Už předválečné Československo, kde Vincenc Lesný a Moritz Winternitz položili základy světově uznávané indologie, udržovalo s Indií poměrné rozsáhlé styky.

 

Vedle vzájemného obchodu, jehož základ představovaly Baťovy indické továrny a obchodní střediska, byly významné i politické kontakty s představiteli Indického národního kongresu, jehož vůdce Džavaharlál Nehrú Československo několikrát navštívil (naposledy v srpnu 1938 v předvečer mnichovské krize).

 

Na území Britské Indie také žilo větší množství československých občanů a působily zde konzuláty v Bombaji a Kalkatě.

 

Po vyhlášení nezávislosti Indie v srpnu 1947 byl nový stát rychle uznán československou vládou a 14. února 1948 se zde jako první československý velvyslanec akreditoval Jaroslav Šejnoha.

 

Jiný československý diplomat Josef Korbel působil až do začátku roku 1949 v komisi OSN, která se pokoušela vyřešit kašmírskou otázku. Šejnoha a Korbel stejně jako další československý velvyslanec Bohuslav Kratochvíl odešli do exilu. Po jistou dobu neobsazen zůstal i konzulát v Bombaji.

 

První kontakty mezi Komunistickou stranou Československa a Komunistickou stranou Indie zprostředkovali britští komunisté, zvláště pak vedoucí zahraničního a koloniálního odboru KSVB Radžani Palme Dutt. Od roku 1947 působila jako zástupkyně KSI v Praze Vimla Bakaya, později známá jako Vimla Dang. Ještě na začátku 50. let také v Praze pobývali další indičtí komunisté, kteří ovšem naráželi na podezřívavost ze strany stalinistického stranického aparátu. Moskva teprve postupně přehodnocovala předtím vyhlášenou Ždanovovu doktrínu a teprve v roce 1955 se pokusila zlepšit své vztahy s indickou vládou.

 

V červnu 1955 Prahu navštívil cestou do Moskvy premiér Nehrú a v září 1955 přiletěl do Prahy sondovat možnosti indických nákupů československé výzbroje ministr Mahavir Tyagi. Opakovaná jednání, během nichž si dali indičtí zástupci předvést různé typy zbraní, však nakonec k žádnému konkrétnímu kontraktu nevedla.

 

Už v červnu 1956 ale Prahu navštívil viceprezident Sarvépalli Rádhákrišnan a českoslovenští funkcionáři také velmi vstřícně reagovali na žádosti indického tisku o poskytnutí rozhovorů.

 

Vítězství KSI ve volbách v indickém státu Kérala v dubnu 1957 přivedlo místní komunistické funkcionáře k žádosti, aby Československo hospodářskou pomocí podpořilo právě tuto provincii. Neochota československého zahraničního obchodu uzavírat ztrátové obchody z politických důvodů současně s postojem indické centrální vlády však těmto plánům rychle zamezily. O dva roky později navíc kéralská komunistická vláda po zásahu Indického národního kongresu padla.

 

V kontrastu s tím byly československé obchodní vztahy s tehdy ještě nekomunistickým Západním Bengálskem nebo Majsúrem, jehož guvernér maharadža Odejár Bahádur, finančně zainteresovaný na firmě vyrábějící s licencí Jawy motocykly Yezdi, byl dokonce pozván do Československa.

 

V lednu 1958 navštívil Indii předseda vlády Viliam Široký, který jednal také o československém úvěru na výstavbu rozsáhlého metalurgického závodu v indickém Rančí. V souvislosti s tímto projektem, jehož vybudování se zúčastnily stovky československých expertů, byl v květnu 1960 obnoven také československý generální konzulát v Kalkatě.

Československo také stavělo závod na výrobu těžkých obráběcích strojů, závod na výrobu těžké elektrotechniky v Hyderabádu a závod na výrobu vysokotlakých kotlů v Tiruččiráppalli.

 

V roce 1959 nakoupila Indie v Československu se souhlasem Sovětského svazu 2 tuny československého uranového koncentrátu pro svůj atomový program. V rámci Chruščovovy strategie navazování kontaktů s představiteli umírněné indické pravice byli do Československa pozváni také ministr finanční Mórardží Désáí nebo ministr zemědělství S. K. Patil.

