Ano, ano, máme tady Velikonoce! I když nevíme, jak by to v dnešní době, kdy už jen opravdu málo kdo chová vlastní drůbež, bylo s tou slepičkou a jiným sneseným vajíčkem. Naštěstí tu máme supermarkety a jejich regály plné zboží.

A protože jsou Velikonoce svátkem v našem kalendáři nad míru významným, rozhodli jsme se jim věnovat (téměř) celé číslo dubnových Krajanských informací. Dozvíte se jak se vlastně stanovuje datum velikonoc a proč jsou každý rok někdy jindy, přiblížíme vám spoustu zvyků a otiskneme recepty na známá velikonoční jídla a dobroty. 

Samozřejmě, že klasické rubriky Aktuality, Jihoafrická a česká města, Ptákoviny z Blumfontejna, Česká přísloví, Kultura a České osobnosti jsme nevynechali.  Ovšem kde to bylo jen trošku možné, drželi jsme se i tam velikonoční tématiky. Například v městech se podíváme do Olomouce, tedy do města, které je v ČR symbolem křesťanské tradice; do osobností jsme dnes zařadili arcibiskupa Dominika Duku a v češtině se budete potýkat s „velikonočním“ měkkým a tvrdým I a Y.

Přejeme vám všem krásné prožití svátků jara (pro nás tady samozřejmě podzimu), bohatou pomlázku od zajíčka a věříme, že ke sváteční atmosféře přispějí i tyto Informace.

Pro zájemce upozorňujeme na odkaz na stránce Zastupitelského úřadu ČR v Pretorii (www.mzv.cz/pretoria), kde v rubrice Kultura, školství, krajané (a dále Krajané) objevíte archiv všech čísel nových Krajanských informací od prosince 2008.

Vaše redakce

Oznámení Zastupitelského úřadu ČR v Pretorii

VOLBY DO POSLANECKÉ SNĚMOVNY PARLAMENTU ČESKÉ REPUBLIKY

VE DNECH 28. a 29. KVĚTNA 2010

NA ZASTUPITELSKÉM ÚŘADĚ V PRETORII

ZÚ Pretoria oznamuje, že ve dnech 28. a29. května 2010 se budou konat volby do Poslanecké sněmovny Parlamentu České republiky. Voleb se mohou, podobně jako v roce 2006, zúčastnit i čeští občané žijící v zahraničí. Volebním místem v Jihoafrické republice bude Velvyslanectví ČR v Pretorii.

Základní podmínkou účasti ve volbách je registrace voliče v seznamu voličů. Občané s bydlištěm v konzulárním obvodu: Jihoafrická republika, Namibijská republika, Botswanská republika, Lesothské království, Svazijské království a Mauricijská republika, se mohou zaregistrovat na ZÚ Pretoria.

Písemná žádost o zápis do seznamu voličů musí být úřadu doručena nejpozději do 18. dubna 2010. Žádost lze podat osobně či zaslat na adresu Embassy of the Czech Republic, P.O.Box 13671, Hatfield 0028, Pretoria, South Africa.

Žádost o zapsání voliče do zvláštního seznamu voličů musí obsahovat:

-        písemnou žádost o zápis do zvláštního seznamu voličů ZÚ Pretoria, která bude osobně podepsána na ZÚ, nebo opatřena ověřeným podpisem (při jiném než osobním doručení)

-        originál či ověřená kopie dokladů potvrzujících totožnost (např. cestovní pas, občanský průkaz, řidičský průkaz),

-        originál či ověřená kopie dokladů potvrzujících státní občanství České republiky (platný cestovní pas ČR, občanský průkaz)

-        originál či ověřená kopie dokladů potvrzujících bydliště v konzulárním obvodě ZÚ Pretoria. Dokladem prokazujícím bydliště může být např. příslušná příloha I.D. karty, faktura na elektřinu, vodu, telefon, TV, apod.

