english  česky 

rozšířené vyhledávání
na_celou_sirku
Foto: MZV
Upozornění na článek Tisknout Zmenšit písmo Zvětšit písmo

Etapa č. 9 - North Weald a Oxfordshire - 12. a 13. července 2020

Zápisky velvyslance Libora Sečky:

Národy hledají a oslavují svoje hrdiny, aby sebe sama posílily. Uctívat hrdiny znamená potvrzovat sounáležitost, zvyšovat národní hrdost a sebevědomí. Hrdinové se objevují zejména v přelomových momentech historie. K nim bezesporu patří světové války. Tato výjimečná období dávají statečným mužům a ženám příležitost v boji za velkou myšlenku (at´ už je to vlast, svoboda, demokracie) prokázat svoji odvahu a vůli, nezřídka položit život. K jejich jménům, činům a odkazům se pravidelně vracíme. Dávají nám směr a jistotu i v současném životě. Světlo těchto osobností však nechtěně posunuje do stínu ty, kteří se také zúčastnili, ale z nějakého důvodu nemohli poslání, pro něž se rozhodli, naplnit. Vinou nešťastných okolností, vlastích chyb, technických problémů i přírodních vlivů se stali oběťmi ještě dříve, než mohli vyniknout jako hrdinové. Takových příběhů najdeme v československé válečné minulosti v Británii mnoho. A právě jim bych chtěl dnes věnovat hlavní pozornost.

 Případ nadporučíka Tomáše Kozáka je téměř typický. Ukazuje na hloubku tragédie a zlou absurditu válečného času. Československý pilot vyletěl v červnu 1941 k cvičnému nočnímu letu z letiště Stapleford Tavney v Essexu. Při návratu na základnu však byl nad letištěm Duxford oslněn světlomety, ztratil kontrolu nad letounem, jeho Hurricane se zřítil na přistávací plochu a shořel. Nebylo mu ještě ani pětadvacet let. Jeho ostatky dnes spočívají na tichém hřbitůvku za kostelem St.Andrew v North Wealdu, na severovýchodním okraji Velkého Londýna. Rozhodli jsme se s kolegy z našeho ambasádního cyklo týmu jeho památku uctít stokilometrovou pamětní jízdou. Počasí nám přálo a zastávka u hrobu našeho vojáka, který jsme ozdobili rudou růži, představovala vítané ozvláštnění v dlouhé šnůře hodnotných sportovních výkonů. Z nedalekého vojenského letiště se ozýval řev leteckého motoru, kolem bílého náhrobního kamene opisoval nepravidelné kružnice bělásek. Bylo to krásná neděle, kdy Tomáš nezůstal sám.

V pondělí, třináctého, jsme se poté s Markétou a Honzou Brenkem vydali za hroby do hrabství Oxford. Na prvním hřbitově, v Botley, jsme vzdali hold československému pilotovi slovenské národnosti, Juliu Šofránkovi. Na místě jsme našli ještě kytku, kterou tam minulý týden v pátek položil můj přítel a velvyslanec Slovenska v Londýně, Lubo Rehák. Stovky vyrovnaných světlých pomníčků se štíhlým křížem uprostřed tvoří téměř dokonalou geometrickou soustavu. Přísnost jejich linií rozbíjejí jen rozverné keříky nízkých červených a žlutých růží. Kromě uklidňující symetrie a osvěžujícího kontrastu se sytě zeleným trávníkem mě však na celkovém obrazu zaujala ještě jedna věc. V levém dolním rohu areálu jsem našel skupinu třiceti tří nezvyklých náhrobků. Připomínaly stádo nejistých ovcí. Jejich čelní strany byly obráceny proti obrovskému proudu všech ostatních. Zjistil jsem, že jsou to hroby německých vojáků, pravděpodobně zemřelých v zajateckých táborech. Tam kde chybí jméno, říká se stručně: „Ein Dueutscher Soldat“. Jejich řady spojovaly upravené záhony. V prostoru se dala zachytit atmosféra pokory a důstojnosti. Vzpomněl jsem si na nedávné české debaty o potřebě upřesňovat válečné historické epochy a srovnávat se s jejich symboly. 

