english  česky 

rozšířené vyhledávání
Upozornění na článek Tisknout Zmenšit písmo Zvětšit písmo

Joy Adamsonová hledá lásku

Názor na stvoření, které Joy Adamsonová milovala nejvíce, si můžeme udělat z toho, komu věnovala svůj životopis "Volání divočiny". Tuto významnou knihu připsala své babičce a lvici Elsa.

Malá Joy toužila po porozumění a vřelém přijetí. Po lásce doslova žíznila i ve svém pozdějším životě, ale, jak uvedla jedna z jejích keňských přítelkyň: "Joy hledala jen bezpodmínečnou lásku."

Vše začalo ve chvíli, kdy se narodila. Otec jí nikdy neodpustil, že se narodila jako děvče a rozhodl se, že ji bude vychovávat jako chlapce. I když tato výchova přispěla k její citové rozpolcenosti, později v životě se jí přece jen některé vlastnosti hodily. Chlapecká výchova ji obohatila o vlastnosti jako odvaha, odhodlanost, výborná fyzická kondice, stejně jako o schopnost řešit problémy ihned a zpříma. Právě tyto vlastnosti okouzlily jejího posledního manžela George Adamsona, který pracoval jako strážce zvěře v nehostinné severní části Keni a v Joy našel vytrvalou společnici na velmi náročná safari.

"Když jsem se 20. ledna 1910 narodila, byla jsem pro rodiče zklamáním, protože doufali, že to bude chlapec. Pokřtili mne Frederika, jménem, které se v matčině rodině dávalo druhorozené dceři. Dále připojili Victoria, zřejmě doufali, že budu mírumilovná povaha. Otec se nemohl smířit s tím, že jsem děvče, říkal mi Fritzi, jednal se mnou jako se synem a chtěl, abych se oblékala do klukovských šatů." Joy Adamsonová: Volání divočiny

Navíc, ve stínu svých sester, starší a půvabné Traute a nejmladší Dorle, Joy nepatřila k nejkrásnějším a nejžádanějším dětem v rodině. Jak sama přiznala: "se svým pršinosem jsem si připadala jako popelka proti krásné Traute". Joy byla také velice zklamána přístupem matky, která jí nevěnovala dostatek pozornosti a lásky.

"Matku jsem obdivovala, nemohla jsem se však smířit s její zradou, když třeba zapomněla na svůj slib, že mě vezme ven, nebo když se svými přáteli rozebírala báseň, kterou jsem pro ni napsala, a protože jsem se styděla jí ji dát přímo, schovala jsem ji pod polštář". Joy Adamsonová: Volání divočiny

Poslední ranou byl rozvod rodičů, přičemž narůstající neshody cítila malá Joy již dlouho předtím. "Toužila jsem je chránit, ale už tehdy mezi nimi vládlo podivné napětí. Myslím si, že chtěli zachránit své manželství, když se rozhodli v touze po chlapci pro další dítě v době, kdy mně už bylo osm. A tak se narodila třetí dcera Dorle. Za čtyři roky nato se rodiče rozvedli.

"Maminka se pak odstěhovala do Vídně a vdala se znovu. Nevlastního otce jsme neměly rády, a tak jsme zůstaly nějakou dobu u tatínka. Vystřídalo se u nás několik vychovatelek a nakonec bylo rozhodnuto, že já s Traute budeme u vídeňské babičky - z matčiny strany. S tatínkem zůstala jen Dorle. Vídaly jsme se zřídka a s Gessnerovými jsme ztratily kontakt úplně." Joy Adamsonová: Volání divočiny

Ani po rozvodu rodičů, který Joy nadlouho zasáhl, se poměry v rodině neupravily. Joy se zmítala mezi obdivem k matce a loajalitou k otci. V roce 1930 její otec zemřel na následek náhlé nemoci.

"Nikdy jsme se sestrami nediskutovali o otci, ale vždy jsem cítila, že bych ho měla bránit před matčinými invektivami. Nevlastního otce, kterého nám matka stále vnucovala, jsem nenáviděla, protože nám odvedl matku, a žárlila jsem na něho. Matku jsme navštěvovala, jen když jsem věděla, že nebude doma. Přitom jsem tam chodila ráda , hrály jsme na klavír a malovaly jsme. Byly to jediné chvíle, kdy jsem ji měla pro sebe. Ale pak si zvykla vynášet svého manžela a pomlouvat otce, a tak jsem ji přestala navštěvovat.

Tatínka jsem vídala zřídka. Oženil se podruhé a postavil si vilu v Troppau (Opavě). Ale kdykoli jsem s ním mluvila, byl laskavý a plný zájmu o to, co dělám, nesnažil se mi zasahovat do života anebo na mně hledat chyby. Čas od času jsme si psali.

Jednou ráno, když jsem pracovala ve fotografickém ateliéru, mi tam matka zatelefonovala. Nikdy předtím to neudělala a já jsem se polekala. Chladným, naprosto nezúčastněným hlasem mi oznámila, že se právě dozvěděla, že otec ráno zemřel. Stonal nějakou dobu, ale nenapadlo mi, že by mu mohlo hrozit bezprostřední nebezpečí. Matka mi dále sdělila, že pitva ukázala, že zemřel na nějakou neznámou nemoc sleziny, a proto bude tento orgán vystaven v pražském lékařském muzeu. Jen taktak se mi podařilo položit sluchátko do vidlice a pak jsem omdlela." Joy Adamsonová: Volání divočiny

© Zuzana Beranová, 2004