Občané registrovaní při volbách v roce 2006, či neuskutečněných volbách v roce 2009, již o zápis do seznamu žádat nemusí (pokud v mezidobí nepožádali o vyškrtnutí). Zájemcům o volby přesto doporučujeme, aby si telefonicky ověřili, zda jsou vedeni v seznamu voličů, a to na telefonním čísle + 27 12 4312387. 

Upozorňujeme, že při vlastním hlasování se volič musí prokázat platným pasem ČR nebo občanským průkazem České republiky.

Aktuální informace k volbám sledujte prosím na: www.mzv.cz/pretoria.

Výběr zpráv (březen 2010)

Co je to Lisabonská smlouva a co nového nám přináší?

Podpisem Lisabonské smlouvy dne 13. prosince 2007 uzavřeli vedoucí představitelé EU několikaletý proces vyjednávání o institucionálních otázkách. Smlouva vstoupila v platnost 1. prosince 2009.

Lisabonská smlouva mění stávající zakládající smlouvy EU (tj. Smlouvu o EU a Smlouvu o založení ES), aniž by je nahrazovala. Poskytne Evropské unii odpovídající právní rámec a nástroje pro řešení budoucích výzev a naplnění očekávání občanů.

• Demokratičtější a transparentnější Evropa: Lisabonská smlouva posiluje úlohu Evropského parlamentu i národních parlamentů, dává občanům více možností, jak vyjádřit svůj názor, a lépe vymezuje rozdělení pravomocí mezi EU a členské státy.
• Posílená úloha Evropského parlamentu: Evropský parlament, který je přímo volený občany EU, získá významné nové pravomoci ve vztahu k evropským právním předpisům, rozpočtu a mezinárodním smlouvám. Zejména rozšíření postupu spolurozhodování do nových oblastí zajistí rovnocenné postavení Evropského parlamentu vůči Radě, jež zastupuje členské státy, při schvalování většiny právních předpisů EU.
• Větší zapojení národních parlamentů: národní parlamenty se budou moci lépe zapojit do činnosti EU, a to zejména díky novému mechanismu sledování toho, zda unie přijímá opatření pouze tam, kde je činnost na evropské úrovni efektivnější z hlediska požadovaných výsledků (zásada subsidiarity). Spolu s rozšířením pravomocí Evropského parlamentu znamená tato změna posílení demokracie a legitimity v rozhodovacích postupech EU.
• Silnější hlas pro občany: díky tzv. „občanské iniciativě“ bude moci jeden milion občanů z většího počtu členských států vyzvat Komisi k předložení určitých návrhů.
• Rozdělení pravomocí: díky přehlednému rozdělení pravomocí bude jasnější, co dělají členské státy a co EU.
• Vystoupení z EU: smlouva poprvé výslovně uznává možnost vystoupení z unie.
• Efektivnější Evropa: Lisabonská smlouva zjednodušuje rozhodovací postupy a pravidla hlasování, racionalizuje a modernizuje instituce, aby byly přizpůsobené 27 členům, a zvyšuje akceschopnost EU v prioritních oblastech.
• Efektivní rozhodování: hlasování kvalifikovanou většinou v Radě bude rozšířeno do nových oblastí, čímž se rozhodování zrychlí a zefektivní. Od roku 2014 se bude kvalifikovaná většina počítat na základě dvojí většiny členských států a obyvatel, která je odrazem dvojí legitimity EU. Dvojí většiny bude dosaženo, pokud souhlas s návrhem vysloví 55% členských států, které představují nejméně 65% obyvatel unie.
• Stabilnější a efektivnější institucionální rámec: smlouva vytváří funkci předsedy Evropské rady, který bude volen na dva a půl roku, zavádí přímou vazbu mezi volbou předsedy Komise a výsledky voleb do Evropského parlamentu, obsahuje nová ustanovení o složení Evropského parlamentu a o snížení počtu členů Komise a stanoví jasnější pravidla pro posílenou spolupráci a jasnější finanční ustanovení.
• Vyšší akceschopnost EU v zájmu kvality života občanů: smlouva zvyšuje akceschopnost EU v několika oblastech, jimž občané v současnosti přikládají velký význam. Jedná se zejména o boj proti terorismu a trestné činnosti a další otázky z oblasti svobody, bezpečnosti a spravedlnosti. Do určité míry se to týká i dalších oblastí, a to především energetické politiky, veřejného zdraví, civilní ochrany, změny klimatu, služeb obecného zájmu, výzkumu, vesmíru, územní soudržnosti, obchodní politiky, humanitární pomoci, sportu, cestovního ruchu a spolupráce správních orgánů.
• Evropa práv a hodnot, zajišťující svobodu, solidaritu a bezpečnost: Lisabonská smlouva umožňuje účinnější prosazování hodnot EU, zakotvuje Listinu základních práv jako součást primárního evropského práva a poskytuje nové mechanismy pro zajištění solidarity a lepší ochrany občanů.
• Demokratické hodnoty: smlouva rozvádí a posiluje hodnoty a cíle, na nichž je EU založena. Tyto hodnoty by měly sloužit jako reference pro občany a ukazovat partnerům ve světě, co Evropa nabízí.
• Občanská práva a Listina základních práv: smlouva zachovává stávající práva a zavádí nová. Zejména zaručuje svobody a zásady zakotvené v Listině základních práv a činí Listinu právně závaznou. To se týká občanských, politických, hospodářských a sociálních práv.
• Svoboda občanů EU: smlouva zachovává a posiluje tzv. „čtyři svobody“ a politické, hospodářské a sociální svobody občanů.
• Solidarita mezi členskými státy: smlouva stanoví, že EU a její členské státy budou jednat společně v duchu solidarity, pokud by některý členský stát byl cílem teroristického útoku nebo obětí přírodní nebo člověkem způsobené pohromy.  Zdůrazněna je též solidarita v oblasti energetiky.

