Šabat je svátkem sedmého dne, který Židé slaví v sobotu. Již v jeho předvečer se však aktivity židovské obce utlumují. Provozní doba je v pátek omezená, a to se týká také židovských hřbitovů. Setkání s baronem Danielem Finkelsteinem, předním novinářem londýnských Timesů a členem Sněmovny lordů britského parlamentu na židovském hřbitově v East Hamu, jsme proto museli z původně plánovaného odpoledního času přesunout na dopoledne. S Danielem se známe ještě z doby před referendem o vystoupení Velké Británie z EU. Společně s Matthew Parrisem a Philipem Collinsem patří k mým nejoblíbenějším sloupkařům (columnist) v The Times a také pravidelným návštěvníkům naší rezidence. Projekt Never Forgotten ho zaujal natolik, že přijal mé pozvání uctít památku čtyř československých vojáků židovského původu pohřbených na východě Londýna. Jeho dalším osobním motivem však byla skutečnost, že v této lokalitě měl navždy spočinout také jeho dědeček Adolf, kterého za svého života již nepoznal a jehož hrob z nejrůznějších příčin nikdy před tím nenavštívil.  

Židovský hřbitov na Marlow Road v East Hamu je velmi rozlehlý. Obrovské množství hrobů je tu natěsnáno tak, že vytvářejí spletitý kamenný les. Vojenská sekce, kde jsou pochovány ostatky Viléma Bribrama, Evžena Bedřicha Picka a a Jiřího Evžena Mirovského Mullera, je naštěstí přehledně oddělena a rozkládá se v těsné blízkosti centrální Spojené synagogy (United Synagogue). Ve vytrvalém stupňujícím se mrazivém dešti jsme jim vzdali hold. Hrob čtvrtého vojáka z připravených seznamů, Viktora Schwarze, jsme však k našemu překvapení v této části nenašli. A musím říci, že jsme ho nenašli vůbec, což se stalo v průběhu dosavadního pietního putování poprvé. Zato jsme však k radosti našeho přítele objevili hrob jeho dědečka. Daniel s jarmulkou a pod deštníkem odříkal modlitbu. Položil květinu a byl rád, že se se svým předkem, který byl před válkou majitelem továrny na stroje ve Lvově, konečně setkal. Promrzlí na kost a pod tlakem času jsme odjížděli a věděli jsme, že se ještě jednou musíme vrátit. Růže pro Viktora Schwarze zůstala v autě.           

Hrob pilota Spitfiru, Františka Marka, na hřbitově Dagenham v Eastbrookendu jsme se s kolegou, Alešem Opatrným, rozhodli vyhledat raději s pomocí. Ochotný administrátor nás na místo posledního odpočinku mladého letce neomylně přivedl. Příčinou jeho smrti se pravděpodobně stalo selhání kyslíkového přístroje. Betonový náhrobek pod vlivem vytrvalých dešťů postupně získává šedo-zelenou patinu, na jejímž pozadí stále ještě vynikají české národní barvy blednoucí vlaječky připevněné ke spodnímu okraji desky. Měli jsme pocit, že z hustého deště můžeme rovnou vyřezávat ledové kostky a spěchali se trochu ohřát do našeho vozu. To náhrobní kameny dalších čtyř letců: Prokopa Brázdy, Josefa Valenty, Františka Bomische a Blažeje Konvaliny v širší uspořádané skupině válečných hrobů na hřbitově v Hornchurch zářily jako malá slunce. Možná také proto se již koncem února okolní ozdobné stromy obalily květy. Osudy čtveřice Čechoslováků jsou různé. Nejznámějším z nich je asi příběh Prokopa Brázdy, který v dubnu 1942 operoval nad belgickým Ostende a byl napaden skupinou německých letadel. Těžce raněný a pronásledovaný nepřítelem se vracel, ale těsně před tím, než mohl na britském pobřeží provést nouzové přistání, se jeho letoun zřítil. Prokopa Brázdu zřejmě opustily síly. Mě však zaujalo jméno Blažeje Konvaliny. Hlavním důvodem bylo, že místem jeho narození jsou Blížkovice, tedy vesnice jen pár kilometrů vzdálené od Mramotic, kde jsem o několik desítek let později vyrůstal já. Byl jsem na svého krajana, který nešťastně zahynul při cvičném letu, náležitě hrdý. 

