česky  english 

rozšířené vyhledávání
Upozornění na článek Tisknout Zmenšit písmo Zvětšit písmo

Prosinec

“Vánoce vánoce přicházejí, zpívejme přátelé, po roce vánoce vánoce přicházejí, šťastné a veselé…..”

Vážení a milí krajané,

“Vánoce vánoce přicházejí, zpívejme přátelé,

po roce vánoce vánoce přicházejí, šťastné a veselé…..”

zpívá se ve známé české písni a my můžeme jen souhlasit.

Také se vám zdá, že čím jsme starší, tím čas rychleji letí? Pamatujete si, že když jsme byli děti, tak se čas od jedněch vánoc do druhých zdál nekonečný – a dnes, sotva jedny skončí, už jsou tu další. Výhoda je jedině v tom, že vánoce jsou svátky klidu, a tak ho máme v životě zdánlivě více. Ovšem jsou to také svátky veselé, takže v tomto čísle půjde především o zábavu.

Připravili jsme pro vás Pohřeb a Rakve. Ne, neděste se! Morbidnost je pouze zdánlivá. Jde totiž o vtipný fejeton pana Schuberta a recept na vynikající české zákusky – rakvičky –  od stejného autora, na vánoční stůl jako dělané.

A protože je pan Schubert přispěvatelem do našich Krajanských informací skutečně vydatným, rozhodli jsme se jeho osobu našim čtenářům přiblížit a zajeli jsme ho navštívit do “Blumfontejnu”. Pro lepší autentičnost a zachování objektivity si o našem setkání přečtete, jak to viděly obě strany.

Dále pro vás máme něco opravdu speciálního. Významná česká žena ve světě 2009. Článek o udělování cen ve Valdštejnském paláci v Praze, ale přišel nám až z daleké Austrálie, kde byl napsán do prosincového čísla Australského Věstníku. Napsala jej bývalá krajanka, paní Zdenka Menšíková, a s jejím laskavým svolením jej můžeme otisknout i my. Jsme moc rádi a děkujeme. Menšíkovi žili dříve v JAR a při své návštěvě by se rádi setkali s místními krajany. Více v inzerátech.

Další příspěvek je od pana Martina Slavíka a objasňuje jedno lidové rčení o Lucii, která má podle českého kalendáře svátek 13.12. Slibovali jsem vám ho už dříve a teď pro něj konečně nastal pravý čas. Také moc děkujeme.

Minule jsme vás zvali na oslavu 20. výročí sametové revoluce a dnes vám o této akci popovídáme. Krátká reportáž je určena především těm, kteří se oslavy nemohli zúčastnit osobně.

Podíváme se do velikostí malého, ale významem velkého města Stellenbosch; z osobností se seznámíme s Miloslavem Švandrlíkem, který je známý svým kladným vztahem k humoru, ale který už bohužel není mezi námi; dozvíte se o historii vánoc a o zvycích a pověrách, jimiž jsou tyto svátky hojně opředeny a pobavíte se u vtipů, jak jinak, s vánoční tématikou. V rubrice zdraví vám tentokrát nebudeme “kázat” jak zdravě jíst, ale naopak se podíváme na zdánlivě nezdravou čokoládu a na důvody proč je dobré se touto lahůdkou cpát. Pozveme vás do kina a u češtiny se tentokrát zapotíte u dvou známých českých vět, které se mezi školáky tradují od nepaměti.

A když už jsme se zmínili o tom letícím čase, nemůže nevzpomenout, že našim Krajanským informacím je už rok! A přitom se zdá, že jsme s nimi začali teprve včera. Doufáme, že to byl pro vás rok příjemný alespoň z poloviny tak jako pro nás a že se společně můžeme těšit na mnoho dalších. Mnohokrát děkujeme těm, kteří nám poslali své příspěvky a děkujeme také těm, co Krajanské informace “jen” čtou. Těšíme se na příspěvky další, přejeme vám všem krásné vánoce, plné pohody, skvělé nálady a sluníčka a do nového roku jen to nejlepší a nejkrásnější.

Vaše redakce

Inzeráty

  • Data konání pravidelných měsíčních střeleb klubu v Pelindabe (každou poslední neděli v měsíci) pro rok 2009. Střelby se konají od 9.00 do 13.00, poté následuje bring and braai.

29. března  2009, 26. dubna 2009, 31. května 2009, 28. června 2009, 26. července 2009

30. srpna 2009, 27. září 2009, 25. října 2009, 29. listopadu 2009, 27. prosince 2009

Václav Tvardek, 0828152272

Naučte se šít jako profesionálové a oblékejte se podle svých představ.

KURZY ŠITÍ pro začátečníky i pokročilé

Individuální přístup a zdokonalení vašich dovedností jsou u nás zaručeny.

 

Hej

Specializujeme se také na DESIGN A ZAKÁZKOVÉ ŠITÍ svatebních šatů; večerních, business a vycházkových oděvů.

Najdete nás v Centurion.

VOLEJTE 0834484795 – Petra

  • Výuka češtiny a angličtiny od začátečníků až po velmi pokročilé, od dětí až po důchodce. Individuální přístup. Kontakt: Radka Hejmalová-Millar, mobile 0824681401, phone 011 4681401, e-mail RadkaHej@gmail.com
  • Kvalifikovaná soudní překladatelka nabízí vypracování překladů z češtiny do angličtiny a z angličtiny do češtiny (případně z a do ruštiny a němčiny). Kontakt: Radka Hejmalová-Millar, mobile 0824681401, phone 011 4681401, e-mail RadkaHej@gmail.com
  • Villa Klara B&B nabízí ubytování v luxusně vybavených pokojích  v srdci Johannesburku v Northcliffu.Guesthouse je vhodně situován velmi blízko nákupního střediska Cresta.

Ideální pro byznysovou klientelu díky své poloze. (CBD 15minut, Sandton 20minut, N1 7 minut, nemocnice 10 minut)

Pokoje mají :WiFi spojení

Pro více informací navštivte naši webovou stránku.www.villaklara.co.za

Rezervace: klara@villaklara.co.za    či  011 478 2513. Denně od: 08:00 do 17:00.

At Villa Klara, the customer always comes first.

 

  • SUSPENSION WAREHOUSE & CAR SERVICE CENTER - Please call us for all your car needs! For the best service in town. We are situated at 447 Church Street, Pretoria West. Tel: 012 327 7020/1; Fax 012 327 6489
  • Standa a Zdenka Menšíkovi, nyní v Austrálii, hledají přátele a známé v Kapském Městě a okolí, kteří si ještě na ně pamatují a kteří by se s nimi rádi uviděli při jejich návštěvě Jižní Afriky v březnu 2010. Zvláště by se rádi setkali s Jozefem Adamcem, Dušanem Brandstaterem a s rodinou Cizlakovou. Spojte se s nimi laskavě na Internetu: stanmensik@googlemail.com nebo na telefonu: +618 9275 3040

 

 

Významná česká žena ve světě 2009

Napsala paní Zdeňka Menšíková, Perth, Austrálie

Slavnostní předání prestižních cen (Pamětní list Senátu a knižní dar) se konalo 23. července ve Valdštejnském sále Senátu ČR. Toto udělení cen pořádá Mezinárodní koordinační výbor zahraničních Čechů ve spolupráci se Stálou komisí Senátu pro krajany a Odborem kulturních a krajanských vztahů Ministerstva zahraničí ČR. První ocenění 12. významných českých žen žijících v zahraničí, bylo v roce 2003, jako grandiózní “finále” Týdne zahraničních Čechů, které začalo ve Vídni a pokračovalo dalších 5 dní v Praze. Tehdy bylo přítomno kolem 350 - 400 delegátů a přestože byl můj manžel navržen za delegáta českými zastupitelskými úřady v Austrálii, veškeré výdaje jsme si hradili sami. Byli jsme velmi vítanými hosty, jelikož kromě mne a manžela tam byli pouze 3 další krajané z Austrálie. Napsala jsem o tom obšírný článek, který byl otištěn v sydneyských Novinách, které vydává pan Bejšák. Tento rok byla též přítomna Dr. Barbara Semenov z Melbourne. Další předání cen významným českým ženám žijících v cizině bylo v r. 2006, 2007 a v červenci tohoto roku. Při této příležitosti jsem slíbila několika osobám v Senátu, že článek o této akci uveřejním v krajanských časopisech v Austrálii.

Na toto předání cen jsem byla pozvána, i s manželem, přímo jednou z vyznamenaných žen - Dr. Hanou Gerzaničovou - ale minulých akcí jsme se též zúčastnili. Toto vyznamenání vždy organizuje Dr. Ivan Dubovický, který je původním iniciátorem této akce - který na toto předání cen speciálně přiletěl přímo z Kostariky - za přítomnosti politiků, předsedy Senátu Přemysla Sobotky, který všem laureátkám předal Pamětní list Senátu Parlamentu ČR, místopředsedy Senátu Dr. Jiřího Lišky, bývalého předsedy Mezinárodního koordinačního výboru zahraničních Čechů Dr. Černého ze Švýcarska, spisovatele Arnošta Lustiga a ředitele odboru pro kulturu, komunikaci a prezentaci MZV Tomáše Pernického. Úvodní slovo měl Dr. Černý, který při této příležitosti přečetl též omluvný dopis Aji Vrzáňové, nynější předsedkyně Mezinárodního koordinačního výboru zahraničních Čechů.