Větší bezpečnost pro všechny: EU získá vyšší akceschopnost v oblasti svobody, bezpečnosti a spravedlnosti, a bude tedy lépe vybavena pro boj proti trestné činnosti a terorismu. Cílem nových ustanovení týkajících se civilní ochrany, humanitární pomoci a veřejného zdraví je též posílení schopnosti EU reagovat na ohrožení bezpečnosti občanů.

Evropa jako globální aktér: Lisabonská smlouva zajistí soudržnost jednotlivých složek evropské politiky vnějších vztahů při tvorbě a přijímání nových politik. EU tak získá ve vztazích se svými partnery ve světě jasný hlas a bude moci využít svůj hospodářský, humanitární, politický a diplomatický potenciál k prosazování evropských zájmů a hodnot ve světě, při současném respektování zahraničněpolitických zájmů jednotlivých členských států.

• Nová funkce vysokého představitele pro zahraniční věci a bezpečnostní politiku, který bude zároveň místopředsedou Komise, zajistí větší soudržnost, viditelnost a účinek vnější činnosti EU.
• Nový Evropský útvar pro vnější činnost bude poskytovat podporu vysokému představiteli.
• Právní subjektivita EU posílí vyjednávací pozici unie a zvýší efektivitu její činnosti na mezinárodní scéně a její viditelnost pro partnerské země a mezinárodní organizace.
• Změny v evropské bezpečnostní a obranné politice se netýkají zvláštních pravidel rozhodování, avšak umožňují posílenou spolupráci menší skupiny členských států.

Text byl převzat z webové stránky MZV ČR www.mzv.cz

V Praze bude podepsána nová dohoda o jaderném odzbrojení

Bílý dům potvrdil, že dohodu START 1 o jaderném odzbrojování podepíší prezidenti Ruska a USA v Praze 8. dubna. Americký prezident Barack Obama tak zavítá po roce opět do Prahy, aby zde spolu s ruským prezidentem Medveděvem podepsal odzbrojovací dohodu. Oba státníci se sjedou do Prahy ve čtvrtek 8. dubna.

Prezident Obama se vyjádřil, že je rád, "že rok po mé návštěvě v Praze souhlasila Česká republika, blízký přítel a spojenec USA, s návrhem hostit podpis smlouvy.".

