Do Darlingtonu jsme s kolegou Ondřejem dorazili vlakem z Londýna krátce před půl osmou večer. Jediný, kdo se ve velké pusté dvoraně nádraží pohyboval, byl ztracený poryv nedůrazného větru. Pověst místa jako významného regionálního dopravního uzlu se nám zdála nepotvrzena. Na parkovišti čekal náš řidič Lukáš, který mezitím v Manchesteru předal zásoby generálnímu konzulátu. Ještě než jsme stačili uložit zavazadla do vozu, se naše zraky střetly s dvojicí povykujících a výhružně gestikulujících opilých mladých mužů. „Tady to bude vostrý, jsme na severu“, zabručel pod fousy Lukáš a už jsme ujížděli. Bezděky tak vytvořil svoji paralelu k slavnému výroku: „Vytáhněte paty z Londýna, hoši“, kterým premiérův šéfporadce, Dominic Cummings, naznačoval novinářům, kde mají hledat reálné problémy země. Přiznání a pochopení sociálně – ekonomických rozdílností a slib vyrovnat regionální disparity byl ostatně jedním z klíčů volebního vítězství konzervativců a Borise Johnsona v prosinci minulého roku. Byli jsme na severu a těšili jsme se, že můžeme pokračovat v našem programu Never Forgotten. Vždyť od poslední expedice vinou koronavirové krize uplynulo dlouhých devatenáct týdnů.

Putování po hrobech československých vojáků jsme zahájili následujícího dne ráno návštěvou malého hřbitova v Cattericku. Hrob rotmistra Josefa Gutvalda, který se v květnu 1941 nešťastně zřítil při cvičném letu, zdobil nejenom květináč s drobnými žlutými růžemi, ale také pás zlatavých kloboučků hub, připomínajících rozsypané dukáty. Místo jsme upravili, vojákovi vzdali čest a přesunuli se do vyhlášeného lázeňského střediska Harrogate. Když Harrogate, tak Bettty´s. Jde o ikonickou kavárnu s proslulou prodejnou čaje a cukrárenských výrobků. To spojení je stejně silné jako Karlovy Vary a jejich oplatky. Ve stoletém čajovém krámku jsme našli atmosféru staré, ale i velmi současné doby. Šedovlasá paní prodavačka byla tak úzkostlivě dbalá aktuálních zdravotních bezpečnostních předpisů, že mi přitiskla nabízený strojek na čtení platební karty na svoji stranu ochranného plexiskla. Nezbylo než jí následovat na mé straně. Kouzlo se nekonalo. Čaje jsem koupil až poté, co se žádané substance setkaly v reálném světě. Na místním hřbitově nás očekával Tomáš Kostečka, iniciátor vzdělávacích a sociálních aktivit mezi našimi krajany zejména v oblasti města Leeds. Společně jsme uctili památku četaře Jiřího Bleiera, kterého stihl podobný tragický osud jako Josefa Gutvalda.

Velkého překvapení se nám dostalo v Hullu. Spolumajitel sítě prodejen Škoda auto na severu Anglie, Dougal Keith, vyzdobil tamní pobočku nejenom českými vlajkami, ale také symboly společného boje proti fašismu. Nebýt jeho nezaměnitelného severního akcentu, vznikl by dojem, že jde o zapáleného českého patriota. Jeho otec, který se druhé světové války zúčastnil, otevřel v polovině sedmdesátých let opravnu škodovek v nedalekém Leedsu a odstartoval tak dnes úspěšný rodinný business. Růže ke hrobu poručíka F.Shulze jsme pokládali spolu. Zazněly při tom tóny vojenské znělky v podání zakulaceného trubače objednaného mým hostitelem. Prožíval jsem slavnost chvíle i dojetí. Pro úplnost musím dodat, že o osudu zde odpočívajícího vojáka nevíme mnoho. Snad jen to, že se narodil v Českých Budějovicích, sloužil ve zdravotnické službě britské armády a zemřel ve svých 29 letech. Je pochován pod typickým kamenem označujícím britské válečné hroby. To o životě, a dlužno říci pestrém životě, Břetislava Kincla, československého vojáka pochovaného na hřbitově ve Worksopu, víme daleko více. Za první republiky údajně provozoval svůj jídelní vagon v rychlíku z Bělehradu do Paříže. Jídelní vůz poté ve Francii prodal a peníze prohrál v kasinu v Monaku. Do československého zahraničního vojska byl odveden v dubnu 1940 v Marseille. Zemřel v roce 1943 v nemocnici.  Mnohý by mu dnes tento romantický příběh záviděl. Jeho památce jsem se poklonil společně s Bibianou Horváthovou, starostkou československé obce v Sheffieldu, ženou nevyčerpatelné energie, která když nemůže jinak, vyjevuje se na povrch nepřetržitým dlouhým vodopádem slov. Nad hrobem rotmistra Kincla se skláněly větvičky obsypané černými višněmi. Chutnaly hořkosladce.