Hrob četaře Václava Kříže ve vesnici Black Bourton jsme našli rychle. Zpoza malé kamenné zídky kostela Sv. Marie (St.Mary) jakoby vesele nakukuje do ulice. Vojenské hroby jsou zde naskládány pod rozlehlou odkvétající lípou nabízející jak vůni, tak ochranu. Československý letec se při cvičném letu srazil s dalším letounem. Stalo se tak v květnu 1941. Rok 1941 je ostatně rokem, kdy došlo k největším počtu nehod a smrtelných havárií našich pilotů na britských ostrovech. Na oběd jsme zajeli do Burfordu, vstupní brány do přírodní chráněné oblasti Cotswolds. Mám to místo moc rád, a vždy, když jedu kolem, zastavím se. Nejenom proto, abych se potěšil pohledem na kaskádu svažujících se historických domků, ale také proto, abych nakoupil uzeného pstruha, který patří v kraji k vyhlášeným pochoutkám. Bohužel bylo pondělí. A to má řeznictví – lahůdkářství zavřeno…Dojem nepokazil ani salát s uzeným kuřetem v sousedním bistru.

Nehledě na to, že hřbitov ve Watchfieldu se jmenuje Watchfield Military Cemetery, vojenských hrobů tu v prostoru za kostelem naleznete poskrovnu. Zem je tu vyprahlá, hroby divně rozházeny. Jakoby kdyby někdo rozstřelil kovovou kouli. Těch několik náhrobků netvoří mozaiku. Jsou si vzdáleny a cizí. Stejně tak zapomenutý a opuštěný, jako celé místo, se jeví hrob rotmistra Rudolfa Tesárka, a nic na to nemění ani blátem obalený kýčový barokní andílek u jeho spodního okraje. Marně jsem hledal stopy něčeho, co by se vtírajícímu pocitu deprese mohlo postavit do cesty. Snad poprvé mi bylo opravdu smutno z neutěšenosti obrazu. Smutný byl i osud pilota, který na letadle Tiger Moth, opatřeném pumovým závěsníkem, vykonal zakázanou vývrtku. Bohužel poslední. Shodou okolností je to stejný model letadla, na kterém jsem v únoru létal s příznivci historických strojů v Cambridge. Naštěstí jsme neměli ani pumový závěsník, ani neusilovali o vývrtky. Byť by si to možná někteří přáli …      

Cestou do Bensonu, kam jsme směřovali uctít památku rotmistra Otakara Odstrčílka, jsem se telefonem snažil připravit všechny kroky tak, abychom maximálně pomohli zabezpečit zdraví a život malého českého chlapce, osmiměsíčního Kristiána. Narodil se bez brzlíku, orgánu důležitého pro vytváření imunity dětí. Londýnská nemocnice Great Ormond Street Hospital nabídla možnost transplantace. Naším úkolem v souladu s přáním lékařů z pražského Motola bylo přispět k co nebezpečnějšímu průchodu letištěm a odvozu do zdravotnického zařízení. Dovolím si čtenáři oznámit rovnou, jak to následujícího dne dopadlo: Přes všechna zdánlivě úspěšná opatření, jsme opět narazili na pověstnou aroganci, necitlivost a povýšenectví britské hraniční kontroly. Neochotu jsme překonali. Kristiána jsme nakonec po zbytečných průtazích do nemocnice dopravili. Držíme mu palce. Snad to dobře dopadne. A teď zpět k letcům. Otakar Odstrčílek měl obrovskou smůlu. Porouchal se mu motor při jeho vůbec prvním samostatném letu a zřítil se nedaleko města Streatley.          

Poslední zastávku jsme učinili v malé vesničce Stoke Row poblíž řeky Temže. V zahradě kostela sv.Jana (St.John) zde našel místo svého posledního odpočinku četař Rudolf Scholtz. Zemřel při pádu letadla, které odstartovalo na protiponorkovou misi. Jeho hrob, vysypaný oblázky, je skryty za hustým keřem lísky a hlohu u postranní branky hřbitova. Když ji otevřete a přejdete malou asfaltovou cestu, vstoupíte do základní školy. Kolik žáků a učitelů asi ví, že pět metrů od vchodu do jejich školy leží československý voják? A proč tam leží? A kde je Československo a kde Česko a Slovensko? Myslím, že ocení, když jim s nalézáním odpovědí na tyto otázky pomůžeme. V září, po prázdninách, se sem určitě ještě jednou vydáme.

V Londýně 14. července 2020, Libor Sečka

Galerie


Galerie Oxfordshire