První laureátkou r. 2009 byla Hana GERZANIČOVA (Austrálie, ČR), která žila dlouhou dobu v Sydney - nyní žije v Plzni. Je to druhá Čechoaustralanka takto vyznamenaná. (První byla v r. 2007 Zora Šemberová z Melbourne, bývalá primabalerína Národního divadla a nositelka ceny Thálie za celoživotní mistrovství tanečního umění.) Hlavní cenu jí předal spisovatel Arnošt Lustig. Hana Gerzaničová je jedna z výjimečných literárních osobnosti, schopných psát poesii jak v angličtině tak v češtině. Za své knihy obdržela několik světových vyznamenání, zvl. v USA, kde má též čestné místo v “Síni slávy” ve Filadelfii. Kromě své tvorby také přeložila vybrané básně australského básníka Banjo Pattersona. Vydala řadu sbírek, jako “Ve stínu eukalyptů”, “Kam cesty vedou”, “Otisky v mlze”, “Neznámé ruce”, “Kalendář plzeňský” a jiné, dále články a přednášky. Několikrát za rok přednáší o australských domorodcích (abo-rigines), zejména o jejich mytologii, kultuře a duchovním snění v ČR, zvláště v Mariánských Lázních, jak v češtině tak v němčině a to vždy s velkým úspěchem. V Praze zorganizovala a finančně podpořila unikátní výstavu australského umění pod názvem “Australští umělci dětem”. Finančně podporuje různé projekty, organizace, mladé literární talenty a navíc přispěla na rekonstrukci zvonu na nejstarším plzeňském kostele. Mimo jiné je čestnou občankou města Plzně a členkou jednoho rytířského řádu. Dr. Dubovický shrnul jak její aktivní příspěvky do krajanského tisku, tak její kulturní projekty ve své rodné vlasti následovně: “Její mnohostranná kulturní a společenská aktivita vyvolává pocit obdivu nad tím, co někteří z našich lidí ve světě dokázali pro dobré jméno ČR ve světě, navzdory tomu, že byli násilím přinuceni že své rodné země odejít. Je právem považována za “kulturní velvyslankyní” mezi Austrálií a ČR.”

Textové pole: Významné ženy z roku 2009 a z minulých let – uprostřed Dr Hana GerzaničováFoto - významné ženyDruhou laureátkou byla Eva HAHNOVÁ (Německo). Hlavní cenu jí předal bývalý předseda mezinárodního koordinačního výboru zahraničních Čechů Dr. Oldřich Černý. Je pražskou rodačkou, která vystudovala politologii, sociologii a moderní dějiny na univerzitě v Stuttgartu a na London School of Economics v Londýně, kde promo-vala u věhlasného kulturního antropologa českého původu Arnošta Gellnera. Její vědecká práce je zaměřena hlavně na česko-německé vztahy. Je uznávanou historičkou, která v r. 1994 vydala obsáhlý sborník k problémům interpretace komunismu a nacionalismu. S jejím manželem, také historikem, provádějí srovnávací výzkum česko-německých a polsko-německých vztahů. Její poslední publikace “Sudetoněmecká vzpomínání a zapomínání”, společně s Hansem Hennigem, je věnována sudetoněmecké otázce. Mimo jiné, od r. 2007 je spoluvydavatelkou knižní řady “Němci a východní Evropa”. Eva Hahnová je světové uznávaná odbornice na česko-německé vztahy a lze ji považovat za jednu z nejlepších historiček, které žijí v zahraničí. Její syn Béla je koncertním pianistou.

Třetí laureátkou byla Jarmila (Járu) JANČARÍKOVÁ (USA). Hlavní cenu jí předal ředitel odboru pro kulturu, komunikaci a prezentaci MZV Tomáš Pernický. Jarmila Jančaríková se narodila v Brně, kde studovala biologii a chemii a své znalosti si následovně prohloubila v Praze na Univerzitě Karlově. Svoji vědeckou kariéru započala na Ústavu sér očkovacích látek. V r. 1968 odešla za manželem do Anglie, který tam byl v té době služebně. Po 3. letech pak společně odjeli do Austinu v Texasu, USA. Díky své houževnatostí a skvělému vědeckému výzkumu se jí podařilo najít zaměstnání na University of Texas, kde se věnovala studiu deoxyribonukleových kyselin. Po několika letech se odstěhovala s rodinou do Kalifornie, kde žije dodnes. Na prestižní Berkeley University započala výzkum zcela nového vědeckého oboru krystalografie, který však naznačoval nadějnou budoucnost. Její zcela nová metoda zv. “Crystal Screening”, znamenala obrovský průlom ve studiu struktur složitých bílkovin, která je nyní označována jako “Járu Screening” a prakticky používaná ve všech krystalografických laboratořích. Její metoda umožnila automatizaci při výrobě nových léků, včetně prvních léků na léčení AIDS. Během jejich 25-ti let působení na Berkeley University, vy-školila desítky špičkových odborníků, kteří propagují její metodu po celém světě. Nepochybně, Jarmila Jančaríková si získala mimořádné uznání ve vědeckém světě a je světově uznávanou odbornicí v oboru makromolekulární krystalografie.

Čtvrtou laureátkou byla hraběnka Mathilde NOSTITZ (Itálie, ČR). Hlavní cenu jí předal předseda Stálé komise Senátu pro krajany žijící v zahraničí, senátor Marcel Chládek. Mathilde Nostitz vyrůstala na zámku v Plané u Mariánských Lázní; nyní žije v Itálii. Původně pracovala jako novinářka v Německu, ale v r. 1970 se provdala za italského diplomata s kterým procestovala mnoho států světa. Po pádu totality v r. 1990 se okamžitě zapojila do kulturně-společenské činnosti a stala se patronkou českého Centra pro ochranu a restaurování památek. Této aktivitě se plně věnuje posledních 15 let a přispívá i finančními prostředky, hlavně na podporu nevidomých v ČR. Za tuto činnost jí byla udělena 2 vysoká ocenění: Ceny Via Bona od Nadace VIA a v r. 2008 Ceny Gratias agit od ministerstva zahraničních věcí ČR. Mimo řady jiných dobročinných aktivit, hraběnka Nostitz podporuje koncerty nevidomých a slabozrakých umělců po celé Evropě, je patronkou Klubu vodicích psů atd. V poslední době se s vervou zapojila do projektu jak umožnit nevidomým osvojit si schopnost vykonávat běžné každodenní práce a tak znovu nabýt motivaci a sebevědomí žít nezávislým denním životem. Hraběnka Mathilde Nostitzová mne nejvíce zaujala tím, že když byla požádána o několik slov při audienci, bez rozpaků prohlásila, že neví proč tuto cenu dostává - považovala tudíž za zcela samozřejmé prokazovat humanitární nezištně služby komukoliv, kdekoliv a je tudíž zářným příkladem nezištné pomoci všem, kteří pomoc potřebují.

Pátou laureátkou byla Hana SLÁDKOVÁ KOŽELUHOVÁ (Kanada, Švýcarsko, ČR). Hlavní cenu ji předal místopředseda Senátu ČR Dr. Jiří Liška. Výborná tenistka, která pochází ze slavné pražské tenisové rodiny. Její strýc Karel Koželuh byl v té době mistrem světa v tenise. Díky falešným dokumentům a pašerákům, podařilo se ji v r. 1950 odejít do Německa, pak do Kanady, kde absolvovala univerzitní studia a součastně se věnovala amatérskému tenisu. Už v letech 1951-57 reprezentovala Kanadu a čtyřikrát se probojovala do Wimbledonu a to v letech 1954, 1957, 1959 a 1963. (Bylo to pro nás veliké překvapení, jelikož to bylo poprvé, co jsme o těchto vynikajících tenistech vůbec slyšeli.) Kromě své tenisové kariéry se Hana Sládková Koželuhová věnovala krajanské činnosti a dodnes je aktivní členka výboru Besedy Slovan v Ženevě, Švýcarsku, kde jak organizačně tak finančně podpořila řadu kulturních a společenských akcí na podporu demokratického vývoje v ČR. Mimo jiné, podporuje řadu kulturních a charitativních akcí jako Nadace Olgy Havlové, Nadaci Livie a Václava Klause, různé výstavy, finanční podporu dokumentu České televize o Moravské církvi na Barbadosu aj. Nejen že byla vynikající sportovkyní, ale zůstává i nadále skvělým příkladem nezištné pomoci všemu, co prospívá její rodné vlasti jak doma tak v zahraničí.

Jak vidíte na fotografii, bylo přítomno jako čestní hosté večera jen několik významných žen z minulých let jako Eliška HAŠKOVÁ-COOLIDGE (ČR, USA), poradkyně pěti americkým prezidentům v Bílém domě - po pádu komunismu v ČR se vrátila do vlasti, kde školila české diplomaty, Běla Gran JENSEN (Norsko), zakladatelka hnutí “Stonožka - Na vlastních nohou”, Edita KOCH (Německo), spisovatelka a zakladatelka nakladatelství “EXIL”, nositelka největšího německého vyznamenání “Bundesver-dienstkreuz”, Lea VIVOT (Kanada, Mexiko, ČR), světově proslulá sochařka a podporovatelka humanitárních projektů - vyznamenané v r. 2003. Stephany GRIFFITH-JO-NES (Velká Británie, USA), světová odbornice na finančnictví a bankovnictví, Rút KOHN (Německo), vynikající malířka a ilustrátorka, Olga MACHONOVÁ PAVLŮ (Švý-carsko), vynikající a několikanásobně oceněná česká dirigentka - vyznamenaná v r. 2006 a v r. 2007, Eva JIŘIČNÁ (Velká Británie), světové uznávaná architektka, členka Královského institutu britských architektů a hraběnka Margareta WALDSTEIN-WARTENBERGOVÁ (Rakousko), významná charitativní pracovnice.