Přenocovali jsme v malebném městečku Woodhall Spa. Toto místo se stalo slavným díky umístění 617. perutě RAF, jejímž úkolem za 2. světové války bylo ničit nepřátelské strategické cíle. Těžké bombardéry útočily na přístavy, průmyslová centra, německé křižníky. Střelami skákajícími po hladině jako žabky rozbíjely přehrady. Odtud také přezdívka „Dambusters“ („Rozbíječi přehrad“). Ranní čaj jsme vychutnávali již na panství Revesby. Důvodem naší návštěvy se stal dopis, který jsem nedávno obdržel.  Z jeho obsahu se dalo vytušit, že současní majitelé mají jak rodinné spojení s Českou republikou, tak zájem o spolupráci. Chtěli jsme věci přijít na kloub. Uvítala nás skupina tří mužů a tří žen. Momentem našeho příjezdu se spustily laviny informací, které nás zasypávaly v angličtině i češtině ze všech možných stran a úhlů. Snažil jsem se věci uchopit, pochopit a srovnat, ale intenzita, s jakou nám účastníci debaty podávali svoje příběhy a jednu nedokončenou historku rozvíjeli okamžitě jinou, to nedovolila. Seděl jsem tiše v nastalém informačním chaosu a měl radost, že cítím to, co určitě není v Anglii běžné, srdečnost. Bylo to sympatické a hřejivé.

 Nakonec se přece jenom podařilo mozaiku poskládat. Paní Stanislava Židlická, která emigrovala do Británie v roce 1968, se vdala za Gavina Wiggins-Daviese. Spolu mají dva syny a jeden z nich, Peter, dnes hospodářství na panství řídí. Tatínek paní Stanislavy, který se později (v roce 1949) zabil u Tábora v britském letounu Mosquito, prošel výcvikem v Británii a rodina dlouhodobě udržovala vztahy s jeho instruktorem. Strýc pana Gavina zase bojoval v bitvě o Británii spolu s československými piloty. A mladý Peter, který se cítí napůl Čechem, buduje z panství úspěšný ekonomický podnik. V průběhu tří set let nepřetržitého vlastnictví rodina ztratila právo používat šlechtické tituly. Nehledě na to dnes dodává zvěřinu, zejména srnčí, na královský dvůr. Vyprávět bych mohl ještě dlouho. To podstatné je, že jsme objevili další spojence a partnery, kteří mají zájem česko – britskou spolupráci posilovat.

Společně s Honzou Kováčem, profesorem, špičkovým českým kardiochirurgem a velkým vlastencem, jsme odpoledne navštívili hroby českých pilotů Františka Vocetky, Antonína Kašpara a Emanuela Krajiny na hřbitově v Cranwellu. Všichni zemřeli při tragických nehodách ve vzduchu nebo na zemi. V Nottinghamu jsme se krátce zastavili u hrobu vojína Františka Tandlera, abychom celou pouť uzavřeli na půvabném venkovském hřbitůvku ve Scroptonu. Zde odpočívá celá posádka Wellingtonu Mk Ic Z8854, který se zřítil a shořel při návratu na základnu v říjnu 1942. Šest mužů – František Fanta, Miroslav Mucha, Rudolf Jelínek, Emil Turkl, Václav Obšil a Josef Hrala. Šest vyrovnaných náhrobních kamenů podél hřbitovní zdi. Cítíme smutek, ale také klid a sílu. Ve vytrvalém studeném dešti se vracíme do Londýna s pocitem, že před 80 lety bylo včera.

  V Londýně 10. července 2020, Libor Sečka,