česky  english 

rozšířené vyhledávání
Upozornění na článek Tisknout Zmenšit písmo Zvětšit písmo

Září

jarní září slunce v září září! A tak se zaříkáme, že pro vás zaříkadlem zařídíme zářivé zářijové číslo Krajanských informací, které svoji září prozáří vaše zařízené domácnosti. Zářit pro vás dnes bude následující: Hned v aktualitách se mimo jiné podíváme za řidiči automobilů Škoda a za řízným českým pivem Budweiserem.

Na nebi slavných českých osobností nesporně září Bedřich Smetana a tak si dnes popovídáme právě o něm. Ve Zdraví se zařízneme do dalších zdánlivých problémů či mýtů a v Zajímavostech zjistíte, jak to zařídili, aby spatřila světlo světa kostka cukru. V kuchyni se můžete zase zařídit podle našich zajímavých receptů, v Českých zvycích a obyčejích kraluje kníže Václav a nechybí ani přísloví, Ptákoviny z Blumfontejna, povídky, pozvánka do kina, vtípky či čeština.

Věříme, že budete celé září zářit pohodou a dobrou náladou a že jsme to tak trochu zařídili tímto číslem i my.

                                                  Vaše, taktéž zářící, redakce

Výběr zpráv (srpen 2010)

Český pivovar Budvar uspěl v dalším sporu s americkým rivalem o registraci značky

Americká pivovarnická skupina Anheuser-Busch neuspěla ve sporu o registraci ochranné známky "Budweiser" v zemích EU. Rozhodl o tom evropský soudní dvůr. V případě, že by konkurent Budvaru povolení k registraci dostal, zřejmě by hrozily nové soudní pře o práva na užívání známky v některých zemích. 

"Je to pro nás příznivé a velmi důležité. V okamžiku, kdy by soud vyhráli a značku Budweiser chtěli používat třeba v Německu, kde dnes nemohou, tak bychom museli soudní cestou obhajovat naši registraci. Museli bychom bránit status quo, který tam je. Ačkoliv bychom takový spor asi vyhráli, stálo by nás to čas, energii, a peníze," uvítal rozhodnutí soudu mluvčí Budvaru Petr Samec.

Získání komunitární známky pro celou EU by ale automaticky neznamenalo vymazání registračních známek, které mají oba pivovary patentované v jednotlivých zemích Unie. Podle právničky Budvaru Heleny Lejtnarové by ale došlo k souběžnému užívání značky "Budweiser" oběma společnostmi v některých zemích EU, což by mohlo vyvolat vlnu dalších soudních sporů. A historie vzájemných soudních sporů je už nyní hodně pestrá.

Budvar má registrační známku na Budweiser patentovanou celkem v 19 státech EU, Anheuser-Busch má známku "Bud" nebo "Budweiser" registrovánu ve 23 zemích EU.

Sto let sporů

Soudní spory Budějovického Budvaru o značku Budweiser trvají přes sto let – od roku 1907. Český pivovar v nich má výrazně pozitivní bilanci. V letech 2000-2009 bylo definitivně ukončeno 115 soudních sporů a správních řízení, 82 z nich skončilo ve pospěch Budějovického Budvaru. V současnosti zbývá k dořešení 22 sporů ve 14 zemích.

Podobný pokus o registraci značky "Budweiser" v minulosti učinil i Budweiser. Také neuspěl. Druhý nejvyšší soud EU potvrdil předchozí rozhodnutí v tomto duchu v březnu 2009.

V září 2009 evropský soudní dvůr v Lucemburku (nyní Soudní dvůr EU) zpochybnil nárok Budvaru na výhradní používání značky "Bud". Podle rozsudku značka "Bud" nemůže být v EU chráněna na základě dvoustranných smluv, protože unijní právo je jim nadřazené.

Budvar získal v roce 2004 přímo ve Smlouvě o přistoupení ČR k EU práva na užívání označení Budějovické pivo a Českobudějovické pivo. Kromě toho tvoří duševní vlastnictví Budvaru ochranné známky, ochranná označení původu, zeměpisná označení a obchodní jméno jako jsou Budweiser Budvar, Budweiser, Budvar, Bud a Budějovický Budvar. Pivovar jich má celkem registrováno na 380 ve více než 100 zemích celého světa.

V některých zemích mohou používat značky oba pivovary, v Německu má exkluzivitu například pouze Budvar. V USA nebo v Kanadě se Budvar prodává pod známkou Czechvar.

Budvar se Hájí Přemyslem Otakarem II.

Američané ve sporu s Budvarem argumentují, že Budweiser se jako první značkové pivo v USA vaří v St. Louis už od roku 1876, zatímco pivovar Budvar byl založen až v roce 1895. Češi ovšem namítají, že právo várečné udělil jihočeské metropoli král Přemysl Otakar II. už při založení města v roce 1265, tedy tradice českého Budweiseru (od německého názvu pro Budějovice - Budweis) jsou o nějakých 800 let starší.

Tuzemským silnicím definitivně kralují automobily značky Škoda.

Z údajů Centrálního registru vozidel vyplývá, že z celkového počtu 4 475 839 registrovaných osobních automobilů tvoří škodovky 36,83 %, tedy více než 1 648 585 kusů, a jejich průměrný věk přesahuje 14 let.

Víte, že...

* V ČR připadá v průměru 2,35 lidí na jeden osobní automobil?

* V Praze to je auto na 1,94 obyvatele?

* Za 1. pololetí bylo v ČR nově zaregistrováno 306 261 nových a ojetých osobních automobilů?

* Druhou nejrozšířenější značkou osobních automobilů je Ford, následuje značka Renault a dále pak VW, na pátém místě je značka Peugeot a na šestém místě skončil Opel?

* Nejstaršími vozy uvedenými v registru jsou Aero 30 (registrováno 607 ks, věk 73,38 roku), pak Tatra 57 (985 ks, 71,76 roku) a Škoda 1101 (589 ks, 64,85 roku)?

                                                                                                   Zpracovala: Mirka Schullerová

---------------------------------------------------

Inzeráty/Oznámení

  • „Dobrý den všem krajanům!  

Rád bych se setkal s krajany z Pretorie (ale i odjinud), zvláště s těmi co znali mého zesnulého strýce Bohuslava Kratochvíla. Můj strýc bydlel v Pretorii v Rietfontein na 23. Avenue, zemřel v lednu 2006. Žil v Pretorii asi už od 70. let. Rád bych také našel paní Zdenu Keistovou, která údajně znala mého strýce blíže. V Pretorii budu několik dnů od 7.srpna a pak koncem srpna až do až do 3.září. Zajímají mě krajané, kteří měli podobný osud nucené emigrace, ale i všichni ostatní, kteří tu žijí s různých jiných důvodů a chtějí se mnou promluvit. Chci napsat alespoň skromný článek do tisku v ČR  jako památku na strýce, ale zároveň i připomenutí všech ostatních, kteří žijí v této zajímavé zemi, tak vzdálené od vlasti. 

S pozdravem  Mgr. Svatopluk Ráček,  e-mail: schranka1@centrum.cz, číslo pouze pro sms: +420 774 871 851, místní číslo pro telefonování: 0761166141

  • Paní Iveta Kuchová hledá svého dědečka pana Pavla (Paul) Sýkoru, který emigroval do JAR v roce 1969. Paní Kuchovou je možné zastihnout na e-mailu i.kuchova@gmail.com, nebo na mobilním čísle +420728323587.
  • Výuka češtiny a angličtiny od začátečníků až po velmi pokročilé, od dětí až po důchodce. Individuální přístup. Kontakt: Radka Hejmalová-Millar, mobile 0824681401, phone 011 4681401, e-mail RadkaHej@gmail.com
  • Kvalifikovaná soudní překladatelka nabízí vypracování překladů z češtiny do angličtiny a z angličtiny do češtiny (případně z a do ruštiny a němčiny). Kontakt: Radka Hejmalová-Millar, mobile 0824681401, phone 011 4681401, e-mail RadkaHej@gmail.com
  • paní Hana Rezkováhledá svoji kamarádku Dr. Milenu Baxa, která žila/žije v Pretorii. Prosím kontaktujte ji na adrese hana.rezkova2004@volny.cz

Naučte se šít jako profesionálové a oblékejte se podle svých představ.

KURZY ŠITÍ pro začátečníky i pokročilé

Individuální přístup a zdokonalení vašich dovedností jsou u nás zaručeny.

 

Specializujeme se také na DESIGN A ZAKÁZKOVÉ ŠITÍ svatebních šatů; večerních, business a vycházkových oděvů.

Najdete nás v Centurion.

VOLEJTE 0834484795 – Petra

  • SUSPENSION WAREHOUSE & CAR SERVICE CENTER - Please call us for all your car needs! For the best service in town. Call 0719593469.
  • Villa Klara B&B nabízí ubytování v luxusně vybavených pokojích  v srdci Johannesburku v Northcliffu. Guesthouse je vhodně situován velmi blízko nákupního střediska Cresta.

Ideální pro byznysovou klientelu díky své poloze. (CBD 15minut, Sandton 20minut, N1 7 minut, nemocnice 10 minut)

Pokoje mají WiFi spojení.