Ráda bych doplnila několik jmen význačných českých žen, které nebyly přítomné, ale které zasluhují zmínky a to v r. 2003, Lady Milena Grenfell-Baines z Velké Británie, patronka Nadace Emmy Destinové, která patří mezi tzv. Wintonovy děti (nedávno jste jistě viděli v televisním programu 70. výročí záchrany několika stovek dětí a vlak, který znovu jel z Prahy do Anglie). Dále, Madeleine Albrightová, která se bohužel předání cen nemohla zúčastnit a Charlotta Kotík z USA, kurátorka Art Museum v New Yorku, pravnučka Tomáše G. Masaryka a Blanka Matragi, unikátní módní návrhářka a návrhářka uměleckého skla. Před dvěma lety jsme hledali její ateliér v Beirutu, Libanonu, který jsme v té době navštívili, ale bylo nám řečeno, že se Blanka vrátila do České republiky, takže jsme ji tam nezastihli. V r. 2007 byla mezi významnými ženami vnučka Jana Antonína Bati, která žije v Brazílii, Dolores Baťa ARAMBASIC za svůj podíl na rozvoj česko brazilských vztahů. Její rodina usiluje o očištění jména Jana Antonína Bati. Promiňte, že se při této příležitosti trochu odbočím, ale Jan A. Baťa byl navržen brazilskou vládou na Nobelovu cenu za svoje zásluhy o Brazilce (místa a města jako Bataville atd. jsou v Brazílii běžná), kterou však odmítl ve prospěch svého brazilského přítele, který byl druhý na seznamu. Za nejlepšího brazilského prezidenta je považován president Kubitschek, jehož babička pochází z jižních Čech. Dokonce i první a poslední brazilský císař uměl česky - věřte, nevěřte - byl vychován u rakouského císařského dvora ve Vídni a jeho guvernantkami byly Moravanky, které mezi sebou mluvily česky.

Hudební vložku vyplnil vynikající houslista Alexander Shonert, kterého doprovázela na klavír jeho maminka Natalia. Oba pochází z Ruska, ale více než 10 let už žijí v Praze. Vystupují na koncertech po Evropě a USA; bohužel, do Austrálie ještě nezavítali. Prostředí bylo skvělé a přátelské a slavnost skončila malým občerstvením a večeří pro laureáty.

Jak vidíte, byl to honosný večer s nezapomenutelnými zážitky, okázalost vhodná pro Valdštejnský sál a dámy - opravdová smetánka a elita Českého národa - které dosáhly nejvyšší příčky společenského žebříčku a které stoprocentně zasluhují větší pozornost médií než ojediněle namátkové zmínky v tisku nebo vteřinového záblesku na obrazovce.

Oslava 20. výročí sametové revoluce

Výborný nápad, že toto výročí by měli Češi i Slováci slavit společně, se uskutečnil. Datum -  sobota 14.11., čas 13 hod, místo: slovenská ambasáda v Pretorii. Zváni jsou všichni čeští a slovenští krajané.

Přípravy na tuto akci probíhaly už několik dní dopředu. Na rezidenci českého velvyslance se pod vedením zkušené a skvělé šéfkuchařky, paní Alenky Strolené, smažily řízky a dělal bramborový salát. U Slováků se zase peklo a dělaly klobásky a vařil guláš.

V den oslavy se na slovenské ambasádě sešlo ke čtyř stovkám Čechů a Slováků. Počet jistě úctyhodný. Chvílemi se zdálo, že by zahrada měla být nafukovací, ale vešli se všichni. Setkali se tam staří i noví známí a často bylo slyšet průpovídky typu: “Jé vy ste eště tady?” “No to není možný…..”, “Ty ještě žiješ?”, “Ta vyrostla!” a jiné.

K vidění byla výstava fotografií ze 17. listopadu 1989, při které nejeden z nás zamáčknul nostalgickou slzu. Já osobně jsem tenkrát studovala na univerzitě v Olomouci a mám na toto období úžasné a nezapomenutelné vzpomínky.

Na úvod si vzali slovo oba velvyslanci a v milých a přátelských projevech zavzpomínali na časy minulé a uvítali ty budoucí.

K poslechu, zpěvu a později i tanci hrála cimbálová muzika Slovácko mladší.  Kluci na tuto akci přiletěli až z Moravy a svým muzickým uměním a mladistvým elánem dodali celé oslavě výbornou atmosféru.

Na programu bylo taktéž mezinárodní fotbalové utkání. Český a slovenský tým pod vedení obou velvyslanců se pustily do lítého boje. Za mohutného povzbuzování fanoušků se hráči “vybičovali” k vynikajícím výkonům. Závěrečné scóre – 1 : 2 pro Slováky. Zde nemohu nepodotknout, že Slováci měli ve svém mužstvu bývalé profesionály a za daných okolností byl výkon českého mužstva více než skvělý.

Příjemné odpoledne se protáhlo do večera, kdy za zpěvu moravských, slovenských a maďarských lidových písní opouštěli slovenské velvyslanectví poslední návštěvníci.

Napsala Radka Hejmalová-Millar

Lidová rčení

Příspěvek od pana Martina Slavíka

Stará česká lidová pranostika praví: Lucie noci upije, dne však nepřidá. Rčení vypadá jako nějaké blábolení, kterému nikdo nemůže rozumět.

Ne tak docela.

Lucie je 13. prosince. Od 12. prosince slunko začíná v Čechách zapadat čím dál tím později, takže večer přibývá světla, čímž noci ubývá. V této době ráno však slunko ještě vychází čím dál tím později do té míry, že ráno ubude více světla než přibude večer. Po 12. prosinci se dny tím pádem neprodlužují, naopak, ještě pořád se krátí. 21. prosince, kdy se večerní přírůstek a ranní úbytek světla vyrovnají, nastane nejkratší den v roce (takzvaný zimní slunovrat). Po tomto datu se dny již prodlužují, ačkoliv slunko až do 1. ledna ještě pořád vychází čím dál tím později. (Až po Novém roce se dny začnou prodlužovat i ráno i večer.)

Někdo, kdo o tomto zajímavém a poměrně složitém astronomickém jevu věděl již před několika stoletími, rozhodně neblábolil, když shrnul svůj poznatek do věty o šesti slovech: Lucie noci upije, dne však nepřidá....  

Zajímavé je, že tři další lidová rčení poukazují na to, že dny se po 21. prosinci začínají pozvolna prodlužovat. Posuďte sami: 

Na Nový rok o slepičí krok (1. ledna je den je o 6 minut delší než byl 21.prosince).

Na Tři Krále o skok dále (6. ledna je den je o 5 minut delší než byl 1. ledna).

Na Hromnice o hodinu více (2. února je den je o 67 minut delší než byl 6. ledna).  

Poznámky:

Den je doba mezi východem a západem slunka.

Tři Králové jsou 6. ledna, Hromnice 2. února.

Jihoafrická města

S T  E L L E N B O S CH

Ze všech měst, která byla založena v Kapské provincii v dobách, kdy o všem rozhodovala společnost Dutch East India, je Stellenbosch nejzachovalejší. Je to druhé nejstarší jihoafrické město, hned za Kapským Městem a leží v nadmořské výšce 111 metrů nad mořem (číslo, které ocení především příznivci kriketu, kteří jej znají pod jménem Nelson).

Stellenbosch je známý pod názvem “town of oaks”. Některé ze zde hojně rostoucích dubů byly dokonce prohlášeny národní památkou.

Oblast dnešního města navštívil v listopadu 1679 guvernér Simon van der Stel a byl doslova okouzlen zdejší nádhernou přírodou. Stellenbosh (Van der Stel´s bush) se původně říkalo kempu, který si zde guvernér postavil a vznikajícímu městu pak už zůstalo. První osadníci, přicházející z Kapského Města, se zde usídlili už v následujícím roce a hned začali využívat okolní úrodnou a dobře zavlažovanou půdu.

Město však není pouhým střediskem zemědělství. Romantické městečko je také sídlem university a vyhledávaným turistickým centrem. Mnozí tvrdí, že dnes je ještě krásnější než v dobách pana van der Stela a zcela jistě stojí za návštěvu.

Zpracovala Radka Hejmalová-Millar

FEJETONY

Ptákoviny z Blumfontejna

 

POHŘEB

Někdy se mi nápady v hlavě jen kupí, že bych je mohl psát na deseti computerech současně. Žel, jindy mám hlavu od nápadů úplně prázdnou. To se mi přihodilo tentokrát, právě když se ode mne očekává nějaký výtvor. Rozhodl jsem se jít si pro nějaký nápad do knihovny. Šel jsem tam hned ráno ale knihovna otevírá až v 9 hodin. „Nevadí“ řekl jsem si, „počkám!“.

Ve třičtvrtě na devět zastavilo před knihovnou auto a vystoupil z něho pán. Otevřel si klíčem a vešel do knihovny. Deset minut později se znovu otevřely dveře, vyšli dva páni, nasedli do auta a odjeli.

