français  česky 

rozšířené vyhledávání

Češi ve Francii

Každý vystěhovalecký směr má kromě obecných prvků, které jsou společné pro všechny migrační vlny, také své zvláštnosti. Příchody Čechů (po roce 1918 Čechoslováků) do Francie vykazují jisté pozoruhodné rysy. Zatímco do dvacátých let 20. století se české přistěhovalectví do Francie dalo počítat na několik tisícovek lidí usazených převážně v Paříži, v následujícím období nastal mimořádný nárůst počítaný v desetitisících (na konci dvacátých let se odhadovalo až 80.000 tisíc Čechoslováků žijících ve Francii). Zároveň početní zvětšení přistěhovalců z českých zemí a hlavně z východní časti republiky (Slovenska a Podkarpatské Ukrajiny) doprovázel velký rozptyl do dalších departementů zvláště na severu země. Usnadnila to mezistátní smlouva z 20. března 1920 mezi Francií a Československem o řízené migraci pod kontrolou institucí obou států. Smlouva ovlivnila také charakter krajanského života v tom smyslu, že se ČSR nejen podílela na výběru migrantů, ale prostřednictvím svého diplomatického zastoupení vstupovala do krajanské spolkové organizace a vytvářela sociální a právní ochranu svých občanů usazovaných ve Francii. Čechy (Čechoslováky) ve Francii proto můžeme rozdělit do několika výrazných skupin.

Čeští umělci ve Francii

Ti, kteří tvoří první skupinu, se vyznačovali mimořádnou touhou usadit se v Paříži. Hnala je sem vnitřní potřeba vyrovnat se vyššímu kulturnímu standardu a prosadit se ve své profesi. Byly to od poloviny 19. století až do konce totality především generace stovek kumštýřů: malířů, sochařů, fotografů nebo literátů. Vpluli do francouzského umění a stali se jeho součástí: třeba Jaroslav Čermák, Václav Brožík, František Kupka nebo Alfons Mucha byli francouzskou kulturou doslova přivlastněni.

Jaroslavu Čermákovi se podařilo francouzskou emigrací, jak o něm kdysi napsal J.V. Frič, oprostit se od domácích českých malicherností a získat svobodu a přitom zůstat vlastencem, neboť byl vždy protihabsburský a také výrazně protiklerikální. Jako emigrant dobře pochopil, že každý národ hledá ideály jakéhokoli druhu převážně v jiném zahraničním prostoru, a že to bývá zpravidla jen sen, který umí zpřítomnit snad pouze umění. Čermák takový sen přinesl také Pařížanům v podobě obrazového zpravodajství o osudu Černohorců bojujících za svobodu.

Václav Brožík dobyl Paříž, neboť mimořádně dobře uměl pracovat se svou popularitou. Proslavila ho velkorozměrná plátna z historie, pohádkově zbohatl, dokázal si užívat přepychu, byl hostem nejen učených společností, akademií a také šlechty a politiků, získal plno vyznamenání včetně šlechtického titulu a k tomu ho Evropa pokládala ve své době za jediného reprezentanta českého umění. 

Velikost Františka Kupky spočívá v tom, že se nechtěl stát ani tak součástí pařížské výlučnosti nebo od ní něco vědomě přijímat či se do ní zařazovat, jako spíše Paříž použít ke svým záměrům. Paříž byla pro něho prostorem, kde tušil, že bude absolutně nezávislý on sám a nezávislost bude uskutečňovat svou vlastní cestou. V Paříži dosáhl kýženého druhého břehu své existence, přitom podobně jako Čermák, i když se zpět do Čech nevrátil, zůstal českým patriotem. Prokázal to především za první světové války, kdy se na popud T.G. Masaryka postavil do čela krajanů a podílel se na zahraničním odboji. 