Pro více informací navštivte naši webovou stránku www.villaklara.co.za

Rezervace: klara@villaklara.co.za    či  011 478 2513. Denně od: 08:00 do 17:00.

At Villa Klara, the customer always comes first.

  • Pan Miroslav Doskočil z Brna hledá svého kamaráda pana Alexe Suma (*1945, Brno). Pan Sum žil dlouhá léta v Pretorii (asi od roku 1969?), byli spolu v pravidelném kontaktu, ale v posledních pár letech se přestal ozývat.

Jakékoliv informace o panu Sumovi pošlete prosím na adresu                                                                                 doskocil.miroslav@seznam.cz

 

FEJETONY

Ptákoviny z Blumfontejna

 

SPRÁVNÉ VYBAVENÍ

Byla neděle, 5 hodin ráno. Eva vstala, protože měla žízeň. Plánovala, že si ještě půjde lehnout, když zjistila, že Tomáš už je vzhůru. Šla se podívat co se děje a uviděla, že Tomáš pracuje na připojení člunu k autu.

"Co tu, proboha, děláš v tuhle nekřesťanskou hodinu?" ptá se Eva.

"Už si nechoď lehat a jdi se obléknout. Je překrásné ráno, jedeme na ryby", odvětil Tomáš.

Opravdu, ráno bylo jako vystřižené ze žurnálu; slunce, ještě bledě zlaté, svítilo na zelený svět, nikde ani mráčku, prostě ráno slibovalo překrásný den. Příroda byla pokropena  noční sprchou a oblékala se do šatů ještě zelenějších než obvykle. Eva však nebyla nápadem příliš vzrušena, protože rybaření jí nudilo.

"Vezmi si s sebou knížku a zatímco já budu chytat ryby, ty si můžeš na sluníčku číst. Tom je tenhle víkend u babičky, tak máme jedinečnou příležitost. Mysli na to, jak si večer na čerstvé rybě pochutnáš!"

Když dorazili k jezeru, bylo už slunce dost vysoko na to, aby se dalo rybařit. Tomáš se tedy rozhodl jít na pár hodin do hospody a Eva si vzala člun a knížku. Neznajíc dobře jezera, doplula do oblasti kde bylo chytání ryb zakázáno, ale za to tam byl překrásný výhled. Vyhodila tedy kotvu, vzala si knížku a spokojeně četla. . .

. . . Spokojeně, do té doby než podél jejího člunu zastavil šerif. Nahlédl do člunu a oslovil Evu: "Co tu paní děláte?" "Čtu!" odvětila dost stroze Eva. Šerif zaútočil: "Je mi hrozně líto, ale musím vám dát pokutu!" "Za co?" vykřikla Eva. "Za rybaření v zakázané oblasti," odpověděl šerif.

"Vždyť já žádné ryby nechytám, nýbrž si tu pokojně čtu, jak vidíte!"

"To nevadí, ale máte u sebe kompletní vybavení k chytání ryb," opáčil šerif.

Eva se nedala: "V tom případě vás budu žalovat za znásilnění!" Šerif se zarazil: "Vždyť já jsem k vám ani nepřišel blízko!" Eva byla na vrcholu situace: "To nevadí, ale máte u sebe kompletní vybavení ke znásilnění!"

Šerif vůbec neměl rád, když ho někdo usadil a on nemohl najít vhodnou odpověď. Evina odpověď nepostrádala logiku, takže šerif, i když rozzloben, odplul. "Já ti to nedaruju" říkal si v duchu a rozhodl se, že z úkrytu bude loďku pozorovat. Čekal trpělivě několik hodin, než uviděl loďku plout ke břehu, kde Eva vystoupila a do loďky nastoupil Tomáš. Eva mu pověděla o šerifovi a Tomáš jí zatleskal "To ho naučí neotravovat poctivé lidi. Vsadím se, že mu to zkazilo den, a teď sedí doma a trucuje".

Ale šerif doma neseděl. Z úkrytu pozoroval Tomáše plout do zakázané oblasti, neboť ani Tomáš neznal jezero dost podrobně. Tam Tomáš hodil udici. Teď nastala šerifova chvíle. Rozjel se plnou parou a zastavil podle Tomáše.

Tentokrát nebylo druhého vysvětlení a Tomáš dostal pokutu, kterou musel akceptovat. Jedinou jeho útěchou bylo, že ještě před tím chytil jednu, poměrně velkou rybu, o které šerif nevěděl.

Večer se Tom vrátil od babičky a všichni tři se sešli u večeře, Tomáš prohlásil: "Na té rybě si pochutnejte a važte si jí, protože mne stála R1000,-"

Malý, desetiletý Tom na to odpověděl: "To jsi měl táto štěstí, že jsi jich nechytil víc!"

Z dílny pana Honzy Schuberta

ČESKÁ  PŘÍSLOVÍ – od pana Jirouta

 

BEZ PRÁCE NEJSOU KOLÁČE

je přísloví stále aktuální. Bez dobré a kvalitní práce nelze uskutečnit s úspěchem všechny plány, které jsme si předsevzali a splnit všechny náročné úkoly.

Toto přísloví však dnes nejčastěji používáme k zainteresování našich rodinných příslušníků při sobotním úklidu nebo při velkém gruntování.

KAM VÍTR, TAM PLÁŠŤ

říkává se o lidech bez vlastního názoru a přesvědčení, bez pevnějšího povahového založení; o slaboších a měkotách, o lidech až příliž povolných, které kdekdo „utáhne na vařené nudli“. Nebo také o „chytrácích“, kteří mají na zřeteli jenom jediné: vlastní prospěch. Ti první jsou neškodnější,  neboť rozličné trampoty a svízele způsobují především sami sobě. Obvykle jsou zavlékáni do nepříjemných situací jaksi proti své vůli – třeba cestou domů kolem útulné hospůdky, odkud na ně zavolá energičtější kamarád. Marně potom manželce vysvětlují, že tam vlastně „duchem“ přítomní nebyli. Ti druzí jsou ovšem daleko nebezpečnější. Chytrák, který umí „obracet na čtyřáku“, mívá v rukávě falešné karty a užívá zákeřných zbraní.

JAKÝ PÁN, TAKOVÝ KRÁM

konstatuje tu skutečnost, že dílo vydává obvykle svědectví o svém tvůrci, čin o jeho původci, dům a obydlí o jeho obyvateli, vzhled a povaha dítěte o jeho rodinném prostředí, atd. Přijdeme-li například náhodně do bytu, kde je všechno „vzhůru nohama“ v chaosu a nepořádku, buďme si jisti, že ani jeho majitel není člověkem klidným, harmonickým a vyrovnaným. Dům, který působí tísnivým, ponurým, chmurným dojmem, nebude patrně obýván veselým kumpánem. Dokonce i pes přejímá jaksi povahové rysy svého pána – a člověk si mimoděk vybírá rasu, která mu odpovídá. Laskavý a plachý typ nebude jistě majitelem rvavého foxteriéra, ale spíše jezevčíka či drobného pinče. Dogu, buldoka a bernardýna mají zase v oblibě lidé robustnějšího povahového založení. A právě tak bystrý vlčák nerozlučně patří k milovníkům přírody. 

 

České zvyky a obyčeje

 

VÁCLAV (28. září)

Svatý Václave, vévodo České země...

Od 11. století je patronem českého státu. Jeho obraz je na všech přemyslovských pečetích, byla mu zasvěcena koruna českých králů a s jeho jménem chodili čeští vojáci do bitev. Přesto je kníže Václav poněkud rozporuplnou postavou. Jednou je zachráncem Čechů, rytířem, který čeká v horě Blaník, aby přispěchal na pomoc v nejhorší chvíli. Jindy je symbolem poraženectví a ústupků německým sousedům. Přesto jsou však s ním spojeny nejslavnější události našich dějin a právem stojí jeho jezdecká socha v srdci Prahy na stejnojmenném náměstí.

Kníže

Historici si nejsou jisti, ve kterém roce se Václav narodil, kdy zemřel a kolika let se vlastně dožil. Podle antropologů mu v okamžiku násilné smrti bylo zhruba 40 let.

Byl nejstarším synem knížete Vratislava I. a Drahomíry. Narodil se zřejmě mezi lety 890 – 895 a vyrostl na hradišti Budeč severně od Prahy. Získal na svou dobu neobvyklé vzdělání a důležitý vliv na něj měla i jeho babička Ludmila (později také prohlášena za svatou). Její zásluhou se přiklonil ke křesťanství. Když se stal knížetem, dostal se brzy do válečného sporu s mocnějším sousedem, císařem Jindřichem I. Ptáčníkem.

Český stát byl v té době teprve v první fázi svého sjednocování, Přemyslovci neovládali celou zemi a nedisponovali takovou silou jako němečtí panovníci. A tak musel podle legendy Václav za svou porážku platit německé říši Tribut pacis (poplatek za mír) ve výši 300 volů a 300 hřiven stříbra. Brzy se proti němu vytvořila domácí opozice nespokojenců v čele s jeho bratrem Boleslavem a spory nakonec vyústily v zavraždění Václava a jeho družiny. Stalo se to při hostině ve Staré Boleslavi, podle nejnovějších poznatků pravděpodobně v roce 935 nebo 936.