„Tak takhle ne,“ řekl jsem si. „Jeden dovnitř, dva ven, takže kdyby tam teď vešel ještě jeden, pak by tam teprve nebyl nikdo.

A ten „nikdo“ bych měl být já, protože nikdo jiný na otevření knihovny, nečekal. Tak to ne! Byl jsem v životě leccos´ ale „nikdo“ jsem nikdy nebyl a taky nikdy nebudu“.

Otočil jsem se a kráčel pryč. Když jsem přecházel ulici, málem mne porazil pohřební vůz...a rázem jsem věděl o čem budu psát.

V místnosti ležel na smrtelné posteli dědeček; v rohu stáli čtyři dospělí: Gustav, dědečkův nejstarší syn, jeho mladší bratr Jóna, dědečkova manželka Anina a pan Hlína, agent pohřebního ústavu, s obličejem naučeným do tragedie.

První promluvil Gustav „My jsme velice úzce spjatá rodina, dědeček si zaslouží to nejlepší. Co nám pane Hlína nabídnete?“

„To by byl pohřeb první třídy“ odpověděl Hlína. „Pozlacená rakev, 18 plaček, celá místnost vyzdobena kardinálskou fialovou, 90 fialových růží a kněz má krásnou dlouhou řeč za zvuku varhan.“

Gustav se podíval na Aninu, která kývala. „To by pane Hlína, tak odpovídalo našemu vztahu k dědečkovi“ ujal se znovu slova Gustav. „Kolik by takovej pohřeb stál?“

„Pohřeb první třídy jest 78 tisíc šest set třicet Korun“ ochotně sdělil Hlína.

Anina pobledla, Jóna se zakuckal a Gustav se poškrábal za uchem: „No, tak, ono by těch plaček taky nemuselo být tolik a rakev by mohla být i stříbrná...?“

„To by byl pohřeb druhé třídy“ informoval Hlína monotonním hlasem. „8 plaček, postříbřená rakev, kardinálská fialová, 36 růží a kněz má krátkou ale hezkou řeč za zvuku varhan.“

Gustav si pohledem zajistil souhlas těch druhých a pak prohlásil „To by, pane Hlína, bylo přesně ono. Kolik by tohle stálo?“

„Pohřeb druhé třídy jest 56 tisíc, tři sta dvacet Korun“.

Tři členové rodiny semkli hlavy dohromady a něco si šeptali. Konečně Gustav, rodinný mluvčí, promluvil „My sme si přectavovali něco trochu vobyčejnějšího, třeba bez plaček, nebo tak...“

V tom se z druhého konce pokoje se smrtelné postele ozval dědeček „ Esli potřebujete ušetřit tak já bych k tomu hrobu snad eště došel...?“

„Dědo vy ležte! To se vás netýká!“, napomenul dědečka Gustav.

Na to navázal pan Hlína „ Potom máme ještě pohřeb třetí třídy. Černá rakev, mírná výzdoba, 3 plačky, 12 rudých růží a kněz, za zvuku varhan ohlásí jméno zesnulého.“

„To je přesně ono“ vyjekl Gustav, „ kolik by stálo tohle?“

„Pohřeb třetí třídy jest 35 tisíc, dvě stě Korun “, stále ještě ochotně informoval Hlína.

Znovu rodinná rada semkla hlavy dohromady a dost dlouho si šeptali.

Nakonec promluvil tentokrát Jóna, „Neměli byste tam, pane Hlína, něco tak za 5 nebo 6 tisíc?“

Hlína přejel pohledem celou „rodinnou radu“ a najednou promluvil barvitým, nikoli už monotonním  hlasem, dokonce se i pousmál:

„Potom ještě máme pohřeb čtvrté třídy. Ten stojí osm tisíc ale upřímně, to je spíš sranda než pohřeb!“

S dostupným řešením nakonec přišel Jóna „Nejlíp bude když dědečka spálíme!“

Rodina souhlasila, tak druhý den dědečka vynesli ven a hodili ho do kopřiv...!

Z dílny pana Honzy Schuberta

 

Výlet do Bloemfonteinu

Jak to viděli naši hostitelé….

SETKÁNÍ

Tak jsme se konečně setkali! Tedy tři členové Redakční Rady tohoto časopisu dohromady s námi: mnou a Milenou, mojí manželkou. Dosud jsme se znali jenom z korespondence; když převzali časopis, ohromili mne jeho profesionalitou do té míry, že jsem pocítil touhu podílet se. Poslal jsem jim první fejetony s otázkou, zda by měli zájem.

Po pátém fejetonu mne pasovali na čtvrtého člena Redakční rady a teď už zbývalo jenom se setkat...

I když jsem jim o svém zdravotním stavu úmyslně nepsal, z mých  různých poznámek zřejmě pochopili, že díky mému zdravotnímu stavu toho moc nenacestuju. Přišli tedy s „akcí Mohamed k hoře“, neboli rozhodli, že nemohu-li navštívit já je, navštíví oni mne!!!

Stěží jsem tomu mohl uvěřit; oni tři, zaměstnaní a tvrdě pracující, si našli čas, navštívit starého dědka , 450km vzdáleného...!

S Milenou jsme na ně čekali velice netrpělivě a když nám poslali SMS, že sjíždějí z dálnice, srdce se nám rozbušila. Moje korespondence vždycky byla jen s Radkou Hejmalovou-Millar; u ostatních dvou jsem znal jenom křestní jména: Mirka a Radek.

Dosud jsme si jen představovali jak všichni vypadají:

Radku jsem si představoval jako elegantní ženu středních let a brýlemi, vysoce vzdělanou, s porozuměním pro amatérské „spisovatele“. Radka jsem si představoval jako staršího pána s vytříbeným smyslem pro literaturu, který blahosklonně podpoří pisatele fejetonů.  Mirku jsem viděl jako vzdělanou, moudrou a vážnou dámu.

Když jejich auto zastavilo v naší „driveway“, oba jsme s Milenou zatajili dech a čekali kdo z něho vyjde.

Když všichni tři stáli před autem a dívali se na nás, připadalo nám, že ti členové Redakční Rady teprve vyjdou, tohle že je předvoj..

Před autem totiž stáli tři mladí, velice pohlední lidé, kteří se našim představám vůbec nepodobali.

Oni asi měli podobný pocit, protože asi půl minuty se nic nedělo.

Konečně jsme se k sobě rozběhli, protože – přese všecko – jsme byli „staří známí“. Když jsem k nim přišel blíže a viděl zblízka jejich mladé a dobře vypadající tváře, téměř jem se zastyděl za svůj věk.

Sotva jsme se všichni usadili, konverzace na sebe nenechala čekat a každý z nás měl tolik co říci, že bylo s podivem, že jsme všichni zůstali civilizovaní a nekřičeli jeden přes druhého. Ukázalo se, že moje představy o jejich vzdělání a intelektu souhlasily se skutečností, jenom jejich vynikající smysl pro humor jsem byl trochu podcenil.

Ve znamení bohaté konverzace a vtipných poznámek zůstal celý den, přestože jsme mezitím navštívili starou radnici, měli oběd a nakonec skončili opět u nás.

Den uběhl tak rychle, že nám připadalo, že jsme vlastně ani neměli příležitost říci si všechno, o co bychom se byli rádi podělili.

Když v půl šesté nastupovali do svého automobilu, najednou mně a Mileně bylo smutno, protože nám odjížděli „staří přátelé“.

Byl to jeden z těch nádherných dnů s přáteli, na který se nezapomíná.

Napsal pan Honza Schubert

 

….a jak jsme to viděli my

FEJETONISTA

Vrchní fejetonista Krajanských informací a vzdálený člen naší redakční rady v jedné osobě bydlí až v Bloemfonteinu a podle e-mailů do Johannesburgu či Pretorie hned tak nezavítá. Ovšem podle stejných e-mailů je to osoba velice zajímavá, kterou rozhodně musíme my i naši čtenáři poznat. Dali jsme hlavy dohromady a s nasazením hodným správné redakční rady vymysleli akci “Hora k Mohamedovi”.

V nekřesťansky brzkých ranních hodinách jsme nasedli jednoho říjnového dne 2009 v Pretorii do automobilu a kolem deváté jsme z něj vystupovali přede dveřmi domu manželů Schubertových.

Paní Schubertová, velmi elegantní a skvěle vypadající dáma, a pan Schubert, na první pohled gentleman jak má být, nás už čekali přede dveřmi. Chtěli jsme se k nim rozběhnout, ale přece jen se známe jen z e-mailu, tak nám to dobré vychování nedovolilo a několik prvních sekund pouze postávali. Oni se nám představovat nemuseli –  kdo je pán a kdo paní bylo jasné – my ano. Uvedli nás dovnitř. Naklizený dům a překvapivě moderní domácnost. Computer, e-mail, internet, mobilní telefony, tedy vymoženosti dnešních dnů, se kterými se ne všichni příslušníci starší generace vyrovnají tak lehce jako oni.