 

Rozvíjela se také vzájemná kulturní spolupráce. Vedle výměnných návštěv umělců z obou zemí šlo hlavně o cesty indologů především z Orientálního ústavu ČSAV, pro které byla ještě na počátku 50. let Indie zcela nepřístupná.

 

Československé stanovisko k indicko-čínskému konfliktu na podzim 1962 dlouho kolísalo, především vzhledem k dogmatické zásadě, že v konfliktu komunistické země s kapitalistickou musí mít nutně pravdu ta komunistická. Teprve na konci roku 1962 začali českoslovenští funkcináři v neoficiálních rozhovorech s indickými komunisty odsuzovat čínský expanzionismus. Sovětsko-čínská roztržka vedla – navzdory československým pokusům o zprostředkování – k rozpadu Komunistické strany Indie na dvě znepřátelená křídla.

 

V roce 1964 byla uzavřena druhá hospodářská dohoda, kterou byl poskytnut úvěr 600 milionů korun na další dodávky investičních celků.

 

V roce 1965 navštívil Československo už jako prezident Sarvépalli Rádhákrišnan a v roce 1966 strávil několik dní na oficiální návštěvě Indie prezident Antonín Novotný.

 

Už od roku 1963 začala indická vláda znovu sondovat možnosti nákupů československé výzbroje. Přelomem v tomto ohledu byl druhý indicko-pákistánský konflikt, který pomohl etablovat Československo jako jednoho z významných dodavatelů indické armády. Ve stejné době však Československo začalo budovat zbrojní továrny také v Pákistánu, což bylo zřejmě jedním z důvodů, proč indická premiérka Indíra Gándhíová v říjnu 1967 vynechala Prahu při své evropské cestě.

 

Jistý odstup dávali indičtí představitelé najevo také československému normalizačnímu vedení, které po své nástupu k moci na konci 60. let mimo jiné protestovalo proti kritickým článkům indického tisku o sovětské invazi v srpnu 1968 a politických čistkách počátku 70. let. Československou normalizaci uvítali pouze příslušníci prosovětské frakce indických komunistů.

 

Ve třetím indicko-pákistánském konfliktu v prosinci 1971 však už Praha stála společně s Moskvou na straně Indie a v červnu 1972 Indíra Gándhíová navštívila Československo.

 

V říjnu 1973 přijel do Prahy indický prezident Giri a v prosinci téhož roku navštívil Indii – zatím jen jako generální tajemník ÚV KSČ – pozdější prezident Gustáv Husák.

 

V roce 1974 následovala návštěva premiéra Lubomíra Štrougala.

 

Ačkoli politické vztahy dosáhly svého vrcholu, obchodní kontakty zaznamenaly na začátku 70. let jistý pokles. Indie odmítla využít zbytek úvěru z druhé hospodářské dohody a úvěr ve výši dvou miliard korun poskytnutý třetí hospodářskou dohodou v roce 1973 nebyl po dlouhou dobu vůbec čerpán. Československem budované podniky se v Indii dařilo uvádět do úplného provozu jen s obtížemi. Indie navíc naléhala na to, aby Československo vedle surovin dováželo také produkty rozvíjejícího se indického spotřebního průmyslu.

Významně ovšem rostl vývoz československých zbraní – v roce 1970 jich Indie nakoupila za 317 milionů a v roce 1971 dokonce za 731 milionů korun. V roce 1974 navštívil Prahu indický ministr obrany Džagdživan Ram a o rok později přijel do Indie jeho československý protějšek Martin Dzúr.

Stabilní politické a ekonomické vztahy pokračovaly i poté, co se po volební porážce Indíry Gándhíové ujal moci premiér Mórardží Désáí (Prahu navštívil v roce 1979).

Československo-indický obchod trvale rostl i na začátku 80. let, přestože se nedařilo získat další zakázky na dodávky investičních celků.

V prosinci 1983 Prahu navštívil v pořadí už třetí indický prezident (Gjání Zail Singh).

V prosinci 1985 uspořádaly československé úřady oslavu sto let od založení Indického národního kongresu a v létě 1986 se v Praze zastavil syn a nástupce zavražděné premiérky Gándhíové Radžív Gándhí.