česky  по-русски 

rozšířené vyhledávání
Upozornění na článek Tisknout Zmenšit písmo Zvětšit písmo

Rozhovor o ruské meziválečné emigraci v Československu

(Archivní článek, platnost skončena 04.12.2019 / 08:15.)

Rozhovor J. Justa s Pjotrem Ščedrovickým o osudu ruské emigrace v Československu před druhou světovou válkou.

16.-17. května se v Praze uskuteční prezentace ruské knižní série Ruská filozofie první poloviny 20. století. Autoři projektu si Česko nevybrali náhodou. Podle jejich slov je role Prahy v podpoře a zachování ruské kultury po Říjnové revoluce v roce 1917 dnes neprávem opomíjena.

„Naše země, v přímém slova smyslu, mají společnou minulost, neboť ruská kultura počátku 20. století se na dlouhé roky stala součástí československé kultury. Československo v 20. letech přijalo a podpořilo více jak 25 tisíc ruských emigrantů,“ říká jeden z organizátorů projektu, zástupce ředitele pro rozvoj Institutu filozofie Ruské akademie věd Pjotr Ščedrovickij.

Mezi těmito 25 tisíci byli ti, kteří emigrovali hned po bolševickém převratu, ale rovněž ti, kteří z Ruska odešli později: s Němci, Francouzi, s generály bílé armády. V roce 1922 rozšířili pražskou ruskou obec někteří cestující nechvalně známého „parníku filozofů“ - vědci, lékaři, právníci, spisovatelé a filozofové, které nový ruský režim vyhnal z vlasti. O jejich osudu a životě v Praze se můžete dočíst v následujícím rozhovoru s Pjotrem Ščedrovickým.

Pane Ščedrovickij, proč Československo po první světové válce a revoluci v Rusku přitahovalo ruské emigranty? Vždyť to byl mladý, nově vzniklý stát. A přeci si ho ruská inteligence vybrala. Proč ruští emigranti nejeli například do Polska nebo do jiných slovanských států?

Klíčovou roli sehrála osoba prvního prezidenta nezávislého Československa Tomáše Garrigua Masaryka. Je všeobecně známo, že se Masaryk zajímal o Rusko a ruskou kulturu. Udržoval přátelské vztahy se širokou skupinou ruských filozofů své generace, těmi, kteří se narodili v druhé polovině 19. století. Méně lidí však ví, že Masaryk napsal knihu o historii ruské filozofie a chtěl ji vydat v Rusku. Cenzura ji však zakázala. Masaryk několikrát Rusko navštívil a do ruské revoluce vkládal určitá očekávání.

Sám Masaryk, podle mého názoru, vytvářel velmi zajímavý obraz vzdělaného a demokraticky orientovaného vládce. A mnozí Rusové s jeho osobou spojovali určité očekávání osvícenějšího vládnutí. Je třeba zdůraznit, že staletý sen Rusů o osvíceném panovníkovi je zvláštní téma pro velký filozofický výzkum nebo román. A Masaryk bezpochyby ztělesňoval tento neobyčejný fenomén: člověka, který získal moc díky své autoritě, erudici, kultuře a vzdělanosti, a nikoliv násilnou cestou.

Je třeba také mít na paměti, že na začátku 20. století bylo Československo jedním z nejbohatších evropských států. A poté, co začala přijímat ruské emigranty, na jejich podporu a výplatu stipendií utratilo víc, než všechny evropské státy dohromady. Historici uvádějí částku půl miliardy korun. Mnozí ruští emigranti žili právě z této pomoci, neboť neměli žádné jiné příjmy - když utekli z Ruska, přišli o všechno.

Ano, byla založena tak zvaná ruská akce.

Přesně tak. Koncem roku 1921, díky Masarykovi a některým dalším lidem z jeho okolí, Československo fakticky založilo tak zvanou ruskou akci a začalo cíleně zvát do republiky lidi z těch míst, ve kterých se nacházeli v okamžiku bolševického převratu. Někdo se nacházel v Cařihradu, někdo v Berlíně, někdo emigroval přes Finsko nebo Pobaltí. Lidé utíkali, jak mohli. Nezřídka jezdili zvlášť, bez rodiny, kterou potom hledali. Je velmi dobře známo, že se Marina Cvětajevová se svým manželem Sergejem Efronem, důstojníkem bílé armády, setkala v roce 1922 v Československu. Efron utekl z Ruska, když už byla v Praze. Potom se tam setkali a v roce 1925 odjeli do Paříže.