Posadili nás ke stolu a pan Schubert před nás postavil výbornou a zatraceně silnou irskou kávu. To asi aby se nám jazyky rozvázaly. Ale nebylo třeba. Povídali jsme jeden přes druhého. Dozvěděli jsme se, že Schubertovi přijeli do Jihoafrické republiky v lednu 1969. Z komunistického Československa utíkali v září 1968 přes Rakousko, a to doslova za minutu dvanáct, protože hranice byly už obsazené ruskými vojáky, ale díky tomu, že všechny orientační cedule byly přelepeny, tak Rusové ještě nezjistili která strana hranice je která, a nechali je projet. Do Afriky připluli lodí. Plavba trvala celých 22 dnů, protože Suezský průplav tenkrát ještě nebyl otevřený. Nám, kteří jsme tou dobou byli ještě v plenkách nebo úplně na houbách, připadaly takové historky neuvěřitelné. Mají jednoho syna, který s nimi tato dobrodružství už zažil, a jednu vnučku.

Pan Schubert speciálně pro nás upekl rakvičky. Ale ty prý dostaneme až po obědě, abychom se měli na co těšit. Hned jsme s Mirkou nasadily libý úsměv a požádaly o recept do našich Informací. Když jsme zjistily, že je to starý rodinný recept, který se jen tak někomu neprozrazuje, nasadily jsme úsměv ještě libější a úspěch nás nemohl minout.

Dále byla na programu prohlídka města. Ale ne moc dlouhá, aby nás zbytečně nezdržovala od povídání. U bloemfonteinské radnice, kde jsme se fotili, jsme způsobili malé pozdvižení. Bloemfonteinští evidentně nejsou na turisty zvyklí.

Po obědě jsme se konečně dočkali rakviček. Spořádali jsme jich přes dvacet! Jistě dostatečný důkaz toho, jak jsou výborné.

A najednou bylo pozdní odpoledne a my jsme se museli ubírat k domovu. Vůbec se nám od Schubertů nechtělo. Vlastně od Mileny a Honzy – už si tykáme. Ale nedalo se nic dělat, čas je neúprosný. Snad se zase brzy setkáme.

Čtenáři se nás často ptají, kdo že je to ten vtipálek, který nám píše fejetony a jestli ho známe. Už nemusíme krčit rameny a hrdě odpovídáme: “No přece Honza. Úžasně inteligentní pán s obrovským smyslem pro humor, srdcem a životním postojem mladíka, který své myšlenky umí dát také na papír.” A jsme moc rádi, že se nám ozval.

Napsala Radka Hejmalová-Millar

 

ČESKÁ  PŘÍSLOVÍ – od pana Jirouta

 

PADNE-LI KOSA NA KÁMEN, LÍTAJÍ JISKRY KOLEM

není jenom konstatovnání přirozeného úkazu – ale takto trefně naše přísloví komentuje situaci, kdy tvrdohlavý narazil na neústupného, vychytralý na mazaného, horkokrevný na vznětlivého a podobně. “Kosa na kámen” může ovšem padnout třeba na i v odborné diskusi, kdy se oba protivníci měří pouze svými znalostmi, slovními argumenty. Zbraněmi už méně nevinnými devedou se však pošavlovat například dva sousedé, z nichž jeden je právě ten horkokrevný a druhý vznětlivý. Nebo také manželé, stejných temperamentních povah. V tom případě – nebude-li jeden z nich přece jen mírnější – může se zde rozmluva silně podobat utkání v ringu nebo zápasu rozzuřených šelem ve lví kleci.

KDO JINÉMU JÁMU KOPÁ, SÁM DO NÍ PADÁ

přiléhavě vyjadřuje, že strojíš-li lest a léčku, “podraz” na svého bližního, může se stát a také stává, že budeš sám jejich obětí. Toto přísloví vlastně znovu a znovu rozvádí a precizuje celá oblast detektivní literatury, kde mnohokrát třeba pohár s jedem vypil nakonec travič sám, kde všelijaká důmyslně nastražená past přiskřípla – zde ovšem díky geniálnímu detektivovi – prsty tomu, kdo ji připravil. Mnohý z nás byl však alespoň jednou v životě, v praxi, svědkem, že je toto přísloví pravdivé. Například lež, šířená klevetníkem, obrátila se nakonec proti němu – právě jako ten klasický kýbl vody nade dveřmi, jenž se vylil na hlavu zapomnětlivého strůjce onoho žertíku.

JAK DUDY NADMEŠ, TAK HRAJÍ

nebo také: jak nabiješ, tak vystřelíš. Přeloženo do civilního a méně jadrného jazyka – jak ses na věc předem připravil, tak také dopadne. Jaké jsou tvé znalosti a um, takový bude i výsledek díla. Toto přísloví by se jistě docela dobře vyjímalo nade dveřmi všech učeben a zkušeben – a především v čase závěrečných zkoušek, kdy se tady “střílí” už na ostro. Ano, nelze opravdu předpokládat, že půjdu-li před zkoušející s hlavou prázdnou jako splasklý měch, moje “dudy” zahrají na výbornou. A minu-li terč, může se zde – zcela proti zákonům balistiky – střela obrátit proti mně.

Zajímavosti o Vánocích

 

Z historie vánočních svátků

Začneme slovem Vánoce. Kde se vzalo a jak vzniklo? Podle etymologů pochází ze starého německého výrazu Weinachten (svatí noc) a naši předkové si ji šikovně počeštili: první část vyslovovanou "va" ponechali a druhovu přeložili. Samotné oslavy 25.prosince mají kořeny v pohanských oslavách každoročního zrození boha Slunce neboli zimního slunovratu, kdy slunce začíná stoupat a den se prodlužuje. Aby to nebylo tak jednoduché, ke slovu se dostali i staří Římané, kteří 25. prosince slavili Natalis solis invicti neboli znovuzrození slunce po zimě, což byl z hlediska křesťanů rovněž pohanský svátek. První křesťané neslavili žádné Ježíšovi narozeniny, datum Kristova narození nenajdeme ani v evangeliích. Pouze Lukáš uvádí, že se Ježíš narodil v době prvního sčítání lidu říše římské, které nařídil císař Augustus. A dál se to stává ještě složitější. Zmínku o dnu narození Ježíše najdeme u Jana Zlatoústého (374-407), který ho datuje 20.prosincem. křesťanský východ datoval Kristovo narození 6.lednem, čímž překryl původní pohanský svátek Narození božského eonu, zatímco křesťanský západ totéž udělal s 25. prosincem, pohanským svátkem zrození boha slunce. Později došlo k prolnutí obou svátků, takže se od poloviny 4.století oslava Ježíšova narození definitivně ustálila na 25. prosinci a přebytečný 6.leden byl označen jako den Ježíšova zjevení lidu. Církev svatá tak původně pohanským magickým oslavným nocím dala spořádaný křesťanský rozměr a oslavu slunovratu vzala pod svůj patronát.

Betlémy

Jednou z tradičních duchovních náplní vánočních svátků jsou návštěvy betlémů vystavených v kostelech a chrámech, které inspirují k usebrání a zamyšlení. Nicméně ani historie betlémů neboli jesliček nepostrádá dramatických prvků a nečekaných zvratů. První jesličky vyrobil v roce 1223 v italské Umbrii jáhen jménem Giovanni Barnardone, později světec známý jako František z Assisi. Ve své jeskynní postevně zhotovil žlab, založil ho krmivem, přivedl k němu oslíka a volka a u jeslí jako u oltáře pak sloužil první štědrovečerní mši - později nazvanou půlnoční. Budování vánočních jeslí se uchytilo a velice rychle rozšířilo díky osvětové činnosti mnichů františkánů a jiných církevních řádů. V Čechách se v rámci rekatolizace ujali propagace jesliček členové Tovaryšstva Ježíšova neboli jezuité, a první český a zároveň první středoevropský betlém představili v roce 1560 v pražském kostele sv. Klimenta. Neví se úplně přesně, jak první betlémy vlastně vypadaly, ale podle všeho základ tvořily figury svaté rodiny, někdy zhotovené až v životní velikosti. Každopádně měli jesličky opravdu velký úspěch a poté, co je císař Josef II. Na konci 18. století vykázal z církevních prostor, přestěhovaly se do příbytků prostých lidí, kteří k základním postavám betlému - Ježíškovi, Marii, Josefovi, pastýřům s ovečkami a třem mudrcům z východu přidávali další postavy ze svého nejbližšího okolí. Výroba betlémů se v Čechách velmi rozšířila a díky práci šikovných českých rukou dnes můžeme obdivovat betlémy ze dřeva, chlebového těsta, malé nebo velké betlémy, statické nebo pohyblivé. Betlémy byly vánočními dominantami, k nimž se na Štědrý den dávaly dárky. Teprve v 19.století se novým hlavním symbolem Vánoc stal vánoční stromek.

Vánoční stromek

Za vánočním stromkem se musíme znovu vydat do pohanských dob magie, kouzel a mystérií. Podle některých badatelů bylo strojení stromku zvykem vycházejícím z přesvědčení, že v určité dny v roce se mrtví vracejí mezi živé a snaží se zaujmout jejich místo. Aby živé přelstili mrtvé, věšeli stromek ozdobený různými pamlsky špičkou dolů. Nebožtíci snědli pochoutky, nasytili se, zlenivěli a nějaký čas byl od nich pokoj.

Dalším dodnes leckde dodržovaným obyčejem je, že se zásadně nevstává od štědrovečerní večeře. I v tomto zvyku figurují mrtví, kteří se živým snaží zasednout prázdnou židli a přesunout je do říše mrtvých čili de facto odsoudit k smrti.

