., Vice Lord-Lieutenant Paul Griffiths, v elegantní tmavě modré uniformě se zářivě červenými lampasy a s šavlí po boku, se kterou se chvílemi sympaticky nemotorně potýkal. Jeho zájem byl však opravdový, stejně jako jeho procítěna řeč. Vzpomínkové ceremonie se zúčastnila rovněž skupina krajanů. Je dobře si připomínat minulost, abychom se neztratili v mlze budoucnosti, shodli se účastníci debaty v klubu a pili svůj čaj s mlékem a pojídali dorty. Na české pivo a moravské víno, které jsme přivezli, přijde údajně čas později. Možná při dalším letu velvyslance, na který jsem dostal několikanásobné srdečné pozvání.

V Londýně 8. února 2020, Libor Sečka

Seznam československých vojáků, kteří dle dobových letových deníků na N6964 určitě létali: Egon Nezbeda, František Vocetka, Bohuslav Budil, Bohuslav Eichler, Josef Schück, František Altman, Alois Vrecl, Antonín Plocek, Václav Procházka, Svatopluk Štulíř, Jindřich Svoboda, Jindřich Zákravský, Vratislav Žežulka a po válce i Jaromír Střihavka.  

Více informací o celém projektu je dostupných ZDE