Východ potkává Západ: Americký president Gerald Ford a generální tajemník Sovětského svazu Leonid Brežněv (se svým tlumočníkem Viktorem Suchodrevem) v Helsinkách 1975, doprovázejí je americký ministr zahraničí Henry Kissinger (vlevo) a ministr zahraničí SSSR Andrej Gromyko (vpravo) (© Gerald R. Ford Library)

Organizace má své kořeny v Konferenci o bezpečnosti a spolupráci v Evropě (KBSE) z roku 1973. Úvahy o společném jednání ve věcech evropské bezpečnosti byly vyřčeny již v padesátých letech 20. století, ale kvůli probíhající Studené válce nedošlo k výraznějšímu pokroku. Zlom nastal až v listopadu 1972, kdy byla zahájena jednání v Helsinkách. Tato jednání se uskutečnila na návrh Sovětského svazu, který jich chtěl využít k udržení kontroly nad komunistickými zeměmi východní Evropy. Nicméně západní Evropa v jednáních viděla jedinečný způsob, jak snížit napětí v regionu, prohloubit hospodářskou spolupráci a zlepšit životy obyvatel východního bloku. Závěry tohoto jednání, shrnuté v tzv. „Modré knize“, daly praktické základy pro další procesy v rámci Helsinské konference.

KBSE započala jednání v Helsinkách 3. července 1973 za účasti zástupců 35 států. Etapa I. trvala jen pět dní a vyústila v dohodu o dodržování ustanovení tzv. Modré knihy. Etapa II. byla považována za hlavní pracovní fázi, která se uskutečnila v Ženevě od 18. září 1973 do 21. července 1975. Jejím výsledkem byl podpis Helsinského závěrečného aktu 35 účastnickými státy v období mezi 30. červencem a 1. srpnem 1975. Zlepšování vztahů skrze dodržování Helsinského závěrečného aktu bylo navíc podpořeno sérií navazujících setkání v Bělehradě (4. října 1977–8. března 1978), Madridu (11. listopadu 1980–9. září 1983) a ve Vídni (4. listopadu 1986–19. ledna 1989).

Unikátní aspekt OBSE je nutno spatřovat v právní nezávaznosti všech ujednání. Spíše než formální smlouvou je závěrečný akt silným politickým závazkem všech signatářských států k budování bezpečnosti a spolupráce v Evropě. Souhlasem s těmito závazky rovněž signatáři z východního bloku vůbec poprvé připustili, že zacházení s jejich občany může být předmětem legitimního zájmu mezinárodního společenství. Díky tomuto procesu bývá KBSE (nyní OBSE) často připisován velký podíl na nastartování demokratického procesu v Sovětském svazu a východní Evropě, který vyústil v konec tzv. Studené války a rozpad východního bloku.

Pád komunismu a změněné mezinárodní prostředí vyžadovalo změnu role KBSE. Tu realizovala Pařížská charta pro novou Evropu, která byla podepsána dne 21. listopadu 1990. Rozhodnutí o změně označení z „konference“ na „organizaci“ pak bylo přijato v Budapešti v roce 1994. Od té chvíle OBSE disponuje Sekretariátem, Stálou radou, Parlamentním shromážděním, Centrem pro předcházení konfliktům a Úřadem pro svobodné volby (později se přejmenoval na Úřad pro demokratické instituce a lidská práva - ODIHR). V prosinci 1996 pak „Lisabonská deklarace o společném a komplexním bezpečnostním modelu pro Evropu dvacátého století“ potvrdila univerzální a nedělitelnou povahu bezpečnosti na evropském kontinentu.