Před rokem v Praze Obama při proslovu na Hradčanech slíbil svět bez jaderných zbraní. Odzbrojovací smlouva naváže na historickou dohodu START z roku 1991 a bude prvním konkrétním výsledkem Obamovy "pražské" vize.

Češi vyprodukují nejméně odpadu z celé EU

velikost textu:

Češi vyprodukují nejméně komunálního odpadu z celé evropské sedmadvacítky. Na hlavu je to "jen" 306 kilogramů. Prvenství v Evropské unii má ale háček - neumíme prý recyklovat. Podle statistiků z Eurostatu končí v České republice nejvíce komunálního odpadu na skládkách, stejně jako například v Rumunsku nebo v Bulharsku. 

Každý Evropan z Unie vytvoří za rok průměrně 524 kilogramů komunálního odpadu. Vůbec nejméně z celé EU špiní přírodu Česká republika - 306 kilogramů načlověkaza rok, podobně se umístilo také Slovensko, Rumunsko či Lotyšsko. Nejvíce odpadu pak vyprodukují Dánové - 802 kilogramů.

Škodě Auto loni klesl kvůli krizi zisk o 70 procent

velikost textu:

Hospodářská krize stáhla dolů zisk největší tuzemské automobilky Škoda Auto. Čistý zisk Škodovky klesl loni o 68 procent na 3,46 miliardy korun, oznámila společnost v tiskové zprávě. Tržby firmy se snížily o 6,2 procenta na 187,8 miliardy korun. 

Přestože zisky firmy se výrazně propadly, dodávky zákazníkům zaznamenaly mírný nárůst o 1,4 procenta (Škodazákazníkům dodala 684 226 vozů). Za nárůstem dodávek stojí hlavně silný růst prodejů v Číně, kde Škodovka udala více než dvojnásobné množství aut než o rok dříve.

Nejatraktivnější značkou se loni stala Octavia, které se prodalo přes 270 tisíc kusů, tedy o více než dvě procenta více než v roce 2008. Na druhém místě se umístily Fabie a největší procentuální přírůstek oproti předcházejícímu roku,o 73,7 procenta na téměř 45 tisíc vozů, vykázala modelová řada Superb.

Vůz Yeti, který byl uveden na trh loni v září, si do konce roku koupilo 11 tisíc zájemců.

Škodovka loni kvůli krizi propustila více něž 500 zaměstnanců. Na konci roku jich pro firmu pracovalo 26 153, tedy o dvě procenta méně než o rok dříve. Do celkového počtu pracovníků se počítají i agenturní zaměstnanci.

Inzeráty/Oznámení

• Výuka češtiny a angličtiny od začátečníků až po velmi pokročilé, od dětí až po důchodce. Individuální přístup. Kontakt: Radka Hejmalová-Millar, mobile 0824681401, phone 011 4681401, e-mail RadkaHej@gmail.com
• Kvalifikovaná soudní překladatelka nabízí vypracování překladů z češtiny do angličtiny a z angličtiny do češtiny (případně z a do ruštiny a němčiny). Kontakt: Radka Hejmalová-Millar, mobile 0824681401, phone 011 4681401, e-mail RadkaHej@gmail.com
• paní Hana Rezkováhledá svoji kamarádku Dr. Milenu Baxa, která žila/žije v Pretorii. Prosím kontaktujte ji na adrese hana.rezkova2004@volny.cz

Naučte se šít jako profesionálové a oblékejte se podle svých představ. KURZY ŠITÍ pro začátečníky i pokročilé Individuální přístup a zdokonalení vašich dovedností jsou u nás zaručeny.

Specializujeme se také na DESIGN A ZAKÁZKOVÉ ŠITÍ svatebních šatů; večerních, business a vycházkových oděvů.

Najdete nás v Centurion.

VOLEJTE 0834484795 – Petra

• SUSPENSION WAREHOUSE & CAR SERVICE CENTER - Please call us for all your car needs! For the best service in town. Call 0710746445.
• Villa Klara B&B nabízí ubytování v luxusně vybavených pokojích  v srdci Johannesburku v Northcliffu. Guesthouse je vhodně situován velmi blízko nákupního střediska Cresta.