Světec

Ihned po Václavově smrti začali kněží podporovat jeho kult. Byl křesťanem, a tak se mohl stát mučedníkem a světcem. V tehdejší době to byla pro český stát i politická záležitost, řečeno současnou terminologií, jakási vstupenka do Evropy. Tělo zavražděného knížete bylo pohřbeno v rotundě sv. Víta na Pražském hradě, z níž vznikla pozdější bazilika a za Karla IV. dnešní katedrála. Začalo se mluvit o zázracích a už v 10. století považovali Václava za svatého lidé v Čechách a v Německu, záhy pak i v Polsku a v Rusku. Nejstarší legenda o jeho životě je napsána hlaholicí a pochází z poloviny 10. století, další jsou už latinské. První kostel, zasvěcený sv. Václavu, byl postaven roku 972 v Proseku u Prahy.

Český patron

Od druhé poloviny 11. století byl Václav považován za ochránce českého státu a stal se symbolem přemyslovského panovnického rodu. Za svého patrona ho považoval i prostý lid. Hodně pro jeho slávu udělal Karel IV., který se k přemyslovské tradici hlásil. Byl po matce Přemyslovec, po otci Lucemburg. Sepsal legendu o sv. Václavovi, kde ho vyzdvihl jako svého předka. Nechal také zhotovit svatováclavskou korunu, která byla s papežským požehnáním zasvěcena Václavovi.

Vzácnou relikvií je i lorika sv. Václava z počátku 10. století, uložená jako součást svatováclavského pokladu na Pražském hradě. Jedná se o středověkou drátěnou košili, zhotovenou z malých železných kroužků, které vytvářejí husté pletivo. Kromě košile k ní patří ještě dlouhý límec, který kryl současně i ramena. Celá váží 11 kilogramů a s ohledem na jemnost provedení se soudí, že byla vyrobena v Orientu. Ve své době musela být velice drahá a mohl si ji skutečně dovolit jen kníže. Patřila k typické rytířské zbroji a svědčí o tom, že Václav nebyl zřejmě zbabělcem, který by se vyhýbal boji.

Po celá staletí odcházeli čeští vojáci do válek a bojů s jistotou, že je sv. Václav s nimi. Začalo to v bitvě u Chlumce v roce 1126, kdy se střetlo početně slabší české vojsko s německým protivníkem. Po celou dobu bitvy držel kaplan knížete Soběslava nad hlavou vztyčené kopí sv. Václava a řady velmožů a kněží ho chránily svými těly, aby se nepřítel nemohl vzácné relikvie zmocnit. Náhle se nad hrotem kopí objevil sv. Václav na bílém koni. V této bitvě tak poprvé pomohl Čechům k vítězství.

Sv. Václava uctívali i husité, kteří rozšířili známý svatováclavský chorál ze 13. století o slova mnohokrát pak opakovaná v těžkých obdobích historie českého národa:

Ty jsi dědic české země, rozpomeň se na své plémě,

nedej zahynouti nám ni budoucím.

Lidový svátek

Svátek sv. Václava uctívala v minulých staletích celá země. Konaly se slavnostní mše i lidové veselice, pořádaly se poutě a posvícení. Některé slavnosti byly spojeny i s tím, že Václav byl pokládán za patrona vinařů a sládků.

V podhorských oblastech a v kopcovitých krajích se obvykle toho dne vracela stáda ze vzdálených pastvin do chlévů k přezimování.

Podle tradice v některých krajích končila toho dne služba čeledi, která si hledala nového hospodáře pro další rok (stejně jako tomu bylo jinde na sv. Martina). Někde to bylo spojeno i s volbou tzv. chudého krále a chudé královny, s obchůzkami po domech a veršovanou koledou. Den končíval večerní hostinou a tancem.

Svatováclavské slavnosti

I dnes se v některých městech konají na den sv. Václava slavnosti s alegorickými průvody, šermířskými souboji, předváděním starých řemesel i hudbou a tancem. V Louňovicích, ležícími pod bájemi opředenou horou Blaník, se setkává několik tisíc návštěvníků Svatováclavských slavností, které mají již několikaletou tradici. Podobné akce se konají také v Kutné Hoře, v Příbrami, v Počátkách i jinde. Český Krumlov je zase držitelem rekordu v největším počtu osob se jménem Václav, které se sešly na jednom místě jako zpestření místních oslav.

Ke zvykům, které mají již mnohaletou tradici, patří i setkávání Čechů pod Myslbekovou jezdeckou sochou sv. Václava na Václavském náměstí v Praze. Pod dohledem knížete se tu konají nejen oslavy, ale probíhaly zde i demonstrace.

POUTĚ (po celý rok)

Když jsme jednou z pouti šli...

Pouť znamenala putování věřících na některé svaté místo, které se stalo známé například tím, že se tam odehrál zázrak anebo došlo ke zjevení některého světce.

Do svaté země

Zvyk navštěvovat posvátná místa byl běžný i v jiných náboženstvích. Poutě vznikly z víry, že modlitba na určitých místech je zvláště účinná. Cesty na taková místa jsou známé u Řeků, Římanů, u Egypťanů, Peršanů a Indů. Také každý muslim by měl alespoň jednou za život podniknout pouť do Mekky. Křesťané začali už od 4. století poutovat k posvátným místům v Palestině, hlavně na místa spojená s životem Ježíše Krista. Ti poutníci, kteří patřili k vzdělaným církevním nebo vládnoucím kruhům a uměli psát, zachytili občas autentické zážitky, které patří vůbec k prvním cestopisům.

Současně putovali věřící i k místům méně  vzdáleným, kde se nacházely ostatky apoštolů a mučedníků, k zázračným obrazům, pramenům apod. Nejvyšším cílem každého křesťana však byla návštěva Svaté země. Původně mírumilovné poutě nahradila od konce 11. století vojenská tažení zvaná křížové výpravy, jejichž cílem bylo osvobodit Kristův hrob z rukou nevěřících muslimů.

Poutní místa

Když ve 14. století definitivně obsadili Svatou zemi Turci a omezili tak přístup křesťanů, poutě jako důkaz nezanikly. Tridentský koncil nejvyšších představitelů církve vydal v polovině 16. století doporučení, aby se poutní místa zřizovala i mimo Palestinu. Církev dobře věděla, jak velký význam pro posilování víry mají poutě, kterých se zúčastňují početné skupiny lidí. Záměr se podařil, 17. a 18. století bylo obdobím vůbec největšího rozkvětu poutí a poutních míst. Vznikala postupně po celé Evropě, a vznikají dodnes. Mnoho jich je spojeno s mariánským kultem, protože panna Marie byla nejvýznamnější přímluvkyní za prosby poutníků.

Loreta a další

K nejznámějším patří lorety. Legenda pochází patrně z 15. století a vymysleli ji jezuité, aby podpořili křesťanskou víru v době protireformace. Líčí události z roku 1291, kdy Saracéni (arabští muslimové) vyhnali křižáky ze Svaté země a začali ji plenit. Proto andělé přenesli původní dům Marie a Josefa z Nazareta do bezpečí, nejprve do Dalmácie a potom do Loreta, městečka v severní Itálii. K tomuto údajnému domu Kristových rodičů putují dodnes tisíce poutníků. Po celé Evropě pak začaly v době baroka vznikat kaple nazývané lorety, do nichž se umísťovala napodobenina onoho domku. Také v ČR jich je několik, nejznámější patrně v Praze na Loretánském náměstí. Všechny se staly navštěvovanými poutními místy.

Světoznámé se staly francouzské Lurdy, kde se v roce 1858 zjevila Panna Maria a které mají zázračný vliv na uzdravování nemocných. Právě tak polská Czenstochowa, Fatima v Portugalsku, Maria Zell v Rakousku a mnoho dalších. Je zajímavé, že nová poutní místa stále vznikají. Jedním z nejnovějších je i Medžugorje v Hercegovině na území bývalé Jugoslávie. V roce 1981 se tu několika místním dětem zjevila Panna Maria a dnes toto místo navštěvují statisíce poutníků.

České země

V ČR k nejznámějším patřila Svatá Hora u Příbrami, Kájov na Českokrumlovsku, Svatý Kopeček u Olomouce, Velehrad, Zašová na Valašsku..... K prvním zprávám o poutních místech patří církevní nařízení z druhé poloviny 15. století, která zakazují stavět oltáře na polích (například na Šumavě).

K největšímu rozkvětu poutních míst došlo v Českých zemích v době baroka (17. a 18. století), kdy jejich návštěva patřila k typickým projevům zbožnosti. V té době se mnoho malých kapliček měnilo postupně na velké kostely, protože oblíbená poutní místa přitahovala pozornost dárců – tehdejších sponzorů z řad bohaté šlechty a měšťanů, za jejichž peníze se stavělo a opravovalo. O propagaci se starala církev, často řád jezuitů, který spravoval ta nejvýznamější poutní střediska. Každé místo pečlivě vedlo seznam zázraků, souvisejících hlavně s uzdravením nemocných, k nimž zde došlo. Čím delší, tím víc přitahovalo dané místo pozornost poutníků.

