Během Bataanského pochodu smrti byly desetitisíce válečných zajatců hnány japonskou armádou napříč poloostrovem Bataan, z místa kapitulace až na nádraží v San Fernando, odkud dále pokračoval transport do vězeňského tábora Camp O´ Donnell. Během pochodu v neúprosném slunečním žáru byli vyčerpaní zajatci vystaveni hladu, žízni a především nelítostné krutosti dozorců. Kdo nemohl dál, byl na místě zastřelen. Počty mrtvých šly do tisíců.

Přestože v rámci vzpomínkového pochodu nebyly ztráty na životech v plánu, všichni věděli, že nepůjde o žádnou procházku rajskou zahradou. Trasa dlouhá 102 km vedoucí od přístavu Mariveles do San Fernando, je co kilometr značena očíslovaným památníkem připomínající historický pochod smrti. Toto jasné vyznačení trasy ostatně vnuklo nápad uspořádat memoriál, který by vzdal čest válečným hrdinům, připomněl dosud nepříliš známou a překvapivou skutečnost, že se jej zúčastnili i našinci a zároveň otestoval fyzickou výdrž účastníků. Loňský průkopnický ročník ukázal, že „se to sice ujít dá, ale tuze to bolí a je třeba si sáhnout až na dno …a možná ještě dál“. O to hodnotnější byla odvaha a odhodlání manilských krajanů, kteří spontánně přijali výzvu letošního ročníku. Symbolické bylo, že původně přihlášených bylo čtrnáct, stejně jako Čechoslováků zapojených do bojů o Filipíny před více než sedmdesáti lety. Obdobně jako v případě jejich skupiny, se účastníci rekrutovali z řad českého businessu a diplomacie působících v Manile. Naopak bez historické paralely ale o to více hodná cti, byla účast tří žen na letošním druhém ročníku. „Dámy, klobouk dolů“. Uznání ale patří všem. Za to, že se zúčastnili a zvítězili. Sami nad sebou, když se vyhecovali, každý sám podle svého, k nasazení jdoucímu výrazně mimo rámec každodennosti nějakého jednorázového sportovního výkonu.