Ideální pro byznysovou klientelu díky své poloze. (CBD 15minut, Sandton 20minut, N1 7 minut, nemocnice 10 minut)

Pokoje mají :WiFi spojení

Pro více informací navštivte naši webovou stránku www.villaklara.co.za

Rezervace: klara@villaklara.co.za    či  011 478 2513. Denně od: 08:00 do 17:00.

At Villa Klara, the customer always comes first.

• Pan Miroslav Doskočil z Brna hledá svého kamaráda pana Alexe Suma (*1945, Brno). Pan Sum žil dlouhá léta v Pretorii (asi od roku 1969?), byli spolu v pravidelném kontaktu, ale v posledních pár letech se přestal ozývat.

Jakékoliv informace o panu Sumovi pošlete prosím na adresu                                                                                 doskocil.miroslav@seznam.cz

 

Jihoafrická a česká města

OLOMOUC

První zmínky o Olomouci se datují k roku 1017, kdy byla Morava připojena k českému přemyslovskému státu. Olomouc, vyrvána českými Přemyslovci z područí Boleslava Chrabrého (zase tak chrabrý nebyl :) začala pod vedením knížete Břetislava svou pouť napříč historií. Za jeho vlády byl na místě starého hradiska vybudován nový hrad s rozlehlým předhradím, na němž stál také nejstarší známý olomoucký kostel sv. Petra, dnes už bohužel neexistující. Roku 1063 bylo v Olomouci knížetem Vratislavem obnoveno biskupství, o patnáct let později v roce 1078 založil kníže Ota Sličný nejslavnější olomoucký klášter Hradisko. Roku 1126 se stal biskupem Jindřich Zdík, z jehož vůle bylo sídlo biskupství přemístěno z kostela sv. Petra do chrámu sv. Václava.

V roce 1182 byla celá Morava sjednocena jako markrabství a Přemyslovský hrad ztratil svoji dominantní úlohu správního centra, postupně zanikl a na jeho místě bylo budováno kapitulní děkanství. Na počátku 13. století zemřel také poslední z linie olomouckých knížat, a vládcem Olomouce, jakož i celé Moravy byl jmenován markrabě, vždy některý ze synů současného českého krále. Napříč těmto zdánlivě nepříznivým okolnostem nastal v Olomouci prudký rozvoj hospodářství a kultury. Rozvoj města směřoval zejména na západ, směrem k městským tržištím, dnešnímu Hornímu a Dolnímu náměstí. V polovině 13. století bylo město obehnáno hradbami a prohlášeno za oficiálně založené.

Rok 1306 přinesl lehký rozruch a vytržení z nudného stereotypu hospodářského rozkvětu. V Olomouci se při tažení do Polska zastavil na návštěvě Václav III., poslední český král z rodu Přemyslovců. S odstupem času už víme, že si tuto návštěvu měl raději odpustit. Po jeho zavraždění nastoupili Lucemburkové a s nimi přišel další významný rozvoj města. Olomouc, jako křižovatka cest, se stala největším centrem obchodu na Moravě. Město, kterému obchod přinášel nemalé zisky, čilý ruch na tržišti samozřejmě podporovalo a co víc, získalo různá královská privilegia, mezi nimiž bylo i právo vybudovat další tržnici. Problémy s vietnamskými obchodníky v této době nebyly nikterak vážné. Zároveň s rozvojem obchodu přišel také obrovský rozvoj stavební, zejména v oblasti církevních staveb. Z této doby pochází např. chrám sv. Kateřiny a chrám sv. Michala. Roku 1378 potom udělil markrabí pod nátlakem olomouckým povolení ke stavbě radnice.