VENKOVSKÉ POUTĚ

Poutě se konaly jedenkrát ročně v den výročí patrona, ve významných místech i několikrát do roka. Až do konce 18. století byla pouť na vzdálené místo pro obyvatele venkova náročnou cestou. Lidé směřovali většinou k nejbližšímu poutnímu místu, ale někdy se vydali i na místa značně vzdálená. Obvykle se vypravila celá skupinka pod vedením rychtáře nebo souseda, který znal cestu. Až do 19. století totiž neměli lidé k dispozici mapy, na cestách nebyly ukazatele směru. Jen na několika císařských silnicích, které udržovala státní správa, se občas objevily směrovky. A tak znalost cesty do poutního místa byla naprosto nezbytná. Poutníci šli pěšky, vybaveni přikrývkami a zásobami často i na několik dnů. Proto je někdy doprovázel vůz, tažený koňským potahem.

Prosby a dárky

Vlastní poutní místo bylo většinou na kopci za městem nebo vesnicí. Stála tu kaple nebo kostel a cesta nahoru bývala lemována jednotlivými zastaveními křížové cesty. Nebylo neobvyklé, že někteří poutníci absolvovali závěrečný kus na znamení pokory po kolenou. V poutním kostele se pak konala slavnostní mše, při níž věřící prosili za uzdravení z nemoci, za úspěch v hospodaření či jiné práci a podobně. Každý zapálil svíčku, někteří přinesli i tzv. votivní dárky. Dochovaly se například kované železné figurky ze Šumavy, představující hospodářská zvířata. Často se tyto obětiny vyráběly i z vosku. Měly třeba podobu části lidského těla, kterou trápil nějaký neduh a věřící prosil o uzdravení.

Po mši se všichni obvykle věnovali zábavě. Zašli do hospody nebo nakupovali na trhu ve stáncích se svatými obrázky a růženci, pečivem a perníky, hračkami, šátky a dalšími oblíbenými dárky z poutí.

Poutě na obtíž

Podobným způsobem probíhaly poutě po staletí, až do doby jejich zákazu ve druhé polovině 18. století. Autorem tažení proti poutím byl Josef II., panovník, o němž je známo, že využil každé příležitosti, aby omezil vliv církve. Sledoval však i praktický cíl – chtěl zabránit plýtvání časem na různých náboženských slavnostech a akcích. Stejný důvod ho vedl například i k omezování posvícení. Poutní místa začala rychle chátrat. Přišla nejen o přísun peněz, ale často i o pečlivé správce, protože Josef II. v rámci svých reforem zrušil jezuitský řád.

Teprve během 19. století se na mnohých místech poutě zase obnovily, nikdy však už nedosáhly takového lesku a popularity jako v době baroka. Současně se z mnohých poutí začal vytrácet ryze církevní smysl a podléhaly tlaku moderního trhu. Začátkem 20. století ke stánkům s dárky přibyly kolotoče, atrakce; začal se prodávat i nový sortiment zboží. Dnes se v mnohých obcích pořádají poutě spolu s tradičním posvícením. Někde se obnovuje i jejich původní náboženský smysl.

Lennonova zeď

Existují také zcela novodobá poutní místa, která však nemají s křesťanskou vírou nic společného a ani jejich tradice není dlouhá. Vznikají na místech, která nabyla nějakého zvláštního symbolického významu. K takovým patří například známá Lennonova zeď v Praze nebo třeba hrob zpěváka Michala Tučného v Hošticích, ozdobený velkým kameným kloboukem. Lidé sem jezdí vzpomínat, ale také přemýšlet a rozjímat. A právě v tom jsou si všechna poutní místa podobná.  

Zpracovala Radka Hejmalová-Millar

 

 

Povídka od MUDr. Pavla Heinige

 

Střelec

 

       Ctihodný rytíř Přibík Kočovský stál přikrčen na palisádě nad branou  a škvírou mezi kůly sledoval dění za vodním příkopem. Už druhým týdnem zůstávala železem pobitá dubová vrata  zavřená a zatím úspěšně odolávala pokusům obléhatelů probít se dál do hradu, pravda, pokusům zatím spíše symbolickým. Kacířská armáda se objevila nečekaně a překvapená posádka se sotva stačila stáhnout za tuto druhou severní bránu. Těch několik bláznů, kteří se pokusili bránit rozlehlé nové předhradí velmi rychle poznalo jak chutná láska k bližnímu v reformním duchu. Ostatní, kdo se stihli zavřít za vysokou zeď a příkop, na tom ale taky nebyli úplně růžově. Do tvrdé skály hluboko ražená hradní studna sice dávala dostatek vody, ale s dalšími zásobami na tom byli obránci prachbídně. Stáje, chlévy a sýpky totiž všechny stály na nepřítelem zabraném prostranství prvního nádvoří a v pevnosti samotné bylo jen omezené množství jídla ve sklepě pod pivnicí. Ve skutečnosti to bylo tak, že jednou denně dostal každý voják mastnou ohřátou vodu, o které se mluvilo jako o polévce a jednou řídkou moučnou kaši. Naštěstí ve sklepě bylo zatím dost vína i piva a s těmi se to všechno dalo vydržet poněkud lépe. Přibík měl navíc tu výsadu, že jako rytíř urozeného původu měl vstup do sklepa a pivnice zatím neomezený a tak si nedostatek pevné stravy bohatě nahrazoval tou tekutou. Poslední noc strávil skutečně monstrózní pitkou a ke všemu, když šel nad ránem močit do hladomorny, zakopl a zřítil se do tajného výklenku v temném koutě, kde si pan purkrabí schoval  pár ulitých jitrnic a krvavých jelítek. Asi není nutné zdůrazňovat, že nyní byla tato zásoba již poněkud ztenčena. Možná i proto si tento vychrtlý, malý zrzek slabého ducha, se svěšenými ramínky, plochým hrudníkem, řídkými vlasy a trudovitým obličejem, dodal toho rána odvahy a vyškrábal se po příkrém schodišti na hradby. Jeho spolubojovníci na tom byli za toho jasného úsvitu dost podobně jako on sám a tak všude panovalo ticho. Jen z pivnice bylo slyšet kromě chrápání zbrojnošů ještě srdečný smích dvou děveček, kterým předtím rytíř z Kočova nabízel prožití společných tělesných radovánek. Nakonec se mu ale nepodařilo rozepnout škorně a tak to radši vzdal a vydal se na obchůzku.

I v ležení nájezdníků panovala ospalá nálada. U doutnajícího ohniště za vozovou hradbou se válelo několik opilců a na kamennou zeď obehnanou okolo nádvoří močil vrávorající voják v červenočerné prošívanici. Jiný pohyb vidět nebyl. Z vysokého dřevěného stožáru uvnitř tábora schlíple visela rudá vlajka se symbolem kalicha a jediným hlasitějším zvukem tu bylo bučení nepodojených krav ve chlévě a bzučení včel poletujících nad lučním kvítím. Vzduch v pozdním červnu voněl a modré nebe slibovalo horký den.