Když Češi vyhlásili ruskou akci, přijelo do Československa velké množství Rusů. Ve „zlatém období“ mezi lety 1922 až 1928 žilo v nezávislé Československé republice více než 25 tisíc osob. Fakticky to bylo desetiletí „renesance“ ruské kultury počátku 20. století, ke kterému došlo díky politice prezidenta Masaryka.

A co ruskou akcí získalo samotné Československo?

Československo spojovalo s ruskou emigrací i pragmatický zájem. Masaryk měl zájem na zachování ruské kultury, protože ji velmi vážil. Podpora ruské inteligence byla ale považovaná rovněž jako způsob využití jejích znalostí a možností při budování první republiky, neboť vlastních kádrů měla Praha nedostatek. A tito lidé se samozřejmě podíleli na vzdělávací, osvětové, vědecké a výrobní činnosti.

Prahu díky tomu dokonce nazývali ruským Oxfordem.

Nazývala se různě: ruskými Athénami či ruským Oxfordem. Tato přízviska měla vypovídat o tom, že Praha je centrum vzdělanosti a vědy, a že byla protiváhou k ostatním centrům ruské emigrace.

Pokud si pamatujete, Paříž se nazývala „metropolí ruské emigrace,“ čínský Charbin byl „Ruskem za hranicemi“ a Berlín byl titulován jako „macecha ruských měst.“ V Berlíně bylo ale například neméně lidí než v Praze. Kromě toho tam fungoval Ruský institut, který do příchodu k moci nacistů, financovalo německé ministerstvo zahraničí. Atmosféra tam ale byla absolutně jiná než v Československu.

Vždyť Praha je unikátní město! Je nádherně postavené, výborně se v něm žije, a lidé, kteří tam přijížděli, se do ní ihned zamilovali. Ve svých dopisech z Paříže Cvětajevová píše, jak moc se chce vrátit do Prahy...

Co, kromě Masarykovy pomoci, ještě příznivě ovlivnilo renesanci ruské kultury v Praze?

Myslím si, že to byla souhra náhod. Určitý díl pragmatismu nové československé vlády, možnost využití potenciálu ruské kulturní obce a vysoká koncentrace těchto intelektuálů. Koncentrace intelektuálního potenciálu na jednom místě je velmi důležitá, neboť vždy poskytuje dodatečný synergický efekt.

Talentovaní a vzdělaní lidé se navzájem vydatně doplňovali. Jen si představte, za pouhých několik let vzniklo velké množství organizací a institucí. Ruští emigranti se aktivně účastnili nejen společenského života, ale některé věci vytvářeli od základů - v divadle, archeologii, vědě nebo ve filozofii.

A je tu ještě jeden důležitý moment. Více jak 3 tisíce osob získalo československé občanství. Tedy fakticky pevnou půdu pod nohama. Pravda, někteří žili v Československu na základě Nansenových pasů, který pouze potvrzoval totožnost, ale celkově práva těchto lidí nikdo neomezoval, což je také důležité k seberealizaci.

Můžete uvést jména ruských intelektuálů, kteří v meziválečné Praze působili?

Seznam je obšírný, ale mohu zmínit například Pavla Novgorodceva, který se zabýval filozofií práva, zoologa Michaila Novikova, teologa Sergeje Bulgakova, historika Alexandra Kizevettera, významného archeologa a kunsthistorika Nikodima Kondakova, ekonoma Sergeje Prokopoviče, diplomata a filozofa Pjotra Struve, ukrajinského filozofa a filologa Dmitrije Čiževského, historika Georgije Vernadského, teologa a filozofa Georgije Florovského, lingvistu Romana Jakobsona - žáka Gustava Špety.

Mimochodem, Jakobson založil v Praze v roce 1926 Pražský lingvistický kroužek, který bezpochyby patřil mezi nejlepší výzkumná centra světové úrovně. Tento kroužek poté měl velký vliv na celou evropskou sémantiku.

Kromě toho, v Československu působila Pražský skupina Moskevského uměleckého akademického divadla (MCHAT) a celá řada představitelů ruského umění. Již zmiňovaná Marina Cvětajevová žila v Praze v letech 1922 až 1925. Když odjela do Paříže, spisovatelka přišla nejen o státní stipendium, ale také o atmosféru slovanského města.

