deutsch  česky 

rozšířené vyhledávání
Upozornění na článek Tisknout Zmenšit písmo Zvětšit písmo

Mezinárodněprávní ochrana dětí

Co by měl rodič vědět předtím, než vycestuje s dítětem do jiného státu nebo se rozhodne řešit rodinnou situaci návratem z cizího státu do České republiky s dítětem

Manželství uzavíraná mezi občany různých států nebo stěhování rodin za účelem usazení se v jiném státě nejsou v současném světě otevřených hranic žádnou výjimkou. Mladí lidé často odjíždějí do zahraničí za prací nebo za studiem, potkávají nové přátele a mnohdy i životní partnery. Během šťastných chvil v počátcích vztahu či manželství si jen málokdo uvědomí, jaké zvláštní důsledky mohou vyvolat případné pozdější neshody. Tyto situace bývají nejtíživější, dotýkají-li se dětí. Oba partneři by si proto od počátku měli být plně vědomi všech možných následků, které by mohli svým jednáním při vzájemných neshodách vyvolat.

Dojde-li k neshodám mezi rodiči, stává se dítě bohužel často předmětem a v důsledku toho i obětí sporu. Rozhodne-li se jeden z rodičů vyřešit situaci odchodem s dítětem od druhého rodiče bez jeho souhlasu do jiného státu, včetně státu, odkud pochází, může mít jeho jednání závažné právní následky. Může se tím dopustit protiprávního zásahu nejen do práv druhého rodiče k dítěti, ale i do práv dítěte. Úmluva o právech dítěte ze dne 20. listopadu 1989 (sdělení č. 104/1991 Sb.) zaručuje každému dítěti mimo jiné právo na péči obou rodičů, právo na ochranu před oddělením od rodičů proti jejich vůli a před nezákonným přemísťováním do zahraničí a nenavracením zpět.

I. Kdy a na základě čeho je odchod s dítětem od druhého rodiče (nebo nositele rodičovských práv) protiprávní?

Nejpoužívanějším nástrojem na mezinárodní úrovni je Haagská úmluva o občanskoprávních aspektech mezinárodních únosů dětí z roku 1980, která vstoupila pro Českou republiku v platnost 1.3.1998 a byla vyhlášena ve Sbírce zákonů pod číslem 34/1998 Sb. (dále jen Haagská úmluva).

Podle této úmluvy je protiprávní:

a)      přemístění dítěte do některého ze smluvních států nebo

b)      zadržení dítěte v některém ze smluvních států,

jestliže:

-         tím bylo porušeno právo péče[1] druhého rodiče (nebo nositele rodičovských práv, kterým může být jiná osoba než rodič i instituce), které má buď společně nebo samostatně, a toto právo vyplývá z právního řádu státu, v němž dítě mělo své obvyklé bydliště bezprostředně před přemístěním nebo zadržením (tím je myšleno, že právo může vyplývat ze zákonů, ze soudního nebo správního rozhodnutí nebo z platně uzavřené dohody),

-         v době přemístění nebo zadržení bylo toto právo skutečně vykonáváno, společně nebo samostatně, nebo by bylo takto vykonáváno, kdyby bylo nedošlo k přemístění či zadržení, a

-         dítě nedosáhlo věku 16 let.

Mezi členskými státy Evropské unie je navíc Haagská úmluva doplněna nařízením Rady (ES) č. 2201/2003 z 27.11.2003 o příslušnosti a uznávání a výkonu rozhodnutí ve věcech manželských a ve věcech rodičovské zodpovědnosti a o zrušení nařízení (ES) č. 1347/2000 (dále jen nařízení). Toto nařízení navíc upřesňuje, že

-         péče o dítě se považuje za vykonávanou společně v případě, kdy podle rozhodnutí nebo ze zákona jeden z rodičů (nebo jiný nositel rodičovských práv) nemůže rozhodnout o místě bydliště dítěte bez souhlasu druhého rodiče (nebo jiného nositele rodičovských práv). Z toho vyplývá, že se nejedná o faktickou, ale právní situaci. Není tedy rozhodující, zda druhý rodič svá práva skutečně může vykonávat a vykonává, ale to, jestli mu jsou zákonem nebo rozhodnutím přiznána.

II. Jaké právní následky může mít protiprávní přemístění nebo zadržení dítěte?

1. Navrácení dítěte

Haagská úmluva umožňuje rodiči (nebo jinému nositeli rodičovských práv), který tvrdí, že dítě bylo neoprávněně přemístěno nebo zadrženo, požádat příslušné orgány (v České republice je jím Úřad pro mezinárodněprávní ochranu dětí se sídlem v Brně) o pomoc při zajištění návratu dítěte. Selžou-li pokusy o zajištění dobrovolného navrácení dítěte nebo dosažení smírného řešení, může o návrhu na navrácení dítěte rozhodovat soud ve státě, v němž se nachází dítě. Soud nařídí navrácení dítěte, jestliže:

-         zjistí, že dítě bylo protiprávně přemístěno nebo zadrženo (důkazní břemeno přitom nese ten, kdo tvrdí, že dítě bylo neoprávněně přemístěno nebo zadrženo) a

-         ode dne protiprávního přemístění nebo zadržení do dne zahájení soudního řízení neuplynula doba delší než jeden rok. Pokud se však dítě nesžilo s novým prostředím, může soud rozhodnout o navrácení, i když tato lhůta byla překročena.