Přibík se posadil na malou dřevěnou bednu stojící vedle a notně si přihnul z hliněného džbánku, který si na svou výzvědnou výpravu vzal s sebou. Když dopil, otřel si rukávem zmáčenou bradu a mohutně si odříhnul. Spokojeně se nad tím ryčným zvukem pousmál a začal se zvědavě rozhlížet okolo. Moc často na hradby nechodil a příliš je neznal. Teď přejížděl očima po důkladném roubení palisády a obdivoval jeho pěkné zpracování. Doputoval pohledem až do rohu nad schodištěm po kterém přišel a tam mu zrak padl na předmět, kterého si předtím nevšimnul. O trámek stál opřený mohutný samostříl s železným lučištěm a zbrusu novou, čerstvě napjatou tětivou z tlustých koňských žíní.  Namáhavě se zvednul a nejistě se ke zbrani dopotácel. Odložil poloprázdný džbánek a chopil se rukojeti. Váha kuše ho překvapila tak, že se bolestivě posadil na kostnatý zadek na kamennou podlahu. Když se vzpamatoval, pomalu za pomoci stěny, vyšplhal zpátky na nohy a učinil další pokus o zdvižení stroje. Doširoka se rozkročil, zaklonil, zhluboka se nadechl a se značným vypětím samostříl zdvihl a přehodil lučiště přes palisádu s pažbou zapřenou mezi špicemi kůlů. Nohou si přistrčil truhlu, na které předtím seděl a postavil se na ni, aby viděl přes okraj. Přiložil pravou tvář k rukojeti a přivřel levé oko, jakoby mířil, a takto si prohlížel dění před branou. Kališníci se již začali probouzet a ze stanů a zpod vozů se trousili jednotlivci i skupinky ke zdi nádvoří a pak k napajedlu pro dobytek, kde se zadržovala dešťová voda. Tou si boží bojovníci po ránu vyplachovali ústa a omývali obličeje. Jeden z nich, který asi prožíval obzvlášť těžké ráno, neudržel rovnováhu a do nádrže přepadl. Teď se v ní plácal a kopal nohama a jeho kamarádi se ho se smíchem a jadrným komentářem pokoušeli vytáhnout. Přibík zamířil imaginární šipkou na hlavu topícího se muže a stisknul páku. „Džž“, přecedil přes stisknuté zuby.„Bych ti to do tý makovice našil….“, zahučel potichu a s obtížemi přehodil lučiště zpátky. Popošel k odloženému džbánku, zvedl ho a za mohutného funění a mlaskání ho vyprázdnil. Když si znovu odříhnul a utřel pysky, rozmáchl se a hodil prázdnou nádobu přes palisádu. „Tady máte vy zkurvysyni heretický!“, zaječel pisklavě. Povznesen tím odvážným činem natáhl vzduch mocně roztaženým chřípím a vychutnával si pocit síly, který se ho zmocnil. „Dneska vám všem ukážu, kdo je rytíř Příba!“ Popadl odloženou kuši za kožený řemen a vydal se odhodlaně do mohutné obranné věže, která se vypínala k obloze na západní straně brány. Samostříl vláčel za sebou, kovové lučiště poskakovalo po nerovném kameni a kroky hrdinného válečníka tak provázelo zlověstné zvonění. Po hrubých stupních vystoupal chladnou, úzkou chodbou do nejvyššího podlaží věže a po ochoze vrávoral až do rohu vysoko nad předhradím, odkud byl na nepřítele nejlepší výhled. Ve tmavé chodbě asi stokrát upadl, ale na jejím konci, když překračoval chrápajícího strážného, našel to, co hledal. Odkopl stranou kožený měch, který měl voják ještě v prstech a z toulce ležícího muži po boku vytáhnul střelu s kovaným hrotem a na konci opeřenou. Udýchaný po tom namáhavém výstupu pak pokračoval neohroženě dál. Když dorazil k okraji kleknul si opatrně na kolena a rozvážně vystrčil hlavu nad horní okraj kamenné zdi. V hlavě mu hučelo a z pohledu do hlubiny se mu zatočila hlava a zvednul žaludek. Chvilku zhluboka dýchal a snažil se přemoct nutkání ke zvracení, ale nakonec podlehl a objemnou žlutočervenou sprchou pokropil střílnu před sebou. Dalšími dvěma stahy rozjitřených útrob zasvinil kysele páchnoucí břečkou ještě podivuhodně rozsáhlou plochu podlahy, nízkých stěn i vlastních kalhot. V tom svinstvu se ještě válely kusy střívek z jitrnic, které spolykal skoro celé. Notnou chvíli lapal po dechu, než svůj napuchlý, zelený obličej znovu natěsnal do průzoru střílny. „Já vám ukážu!“. Jakmile se znovu postavil, ujela mu noha po kousku jitrnice a  vyválel se ve smrduté kaluži pod sebou. Když se znovu zvedl, rozklepaný a sténající pod ranami osudu, položil lučiště, přišlápl kruh, předklonil se a oběma rukama se chopil silné tětivy. Zapřel se a veškerou svou silou zatáhl, aby tětivu napjal. Naběhly mu žíly na krku a obličej zfialověl, když se mu od zadnice ozvalo mlaskavé začvachtání. „Ach bože, ach bože....bláto…“, pomyslel si rezignovaně ubohý vladyka a přetáhl tětivu do spouště. Nahmatal upuštěnou šipku, třesoucí se rukou z ní oklepal slizké šlemy a založil jí do žlábku na pažbě. „Tak a teď uvidíte!“ vytřel si rukávem oči, aby lépe viděl a přisunul se blíž ke stěně. Zabral a švihem dostal lučiště na zeď. Opřel si levý loket, do ruky položil pažbu a jal se hledat vhodný cíl.

Nalevo od vozů stála na nádvoří stará mohutná hrušeň. Ovoce už moc nenesla, ale její rozložitá koruna skýtala v parných letních dnech blahodárný stín. O strom se pravou rukou opíral starší zbrojnoš. Levačku měl v rozepnutém poklopci a zkroucen v bolestivé póze zřejmě toužebně očekával úlevu, která ale nepřicházela. Jeho oděv byl neobvykle honosný, na hlavě měl i přes teplé počasí kožešinovou čapku a pravé oko a tvář měl převázané černou páskou. Přibíkovi pár okamžiků trvalo, než se na jeho tváři objevil nadšený výraz, když pochopil svou příležitost. Přiložil pravou líc k samostřílu, zamířil a svou nepříjemnou fistulí zapištěl „Jsi to ty, bratře Žižko?!“ Překvapený muž pod hrušní se  rozhlédl do všech stran, než spatřil tazatele. „Já, kdo by to asi byl?“ odpověděl potom. „Krej si holého!“ vykviknul Přibík a stisknul páku spouště. Nebohý vojevůdce nepochopil, že zchlastaný střelec měl na mysli krytí holého obličeje a tak rychle zkřížil ruce před obnaženým rozkrokem. Střela prosvištěla husitovi okolo hlavy a zaryla se hluboko do zasychajícího kmene. Trocnovský zeman za ní reflexivně otočil hlavu a pak už byla jen tma a bolest. Hrot šípu vyslaného opilým Kočovským totiž odštípnul ze starého dřeva hrubou třísku tak nešťastně, že se zasekla veliteli kališníků do jediné zdravé zornice.

Příba zíral s povislou bradou na slavného lapku jak se svíjí v trávě. Potom  začal halekat, křepčit a rozhazovat divoce rukama. Ve víru toho zběsilého vítězného tance se ale přiblížil trochu příliš ke kraji terasy. V kluzkém jezírku, které tam předtím zanechal znovu uklouzl a přepadl přes cimbuří. Jeho tělo s dutým, krátkým žuchnutím dopadlo na šikmý žulový pilíř podpírající věž. Už nevnímal hysterický výkřik probuzeného strážného „Ježíši Kriste, to hovado vystřelilo Žižkovi oko! Zachraň se kdo můžeš!“. Už neslyšel strašný rachot bombard, které zanedlouho začaly bořit mocné zdi hradu a neviděl ani peklo, které heretici, rozlícení zraněním milovaného předáka, rozpoutali, když se dostali dovnitř. A i když už nad jeho nevábnou mrtvolou poletovala hejna much, stále měl na tváři přitroublý, triumfální úsměv.

 

Zábava

a)    ČEŠTINA

Dnes se zakousneme do dalšího oříšku české gramatiky, a tím je psaní S a Z. Vyzkoušejte si, „jací jste s těmito písmeny kamarádi“.

Doplňte S nebo Z:

Lidé, průmysl i zemědělství –potřebují –poustu čisté vody, -pět však odvádějí –plašky. Čištění použité vody –působuje hospodářství nemalé starosti. Když některé látky –vlhnou, snadno se –rážejí. Krátký déšť –myl prach, -vlažil půdu a –kropil obilí. –kouška se –končila dost brzy. Posádka –troskotané lodi byla –tracena. První lety do vesmíru na sebe –trhly zájem celé veřejnosti. Pohled na –pustošenou krajinu působil –kličujícím dojmem. Všechno obilí se musí včas –klidit, nic nesmí –hnít na poli. Když jsem –hledal, jaké nebezpečí mi hrozí, -potil jsem se –trachem. Můj přítel byl –tepilé postavy, ale nemoc jej tak –eslabila, že působil dojmem    –kleslosti. Nový vedoucí velmi –vedl pracovní kázeň a vůbec se výborně –hostil svého úkolu. –padlé –vadlé listí bylo –červenalé a –ežloutlé. Ve –temnělém lese jsem sotva nalezl –páteční cestu.

Připravila Radka Hejmalová-Millar

                                                                                      

b)    HÁDANKA

Máme pro vás další hlavolam…

Pan Kuchař, pan Řezník, pan Hajný a pan Pekař pracují jako kuchař, řezník, hajný a pekař. Nikdo z nich nemá jméno shodné se svým zaměstnáním. Tady jsou čtyři tvrzení:
1. Pan Kuchař je pekař.
2. Pan Hajný je kuchař.
3. Pan Řezník není pekař.
4. Pan Pekař není řezník.
Podle těchto tvrzení by řezníkem musel být pan Řezník, ale to není pravda. Tři ze čtyř tvrzení nejsou pravdivá. Kdo pracuje jako hajný?

c)     ČESKÉ OSOBNOSTI

ČESKÉ OSOBNOSTI:

Bedřich Smetana(2. března1824, Litomyšl 12. května1884, Praha) byl významný český hudební skladatel. V současnosti je znám především svým cyklem symfonických básní Má vlasta operamiLibuše a Prodaná nevěsta. Jeho skladby vznikaly v období romantismu.

Bedrich Smetana.jpg

Život

Smetana se již od svých 4 let na popud svého otce věnoval hudbě. Učil se hrát na housle a později i na klavír. V šesti letech poprvé vystoupil na veřejnosti s předehrou k Auberověopeře Němá z Porticiu příležitosti akademie filosofů.