Často poté zmiňovala, že Paříž jí poskytuje větší finanční svobodu a velké množství kontaktů, ale nikdy tam necítila takovou otevřenost a srdečné přijetí emigrantských kruhů, jako v Praze.

Zmínil jste, že svou roli sehrál pragmatismus nové československé vlády, možnost využít potenciál ruské kulturní obce a vysoká koncentraci intelektuálů na jednom místě. Tato intelektuální diaspora bezpochyby měla vliv na život první republiky. A jaký vliv měla, podle vašeho názoru, Praha a Československo celkově na tak zvanou bílou emigraci? Pomáhalo jí rozvíjet se? Nahradila jí československá vláda ztracený majetek?

Víte, pro lidi z prostředí kultury, vědy nebo umění je nejdůležitější prostředí a možnost v něm obnovit nějaké prvky toho stylu a blízkého okolí, které měli doma. A tato možnost je samozřejmě velmi lákala. Hovořili jsme s vámi o tom, že úroveň koncentrace intelektuálního potenciálu v Praze v tomto období byla nejvyšší v Evropě. To ruské emigraci umožňovalo žít a rozvíjet se.

Je známo, a my jsme o tom nedávno psali, že se Masaryk snažil zachránit ruského teologa, otce Pavla Florenského. Československý prezident pro něho obstaral osvobození z GULAGu a povolení odjet s rodinou do Československa. Avšak Florenský odmítl. Špičky československé elity se tehdy usilovně snažily obstarat podporu a záchranu ruských intelektuálů a kultury.

S čím bylo spojeno odmítnutí Florenského opustit SSSR? Vždyť není příliš obvyklé, aby někdo odmítl osvobození z GULAGu. Přitom Pavla Florenského čekal tragický osud - byl popraven.

To byl možná jediný případ, kdy někdo odmítl vyjít na svobodu ze stalinského lágru. Florenskij byl věřícím, byla to jeho morální volba.

S čím byl spojen takový zájem Čechoslováků o ruskou inteligenci?

V první řadě si myslím, že tento zájem byl zasloužený. Na začátku 20. století v Rusku probíhal mimořádně bouřlivý, možné jeden z nejprogresivnějších intelektuálních procesů. Lidé s ním spojení byli opravdové osobnosti ve svých oborech. Bezpochyby byli nejlepší nebo jedni z nejlepších. Druhým momentem bylo, že Masaryk bezesporu přemýšlel o evropském sjednocení, o integrované Evropě.

Masaryk v sobě spojoval liberální hodnoty a hodnoty demokratického rozvoje. Země se v tu dobu prudce rozvíjela. On si byl vědom nedostatku kulturních intelektuálních kádrů a plně chápal jejich hodnotu.

Proč tedy skončila ruská akce?

Když se na přelomu 20. a 30. let vyostřila ekonomická krize, vznikly s financováním ruské akce objektivní problémy. K tomu v Československu přišel k moci nový prezident, země se dostala pod tlak z jedné strany Německa a z druhé Sovětského svazu. Plus místní komunisté vyvíjeli tlak uvnitř republiky. V tu dobu se situace v Evropě měsíc od měsíce vyostřovala. Politické vedení bylo nuceno neustále balancovat mezi dvěma zly. V tu dobu z Československa odjeli ti nejobezřetnější ruští emigranti.

Když byla Česko-Slovenská republika okupována Německem, nacisté začali částečně pronásledovat představitele emigrace. Zejména ty, kteří se zapojili do odbojové činnosti. V roce 1945 přišla sovětská rozvědka NKVD, která všechny ruské emigranty definitivně „vyčistila.“ Někdo zemřel a někdo byl zavlečen do Sovětského svazu a zahynul tam.

Třeba generál Sergej Vojcechovský, jeden z vůdců bílého hnutí, zemřel ve Zvláštním táboře GULAGu v Irkutské oblasti. Přitom od roku 1921 působil na generálské hodnosti v československé armádě. V roce 1997 mu Václav Havel udělil in memoriam Řád Bílého lva a nazval ho národním hrdinou.

K podobnému docházelo ve všech koutech Evropy, které se dostaly do područí SSSR. Stejný osud čekal emigranty v Rize, ve Vilniusu, v Polsku...

A ruská inteligence, která žila v Praze v 20. letech, se chtěla vrátit do své vlasti?

Samozřejmě, na začátku 20. let ještě existovala naděje, že se bolševický režim dlouho neudrží. Ale koncem 20. let už bylo jasné, že k žádnému návratu nedojde. K tomu okamžiku už museli ruští emigranti uznat, že odjeli navždy.