Alfons Mucha je příkladem bojovníka s vlastní samotou v Paříži, která je městem takové pocity násobící do krajnosti. Mucha tento stav vyrovnával mimořádnou pracovitostí a cíleným kontaktem s českým domovem, jehož titěrnost ve srovnání s francouzstvím kompenzoval příklonem k neoslovanským koncepcím. Dočkal se obratu. Z jeho samoty jej o vánocích 1894 pozvala mezi slavné nabídka k vytvoření plakátu pro Sarah Bernhardtovou v představení Gismondy a tím startovala světová proslulost jeho secesních plakátů a ilustrací. 

Mezi českými umělci byli také ti, u nichž nakonec zvítězila potřeba návratu domů: učinil tak i Hyppolit Soběslav Pinkas, který se po několika letech strávených s barbisonskou bohémou vrátil v roce 1869 do Prahy se svou francouzskou manželkou a byl pak nejvýraznějším propagátorem česko-francouzského sbližování na konci 19. století. V roce 1886 založil v Praze pobočku Alliance Française a byl považován za prvního neoficiálního konzula Francie v Praze. Zároveň vložil francouzství a češství, tuto dvojí kulturu, do generací svých potomků. Jeho dcera Jiřina se provdala za Viléma Wachsmanna (Voskovce) a byla matkou českého komika Jiřího Voskovce. 

Další z jeho potomků našli cestu do emigrace nebo k delšímu pobytu ve Francii ve druhé polovině 20. století. Dodnes zde žije Pinkasův pravnuk surrealistický básník Prokop Voskovec. Takových rodů a generací najdeme celou řadu, včetně současných čechofilů mezi Francouzi a frankofilů z českých zemí, kteří se potkali a uzavřeli interetnická manželství (malíř Antonín Sládek, historik Karel Bartošek nebo propagátor české kultury ve Francii Michael Wellner-Pospíšil aj.). 

Do Čech se v roce 1919 vrátil také sochař Otto Gutfreund. Paříž pro sebe potřeboval už před válkou, aby dokázal vnímat rozměr všedního dne, do něhož na jedné straně ústí nouze a chudoba všeho druhu a právě v pařížském provedení navzdory této nouzi zde vládne také bohémská potřeba žít věčnou neděli nebo „pohyblivý svátek“, jak to prožíval o něco později třeba Ernest Hemingway. Gutfreundův francouzský pobyt však byl poznamenán i hořkými vzpomínkami z první světové války, v níž bojoval v české dobrovolnické rotě Na zdar v rámci francouzské Cizinecké legie a po nedorozumění strávil od roku 1916 své dny místo na bojišti v táboře pro nepřátele Francie. Do Čech se proto po válce vracel nikoli osvěžen a nabyt novou silou, nýbrž jako zlomený člověk.

Podstatná část českých umělců sem ale přijížděla s jasným vědomím, že se po obdržení jistých zkušeností vrátí domů. Snad všichni zde zažili něco jako prozření. Nejlépe to za všechny vyjádřil básník, literární historik a překladatel (třeba Zpěvů sladké Francie) Hanuš Jelínek, jemuž se při jednom z opakovaných pobytů v Paříži podařilo „vrátit se k životu a jeho bezprostřednosti“ a znovu poznat ztracenou opojnost z básnické tvorby pod dojmem Paříže.

Je třeba na vysvětlenou dodat, že onu opojnost z básnění vyměnil před tím v Praze, když byl silně ovlivněn vědeckým realismem a přísnou věcností T.G. Masaryka, svého profesora na filozofické fakultě. A tak bychom mohli řadit jeden podobný zážitek za druhým: třeba bratři Čapkové, sledovaní V.V. Štechem až po Jiřího Koláře, kolem něhož se soustředila v 80. letech 20. století skupina mladých českých literátů a výtvarníků, nebo až po Milana Kunderu, který sem patří sice svým literárním významem, ale trochu se vymyká svou uzavřeností před krajanským společenstvím. Z Kolářových pařížských spolupracovníků v časopise a nakladatelství Revue K lze třeba připomenout nyní v Čechách publikující autory po jejich reemigraci z Francie: Lubomíra Martínka nebo Jaroslava Formánka. Z výtvarníků to je Roman Kameš nebo Miloš Sikora a také třeba básnířka Vladimíra Čerepková, kteří naopak ve Francii dál zůstávají. 