V první třídě byl Smetana premiantem třídy, ale stupňovitě se zhoršoval. V průběhu druhé třídy se jeho rodina přestěhovala do Jindřichova Hradce, a proto druhou třídu opakoval. Po absolvování základní školní docházky šel studovat gymnázium v Plzni, ale studiu se moc nevěnoval. V 15 letech při návštěvě příbuzných v Novém Městě nad Metují milostně vzplanul ke své o rok starší sestřenici Louise. Se svými rodiči se zúčastnil Jiřinkové slavnosti. Zkomponoval polky Louisina polkaa Jiřinková polka. Po odmaturování odchází za prací do Prahy, kde studuje hudbu u Josefa Proksche, sám se živí jako učitel hudby v rodině hraběte Leopolda Thuna.

Roku 1848 založil svůj vlastní hudební ústav a roku 1849 se oženil s Kateřinou Kolářovou, s níž měl během 5 let čtyři dcery: Gabrielu, Bedřišku, Kateřinu a Žofii (která přežila). Smrt hudebně nejtalentovanější dcery Bedřišky zasáhla Smetanu natolik, že na její památku zkomponoval klavírní Trio g moll.

Léta 18561861 strávil ve švédském Göteborgu, kde komponuje další polky a řídí koncerty klasické hudby. Při návratu do Čech mu v roce 1859 zemřela v Drážďanechjeho první žena. Její památce Smetana věnoval třetí část kvarteta Z mého života. V Čechách pak často pobýval v Obříství, kde se v roce 1860 oženil podruhé s Barborou („Betty“) Ferdinandovou. Ještě se na rok vrátil do Švédska. Poté se marně ucházel o místo ředitele Pražské konzervatořea potýkal se s finančními problémy.

Úspěch mu zajistilo až uvedení opery Braniboři v Čechácha Prodaná nevěsta, kterou složil v letním sídle v Obříství. Za Branibory v Čechách také získal cenu za nejlepší českou operu a finanční odměnu 600 zlatých (tehdejší celoroční plat učitele), kterou vypsal hrabě Jan Nepomuk František Harrach. Ale první opravdovou typicky českou operou byla ažProdaná nevěsta, kterou zamýšlel jako satiru maloměšťácké společnosti. Díky tomuto úspěchu se v roce 1866 stal dirigentem v Národním divadle.

Po roce 1870 se začal zhoršovat jeho zdravotní stav. Náhle trpěl úpornými kožními vyrážkami a řadou dalších obtíží. Podle dobových dokumentů Smetanu trápilo „zapálení močového měchýře“, často u něho docházelo ke „krčním katarům, měl závratě a zvracel. Mikroskopické vyšetření prokázalo, že zánět těžce postihl také ušní kůstky, což vedlo k postupné ztrátě sluchu. Nakonec se dostavily i psychické potíže. Trpěl také velmi bolestivým a hnisavým zánětem kůže, dlouho pokládaným za příznaky jinak nebolestivých syfilitických vředů. Poslední léta svého života strávil Smetana u své dcery Žofie a jejího manžela v myslivně v Jabkenicíchu Mladé Boleslavi.

Až do konce 20. století převládal názor, že důvodem těchto komplikací byl syfilis. Doktor Jiří Ramba, který zkoumal lebku Bedřicha Smetany počátkem 21. století, však dospěl k názoru, že příčinou byla osteomyelitida. Nechal zhotovit rentgenovésnímky a lebku přeměřil. Zjistil, že Smetana měl výrazně menší pravou část obličeje, kterou se v pozdějším věku snažil zakrýt mohutným plnovousem. Na obličejových kostech měla Smetanova lebka jednoznačné známky dlouhodobého infekčního zánětu – osteomyelitidy.

Podle Ramby patrně Smetana jako jedenáctiletý v době, kdy pobýval v Jindřichově Hradci, utrpěl těžké zranění a přechodně ztratil sluch. Došlo k tomu nejspíš při explozi nálože, skleněné láhve naplněné střelným prachem, kterou chlapci zakopali na poli. Výbuch vmetl Smetanovi do obličeje střepy, čerstvě pohnojenou půdu a navíc mu ránu vymyli nečistou vodou z nedalekého rybníka Vajgaru. Vznikl zánět, který Smetana i při tehdejší neznalosti antibiotik a dalších léků přežil. Zánět později přešel do chronického stádia a zachvátil mozkové pleny, čímž Ramba vysvětluje nejrůznější obtíže, které musel skladatel po celý život snášet.

Ani obtíže a hluchota ho ale nezlomily a zkomponoval opery Tajemství, Hubičku a Čertovu stěnu, oba smyčcové kvartety, klavírní cykly Sny a České tance, řadu sborových děl, dokončil zde cyklus Má vlast a začal nový cyklus symfonických tanců Pražský karneval.

Jeho zdravotní stav se prudce zhoršil v roce 1884, a tak musel být 20. dubna 1884 převezen do ústavu pro duševně choré v Praze-Kateřinkách. Těžké poslední chvíle skladatelova života popsal Antonín Sova v básni Smetanovo kvarteto Z mého života.

Opery

 Symfonické básně

  • cyklus Má vlast – Vyšehrad, Vltava, Šárka, Z českých luhů a hájů, Tábor, Blaník
  • cyklus Švédské písně – Richard III., Valdštýnův tábor, Haakon Jarl
  • Pražský karneval – nedokončen celý, jen první dvě části – Introdukce, Polonéza

 Komorní dílo

·        Smyčcový kvartet e moll „Z mého života“

·        Smyčcový kvartet d moll

·        Z domoviny – dua pro housle a klavír

·        Klavírní trio g moll

                                                                                                                   Zpracovala: Mirka Schullerová

 

d)    RECEPTY

Naložte si zeleninu na kyselo . Hodí se vám jako základ jiných jídel či pochoutka třeba ke grilování. 

 

Rajčata s česnekem a feferonkou

Příprava:15 minut + sterilování 30 minut

Na 3 menší sklenice

* 2 kg cherry rajčat
* 6 stroužků česneku
* 1 svazek bazalky
* 3 feferonky
* 6 kuliček bílého pepře
* sůl

1. Rajčata omyjeme, osušíme a propíchneme na dvou až třech místech velkou vidličkou.
2. Česnek oloupeme, stroužky podélně rozpůlíme, bazalku a feferonky omyjeme a necháme okapat.
3. Rajčata naskládáme do sklenic, do každé sklenice dáme několik lístků bazalky, čtyři půlky česneku, jednu feferonku a dvě kuličky bílého pepře.
4. Zalijeme vodou, sklenice pevně uzavřeme a sterilujeme půl hodiny při teplotě 90 stupňů.

 

Brokolicová polévka se smetanou

Ingredience

500g brokolice, 1 kostka slepičího bujónu, sůl, pepř, muškátový květ, 2 dl smetany, 1,5 l vody

Postup

Brokolici rozebereme na růžičky, košťály oloupeme a nakrájíme nadrobno. Dáme do části vody společně s kostkou bujónu a asi 10 minut vaříme. Pak necháme trochu zchladnout a ponorným mixérem rozmixujeme dohladka. Pak dolijeme zbývající vodu (máme-li, můžeme použít vývar z masa či kostí), dochutíme solí, pepřem a muškátovým květem, vmícháme smetanu a necháme chvíli povařit.

Varianta pro hračičky: smetanu nevlejeme do hrnce, ale polévku jí zdobíme až na talíři.
Kdo hubne, smetanu vynechá (nebo aspoň 3 kapky?).

 

Koláč lenivé ženy
Suroviny
1 hrneček celého máku
2 hrnečky polohrubé mouky
1 hrneček mléka
1 hrneček oleje
2 hrnečky krystalového cukru
3 celá vejce

Pracovní postup

Suroviny spolu dobře vyšleháme. Připravené těsto dáme na vymazaný a moukou vysypaný plech. Vložíme do vyhřáté trouby a upečeme. Hotový moučník potřeme jahodovým džemem a ozdobíme šlehačkou.

Jablkový koláč s polevou
Suroviny
Těsto
4 vejce
100 g mletých ořechů

100 g mletého máku

100 g polohrubé mouky

1/2 sáčku kypřícího prášku do pečiva
700 g postrouhaných jablek 200 g práškového cukru
Poleva
100 g čokolády , 80 g másla


Pracovní postup

Žloutky utřeme s cukrem. Z bílků vyšleháme tuhý sníh. Do misky dáme vymíchané žloutky, mletý mák, mleté ořechy, mouku smíchanou s kypřícím práškem, nastrouhaná jablka a tuhý sníh z bílků. Smícháme. Připravené těsto dáme na vymazaný a moukou vysypaný plech a upečeme ve vyhřáté troubě. Po vychladnutí ho polejeme čokoládovou polevou, nakrájíme na kousky a ozdobíme.