Příjemnější legenda týkající se vánočního stromku vypráví o tom, jak irský opat Kolumnám byl v 6.století vyslán do Burgundska, aby zdejším pohanům přiblížil svátek Kristova narození. Pro efekt a větší názornost naaranžoval hořící pochodně do tvaru kříže a umístil je na starobylém jehličnanu, místní pohanské modle o slunovratu uctívané. Zář ohnivého kříže pak přilákala davy zvědavců, které kolumnám informoval o svátku Spasitelova narození a strom se stal jeho atributem. Ale ať už strojení vánočního stromku vychází z jakékoliv legendy, jisté je, že ještě počátkem 16.století bylo zdobení stromu považováno katolickou církví za pohanský zvyk, který bylo nutné vymýtit. Teprve koncem 16.století vzal vánoční stromky na milost a církev se rozhodla, že nadále bude stále zelené větve jehličnanů považovat za symboly věčného života pravověrných křesťanů, a také za podobenství rajského stromu Adama a Evy, kteří slaví svůj svátek právě na Štědrý den.

Historie českých vánočních stromků není dlouhá. První jehličnan se rozsvítil roku 1812 v pražské vile ředitele a režiséra Stavovského divadla Jana K. Leibicha pro pobavení hostů. O třicet let později už bylo zdobení vánočních stromků běžné, na venkově se tento zvyk ujal v 60.letech 19. století.

Jmelí

Žádné Vánoce se nemohou obejít bez jmelí - zeleného, postříbřeného či pozlaceného. Tomuto parazitu bujícímu v korunách opadavých stromů lidé kdysi připisovali mocné kouzelné účinky. Jmelí ochraňovalo před zlými duchy, čarodějnicemi a ohněm a přinášelo štěstí podobně jako čtyřlístek. Mělo to ale háček - štěstí přinášelo jmelí jen tomu, kdo jím byl obdarován, a množství štěstí záviselo na počtu bílých bobulek. Církev význam jmelí viděla po svém. Podle jedné legendy bylo jmelí původně stromem, z jehož dřeva vyřezal Josef loďku pro malého Ježíška. Po 33 letech Římané strom porazili a vyrobili z něho Ježíšův popravčí kříž. Strom se pak hanbou seschnul a proměnil se v malé keříky přinášející lidem dobro. A i to nesympatické parazitování mělo svůj dobrý důvod. Jako jsou věřící částečně živi z Kristova těla, tak i jmelí roste díky živinám jiných stromů.

Vánoční dárky

Vzájemné obdarovávání na pozadí rozsvíceného vánočního stromu patřilo až k Vánocům 19.století. Nejprve drobné dárky dostávalo služebnictvo, čeleď, tuláci, žebráci a bezdomovci. Později se tento zvyk obecně rozšířil, protože lidé věřili, že dobrý skutek obdarování jim přinese štěstí pro další rok. Hlavní obdarovávanou skupinou byli již od počátku děti a dárky jim původně v den svatého svátku nosil sv. Mikuláš. V 16.století se obdarovávání dětí přesunulo na Štědrý večer, údajně přičiněním jistého protestantského reformátora, který nechtěl svoje děti obdarovávat na katolický svátek a přesunul to o pár týdnů dopředu. Dnes, jak sami dobře víme, se udržují obě tradice.

Štědrovečerní večeře

Štědrovečerní večeře je přímo studnicí nejrůznějších tradic, zvyků, obyčejů a pověr. Na Štědrý den církev přikazoval půst, následkem čehož měly děti vidět večer zlaté prasátko. Pod ubrus se vkládalo trochu sena, což připomínalo narození Páně v chlévě a s přicházejícím soumrakem děti vyhlíželi první hvězdu. Po východu první hvězdy rodina zasedla k štědrovečerní večeři, která začala společnou modlitbou, vzpomínkou na uplynulý rok a poděkováním Bohu. Jídlo si nejprve nabíral nejváženější a nejstarší člen rodiny a na talíř se každému dávalo jen tolik jídla - kolik snědl - nechat zbytky bylo vyloučené. Podle tradice bylo na stole devatero pokrmů - krách, čočka, několik druhů polévek, kuba připravený z krup, česneku a sušených hub, oplatky s medem, kapr upravený na různé způsoby, placky z černé mouky, rozvařené ovoce, závin, vánočka. Česnek posiloval, med chránil před zlem, houby dávaly sílu a zdraví. Některé vánoční zvyky vycházející z pohanských pověr se dodržují dodnes. U stolu musí být lichý počet strávníků, protože to přináší štěstí. Pokud někdo vstane od stolu dřív, než dojí poslední člověk, přinese to neštěstí a smrt (viz. mrtví zasedající židle živým). Nedoporučuje se sedět zády ke dveřím, ochranu před zloději zajistí svazování noh stolu provazem nebo řetězem. Lidé rozkrajují jablka, pouštějí lodičky z ořechových skořápek s hořícími svíčkami (toho, jehož lodička svítí nejdéle a nepotopí se, čeká dlouhý život), házejí boty za hlavu (když špička ukáže ke dveřím, člověk během příštího roku odejde) a lijí olovo. Nebo vystrčí psa dveřmi pozpátku, aby dobře hlídal, do plamínku první zapálené svíčky šeptají tajné přání, jedí rybí polévku s nadějí na dlouhý život, zdobí stůl penězi, aby zbohatli a dávají si do peněženky kapří šupinu, aby se jich držely peníze. 4. prosince na sv. Barboru dávají vdavekchtivé dívky do vázy třešňovou větvičku, a pokud do vánoc rozkvete, příští rok se vdají.

Vzpomínáte, jaké vánoční zvyky  jste jako malí drželi? Vraťte se do dětství a zopakujte si staré vánoční zvyky nebo objevte nové.

Lití olova : Nad plamenem se v kovové nádobce (nejlépe ocelové) rozžhaví kousek olova až k bodu tání. Připravte si nádobu s vodou, a tekoucí olovo do ní opatrně, ale naráz vlije. Vznikne tak odlitek velmi abstraktních tvarů. Přítomní se pak snaží rozpoznat, čemu nebo komu je odlitek podobný. Podle tvaru se pak usuzuje, co koho čeká. Olovo má nízký bod tání a jde to snadno.

Krájení jablka:  Po štědrovečerní večeři se nožem přepůlí jablko. Řez veďte kolmo ke stopce. Obě poloviny se všem ukážou a záleží na tom, jaký tvar má vnitřní část s jádry. Pokud vypadá jako pěti, nebo vícecípá hvězda, sejdou se všichni za rok ve zdraví. Pokud má tvar kříže, je čtyřcípá, pak někdo z přítomných těžce onemocní, nebo zemře. Tohoto zvyku se není třeba bát. Vybírejte zdravé, velké jablko. A nezapomeňte - od štědrovečerní večeře se nevstává!

Pouštění lodiček: Připravte si lavor s vodou a staré vánoční svíčky (viz dále). Rozpulte několik vlašských ořechů a do prázdných polovin jejich skořápek připevněte nakapaným voskem po jednom úlomku vánoční svíčky. Svíčky lámejte na kousky cca 2,5 cm dlouhé. Příliš dlouhé svíčky by převrhly skořápku. Lodičky se zapálenými svíčkami se nechají plout po vodě. Majitele lodičky, která vydrží nejdéle svítit a nepotopí se, čeká dlouhý a šťastný život. Pokud se lodička drží při kraji nádoby, její majitel se bude celý rok držet doma. Jestliže lodička pluje ke středu nádoby, vydá se do světa.

Půst: Na Štědrý den se zachovává až do večera přísný půst. Dětem, které se nemohou dočkat, se slibuje, že vydrží-li nejíst, uvidí zlaté prasátko. Ke společné večeři se zasedá, když vyjde první hvězda.

Stíny: Když se rozsvítí, dívají se všichni po stěnách. Čí stín nemá hlavu, ten do roka zemře.

Střevíc: Svobodné dívky házejí střevícem přes hlavu. Obrátí-li se patou ke dveřím, zůstanou doma. Obrátí-li se špičkou ke dveřím, provdají se a odejdou.

Šupiny: Pod talíře se štědrovečerní večeří se dává několik kapřích šupin, které mají přinést všem po celý rok dostatek peněz.

Pečení vizovického pečiva: Do mísy se nasype 1 kg hladké mouky a do vyhloubeného důlku se vlije 4 dl. vody. Poté se pečlivě těsto zpracovává několik hodin, dokud nevznikne tuhá hladká hmota bez hrudek. Takto vypracované těsto se uloží v igelitovém sáčku na několik hodin do chladničky. Po vyjmutí z lednice se může začít tvořit. Z těsta se nožem odkrojí potřebná část a modeluje do předem určeného tvaru. Pletou se copánky, tvoří figurky, zvířátka, podle fantazie.

                                                                                                   Zpracovala: Mirka Schullerová

 

Zábava

a)    ČEŠTINA

Na vánoce upustíme od párových souhlásek a jen tak pro zábavu si zopakujeme 2 notoricky známé české věty, které se jen hemží záludným I a Y, a které, navzdory své známosti, vůbec nejsou jednoduché. Doplňte je.

V-l- v-l- z b-lého b-l- věnce a ps- na ně ze starob-lé b-telné v-l- v-l-.

Hodiny v dob-tém rozb-tém hradu b- b-l- b-l-, kdyb- se b-val- b-l- nerozb-l-.

