OECD je na základě Konvence zmocněna přijímat k plnění cílů rozhodnutí (Decisions), činit doporučení (Recommendations) a uzavírat smlouvy s členskými i nečlenskými státy a mezinárodními organizacemi. Rozhodnutí, doporučení, smlouvy, příp. jiné dokumenty OECD (deklarace, ujednání apod.) týkající se členských států jsou označovány za instrumenty OECD.

Rozhodnutí jsou pro členské státy závazná (po splnění případných ústavních podmínek pro jejich vstup v platnost), pokud není stanoveno jinak. Doporučení jsou sice právně nezávazná, ale jsou předkládána členskými zemím, aby posoudily, jak je budou v domácích podmínkách, pokud to uznají za vhodné, plnit či implementovat tak, aby jejich národní prostředí bylo mezinárodně (v rámci OECD) kompatibilní.

Velmi účinně funguje metoda tlaku mezi rovnými partnery v ekonomických vztazích (peer pressure). Ekonomický prostor vytvořený členskými zeměmi OECD je vysoce homogenní a cílem členských zemí je dosažení maximálního stupně takové homogenity. Tato dynamická homogenita (konvergence hospodářských politik při jejich současném pohybu vpřed) je mj. důsledkem provádění koordinovaných politik, jak je stanoveno v Konvenci. Má se za to, že toto společné směřování lze nejlépe zajistit pomocí otevřeného dialogu mezi zástupci členských zemí a tím, že tito zástupci společně posuzují situaci každého jednotlivého státu.

Metoda "peer pressure" se vyvinula postupně, její počátky lze vysledovat již v roce 1947, kdy byla formulována, právě za jejího použití, celková zpráva o potřebách evropské obnovy, která sloužila jako základ Marshallova plánu. Byla aplikována od začátku existence předchůdkyně OECD - Organizace pro evropskou ekonomickou spolupráci (OEEC), a to především v procesu rozdělování americké pomoci, hodnocení její efektivnosti a pak již zcela systematicky při hodnoceních ekonomických politik členských zemí OEEC.

V OECD, která nedisponuje žádnými sankcemi ani jinými možnostmi vynucování přijatých závazků či příslibů, je základní pracovní metodou, která je dále podpořena vědomím náležitosti k celé OECD jakožto klubu (kde platí nepsané gentlmentské dohody či "čest člena klubu").

Rozhodnutí a doporučení jsou v zásadě přijímána na základě vzájemného souhlasu (konsensu) všech členů, pokud není jednomyslně rozhodnuto jinak. Každý člen má jeden hlas. Abstence při přijímání rozhodnutí nebo doporučení neznamená neplatnost takového aktu; přijímaný instrument je závazný pro všechny členské země s výjimkou té, která se zdržela. Samotná metoda konsensu podporuje výše zmíněné chápání sounáležitosti a umožňuje použití "peer pressure".

---

 

 

Seznam všech platných instrumentů OECD .