 

e)    HUMOR


Klasiky českého humoru – od paní Lenky Seidlové

 

Povídky Šimka a Grossmana: Jak jsem se stal učitelem

 

Už od dětství jsem miloval školu a vše, co s ní souviselo. Vousatou učitelku Kadrabovou, jízdu po zábradlí, chlapecký záchodek, kde jsem se naučil kouřit, bradla, z kterých jsem srážel šplhouna Hrůzu, až se uchytil v cirkuse jako imitace velblouda. Také jsem miloval karantény, uhelné prázdniny, nemoc učitele, 1. máj a jiné dny, kdy jsem mohl zevlovat po bulvárech a dívat se, jak naše město bohatne. Ano, škola byla pro mne vším. I o prázdninách obcházel jsem ji mlsně jako řeznický pes špalek a čekal, kdy spadne. Ale držela. Byla z roku 1876. Vůbec jsem si nedovedl představit, že bych někdy svou školu opustil. V posledním roce školní docházky jsem se proto rozhodl, že budu následovat Komenského, který utekl za hranice, a stanu se jako on učitelem. Vždyť co může být hezčího než z dítek, která neumí ani bleptnout, vychovat řádné občany.

Na pedagogickou školu jsem se dostal snadno. Otec mi zajistil dobrý původ a pohledná teta Berta protekci u profesora Měkkýše, předsedy zkušební komise. A skutečně, otázky, které mi komise předložila, nebyly z nejtěžších. Pravda, několik dotazů bylo záludných, ale vyrovnal jsem se i s takovou chytačkou, jako je otázka: „Který Bedřich byl nejlepším přítelem Karla Marxe?“ Chvíli jsem zaváhal a pravil jsem: „Smetana, Fridrich Falcký,“ a na třetí pokus jsem to měl. Engels. Jedině Engels. Obdržel jsem plný počet bodů a došlo na politiku. „Co je větší – Čína nebo Vatikán?“ Řekl jsem: „Vatikán“. Začali kašlat. Povídám: „Čína.“ Ano, hned napodruhé jsem to měl. Bylo vyhráno. Čtyři roky studia a půjdu učit děti. Studium uběhlo jako vody, i když jsem každý ročník opakoval dvakrát až třikrát, abych si důkladně vše pamatoval a působil před žáky jistým dojmem vědce. Nechtěl jsem dopadnout jako můj učitel chemie Kotek, který tvrdil, že kyselina sírová není žíravina. Když jsme o tom s kamarády pochybovali, neboť člověk leccos zaslechne i mimo školu, vypil naráz celou křivuli se slovy: „Kyselino sírová, zdraví neškodná, skoč do úst,“ aby dokázal správnost svého výkladu. Spor zůstal nedořešen, neboť se až do konce roku suplovalo a po prázdninách jsme dostali nového chemika.

Ale vraťme se k mé pedagogické kariéře. Jak jsem řekl, studium uběhlo jako voda. Sotva čtyřicetiletý držel jsem v ruce diplom, který mě opravňoval vlévat žákům do hlavy moudrost a dohlížet, aby neštěbetali mezi zvoněním. Nemohl jsem se dočkat školního roku. Tak jsem se na děti těšil. V lese jsem si uřízl lískovku na darebáky a po večerech pročítal pedagogické spisy – Makarenka, Nejedlého a kata Mydláře. A i jinak jsem se připravoval na povolání. Jedl jsem křídu, vstával denně v 7.00, skládal si učení a penál, zvonil jsem si přestávky a o desáté jsem se procházel po chodbách.

Konečně nadešel kýžený den – 1. září. Bohužel jsem zaspal. Rychle jsem se oblékl a běžel do školy. Právě zvonili desátou. Začal jsem se tedy procházet po chodbě, abych se jakoby nic vmísil do školního života. Náhle se ke mně přitočil školník, chytil mě za límec a křičel, podle mého názoru až příliš hlasitě: „Mámě tě, ptáčku! Už nebudeš šacovat kabáty v šatně!“ Pak mě vedl do ředitelny. „Tento muž, pane řediteli,“ hlásil zezadu, „okouněl po chodbách a mám dojem, že je to straka, která loupí již dvanáct let v naší budově.“ Ředitel vyskočil od lejster a přísně si mě změřil. „Je to trapný omyl, pane řediteli,“ bránil jsem se, „jsem nový učitel Vaník a šly mi pozdě hodiny.“ „Á, čekal jsem vás,“ řekl s ulehčením ředitel, „pojďte, kolego, 7.B na Vás už čeká. Ale pozor, není to nejlepší třída.“ „nevadí,“ řekl jsem, „zvládnu je – ale bylo by tam alespoň pro začátek několik dobrých žáků?“ Ředitel váhal. „Aspoň jeden,“ smlouval jsem. „Snad………. Cikán Masarovič…..,“ pohnuly se ředitelovy rty. Šel jsem do třídy jako v mrákotách. „Masarovič, Masarovič, „opakoval jsem si, „to jméno nesmím zapomenout.“

Ze 7.B se ozýval strašlivý řev. Asi se na mne těší, usoudil jsem a otevřel dveře. Prudký úder namočené houby mě na chviličku zbavil rovnováhy. Ale jak říkám, jen na chviličku. Snažil jsem se nevšímat si deště cviček, které na mne dopadaly se železnou pravidelností. „To znám, také jsme to dělávali,“ řekl jsem s humorem. Někdo mi podrazil nohy. Třída se smála. Nejprve jsem čekal, že mě Masarovič zvedne, ale po pěti minutách marné naděje jsem se rozhodl, že vstanu sám. Nešlo to tak lehce, protože mi dva žáci seděli na prsou. Ale setřásl jsem je a prohodil jakoby nic:“To znám, také jsme to dělávali.“ Vtom mě pinknul do hlavy glóbus. Zamáčkl jsem bouli a pravil: „To znám, začneme zeměpisem.“ Třída zařvala: „Také jsme to dělávali!“ „Tak dost“ okřikl jsem ty štěbetálky. „Nebo se strýček rozzlobí“,

Třída se začala cynicky smát a kdosi na mne plivl slinu. To mě urazilo a vytáhl jsem lískovku. V tu ránu se nad hlavami žáků objevily hole. Cítil jsem, že je zle. Situaci mohl zachránit jedině Masarovič. „Ještě jsem nezapsal do třídní knihy,“ koktal jsem, „kdo chybí?“ „Masarovič,“ zahučelo třídou. Pokoušely se o mne mrákoty. „Jsou zde ještě nějací Cikáni?“ vyzvídal jsem v naději. „Nejsou, učiteli,“ neslo se učebnou a do tabule se zabodl nůž na tři prsty hluboko. Napadlo mě, co by asi v této chvíli udělal Makarenko: „Budete-li hodní, povím vám strašidelnou bajku ze Sibiře.“ Někdo, asi žák, vystřelil ze staré bambitky. Se Sibiří vystačím stěží, napadlo mi a pokradmu jsem vzhlédl. Žáci se kolem mne seskupili v kruh, který se stále zužoval. Na čele mi vyvstal studený pot. Náhle mě napadla spásná myšlenka. „Tak, jdu mýt okna,“ začal jsem. Třída nechápala. „Přišel jsem uklízet,“ pokračoval jsem v přesvědčování. „Jsi učitel,“ odpověděla třída. „Blbost, jsem uklízečka,“ volal jsem, „půjčte mi hadr!“ Prorazil jsem kruh paží a vyběhl ze třídy. A abych se alespoň trochu pomstil, vběhl jsem do šatny a důkladně prošacoval všechny kabáty včetně ředitelova.

…pár vtipů prozáří i nějaký ten smutnější den…

*Zemřel boháč. Notář čte poslední vůli: „A Karlovi, kterému jsem slíbil, že si na něho vzpomenu v závěti, posílám srdečný pozdrav.”

*Policajt zve kolegu:
"Pojď k nám, ukážu ti, jak mám hloupého syna."                                                              Přijdou domů a otec říká synovi: "Synku, běž se podívat na stanici, jestli tam ještě nejsem!"
Syn se oblékl a odešel. Druhý policajt na to hledí a říká: "Máš pravdu, mohl si to ověřit telefonem!"

*Potkali se po dovolené čtyři krokodýlové a vyprávějí si zážitky z léta.
První povídá, já jsem sežral Angličana a ten byl tak svalnatej, že jsem byl celej den tak napruženej, že jsem se nemohl ani potopit.
Druhý na to, já jsem sežral Francouze a ten byl tak opilej, že se mi ještě dva dny točila hlava.
Třetí povídá, já jsem zase sežral Rusa a ještě tři dny jsem musel plivat medaile.
Čtvrtý na to, tak já jsem sežral českýho policajta a ten měl tak dutou hlavu, že se do dneška nemůžu potopit.

*Policajti dostanou nové vysílačky. Chodí po městě a vtom ve vysílačce zachrastí a ozve se hlas.
Jeden policajt se ptá druhého: "Co mám teď dělat?
A druhý odpoví: "No zmáčkni ten knoflík a řekni příjem." A tak ten první policajt stiskne knoflík a řekne: "Osm tisíc hrubýho!"

*Čekají dva policajti na trolejbus :
"Na který čekáš ?"
"Na jedničku a ty ?"
"Na dvojku."
V tom přijede trolejbus označený 12.
"Už  ho tu máme."

*Jdou tři policajti v řadě za sebou. První kýchne...
Druhý povídá: "Na zdraví!"
A ten třetí na to: "Kluci, nalijte mi taky."