Zpracovala Radka Hejmalová-Millar

b)    ČESKÉ OSOBNOSTI

Miloslav Švandrlík
[10.8.1932-26.10.2009]

Miloslav Švandrlík - fotografie

Narodil se v Praze roku 1932. Po skončení základní školy dva roky studoval na pedagogickém oddělení městské hudební školy v Praze. Rok pracoval jako pomocný dělník, potom absolvoval státní kurs pro přípravu pracujících na vysoké školy. Dva roky studoval na DAMU, nejprve herectví, po půlroce přešel na režii. Následný přestup na FAMU se mu nezdařil a proto nastoupil jako asistent režie u Vesnického divadla v Praze. Po návratu z vojenské služby (u pomocného technického praporu - PTP - sloužil 26 měsíců - narukoval v říjnu 1953 a do civilu ho pustili na Vánoce 1955), pracoval půl roku jako vychovatel korejských dětí. Od té doby se věnuje psaní. Ve svém románu Černí baroni představuje postavu Kefalína.

Švandrlík, který brzy po vojně zůstal na volné noze a živil se psaním povídek a fejetonů pro noviny a časopisy. Největší oblibu ovšem Švandrlík získal knihou Černí baroni aneb válčili jsme za Čepičky, v níž na základě vlastních zkušeností líčí osudy příslušníků PTP. Román byl napsán v období „pražského jara“, po tomto období nesměl M. Švandrlík nějakou dobu publikovat, s výjimkou Dikobrazu. Přispívání do tohoto humoristického časopisu bylo skoro celá sedmdesátá léta jeho jediným živobytím. Vysypal za ten čas z rukávu tisíce námětů na vtipy kreslené Jiřím Wintrem-Nepraktou. Společně s ním také asi rok vystupoval ve společných estrádách.

Druhé doplněné vydání "Černých baronů" bylo umožněno až v r. 1990. Tento román byl zfilmován a na jeho základě vznikl i televizní seriál.O Kefalínovi, Terazkym a ostatních protagonistech napsal po roce 1990 ještě několik volných pokračování. Lidé, patrně navyklí na americký natahovací systém, chtěli znát další osudy hrdinů a tak Švandrlík neodolal. Částečně jde o příběhy autentické, ale přišla si na své i fantazie. Podmínky u TP byly různé, protože různí byli i velitelé. Někteří přišli za trest od bojových jednotek, jiní byli v protektorátním vládním vojsku a vzpomínali na sladký život ve fašistické Itálii. O nich by se dala napsat další zajímavá kniha, ale to už autor nestihl. Obliba Černých baronů mezi čtenáři bez rozdílu věku i vzdělání dodnes neklesla a Švandrlík se především díky nim řadí mezi českou humoristickou klasiku.

c)     RECEPTY

Předkládáme vám onen speciální recept rodiny Schubertů, který jsme od nich vyprosili. Jak jsme se dozvěděli, recept je z maminčina a babiččina notýsku, kde zabíral všeho všudy 3 řádky. Do této podoby ho pan Schubert “vypiloval” letitými experimenty a nezbytnou láskou k těmto zákuskům. Vy tedy už nebudete  muset zničit “půldruhého metráku cukru a nějakých 300 vajíček”, a  všech svízelů ušetřeni, rovnou podávat perfektní pečivo.

Z vlastní zkušenosti můžeme jen doporučit. Jsou výborné.

RAKVIČKY

SUROVINY :                                                             OMEZENÁ DÁVKA:

400g      PRÁŠKOVÉHO  CUKRU (castor sugar)     240g      CUKRU

12         malých nebo 10 velkých ŽLOUTKŮ             7     malých nebo 6 velkých ŽLOUTKŮ

50g      MOUKY (cake flour)                                       30g    MOUKY

 1 Tbsp  CITRONOVÉ ŠŤÁVY                                   CITRONOVÁ ŠŤÁVA

 2 tsp       VANILKOVÉ ESENCE                               VANILKOVÁ ESENCE

Předehřej troubu na 200° C (teplota trouby někdy neodpovídá značce, musíš vyzkoušet, viz.: trouba příliš horká-rakvičky hnědé a propadlé, příliš studená-rakvičky příliš světlé, uvnitř tekuté a nevyklopitelné, správná teplota-rakvičky růžovo-zlatové, poměrně pevné a lehce vyklopitelné)

Smíchej všechny suroviny a šlehej střední rychlostí půl hodiny.

Zatím co se směs šlehá, vymazej formičky máslem  nebo Holsumem – margarín není nejvhodnější. Důkladné vymazání formiček je velice důležité – sebemenší suché místo nedovolí rakvičku vyklepnout(formičky mohou být podlouhlé nebo kulaté, jsou-li příliš velké, špatně se vyklopují. Formičky původního tvaru „rakviček“ bohužel jsou k sehnání jenom v Česku. V JAR se však dostanou velice vhodné, kulaté, 6 nebo 12 v jednom plechu).

Vymazané formičky narovnej na plech na pečení a naplň ušlehanou hmotou do 1/3.

VYPNI TROUBU!

Rychle, aby neklesla teplota, dej plech s do třetiny naplněnými formičkami, do trouby.

Nech je v troubě, než vychladnou – asi 1½ hodiny.

Vychladlé vyndej z trouby a vyklop z formiček jemným poklepáním stranou formičky o tvrdý povrch. Vyklopená rakvička musí být kolem dokola uzavřená a dutá.

Do rakviček nyní musíš vyřezat otvory k plnění. K tomu použiješ plechové trubičky s hvězdicovou špičkou (nozzle), té, kterou později použiješ k plnění dutých rakviček. Otvory vyřežeš tak, že přiložíš hvězdicovou špičku trubičky velice mírným tlakem k rakvičce a točíš trubičkou doprava a doleva, až špička trubičky projde do dutiny. Do podlouhlých rakviček vyřežeš otvory dva (jeden na každé straně), do kulatých jen jeden otvor, do středu.

Těsně před servírováním naplníš rakvičky ušlehanou smetanou. Je důležité aby šlehačka byla co nejtužší, protože vodová šlehačka rakvičky rozpouští. Proto raději doporučuji použít této směsi:

            250ml šlehačky “dvojité” (“double cream” anebo “thick cream”)

     a     250ml šlehačky obyčejné

nebo

500ml šlehačky obyčejné

     a     1 sáček tužidla (cream thickener)

Do ušlehané smetany můžeš přidat - podle chuti - pudrový cukr (icing sugar).

Trubičku kterou jsme vyřezávali otvory do rakviček, dáš do sáčku na zdobení (piping bag) a sáček naplníš připravenou šlehačkou. Hvězdicový konec trubičky přiložíš k otvoru na jedné straně rakvičky a plníš tak dlouho, až se šlehačka objeví v druhém otvoru. U kulatých rakviček množství vytlačené šlehačky musíme odhadnout.

Jestliže jste s úspěchem došli až sem, určitě si pochutnáte!

d)    FILM                                                                                                                                                                                                                        

Michael Jackson´s This Is It

dokument; 90 min; 2009.

Režie: Kenny Ortega

Produkce: Randy Phillips

Hrají: Michael Jackson

Synopse

Film Michael Jackson´s This Is It nabídne Jacksonovým fanouškum a milovníkům jeho hudby unikátní pohled do zákulisí připravovaného představení, které se mělo stát hudební událostí nejen tohoto roku, ale celého desetiletí a možná i více... Filmoví diváci mají jedinečnou možnost zhlédnout, jak tento umělec vymýšlel, vytvářel a tvrdě  trénoval na předem vyprodanou sérii koncertů, která se měla konat toto evropske léto.

Vznik tohoto jedinečného snímku plně podpořila Jacksonova rodina a na filmové plátno se tak dostává podrobná a dechberoucí kronika vzniku jednoho uměleckého díla, která se vrací do období od dubna do června 2009. Vznikl na základě více než stovky hodin filmového materiálu, který byl pořízen během zkoušek, a představuje Jacksonovy nejlepší a nejslavnejší skladby. Divákům filmu se naskytne nevšední příležitost pohlédnout do Jacksonova soukromí a seznámit se s tímto mužem tak, jak nám dosud on sám nikdy nedovolil. V syrových a upřímných detailech mužeme sledovat Michaela Jacksona při práci potvrzující jeho talent zpěváka, tanečníka, filmaře a architekta. V celé šíři odhalíme jeho kreativního génia a schopnosti, stejně jako odhalíme jeho touhu a cílevědomost dosáhnout vždy a ve všem maxima.

e)    HUMOR


O štědrém dnu volá Franta svému kámošovi: "Hele nemáš dneska na půl dne čas?" Kamarád se diví: ,,Zrovna dnes, a proč?" "No já jen že mám doma postavenej betlém a chybí mi tam osel....."

Chlápek vybírá dárek k Vánocům: "Máte něco levného, užitečného a hezkého?"
"Třeba tady kapesníčky," ukazuje ochotně prodavačka, "pro koho to máte?"
"Pro manželku."
"Tak to bude určitě překvapená."
"To jo," souhlasí ženáč, "ona myslí, že dostane pod stromeček kožich!"

"Pane šéf, můžete mi dát zítra volno?" ptá se v práci pan Urbánek. "Manželka chce, abych jí pomohl s vánočním úklidem."
"Z takového důvodu vám přece nebudu dávat volno!" rezolutně to odmítne ředitel.
"Děkuji," oddechne si zaměstnanec. "Věděl jsem, že je na vás spolehnutí."