Řízení o navrácení dítěte není řízením o úpravě poměrů k dítěti. Soud nerozhoduje o tom, komu má být dítě svěřeno do péče ani neupravuje styk s dítětem. Účelem řízení je pouze navrátit dítě do státu, v němž mělo před neoprávněným přemístěním nebo zadržením obvyklé bydliště. Bude-li zapotřebí poměry k dítěti upravit, měly by tak učinit soudy v tomto státě.

Kdy není soud povinen nařídit navrácení?

-         Pokud bylo soudní řízení zahájeno po uplynutí jednoho roku ode dne protiprávního přemístění nebo zadržení a prokáže-li se, že se dítě sžilo se svým novým prostředím,

-         pokud strana, která s navrácením nesouhlasí prokáže, že rodič (nebo jiný nositel rodičovských práv), který měl o osobu dítěte pečovat, ve skutečnosti právo péče o dítě v době přemístění nebo zadržení nevykonával a nebo s přemístěním nebo zadržením souhlasil či se s ním později smířil,

-         pokud strana, která s navrácením nesouhlasí prokáže existenci vážného nebezpečí, že by návrat dítě vystavil fyzické nebo duševní újmě nebo je jinak dostal do nesnesitelné situace,

-         zjistí-li soud, že dítě s návratem nesouhlasí za podmínky, že dosáhlo věku a stupně vyspělosti, v němž je vhodné k jeho stanovisku přihlížet,

-         pokud by navrácení bylo v rozporu se základními zásadami státu o ochraně lidských práv a základních svobod.

V této souvislosti je třeba upozornit na zvláštní režim, který zavádí ve vztazích mezi členskými státy Evropské unie výše zmíněné nařízení. Soud nemůže rozhodnout o nenavrácení, pokud:

-         strana, která navrhla navrácení, nedostala příležitost být vyslechnuta (vyslechnuto musí být i dítě, je-li výslech vhodný vzhledem k věku nebo stupni vyspělosti dítěte),

-         i přesto, že se prokáže existence vážného nebezpečí, že by návrat dítě vystavil fyzické nebo duševní újmě nebo je jinak dostal do nesnesitelné situace, prokáže-li se, že orgány členského státu, do něhož má být dítě navráceno, přijaly nebo jsou připraveny přijmout vhodná opatření k zajištění jeho ochrany po navrácení.

Rozhodnutí soudu jednoho členského státu o nenavrácení nemusí být definitivním rozhodnutím o tom, že dítě má v tomto státě zůstat. Rozhodne-li totiž následně soud v jiném členském státě, který je příslušný k rozhodnutí o poměrech k dítěti, že se dítě svěřuje do péče rodiče žijícího v tomto státě (zpravidla půjde o členský stát, z něhož bylo dítě neoprávněně přemístěno), bude takové rozhodnutí automaticky vykonatelné ve všech členských státech, tedy včetně státu, jehož soudy předtím rozhodly o nenavrácení. Stejně vykonatelné bude i jakékoli rozhodnutí o právu na styk s dítětem.

2. Nebezpeční trestního stíhání

Podle práva některých států může být rodič, který protiprávně přemístí nebo zadrží dítě, trestně stíhán.

III. Jakým způsobem mám postupovat, abych uchránil(a) dítě i sebe nepříznivých právních následků?

-         V první řadě se pokusit o smírné vyřešení neshod v rodině. Pokud bude takové řešení možné, je vhodné uzavřít písemnou dohodu o poměrech k dítěti a případně ji nechat ověřit příslušným orgánem (bude vždy záležet na právním řádu státu, v němž se dohoda uzavírá, jakou formou má být uzavřena a který orgán je případně příslušný k jejímu ověření – např. notář, správní orgán nebo soud).

Ke smírnému řešení je možné využít i pomoc specializovaných mediátorů (např. v České republice Asociace mediátorů, www.amcr.cz).

-         Nebude-li možné dosáhnout smírného řešení, obrátit se na místní příslušný orgán (zpravidla soud) a požádat o úpravu poměrů k dítěti.

-         Rozhodnu-li se s dítětem vycestovat do jiného státu:

-   měl(a) bych si nejprve zajistit písemný souhlas druhého rodiče,

-   je-li dítě svěřeno do mé péče, měl(a) bych se ujistit, zda podle práva státu, v němž má dítě obvyklé bydliště, nepotřebuji k vycestování s dítětem souhlas druhého rodiče, a pokud ano, pak si jej nejlépe v písemné podobě obstarat.

-         Je-li důvodem pro můj odchod s dítětem do jiného státu domácí násilí:

-   měl(a) bych v první řadě tuto skutečnost oznámit místním příslušným orgánům (zpravidla policejním nebo sociálním), případně se obrátit na některou z nevládních organizací poskytující pomoc obětem domácího násilí,

-   zajistit si písemná potvrzení, kterými bych v případě potřeby později mohl(a) prokázat existenci domácího násilí (např. lékařské zprávy, policejní protokoly, zprávy sociálních úřadů, rozhodnutí).

Oběti domácího násilí na území České republiky se mohou od 1.1.2007 u českých soudů domáhat vydání předběžného opatření, kterým soud nařídí vykázání osoby, která se domácího násilí dopouští, ze společného obydlí a zakáže této osobě navazovat kontakty.

Další důležité informace naleznete na webových stránkách českého soudnictví.

 

[1] Právo péče o dítě zahrnuje pro účely Úmluvy mimo jiné právo určit místo obvyklého bydliště dítěte. Právo na styk s dítětem zahrnuje právo odvést dítě na omezenou dobu do jiného místa, než je obvyklé bydliště dítěte.