V období husitských válek Olomouc nejenže revoluční hnutí nepodpořila, ale co víc, postavila se zcela radikálně proti. V Olomouci bylo dokonce popraveno několik desítek husitů, za což se správný olomoučan stydí ještě dnes. Obchodnímu rozvoji města husitství také příliš nepřálo. Pokud ovšem nepovažujeme za obchodní rozvoj bohatý výběr palcátů a vozových hradeb v nejrůznějších provedeních. Drahé látky potřísněné krví na odbyt příliš nejdou... Obchodní cesty se v této neklidné době vyhýbaly nejen Olomouci, ale i celým Čechám a Moravě. Po husitských válkách se město dlouho vzpamatovávalo. Tohoto vzpamatovávání využila Olomouc k vybudování slavného orloje, dostavbě gotického chrámu sv. Mořice a přípravám na pozvolný příchod renesance.

V průběhu 16. století došlo opět k rozmachu kultury, na Horním náměstí rostly honosné paláce zbohatlíků, vesměs v renesančním slohu. V roce 1566 do Olomouce přišli jezuité, pozváni jsou především za účelem provádění rekatolizace. Založili koleje a gymnázium, které bylo během relativně krátké doby roku 1573 povýšeno na univerzitu.

Nadějnému rozvoji města udělala čáru přes rozpočet až třicetiletá válka. Napříč tomu, že  zpočátku válečné útrapy město nepostihly, v roce 1642 padla Olomouc po krátkém obléhání do rukou Švédům. Ti zde potom zůstali na návštěvě dlouhých osm let a po jejich odchodu bylo město sraženo do kolenou. Olomouc byla z velké části zničena, z původních cca. 30 tisíc obyvatel zůstaly ve městě pouhé 2 tisíce. Zemské úřady, které byly z Olomouce zavčas evakuovány, se již nevrátily a statut hlavního města Moravy získává Brno.

Napříč řádění morů a požárů na počátku 18. století nastal v Olomouci opět stavební ruch. Kromě nových domů vznikl také soubor nádherných barokních kašen s antickými motivy a hned dva morové sloupy, Mariánský a Nejsvětější Trojice. Roku 1740 obsadil bez vyhlášení války Olomouc na dva roky pruský král Bedřich, po této zkušenosti byla Olomouc nadále stavebně rozvíjena s ohledem na další možné napadení. Toto řešení se ukázalo jako velmi prozíravé, protože necelé dva roky po dokončení opevnění, zařídil Bedřich II (jaký otec, takový syn :) otestování funkčnosti. Prošlo na výbornou...

V průběhu 19. století neměla Olomouc, příliš dobré podmínky pro obrovský rozmach průmyslu, zejména díky pevnému sevření města hradbami. Tohoto faktu využilo ke zvýraznění svého náskoku zejména Brno. Roku 1830 byla dokončena budova divadla na Horním náměstí, roku 1841 přijel do Olomouce první vlak. V této době obývalo město přibližně 15 tisíc obyvatel, dvě třetiny z nich hovořily německy. Poté, co kolem Olomouce připraveného na obléhání s nezájmem protáhla pruská armáda směrem na Vídeň, začali olomoučtí, zhrzeni nezájmem Prusů o dobytí města, postupně likvidovat hradby, aby nebyl dále omezován jeho růst.

Po vzniku samostatného Československa získalo v Olomouci české obyvatelstvo početní většinu, která se ještě zvýraznila po připojení okolních měst, dnešních periferních čtvrtí. Podle sčítání lidu žilo v Olomouci roku 1920 celých 60 tisíc lidí, z toho dvě třetiny Čechů. Dvě války udusily rozvoj průmyslu, druhá světová navíc přinesla ničení stavebních i kulturních pamětihodností. V poválečném období dal zničenému orloji novou škrabošku umělec Svolinský a jeřáby postavily kolem města nové hradby, tentokrát dvanáctipatrové a z panelů. Stojíme na pokraji nového tisíciletí, jak to bude dál?

 Zpracovala Radka Hejmalová-Millar

 

FEJETONY

Ptákoviny z Blumfontejna

 

SÁGA HUBERTOVA

Psáno jest: OŽEŇ SE NEBO NEOŽEŇ, LITOVATI BUDEŠ! (Staré čínské přísloví)

Můj přítel Hubert poznal co je pravé štěstí, teprve když se oženil s Mineolou – jenže pak už bylo pozdě...

