Současně v Manile od roku 1927 působil honorární konzulát Československa pod vedením obchodníka Leo Schnurmachera, československého občana německého původu, který na Filipínách žil od roku 1911. Součástí honorárního konzulátu se ke konci jeho působení stala i „exportní kancelář“, kterou  vedl Jan Bžoch, autor první české knihy o Filipínách, jenž zahynul  v japonském zajetí za 2. světové války. Činnost konzulátu byla ukončena na počátku roku 1939, kdy konzul Schnurmacher ze zdravotních důvodů na funkci rezignoval a odcestoval z Filipín. Vzhledem k obsazení Československa pak už ke jmenování jeho nástupce nedošlo.

Po vyhlášení nezávislosti Filipín v roce 1946 nedošlo k formálnímu navázání diplomatických styků s Československem. Běžnou agendu tak nadále zpracovával konzulát v San Francisku (do jeho uzavření v září 1948), následně opět generální konzulát v Chicagu a po ukončení jeho činnosti v květnu 1950 agendu vyřizovalo československé velvyslanectví ve Washingtonu. V polovině 50. let pak Filipíny – pouze neoficiálně - pokrývalo československé velvyslanectví v indickém hlavním městě Dillí.

O navázání diplomatických styků mezi Československem a Filipínami se neúspěšně jednalo už na konci 50. let. Československé ministerstvo se tehdy odvolávalo mj. na blahopřejný telegram prezidenta Beneše filipínskému prezidentovi Roxasovi zaslaný v den vyhlášení nezávislosti Filipín 4. července 1946. Ačkoliv v průběhu jednání o navázání diplomatických styků se tento telegram považoval za právní akt uznání nezávislosti Filipín, vznikaly o jeho právní hodnotě jisté pochybnosti, vzhledem k tomu, že telegram výslovně neuznával Filipíny za nezávislý a suverénní stát. Ministerstvo zahraničních věcí v Praze ve svém vyjádření z roku 1959 kvalifikovalo z hlediska mezinárodního práva tento dokument pouze jako uznání de facto a nikoli jako uznání de iure. Z téhož výkladu pravděpodobně vycházela i filipínská strana, která v souvislosti s projednáváním otázky navázání diplomatických styků v březnu 1959 podmiňovala realizaci tohoto aktu oficiálním uznáním Filipín Československem. Filipínský postoj byl ale pravděpodobně záměrně formalistický, protože země v té době neměla žádný zájem o spolupráci se socialistickými zeměmi, mj. i proto, že v zemi probíhaly boje s komunistickými guerillami.

Řešení otázky navázání diplomatických styků nepokročilo ani v 60. letech. Ještě v roce 1970 zamítl filipínský kongres po dlouhé a mediálně viditelné debatě návrh na navázání obchodních vztahů se socialistickými zeměmi, nakonec se ale situace změnila poté, co prezident Marcos v roce 1972 v zemi vyhlásil stanné právo a začal v souvislosti s novou zahraničněpolitickou linií Filipín hledat nové spojence. Po několika předběžných sondážích československého stanoviska ze strany Filipín došlo k navázání diplomatických styků podepsáním společného komuniké mezi ministry zahraničních věcí dne 5. října 1973 v New Yorku v průběhu VS OSN s účinností od téhož dne. Návazně došlo k akreditaci prvních nerezidentních velvyslanců obou zemí. 

Dne 1. dubna 1980 bylo v Manile zřízeno efektivní čs. velvyslanectví, vedené nejdříve chargé d‘affaires a. i., který byl ovšem vysílán Federálním ministerstvem zahraničního obchodu a nikoliv Federálním ministerstvem zahraničních věcí. Poslední takto jmenovaný chargé d´affaires odcestoval z Manily v roce 1994. Do následujícího roku se také udržela tradice akreditace nerezidentního velvyslance se sídlem v japonském Tokiu. Přestože součástí dohody mezi Československem a Filipínami v roce 1973 byl příslib otevření zastupitelských úřadů obou zemí, Filipíny, na rozdíl od Československa, ale k otevření velvyslanectví nikdy nepřistoupily.

Diplomatickou nótu uznávající Českou republiku zaslaly Filipíny dne 6. ledna 1993. V souvislosti s uzavřením rezidentního velvyslanectví Maďarska v Manile v roce 1995 bylo zvažováno reciproční uzavření filipínského zastoupení v Budapešti (k němuž nakonec nedošlo) a otevření velvyslanectví v Praze, k němuž naopak došlo  v roce 1997, kdy do Prahy přicestovala první rezidentní filipínská velvyslankyně. Recipročně i české velvyslanectví bylo o dva roky později obsazeno rezidentním velvyslancem.

Přehled velvyslanců

Československo, resp. Česká republika

nerezidentní velvyslanci se sídlem v Tokiu

Rudolf  Kožušník, velvyslanec (Tokio)                      29. 4. 1974
Karel Houška, velvyslanec (Tokio)                             28. 6. 1977
Gustav Šmíd, velvyslanec (Tokio)                              31. 5. 1983
Rudolf Jakubík, velvyslanec (Tokio)                          17. 3. 1988
Jan Winkelhöfer, velvyslanec (Tokio)                        29. 10. 1990 (1993-1994 za ČR)

Souběžně velvyslanectví ČSSR, ČSFR a ČR v Manile vedli následující rezidentní chargé d´affaires:

Miloš Křivda, chargé d’affaires (Manila)                 5. 5. 1980
František Matějka, chargé d’affaires (Manila)       7. 8. 1986
Milan Ducháček, chargé d’affaires (Manila)           28. 8. 1989 (1993-94 za ČR)
Jiří Soukup, chargé d’affaires (Manila)                    1994

 

rezidentní velvyslanci v Manile

Stanislav Slavický, velvyslanec (Manila)                    6. 9. 1999
Jaroslav Ludva, velvyslanec (Manila)                         27. 10. 2005
Josef Rychtar, velvyslanec (Manila)                           13. 11. 2009

Jaroslav Olša, jr., velvyslanec (Manila)                       10. 9. 2014

 

Filipíny

Hortencio J. BRILLANTES, velvyslanec (Bern)                             29. 1. 1974
Rolando A. GARCIA, velvyslanec (Bern)                                          7. 2. 1979
Delfin R. GARCIA, velvyslanec (Berlín)                                           25. 8. 1982
Rafael A. GONZALES, velvyslanec (Berlín)                                    30.11.1988 
Juanito P. JARASA velvyslanec (Budapešt)                                    21. 6. 1990
Franklin M. EBDALIN velvyslanec (Budapešť)                              15. 3. 1995
Carmelita R SALAS, velvyslankyně (Praha)                                    11.3.1997
Regina Irene Pascual SARMIENTO, velvyslankyně (Praha)       18. 3. 2009
Evelyn Dominguez AUSTRIA-GARCIA, velvyslankyně (Praha) 11. 4. 2011 

Victoriano M. LECAROS, velvyslanec (Praha)                                28. 1. 2014

od listopadu 2016 nebosazeno

Juan Dayang, Jr., chargé d´affaires a. i. (Praha)                            2016-