*V roce 1944 jde mladý Karol Wojtyla po Krakowě, proti němu dva členové Hitler Jugend, kteří ho začnou hned šikanovat - nadávat mu a kopat do něj. Kolemjdoucí se je snaží umírnit: "Nechte ho být, co vy víte, třeba kopete do budouciho papeže.." Jeden z Hitler Jugend odpoví: "Jestli je tohle budoucí papež, tak budu papežem hned po něm."

Připravila: Mirka Schullerová

f)      ZAJÍMAVOSTI

Kostka cukru

Kostka cukru nebo chcete-li cukr v kostkách – tak to je jedna z mnoha drobností, kterou dnes považujeme za samozřejmost a která poprvé spatřila světlo světa právě na území dnešní České republiky v Dačicích.

Stalo se tak při rafinérii cukru, kterou koncem 20. let 19. století v Dačicích založili bratři Grebnerovi. Původně počítali přímo s výrobou cukru, ale po neúspěších s pěstováním cukrovky na Dačicku se orientovali na zpracování dováženého cukru. Třtinový cukr byl dovážen z italského přístavu v Terstu a později od 40. let zpracovávali již výhradně řepný cukr z domácích zdrojů. Pro naši kostku cukru je důležitý rok 1840, kdy na jaře do dačické cukerné rafinérie přichází z Vídně nový ředitel Jakub Kryštof Rad, rodák ze Švýcarska. Pod jeho vedením dochází k modernizaci podniku, zavádí nové stroje a roku 1842 i první parní stroj ve městě. Rafinérie prosperuje a vyváží cukr na jižní Moravu, do východních a jižních Čech a do rakouského pohraničí.

Kde se vlastně vzal ten nápad na cukr v kostkách? Do této doby se totiž cukr běžně dodával v podobě homolí či jiných relativně velkých kusech nebo jako velké krystaly a pro použití se musel dělit nebo drtit na menší části. Při jednom takovém porcování cukru v létě 1841
se údajně zranila i manželka pana ředitele Rada, která se pak u svého chotě důrazně přimlouvala za nějaké praktické řešení, jež by odstranilo nepohodlné porcování cukrových homolí. Odpovědí bylo první balení přibližně 350 kostek cukru, jako dárek své
ženě dva až tři měsíce po jejím nešťastném zranění. Tak se roku 1841 zrodil nový praktický vynález, který odstranil ono občas nebezpečné štípání velkých kusů cukru. Ovšem trvalo další dlouhé měsíce než se podařilo splnit všechny úřední náležitosti a bylo možné získat licenci na výrobu kostkového cukru a schválit patent. Toho se Jakub Kryštof Rad dočkal v lednu 1843 a ještě téhož roku na podzim se nový výrobek objevil na trhu. Dodávala se balení 250 kostek v krabičce s originální etiketou, která se prodávala za 50 krejcarů. Samotné kostky pak byly k mání ve dvou velikostech, jako kostka s hranou 1,5 cm a menší 1,2 cm. Spolu se samotným vynálezem zkonstruoval Jakub Kryštof Rad první zařízení a protokol na výrobu kostkového cukru, jež se do dnešních dnů v základě příliš nezměnil.

Osud rafinérie v Dačicích ovšem nebyl tak sladký jako produkty zde vyráběné. Přes uvedení novinky kostkového cukru se nepodařilo udržet továrnu, ležící mimo cukrovarnické oblasti, konkurenceschopnou a nakonec byla roku 1852 uzavřena. Jakub Kryštof Rad, který vkládal do nové výroby velké naděje, rezignoval a odešel zpět do Vídně. Ačkoli rafinérie sama nepřežila, její vynález – kostka cukru - se rozšířila po celém světě ač dlouho zůstávalo zapomenuto, kde se vlastně zrodila.

                                                                                                                                Zpracovala: Mirka Schullerová

g)    KULTURA

Salt

Akční; 100 min; 2010.

Režie: Phillip Noyce
Produkce: Lorenzo di Bonaventura
Scénář: Kurt Wimmer, Brian Helgeland
Hrají: Angelina Jolie, Liev Schreiber, Chiwetel Ejiofor, Daniel Olbrychski

Synopse

Evelyn Salt (Angelina Jolie) je agentkou CIA, která složila přísahu služby, cti a vlasti. Když je přeběhlíkem obviněna, že je ruskou prozatímní nečinnou špiónkou, Salt uteče, aby očistila své jméno a jednou provždy dokázala, že je vlastenka. Za použití všech svých schopností a roků zkušeností jako tajná agentka se musí vyhnout zajetí a ochránit svého manžela, jinak nejmocnější světové síly vymažou jakoukoli stopu o její existenci.

USA 2010, akční thriller, nevhodný do 15 let

h)    ZDRAVÍ

Opravdu našemu zdraví prospěje, když budeme pít jednu sklenici vody za druhou? A jsou dětské nemoci skutečně neškodné pro dospělé? Čím častěji uklízíme, tím lépe.
Špatně! Běžná domácnost potřebuje ve skutečnosti méně úklidu, než říkají televizní reklamy. Přílišné dezinfikování všeho, zejména v dětském věku, může způsobit např. alergie. Organismus musí přijít do styku s bakteriemi, posiluje tak svou imunitu.

1. Televize a počítače kazí oči

Špatně! Oční vady nejsou způsobeny sledováním televize. Např. hraní počítačových her může pomoci při šilhání.

2. Infarkt vždy doprovází ostrá bolest

Špatně! Zejména u žen může být bolest v hrudi slabší a může být zaměňována s o něco méně závažným pálením žáhy.

3. S odvykací pilulkou přestanete kouřit

Špatně! Pilulky, inhalátory či žvýkačky pomáhají při odvykání kouření. Pokud ale člověk není rozhodnut se zlozvykem přestat, nezachrání ho ani pilulka.

4. Máme-li »housera«, měli bychom se co nejméně hýbat

Špatně! Měli bychom se spíš snažit pomalu protahovat. Ale pozor, vždy jen tzv. do bolesti, pohyb nesmí bolet. Raději cvik opakujte vícekrát v menším rozsahu.

5. Pobyt v zimě vede k nemoci

Špatně! Chladné počasí samo o sobě není zdrojem nemoci. Tu způsobují kapénky viru, které dýcháte se vzduchem. Zima tělo oslabí a vir má větší šanci. Navíc spolehlivěji než venku se nakazíte v teplé uzavřené místnosti plné nemocných.

6. Osm sklenic vody je zárukou zdraví

Špatně! Pití vody není žádným všelékem, dospělým se doporučuje denně vypít 1,5 až 2 litry tekutin. Nadměrné popíjení vody může být zdraví škodlivé, protože příliš velký přísun tekutiny narušuje buněčnou rovnováhu.

7. Při teplotě nejezte a nepijte

Špatně! Oslabené tělo potřebuje výživu a především tekutiny, aby mohlo bojovat s nemocí. Zvýšený přísun tekutin je navíc důležitý, vodu tělo ztrácí i pocením.

8. Proti akné pomůže si čistit pleť každý večer

Špatně! Akné je produktem vlivu hormonů na tukové žlázy. Tyto tukové žlázy však pracují i během spánku, a proto je třeba si pleť odličovacím mlékem či tonikem čistit i každé ráno.

9. Žena nemá v periodě nic dělat

Špatně! Ve skutečnosti by měla dělat cokoliv ji potěší, a klidně i cvičit. Právě cvičení totiž zvyšuje hladinu endorfinů, které jsou hormonem štěstí.

10. Plavat až půl hodiny po jídle

Špatně! Existuje sice obava, že tělo převede část krve do trávicího traktu, což by mohlo znamenat nebezpečí svalových křečí. Ještě se ale nestalo, že by se někdo utopil kvůli plnému břichu. Nejvýš vám bude těžko a plavání vás nebude bavit.

                                                                                                                            Zpracovala: Mirka Schullerová

 

---------------------------------------

 

Správná řešení:

Čeština:

Lidé, průmysl i zemědělství spotřebují spoustu čisté vody, zpět však odvádějí splašky. Čištění použité vody způsobuje hospodářství nemalé starosti. Když některé látky zvlhnou, snadno se srážejí. Krátký déšť smyl prach, svlažil (i zvlažil) půdu a skropil (i zkropil) obilí. Zkouška se skončila dost brzy. Posádka ztroskotané lodi byla ztracena. První lety do vesmíru na sebe strhly zájem celé veřejnosti. Pohled na zpustošenou krajinu působil skličujícím dojmem. Všechno obilí se musí včas sklidit, nic nesmí shnít na poli. Když jsem shledal, jaké nebezpečí mi hrozí, zpotil jsem se strachem. Můj přítel byl ztepilé postavy, ale nemoc jej tak zeslabila, že působil dojmem skleslosti. Nový vedoucí velmi zvedl pracovní kázeň a vůbec se výborně zhostil svého úkolu. Spadlé zvadlé listí bylo zčervenalé a zežloutlé. Ve ztemnělém lese jsem sotva nalezl zpáteční cestu.

 

Hádanka:

Pan Kuchař pracuje jako hajný.