Politická emigrace

Do druhé skupiny můžeme zařadit české politiky a všechny bojovníky za svobodu českých zemí a Československa, kteří ve Francii hledali způsob, jak toho dosáhnout. Francie ohromila i mladého Edvarda Beneše, když sem přišel v srpnu 1905 na radu T.G. Masaryka studovat na Sorbonnu. Tehdy jednadvacetiletý Beneš zaznamenal své pocity v dopisech bratrovi Vojtovi. Je z nich patrné, jak zdejší pobyt v něm mocně odstartoval touhu pronikat prostřednictvím francouzské zkušenosti do evropské politiky. To ostatně prožili na vlastní kůži dávno před ním i jíní. Je třeba začít největší osobností krajanského života Josefem Václavem Fričem, který sem přišel poprvé v roce 1846 a pak znova po potlačení revoluce roku 1848 a rakouském vězení s celou rodinou jako exulant v roce 1860. Byl to také předák staročeské strany František Ladislav Rieger, který ve svém „francouzském“ memorandu říkal zřetelně, že společným nepřítelem Francouzů a Čechů je Německo. Dalším aktem Riegrovy profrancouzské orientace bylo Promemoria českých poslanců z 8. prosince 1870, v němž čeští poslanci protestovali proti anexi Alsaska-Lotrinska Pruskem. 

Nejdůležitější období pro krajany ve Francii se uskutečnilo za první světové války. Zdejší Češi utvořili dobrovolnickou rotu Na zdar, a tak získali povolení k pobytu v této zemi, přestože svou původní občanskou příslušností patřili do nepřátelského státu (Rakousko-Uherska). Krajanský spolek Pařížská kolonie v čele s Františkem Kupkou měl zvláštní postavení v tom smyslu, že mohl dávat dobrozdání prefektuře o krajanech, kteří nebudou nadále považováni za Rakušany, tedy válečné nepřátele Francie. To se týkalo nově příchozích a politicky významných lidí, třeba E. Beneše v roce 1915 nebo Štefana Osuského v roce 1917, pozdějšího vyslance ČSR ve Francii. Co o tom rozhodlo? Bylo to víc jak půlstoleté působení krajanů v Paříži počínaje iniciativou J.V. Friče, který na principu slovanské solidarity založil 1862 Česko-moravskou besedu, přes Riegrovu aktivitu až po nacionalistické česko-francouzské kontakty. Při nich se sbližovaly na konci 19. století některé politické kruhy francouzské vládní opozice s mladočeskými partnery v českých zemích. Toto sbližování má konkrétní podobu v sokolství mezi pařížskými emigranty, když se 1892 Fričova beseda přeměnila v Sokol de Paris, a především když obě nacionalistická hnutí (české sokolství a francouzské tělocvičné hnutí) našly cestu k těsným kontaktům. Šéfem unie francouzských gymnastů byl Joseph Sansboef, alsaský architekt, starosta jednoho pařížského okresu a nacionalista toužící po znovupřipojení Alsaska k Francii. Na české straně byl jeho partnerem Jan Podlipný, starosta České obce sokolské, pražský primátor a přední mladočeský politik. Jejich osobní kontakty a vzájemné návštěvy představitelů Prahy a Paříže měly pak klíčový význam pro krajany na počátku války.

V roce 1916 vnikla v Paříži Československá národní rada, představitelka zahraničního protirakouského odboje v čele s T.G. Masarykem, M.R. Štefánikem, Edvardem Benešem a Josefem Dürichem. Mezi krajanským spolkem Pařížskou kolonií a Československou národní radou bylo dlouholeté napětí soustředěné do osobních sporů mezi E. Benešem a F. Kupkou. Uzavřelo se až prohlášením francouzského ministerstva zahraničních věcí, které 11. září 1918 oznámilo, že uznává Československou národní radu za představitelku československého národa, která už od roku 1917 budovala československé legie. Na české vojáky z první světové války bojující na západní frontě navázali také hrdinové z druhého odboje a pak po roce 1948 z třetího odboje: například už dubnu 1948 vznikl v Paříži jeden z prvních fondů na podporu uprchlíků z Československa. Vznikla zde a působila řada exilových periodik.