Hubert mi napsal osmi stránkový dopis ve kterém mne žádal jestli neznám někoho kdo by mu pronajal pokoj. Když se totiž, Mineola probrala, chovala se jako dračice; okamžitě odešla do Hubertovy ložnice, zabalila mu jeho věci do dvou kufrů a kufy vystrčila ze dveří.

Když Hubert odcházel, měli prý oba s Gastonem slzy v očích.

První noc Hubert strávil v hotelu, ale když ráno platil, bylo mu jasné, že tohle si nemůže dovolit. Proto mi napsal osmi stránkový dopis, jestli bych mu nemohl pomoci najít ubytování za rozumnou cenu.

Já jsem z Prahy odejel před čtyřiceti roky, takže tam už dnes mnoho přátel nemám. Nicméně, při mé poslední návštěvě Prahy jsem se seznámil se zajímavým, mladým  a zejména dobře opatřeným manželským párem, Evženem a Barborou Bílkových. Tenkrát se zmínili o tom, že mají rondavel k pronajmutí. Poslal jsem jim e-mail a během dvou dnů měl Hubert o ubytování postaráno. Po prvním týdnu bydlení u Bílkových mi Hubert napsal srdcervoucí dopis, z něhož cituji důležitou část:

          „...já jsem Ti, Honzo, nesmírně vděčen za to, co jsi pro mne zařídil, a proto je pro mne těžké, prosit Tě o něco znovu. Jenomže já jsem u Bílkových velice nešťasten a ztrapněn. Před dvěma dny večer pro mne Evžen přijel do hotelu a odvezl mne k nim domů. Když jsme dojeli, Barbora už spala. ,Nic nevadí, řekl Hubert, ona o tobě ještě neví, já jsem to domluvil jenom s Honzou, ale ráno jí to povíme´. Poté mi přinesl moje kufry do rondavlu a popřál mi dobrou noc. Já jsem si uvědomil, že mám dva kufry špinavého prádla, protože jsem v posledním týdnu neměl čas vyprat a Mineola ta neprala ze zásady. Proto jsem si ještě od Evžena pro začátek vypůjčil košili.

Vyspal jsem se dobře a ráno jsem se šel osprchovat do hlavního domu, protože v rodavlu sprcha nebyla. Bylo mi krásně, konečně jsem se  zase mohl uvolnit. Po sprše jsem si chtěl navléknout Evženovu košili. Už jsem měl košili přes hlavu, jenom jsem ještě bojoval s knoflíčkem u krku, když jsem slyšel, že se otevředly dveře do koupelny. Byla to Barbora která o mně stále ještě nevěděla. Co se stalo pak, mohu popsat jen stěží i když Barboru do jisté míry chápu: v koupelně stál muž s hlavou a horní půlkou těla přikrytou manželovou košilí a spodní půlku těla zcela obnaženou, logicky to musel být Evžen. Jenže nebyl... v okamžiku kdy mně zatřásla tou nejprivátnější částí mého těla kteroužto činnost doprovodila slovy „cililink, snídaně je na stole!“, v tom okamžiku se rozepnul knoflíček košile a moje hlava prolezla na světlo boží! Barbora zařvala jako zvíře a to přivolalo Evžena, který usoudil, že je správný čas nás představit...

Byl bych se rád propadl hanbou ale protože jsem věděl, že to se nestane, odstrčil jsem Barboru a utíkal do „svého“ rondavlu. Svým úprkem jsem vzbudil pozornost Evženova vlčáka Pedra, který za mnou do pokoje vklouznul ještě než jsem zabouchl dveře. Pedro je dobrák od kosti a jeho přítomnost  mne svým způsobem utěšovala. Na snídani jsem pochopitelně nešel, jenom jsem si sedl na postel a vtřebával se do svého ztrapnění. Najednou, nečekaně Pedro vyskočil oknem do zahrady a bežel až k jejímu konci. Myslel jsem si, že tam uviděl myš nebo něco. Mně to bylo v podstatě jedno, já jsem měl hlavu plnou problému, jak se dostanu ven aniž bych byl viděn.

