česky  по-русски 

rozšířené vyhledávání
na_celou_sirku
Foto: © Google
Upozornění na článek Tisknout Zmenšit písmo Zvětšit písmo

Ruská energetika do roku 2035: velké čtení pro české firmy

Ani koronavirová pandemie nezabránila ruské vládě projednat a schválit jeden z klíčových materiálů: Energetickou strategii Ruska do roku 2035. Sektor by měl více než v minulosti pomáhat v řešení domácích sociálních a ekonomických problémů a být pilířem rozvoje vzájemných vztahů s rostoucími asijsko-pacifickými ekonomikami. Má také přinést svůj podíl do rozvoje ruského průmyslu a technologií. České firmy by měly číst pozorně - tlak na lokalizaci výroby trvá, Rusko chce dovozy nahradit investicemi.

Na konci května se stala v Norilsku na severu Ruska ekologická katastrofa, která se zařadila mezi nejhorší člověkem způsobené škody na životním prostředí. Zatímco týmy záchranářů usilovaly o to, aby se uniklá ropa nedostala do Karského moře a prezident Putin zjistil, že gubernátor kraje se o této havárii dozvěděl s dvoudenním zpožděním z internetu, vláda premiéra Mišustina projednala a schválila dokument, podle kterého se má ruská energetika řídit do roku 2035. Dokument s číslem 1523-r stanoví cíle nejen za relativně vzdálených patnáct let, ale i za blízké čtyři roky, v roce 2024.

Východiska, současný stav, hlavní cíle
Ruská ekonomika a státní rozpočet bez nadsázky na ropném a plynařském průmyslu stojí. Ale kvůli probíhajícím změnám v přístupu k fosilním zdrojům a rozvoji obnovitelných zdrojů energie je stále těžší pokračovat v ‚business as usual‘, jak by si velká část ruské politické a ekonomické elity přála. Vláda chce, aby energetika stále více přispívala k sociálně-ekonomickému rozvoji celé země, za prioritu mj. určila zajištění domácí poptávky po energiích. Geograficky vidí budoucnost v ekonomikách asijsko-tichomořského regionu, kde nemá nižší ambici než se stát jedničkou mezi dodavateli energetických surovin. Těžba, zpracování a transport surovin by měly stát na domácím průmyslu, na trhu by si měli dodavatelé energií vzájemně konkurovat a stav a rozsah infrastrukturní sítě by měl odpovídat nárokům na bezproblémové zajištění dodávek domácím i zahraničním zákazníkům.

Polovina energetických firem by měla mít prokazatelné inovační výsledky (strategie neříká, jak se to bude měřit), produkce energií by měla v nejbližších letech každoročně růst o 5-9 %, export energetických surovin by se měl každým rokem zvedat o 9-15 %. Výroba zkapalněného zemního plynu (LNG) se má zvednout 2,4-3,5x, v petrochemii by mělo začít fungovat šest hlavních zpracovatelských klastrů.

Rusko se bude muset vyrovnat s velkými výzvami, které korespondují s velikostí jeho energetiky, a téměř tektonickým změnám, které ve světové energetice probíhají. Pro největší zemi světa je velkým specifikem fungování oboru v mnoha klimatických zónách v největší zemi na světě a nerovnováha mezi tím kde se energie získává a kde se spotřebovává. Vždyť šedesát procent spotřeby má Rusko ve své evropské části, zatímco přes osmdesát procent těžby probíhá v jeho severních a východních regionech. Posledních dvanáct let klesají investice do průzkumu nalezišť, naprostá většina těžebních technologií se musí dovážet a kvůli udržování nízkých cen na energie se většině firem nedostává volných peněz na investice.