Meziválečná ekonomická emigrace

Třetí významná a nikoli příliš známá skupina imigrantů z Československa přicházela do Francie na základě Francouzsko-československé smlouvy o vystěhovalectví a přistěhovalectví z 20. března 1920. Byla to však skupina nejpočetnější. V prvním roce po uzavření smlouvy přijelo do Francie z českých zemí 755 osob a ze Slovenska 533. V následujících letech počty značně narůstaly až do hospodářské krize, kdy naopak klesaly návratem do ČSR. Z Prahy-Smíchova vyjížděl každou středu večer vlak naplněný pracovníky na kontrakt do Francie (kontrakt byl platný zpravidla jen na několik let, ale často se prodlužoval a měnil pak v trvalý pobyt). Cílem vlaku bylo rozřaďovací středisko v Toul, odtud po dalších zdravotních prohlídkách odjížděli jednotlivci a většinou malé skupiny ke svým zaměstnavatelům. 

To podstatné je, že to byla první a zároveň největší řízená migrace z Československa. Vystěhovalci z ČSR působili ve všech departementech meziválečné Francie a pracovali v nejrůznějších povoláních. Podle sčítání z roku 1931 jich nejvíce působilo v průmyslových oborech (15.134), v zemědělství (6.910) a v hornictví (4.103). Celkově v té době statistika vykázala na 50.000 zaměstnanců z ČSR. Největší koncentraci Čechoslováků zaznamenaly čtyři oblasti: oblast na jihu Francie, na jihozápadě, na severu a Paříž se širokým okolím. Dvě třetiny nových přistěhovalců z ČSR se usídlily ve čtyřech departementech kolem Paříže (Seine, Seine-et-Oise, Seine-et-Marne, Oise) a ve čtyřech departementech na severu při hranicích s Belgií a Německem (Pas-de-Calais, Nord, Moselle a Meurthe-et-Moselle). Početná skupina dělníků z ČSR byla zaměstnána ve stavebnictví, a to hlavně ve velkých průmyslových aglomeracích. Do sklářství přicházeli takřka výlučně specialisté v departementech Nord, Pas-de-Calais, Aisne, Somme a Lot-et-Garonne. Čeští skláři byli např. vedle rakouských a švýcarských metalurgů nebo belgických cihlářů nepostradatelnými odborníky ze zahraničí. Skupiny kovodělníků nacházely uplatnění v Paříži, Lyonu, Nantes, Bordeaux, Saint-Étienne. V departementu Cher ve střední Francii v městech Beffes a Marsilles-les-Aubigny našli práci krajané v cementárnách. V zemědělství kromě pomocných prací existovala i možnost podnikání. V roce 1927 bylo registrováno 53 osob z ČSR hospodařících na 900 ha půdy. 

Relativně dobré výdělky čekaly na horníky především Pas-de-Calais, kde se jich v roce 1927 nacházelo 13.305. Od hornického města Lensu se táhla dlážděná silnice k Douai, kde se rozkládalo několik hornických osad (Méricourt sous Lens, Noylles, Sallaumines, Fouquières, Courrières a Billy Montigni), kde žili vedle Poláků a Marokánců také Čechoslováci. Řízená migrace z ČSR do Francie měla i svůj ideologický podtext (cítěno spíše z československé strany), neboť byla vnímána jako reálný projev francouzsko-československého spojenectví. 