Přesto se mnozí s tím nemohli smířit do poslední minuty. Filozof Ivan Ilin v 50. letech stále ještě psal do Ruska, kdo by se měl po bolševismu zabývat obnovou země. Vždyť pro profesionála existuje jediný způsob, jak přežít: přemýšlet, psát a doufat, že jeho práce budou číst, že jeho myšlení může být reprodukováno a přenášeno. Může to být falešná představa, ale umožňuje žít.

Mimochodem, v Praze byla vydána první kniha o sovětských pracovních lágrech - Koncentrační tábor: Rusko Ivana Soloněviče. V roce 1936 se poprvé objevila v češtině. Byly to první informace od svědka, který utekl ze stalinského SSSR. Je to zvláštní příběh. Panuje názor, že Soloněvič utekl, ačkoliv se to zdá málo pravděpodobné.

Uvěřili mu?

Myslím si, že mu nevěřili. Evropané si nemohli představit, že několik milionů lidí, bezmála všichni obyvatelé tehdejšího Československa, sedí v koncentračních táborech nebo pracují jako otroci na monstrózních stavbách komunistického režimu.

Jak dobře znají tyto filozofy a ostatní představitele ruské kultury v současném Rusku?

Pokud bych měl na vaší otázku odpovědět krátce, tak dnešní Rusko o nich nic neví. Dnes se v Rusku hodně naříká na „odliv mozků.“ Ale pokud jde o skutečný odliv, tak ten se uskutečnil právě po roce 1917. Tehdy došlo k záměrné deportaci velkého počtu lidí. Nejednalo se přitom pouze o filozofy, které režim mohl podezřívat, že mají zájem o nějaký ideologický vliv a moc. Ale vyhnáni byli vědci a lidé, kteří se jen chtěli zabývat svou prací.

Existuje takové výborné ruské přísloví: „Slyšel cinkání, ale neví, odkud přichází.“ To odráží současnou situaci. S perestrojkou se začaly vydávat práce určitých lidí, proto někdo slyšel nějaká jednotlivá jména. A odtud se vzal náš projekt.

Dali jsme si, metaforicky řečeno, cíl „vrátit Rusku jména.“ Vrátit Rusku ruské filozofy, kteří působili v první polovině 20. století. A rovněž ve druhé, protože mnozí neznají dokonce ty, kteří působili v Sovětském svazu.

Snažíme se nedělat akcent na jednu filozofickou školu, ale předkládáme expozici širokého kruhu absolutně různých filozofických myšlenek a doktrín. U nás budou ruští marxisté, teologové, představitelé vědecké filozofie, filozofie práva a filozofie psychologie. Dali jsme si za úkol co nejšířeji obnovit historickou paměť.

Nebudeme ale vydávat práce těch nebo oněch filozofů, naše série obsahuje knihy přímo o nich. Tedy, každý svazek jsou svým způsobem „vrátka“ k tvorbě určitého myslitele. Nevím o žádném podobném projektu ve světě. Po druhé světové válce v Japonsku podnikli něco podobného, ale tam obnovovali různá jména: filozofů, politiků a umělců. Mimochodem, jejich projekt měl obrovský úspěch.

My se však soustředíme pouze na filozofy a naše knižní série už sklidila kladné reakce.

_______________


Pjotr Georgijevič Ščedrovickij - expert na rozvojový management, problematiku regionální a průmyslové politiky, inovace a personalistiku; poradce generálního ředitele Federální agentury pro atomovou energii Rosatom, prezident Institutu rozvoje G. P. Ščedrovického; člen vedení fondu Centrum strategického vývoje Severozápad; zástupce ředitele pro rozvoj Institutu filozofie Ruské akademie věd; člen Rady klastru města Železnogors, člen expertní rady ruské vlády.

P. Ščedrovickij se narodil 17. září 1958 v Moskvě, v rodině filozofa a metodologa G. P. Ščedrovického. Absolvoval Fakultu psychologie a pedagogiky Leninova Moskevského státního pedagogického institutu. Doktorát získal na Vědecko-výzkumném institutu Obecné a pedagogické psychologie Akademie pedagogických věd.

Zdroj:
http://blog.aktualne.centrum.cz/blogy/jiri-just.php?itemid=19600
http://blog.aktualne.centrum.cz/blogy/jiri-just.php?itemid=19572