Od roku 2008 se snížil export ropy do Evropy, zatímco vývoz do zemí asijsko-tichomořského regionu se zvýšil třikrát. Problémem jsou rostoucí náklady na těžbu, zvyšující se obsah síry ve vytěžené ropě a daňová politika, která neodměňuje investice do nových projektů. Naleziště zemního plynu by se měla otevírat především na poloostrově Jamal, ve východní Sibiři a Jakutsku, v uhelném Kuzbasu se zkoumá potenciál těžby plynu z uhlí. Export zajišťují plynovody Nord Stream a Síla Sibiře, pracuje se na Turkish Stream a Nord Stream 2, byly spuštěny čtyři provozy na zkapalnění zemního plynu. Hlavními potížími jsou růst nákladů na těžbu a již zmíněná vzdálenost mezi místy těžby a spotřeby. V petrochemii se staví nové kapacity, ty ale můžou mít problém kvůli nízké domácí poptávce, přepravní síť má navíc omezený rozsah. Provozy jsou navíc závislé na zahraničních technologiích. Uhlí navyšuje těžbu, ta od roku 2008 vyrostla o celou třetinu. Na Dálném východě a ve východní Sibiři se otvírají jeho nová naleziště. Uhlí má ale špatnou image jako špinavé palivo a konkuruje mu zemní plyn. U elektřiny sledujeme růst spotřeby a výroby, staví se nové sítě napříč zemí, trh s elektrickou energií funguje dobře. Šanci vidí ruští stratégové v dodávkách do pohraničních regionů asijsko-tichomořského regionu Evroasijského ekonomického svazu. Problémy způsobují nízká platební morálka spotřebitelů, existence křížových dotací a nízká úroveň automatizace. Prestižní obor atomové energetiky se může pochlubit spuštěním sedmi nových jaderných bloků a další se staví, včetně několika mimo Rusko. Za hranicemi se Rusové podílí i na těžbě uranu. Inženýři pracují na nové technologii uzavřeného palivového cyklu. Využití obnovitelných zdrojů energie se potýká s nízkou rentabilitou nových projektů, pozitivem je, že Rusko je schopné vyvážet vlastní solární panely a inženýrské služby k solárním elektrárnám. V Rusku je energetická náročnost 2-4x vyšší než je světový průměr, prostor k úsporám energií je tedy značný, dala by se ušetřit až třetina spotřebovávané energie. Úsporám ale brání nedostatek investic a nízká motivace domácností i firem skutečně šetřit. Ochrana životního prostředí a adaptace na klimatickou změnu jsou v ruských podmínkách často spíše Popelkou, nicméně je třeba přiznat, že se mnohé ekologické normy skutečně zpřísnily, uhelná naleziště prochází rekultivacemi a země se připojila k Pařížské dohodě.

Rusko a atomová energie - pevné spojení

Rusko a atomová energie - pevné spojení

Světové energetické trendy a výzvy
Světové energetické trhy trpí nestabilitou, u ropy může navíc dojít k vrcholu poptávky ještě před rokem 2030. Přebytek nabídky ropy v posledních letech vede k poklesu cen. Plyn čeká mezi energetickými surovinami nejvyšší růst, atraktivní jej dělají hlavně nízké emise CO2, mohl by se navíc ve velkém využívat i na výrobu vodíku. U uhlí se svět rozchází: zatímco země OECD budou jednoznačně jeho využití snižovat, mnoho rozvojových zemí na něm zakládá svůj hospodářský růst. Rusko a Austrálie by měly ovládnout světový trh s uhlím a udržet si pozice dvou nejsilnějších hráčů na trhu. Elektrická energie navýší svůj podíl, také nefosilních paliv se bude využívat daleko více. Z nových technologií by Rusko mělo sledovat a zapojit se do výroby elektrických aut, nových způsobů generace a distribuce elektřiny, výroby vodíku a skladování uhlíku. Geopolitika resp. ruský pohled na svět se ve strategii odráží v konstatování, že „od roku 2014 mnohé státy praktikují diskriminační přístup k ruské energetice“. Pokud by se poptávka po ruských energetických surovinách výrazně snížila, musela by ruská energetika přejít od strategického ke krizovému řízení.