Byly Vánoce a soudce byl v příjemné náladě.
 Zeptal se předvedeného muže:
 "Za co jste tady?"
 "Za předčasné vánoční nákupy."
 "To přece není žádný přestupek. Jak brzy jste nakupoval?"
 "Dvě hodiny před začátkem otvírací doby." 

O Vánocích říká maminka Pepíčkovi: "Pepíčku, zapal vánoční stromeček."
 Za chvíli přijde Pepíček a říká: "a svíčky taky?"

f)      ZDRAVÍ

Vyberte si svoji nejlepší čokoládu

Byl by hřích zanevřít na čokoládu jen proto, že pár mudrců na ni svedlo přibírání na váze. Tato pochoutka v sobě skrývá mnoho prospěšného. 

Něco takového se může stát jen lidem, kteří si neumí vybrat tu správnou – ne všechny kusy zabalené ve staniolu vám přivodí šok na váze. Naopak! Čokoláda je zdravá.

Když se naučíte rozeznat kvalitu od odpadu, přestanou vás trápit výčitky svědomí. Vždyť už v době jejího příchodu do Evropy byl čokoládový nápoj považován za lék. Osobní lékař španělského  krále Filipa II. ho doporučoval proti horečce, bolestem žaludku a na ochlazení těla v horkém počasí. Čokoláda se dokonce dostala do francouzského lékopisu a lékárníci z ní vyráběli pastilky, které prodávali na zlepšení nálady a trávení.

Zákazníci si je mohli koupit buď čisté, nebo s přísadami jako vanilka, černé koření či hřebíček. Nejnovější vědecké výzkumy ukázaly, že starověcí lékaři nebyli mimo a kvalitní čokoláda s vysokým obsahem kakaa si zaslouží naši úctu. Zapomeňte tedy na všechna negativa, která jste dosud četli a slyšeli, protože čokoláda:

Zlepšuje náladu

Čokoláda navozuje příjemné pocity, zmírňuje úzkost a je tím nejlepším antidepresivem na světě. Obsahuje fenyletylamin (blízký příbuzný amfetamínu), který zvyšuje pozornost, podporuje aktivitu a zmírňuje depresi.

Nezpůsobuje akné

Příčina vzniku akné není dodnes známá. Většina lékařů se přiklání k názoru, že za nečistou pleť jsou odpovědné hormonální změny a bakterie okupující naši pokožku. Tvorbu vyrážek po rozplynutí tmavé kostičky na jazyku ještě žádný výzkum neprokázal.

Je zdrojem antioxidantů

Antioxidanty mají podobnou náplň práce jako odborníci na likvidaci min: ničí volné radikály, které jsou odpovědné za předčasné stárnutí a rozpad buněk. V čokoládě se sešli specialisté na miny té nejvyšší kvality – obsahuje stejné flavonoidy jako opěvované červené víno a zelený čaj. Díky tomu snižuje riziko vzniku infarktu i rakoviny, chrání mozkovou tkáň, má protizánětlivé účinky a je účinná i proti alergiím. Výzkumy potvrdily, že v šálku horké čokolády vyrobené z kvalitního kakaa je dvakrát víc antioxidantů než v poháru červeného moku a čtyřikrát víc než v zeleném čaji.

Obsahuje množství minerálů

Stogramová tabulka horké čokolády nás dokáže zásobit následujícím procentem doporučené denní dávky minerálů: 33 % hořčíku, 30 % fosforu, 27 % draslíku, 25 % mědi, 20 % železa, 13 % vápníku. Jednoduše úžasné! Přesto vám nedoporučujeme sníst tři velké tabulky a doufat, že tělo dostalo svoji denní porci hořčíku a fosforu. Raději se neptejte proč...
Má stimulující účinky

Kakao obsahuje dvě látky, které vás proberou – kofein a teobromin. Když náhodou zaslechnete větu, že kofein je špatný, nedejte se zmást, protože malé množství má příznivé účinky: zvyšuje bdělost a oddaluje únavu. Odborníci schvalují až dva šálky kávy denně. Protože v čokoládě je obsah kofeinu zanedbatelný, není se čeho obávat. Abyste pocítili stejné účinky jako po vypití jedné kávy, museli byste sníst až 100 gramů tmavé tabulky najednou. A pokud jde o teobromin, v čokoládě je ho čtyřikrát víc než kofeinu. Naštěstí je pro organismus prospěšný: stimuluje nervový systém a podporuje svalový výkon.

Nepřiberete po ní (v rozumném množství)

Pneumatiky vznikají jedině tehdy, když příjem energie převýší výdej. Není tedy fér svalovat to na čokoládu. Pokud budete aktivní, můžete jíst s mírou čokoládu i všechno, na co máte chuť. Důležité je dodržovat následující pravidlo: čokoládu nemíchejte s jinými chody a dejte si ji vždy sólo. V čase mezi jídly jsou chuťové pohárky citlivější, člověk má z čokolády větší požitek a neschroupe jí tolik. Neplatí to však v případě přeslazené mléčné tabulky - nejhůře s nějakou náplní - cukr zablokuje „vnitřní regulátor“ a vyvolá chuť na další kostku.

Ukrývá zdravé tuky

Kakaové  boby obsahují kakaové máslo, které patří – podobně jako olivový olej – k ´dobrým´ tukům. V sto gramech 70 % čokolády bývá okolo 40 gramů tuků, přičemž jen nepatrné množství z nich můžeme zařadit mezi nezdravé. I výsledky studii ukázali, že zdraví prospěšné tuky jsou v absolutní převaze nad zatracovanými. Závěr? Čokoláda snižuje hladinu ´zlého´ cholesterolu a pomáhá chránit srdce.

Prospívá zubům

Za pokažený chrup mohou bakterie, které se množí v zubním povlaku při nedostatečné ústní hygieně. Mnoho lidí si spojuje čokoládu s kazy, protože obsahuje cukr, teda ideální potravu pro bakterie. Podle výzkumů však neexistuje přímá souvislost mezi konzumací čokolády a děravým chrupem. Právě naopak, kvalitní čokoláda zubům prospívá, protože kakao obsahuje fluór a kakaové máslo vytváří na zubech ochrannou vrstvu, která bráni potvorám zaútočit. Toto tvrzení však platí tím méně, čím je čokoláda sladší.

Není návyková

Neodolatelná chuť na čokoládu je ve skutečnosti zamaskovaná touha po cukru a toho je v lacinějších druzích požehnaně. Cukr je droga, na které vzniká závislost, a neměli byste si ho plést s nevinným kakaem. Když  vyzkoušíte tmavší druhy tabulek s nižším obsahem cukru, nutkání zhltnout vagón čokolády se vytratí a bude vám stačit i jeden či dva dílky.           

Staňte se znalci a vyberte si to nejlepší, co trh nabízí...

1. Cukr má v čokoládě úlohu zla – zapamatujte si to jednou a provždy. Čím méně kakaa, tím víc bílých krystalků a nezdravější tabulka, takže pod 60 % ani nechoďte. Jestli považujete cukrovinky, jako plněné tyčinky, bílá čokoláda, poleva na keksech či různé bonbóny za čokoládu, potom jste pravou čokoládu ještě nikdy nejedli!

2. Kvalita čokolády závisí na kvalitě všech druhů surovin a na výrobě. Neméně důležitá je vůně a symfonie chutí. Jestliže obsah kakaa je jen jedním z údajů o výrobku, dvě 75 % čokolády z rozdílných koutů světa mohou chutnat odlišně.

3. Podvody byly, jsou a budou. Čokoláda v drahém obalu podporovaná silnou reklamou může vypadat vábně, ale uvnitř nemusí být zlato. Nebojte se vyzkoušet produkt jen proto, že nepoznáte jméno uvedené na obalu - možná jde o kvalitní čokoládu od malého výrobce, který nemá peníze na marketingové tahy.

4. Čtěte informace na obalech. Čokoládě prospívá co nejmenší počet přísad a kazí ji nekvalitní suroviny. Když narazíte na přísady jako vanilin, rostlinný tuk, laktóza, sušené mléko, kakaový prášek či emulgátory (kromě sójového lecitinu), měli byste zpozornět. Například takový vanilin je syntetická surovina připomínající vanilku, která zakrývá nepříjemné aroma laciných kakaových bobů. Tradičními složkami obyčejné hořké čokolády jsou mleté kakaové boby = kakao, kakaové máslo, lecitin a malé procento cukru.

5. Aby čokoláda zůstala čokoládou, je třeba ji správně skladovat. Pokud se teplota vyšplhá na 27 až 30 °C, šoupněte ji do chladničky. Před zvlhnutím a jinými chutěmi ji ochráníte uzavíratelným sáčkem na skladování potravin, z kterého byste měli vytlačit všechen vzduch. Dřív než se do vychlazené čokolády pustíte, dovolte jí přizpůsobit se teplotě prostředí – dvacet minut by mělo stačit.

                                                                                                  Zpracovala: Mirka Schullerová

---------------------------------------------------

 

Správná řešení:

 

Čeština:

Víly vily z bílého býlí věnce a psi na ně ze starobylé bytelné vily vyli.

Hodiny v dobytém rozbitém hradu by byly bily, kdyby se bývaly byly nerozbily.

POZNÁMKA:

U listopadového čísla Krajanských informací se nedopatřením rozeslala nezeditovaná verze a jedna chyba se vloudila i do správných řešení.

Správné řešení páté věty z minulého čísla je: Hoch si sedl na zeď.

Velmi se omlouváme.