Poválečná emigrace, exiloví auroři

Literárních výpovědí o české nebo československé emigraci na francouzské půdě po r. 1945 je poměrně dost. Lze vyjít od politicky formulovaného profilu emigrace v díle Pavla Tigrida (např. Politická emigrace v atomovém věku. Praha 1990), přes spisy M. Kundery, A.J. Liehma, J. Vladislava, K. Bartoška a dalších až po poslední eseje o emigrantství od L. Martínka (Palimpsest. Praha 1996), které jsou naopak svým odpolitizováním blízké antropologickému srovnávání lidských osudů. U Tigrida se lze inspirovat v ujasňování významu politické emigrace pro českou společnost doma a pro zachování ideálů svobody a demokracie. Martínek objevuje emigrantství jako nekonečné poutnictví člověka. To má tři hlavní složky: pudovou s neposedným nomádstvím, civilizační s problémovým cizinectvím a mentální s obtížně definovatelnou pošetilostí jít za ideálem.

Vedle publikací, které emigrace vydala o sobě, máme k dispozici celou řadu českých a československých časopisů vydávaných ve Francii. Na podzim 1948 obnovil v Paříži L. Stránský v Praze zastavený Svobodný zítřek, zřejmě první časopis českého poválečného exilu. Následovaly další: republikánské Našim v exilu; Novina; živnostenský Národní střed; konzervativní Návrat, vydávaný H. Koželuhovou; národně socialistické Slovo a další.

Od padesátých let se ve Francii objevovaly i některé odborářské časopisy: Odborářské rozhledy; Svobodný odborář. Roku 1957 založil A. Čížek humoristický měsíčník Bič. V roce 1960 se do Francie ze Spojených států přestěhoval Pavel Tigrid a spolu s ním i jeho čtvrtletník Svědectví. Francouzsky psané časopisy reprezentují zejména L'Amitie Franco - Tchécoslovaquie, Kovárnův a Čepův Tchécoslovaquie Libre; Verité Tchécoslovaquie; výtvarná revue Revue K, kterou vydával od roku 1981 J. Kolář, pak R. Kameš.

Z dalších jsou to například Association des originaires de Tchécoslovaquie, Měsíčník Spolku československých rodáků ve Francii; Dialogy, nekomerční svobodný tisk ve službách československé revoluce, které vydával J. Tesař; Kus řeči, vydával J. Pelc; Oběžník Čs. katolické misie; Věstník pařížského Sokola a celá řada dalších periodik a tiskovin.

Ze současného spolkového života krajanů vyniká především Sokol, spolek s nejstarší emigrantskou tradicí ve Francii, vlastnící bohatou dokumentaci o své činnosti, vydávající periodika a shromažďující pozůstalosti významných členů (např. odbojového pracovníka F. Fiedlera, podstatná část spolkového materiálu včetně předcházející Besedy byla převezena do Národního archivu v Praze). 

K dalším významným spolkům patří Sdružení československých dobrovolníků. Spolek shromáždil bohatý materiál z obou vojenských zahraničních odbojů. Materiál je v současné době pořádaný ve francouzském vojenském archivu ve Vincennes. Některé dokumenty využívají pracovníci Historického ústavu AV ČR. Část byla převezena do Archivu armády ČR v Karlíně. Spolek Sdružení rodáků z Československa uchovává knihovnu a písemnosti od 50. let do současnosti. Do výčtu patří také neformální sdružení a skupiny (neregistrované na prefektuře). Příkladem je Amicalle des Anciens Citoyens Tcheques de la Côte d'Azur, který založil lékař Miloš Šlesinger v polovině 80. let. jako volné sdružení dobře situovaných emigrantů. Dalšími příklady neformálních sdružení jsou Nadace manželů Dubinových. Ti pomáhali české inteligenci v prvních krocích ve Francii. Patří sem též aktivita Josefa Opočenského (syna českého historika a konzula meziválečné ČSR Jana Opočenského) při umísťování emigrantů v zámoří; dále volné sdružení bývalých vojáků z cizinecké legie nebo česká (československá) restaurace v Paříži Dolina aj.

 

Zdroj: www.krajane.net, autor: Stanislav Brouček