Klíčové směry rozvoje ruské energetiky
Do roku 2024 se má těžba ropy vyšplhat na 555 mil. tun, o jedenáct let později být aspoň 490-555 mil. tun. Má se přikročit ke stimulaci těžby na již využívaných nalezištích a zároveň otevírat menší naleziště. Měl by se více rozvinout byznys domácích servisních organizací a ropných SMEs. Ropné produkty prodávané na ruském trhu by měly být ze sta procent ruské. Zemní plyn by měla čekat skvělá budoucnost, a to i při velkých změnách, kterými světový trh s touto surovinou prochází. V LNG hodlá Rusko patřit mezi světové lídry, také díky stavbě nových hubů v Arktice, nové terminály mají vzniknout i na Kamčatce a v Murmansku. LNG by se také měl dostat do odlehlých ruských regionů, což si vyžádá novou infrastrukturu. Na trhu EU chce Rusko svoji pozici udržet. Mezi exportéry zemního plynu se Rusko nespokojí s horším než druhým místem. Za čtyři roky by jeho těžba měla být v rozmezí 800-820 mld. m3, k roku 2035 pak 860-1 000 mld. m3, ve stejný rok by mělo v Rusku vznikat 80-140 mil. tun LNG ročně. Třicet pět procent ruských surovin by v roce 2035 mělo procházet zpracováním v domácích petrochemických provozech, k čemuž ale bude potřeba odstranit úzká místa, především na železnici. Těžba uhlí se má zvýšit na 530 a za patnáct let až na 668 mil. tun, to vše při postupném uzavírání nerentabilních dolů a soustředění se na vysoce zisková ložiska. Rusko chce mít světový tržní podíl min. 25 %. Výkon instalovaných kapacit na výrobu elektrické energie má vzrůst na 250-260 GWh, prioritní technologií ke konci platnosti strategie se má stát kogenerace výroby elektřiny a tepla. Výzvou na ruské poměry bude cíl zásadně zlepšit plánovací a řídící procesy tak, aby k roku 2035 byly všechny objekty nad 220 kW stoprocentně automatizovány. Tradičně pro Rusko elitní atomová energetika by se měla zaměřit na zvyšování konkurenceschopnosti nových jaderných elektráren a pokračovat v průzkumu ložisek uranu. Na svět by měly přijít nové plynové centrifugy a podpory by se mělo dostat i stavebním firmám, aby si udržely potřebné kompetence. Vzdálené regiony by část svých energetických potřeb měly dosahovat s pomocí jaderných technologií.

Geografický aspekt v rozvoji ruské energetiky
Rusko bude klást zvýšený důraz na zajištění stabilních dodávek energií na poloostrov Krym, do Kaliningradu a Sevastopolu, na Dálný východ, severní Kavkaz a do Arktické zóny (strategie navazuje a je v souladu s loni přijatou doktrínou energetické bezpečnosti). Ropný průmysl má za úkol stabilizovat těžbu ve východní Sibiři, na Dálném východě a v Arktické zóně. Kontinentální šelf by se měl nejen více využívat, jeho využití by ale měly více než v minulosti realizovat domácí poskytovatelé služeb. Severní mořskou cestu by měly primárně využívat ropné tankery ruské výroby. I plynárenství má budovat nová centra těžby ve východní Sibiři, na Dálném východě. Domácí poptávku podpoří plánovaná masivní plynofikace obytných domů, u Dálného východu má v plynofikaci hrát podstatnou roli Síla Sibiře. Ve východní Sibiři se má těžba zvýšit 3-4x. Ke konci platnosti strategie by plynovody měly disponovat přepravní kapacitou 325 mld. m3 směrem na západ, 80 mld. m3 by se mělo dát bez potíží transportovat do asijsko-tichomořského regionu. Osmdesát procent stavebních pozemků by v roce 2035 mělo disponovat plynovou přípojkou. Uhelný průmysl se bude koncentrovat hlavně na Kuzbase, v Jakutsku a Chakasiji, vyžádá si také velké investice do železniční infrastruktury, což se bude týkat hlavně Transsibiřské a Bajkalo-amurské magistrály. Mořské přístavy se budou rozšiřovat tak, aby zvládly velké navýšení exportů do Asie, na Blízký východ a do Afriky. Do roku 2035 má v Rusku vzniknout jednotný elektroenergetický komplex, který se má modernizovat tak, že ztráty elektřiny v přenosové síti klesnou na 7,3 %. Na zajištění dodávek elektřiny do odlehlých míst se mají v rostoucí míře podílet obnovitelné zdroje energie (OZE), stát slibuje podporu exportu engineeringu a služeb v oblasti OZE. Tam, kde jsou k tomu vhodné podmínky, chce vláda také vidět větší využití geotermální energie. V teplárnách se má podíl výroby elektřiny vyšplhat na čtyřicet procent.