Cestou k naší finální destinaci – Southendu-on–Sea jsme se zastavili ještě na jednom židovském hřbitově, tentokráte v Rainhamu. Hrob Maxmiliana Schwarze, vojáka slovenské národnosti, židovského vyznání, který se m.j. zúčastnil rebelie v československém vojsku v Cholmondeley, se obklíčený impozantními stélami krčil utopený v blátě uprostřed smutečního prostoru. Jakoby na nás čekal. Kromě růže jsme na malou římsu přidali tradiční kamínek symbolizující spojení generací. Do sídla konzervativní strany v Leigh-on-Sea ( součást samosprávného obvodu Southendu) jsme dorazili včas. Právě zde končila schůzce, na níž se představitelé tohoto zvláštního samosprávného celku rozhodli, že chtějí povýšit svůj statut z tradičního „town“ na „city“ (o významu a rozdílech obou pojmů jsem shodou okolností psal v reportáži z 2. etapy našeho putování). Jejich žádost má nyní projednat parlament, poté se jí bude zabývat vláda a konečné slovo vyřkne královna. V očích účastníku historické schůzky jsem viděl nadšení. Byli tu všichni, kdo v místní komunitě něco znamenají: šéf fotbalového klubu, organizátor kulturního života, zástupci podnikatelů, starosta John Lamb a hlavně poslanec britského parlamentu zvolený za tento obvod, Sir David Amess.

Se Sirem Davidem jsme se uviděli poprvé. Našemu setkání však předcházela kuriózní historka. Tento britský politik, který soustavně a energicky prosazoval odchod Spojeného království z Evropské unie, se na mě obrátil, řekněme netradiční formou, se stížností na návštěvní hodiny plzeňské věznice. Tón i obsah sdělení mě překvapily natolik, že jsem věc nemohl nechat bez odpovědi. Rozhodl jsem se nabídnout panu poslanci více relevantních informací z kontextu česko – britských vztahů a současně ho pozvat uctít památku těch, co bojovali za naši společnou svobodu a naši společnou demokracii. Sir David mé pozvání přijal. Za přítomnosti starosty Johna Lamba a naší dobré přítelkyně, radní City of London, Kariny Dostalové, jsme položili květiny u hrobů dvou československých vojáků – Františka Hradila a Bedřicha Šimáčka. Sir David, který je poslancem britského parlamentu již 37 let, o přítomnosti Čechoslováků na hřbitově ve svém volebním okrsku do té doby nevěděl a malou ceremonií byl dojat. Živě se zajímal o jejich příběhy a všechny souvislosti. A možná ještě jeden detail dokreslující profesionalitu britských politiků: pro jednání s místními představiteli použil Sir David kravatu ve výrazných britských národních barvách, pro cestu na hřbitov (Commonwealth War Graves) ji nenápadně zaměnil za módní doplněk v zeleno-červeno-žlutých odstínech, lépe odrážejících symboly Commonwealthu. Británie stojí a padá s tradicí.

Projekt Never Forgotten získal záštitu ministra zahraničních věcí ČR, Tomáše Petříčka a ministra obrany ČR, Lubomíra Metnara. Začínají se jej zúčastňovat členové britského parlamentu, starostové, zástupci různých institucí a mnoho dalších zájemců. Potvrzuje se jeho otevřený charakter. Jsme na dobré cestě.

V Londýně, 1. března 2020                                                                                  Libor Sečka