Ochrana životního prostředí, změna klimatu
Má začít fungovat celonárodní systém monitoringu skleníkových plynů, na ropných vrtech se má minimalizovat spalování doprovodného plynu. Rusko se chce aktivně podílet na tvorbě mezinárodních ekologických pravidel. O čtyřicet procent se má zvýšit zachycování pevných částic (2035). Veřejnost by měla mít přístup k informacím o ekologické situaci a nastalých haváriích. Nejdůležitějším cílem je snížení emisí skleníkových plynů na 70-75 % úrovně z roku 1990.

Zajištění technologické nezávislosti a konkurenceschopnosti
Průzkum nalezišť by se měl zjednodušit a zrychlit, soukromé investory by do prospekce měly přilákat daňové úlevy. Měly by být zakázány technologie s negativním dopadem na životní prostředí, čistší a lepší způsoby těžby by měly zvednout koeficient vytěžené ropy na 38,7 % (2035). Stát by měl dát vzniknout národnímu energetickému informačnímu systému; ten by měl umožnit lepší prognózování a analytickou činnost. Podpora lokalizace výroby dnes dovážených technologií by měla zajistit, že ruská energetika bude stát na ruských technologiích. Celá jedna příloha strategie je věnována taxativnímu výčtu technologií, které by se do roku 2035 měly začít vyrábět v Rusku. Digitalizace by měla prostupovat celým energetickým systémem, s ohledem na rozlohu země je důležitá dálková diagnostika stavu klíčových uzlů a zařízení. Tři čtvrtiny velkých energetických firem by za patnáct let měly prokazatelně inovovat (dnes je takových 6,5 %...).

Zlepšení fungování státu v energetice
Firmy by měl potěšit slib nezvyšovat jim nejméně pět let fiskální zátěž, spotřebitelé by měli dostat transparentní cenotvorbu za dodávky energií, ideálně s pomocí burzovních mechanismů. Přísnější a důslednější kontroly průmyslové bezpečnosti by měly dokázat snížit počet havárií o pět procent ročně. Investice do dlouhodobých aktiv energetických společností by do čtyř let měly vyrůst o 35-40 %, za patnáct let by se měly dokonce zdvojnásobit.

Mezinárodní vztahy v energetice
Rusko počítá s udržením své pozice mezi nejdůležitějšími exportéry energetických surovin, nově by chtělo také hrát důležitější roli mezi dodavateli energetických strojů a zařízení. Politicky chce udržovat co nejlepší vztahy s dalšími exportéry ropy, k čemuž by měli sloužit i nově zřízení energetičtí atašé na ruských ambasádách. I na nich bude záviset, jestli se podaří splnit cíl, aby do roku 2035 padesát procent ruského exportu energetických surovin směřovalo do asijsko-tichomořského regionu. V mezinárodních energetických organizacích by se měl navyšovat počet ruských občanů.

Závěrem:
Věcný a střízlivě psaný dokument dává pochopit, že ruští energetičtí stratégové velice dobře vědí, co se ve světové energetice děje. Místo tlaku na tolik potřebnou zásadní transformaci celého sektoru však plánují mírnou a postupnou změnu, která nebude příliš nikoho bolet. Důvod je zřejmý, dnešní Rusko si radikální změny nepřeje, navíc v tak důležitém oboru.

Pro naše dodavatele může být čtení strategie hořko-sladké. Potěší plánování investic do známých a vyzkoušených technologií a provozů, kde se mohou uplatnit naše výrobky a kompetence, zarmoutí ale tlak na co největší lokalizaci tj. přenesení výroby do Ruska. Tento trend, přes všechna klopýtnutí, je jednou z konstant dnešní ruské ekonomické politiky a neexistuje důvod si myslet, že by se to v dohledné době mohlo změnit. Podle principu „Chceš u nás prodávat? Tak tady investuj“ budou naše firmy stále častěji stát před dilematem, jestli se v Rusku odhodlat investovat nebo si zvyknout na všechny potíže, často i nemožnost dodávat na ruský trh, které by snahy o čistý export z ČR provázely. Obavu nemusejí mít jen dodavatelé jedinečných výrobků a technologií, u nichž ani za patnáct let nehrozí, že by se mohly začít vyrábět v Rusku.

 

Tomáš Hart, obchodní rada, Velvyslanectví ČR v Moskvě

 

Investovat v Rusku?

Investovat v Rusku?