To se mi ale nepodařilo. Led se snažila roztavit Barbora, která zaklepala na dveře a okamžitě stiskla kliku a vešla do pokoje, vědíc, že bych slovo „dále“ stejně neřekl. Jenomže první čeho si všimla byla absence psa. „Kde je Pedro?“ zeptala se. Odpověděl jsem, že vyskočil oknem ven a běžel na konec zahrady.

„Vy ste se uprd’, že jo?” Takovou nestoudnost slyšet od dámy! Bylo-li mi trapně před tím, bylo mi teď ještě hůře. Byla to sice pravda, ale jako gentleman bych to nikdy nepřiznal, zejména ne dámě!“

Barbora pokračovala „Vy ste si, pane, musel uprdnout, Pedro je na to cvičenej! On jinak do zahrady sám nejde.“

Nejraději bych byl zemřel studem. Pokud tady bydlím, musím se Barboře vyhýbat, protože se strašně stydím za ni i za sebe. Proto Tě, Honzo, prosím, nemáš tady ještě nějaké jiné známé, kteří by mne mohli ubytovat?“

Když jsem Hubertův dopis dočetl, uvědomil jsem si, že Hubert není stvořen pro život v okolí žen a i kdybych měl ještě jiné známé s pokojem k pronajmutí, dopadlo by to stejně.

Tentokrát jsem s odpovědí neotálel a napsal jsem Hubertovi, že nemám agenturu pro podnájmy a navíc jsem přidal radu do života: nepohrávej si s plyny, když seš v cizím domě!

Z dílny pana Honzy Schuberta

 

ČESKÁ  PŘÍSLOVÍ – od pana Jirouta

 

VÍC HLAV, VÍC ROZUMU

je vlastně jenom „vylepšené“ přísloví – Kolik hlav, tolik rozumů. Zatím co zde se poukazuje pouze na chaos a názorovou diferenciaci, která vzniká, sejde-li se k nějakému rokování více lidí – naše titulní přísloví praví, že vyslechnout si více úsudků a názorů je věc dobrá a potřebná. Toto přísloví doporučuje prostě disputaci jako nejlepší metodu ke zdárnému provedení věcí: ať už jde o poradu nad úkoly na pracovišti, nebo třeba jenom nad rodinným rozpočtem. Žel, v rodině to bývá složitější. Někdy z toho je i vzrušující klání: zatím co manžel hodlá například investovat ušetřený peníz na dovolenou u vody, manželka chce raději putovat po hradech a zámcích, dítě pak chce obojí a navíc radši prázdniny u babičky. Jak si potom s naším příslovím poradit?

ŠÍDLO V PYTLI NEUTAJÍŠ

předem varuje přísloví všechny ty, kteří „drží pod pokličkou“ nedobré a nepěkné činy, úmysly či povahové vlastnosti, tají různé vady a defekty. Tají, ale neutají; vždyť ani čert v pohádkách neukryje svoje rohy a kopýtko. „Šídlo v pytli“ je tedy i ono známé „čertovo kopýtko“, jež se často skrývá pod povrchem libým a bezelstným. Uveďme si několik příkladů. Má-li třeba půvabná dívčina už od dětství silný sklon k hádavosti, prozradí ji ještě před svatbou první nevinná rozmluva o zařizování bytu, nebude-li partner stále jen přikyvovat. Bude-li muž náruživým tajným karetním hráčem, změní v drama každou nedělní rodinnou žolíkovou partii. Tají-li pak manželé nevycválanost vlastních dítek, prozradí vše první návštěva u známých, proměněná zásluhou potomků v cirkusové krotitelské číslo.

NENÍ VŠECHNO ZLATO, CO SE TŘPYTÍ

víme v dnešní době velice dobře, poučeni značným vývojem bižuterního průmyslu, kde zlato už dávno nahradil kov, démanty pak plně zastalo přenádherné a všelijak  umně broušené sklo. Šperky takto vyrobené jsou dokonce daleko hezčí i vkusnější než bývaly nákladné ozdoby z dřívějška. Zanechme však oblast ekonomickou – neboť toto přísloví vztahuje se i na sféru lidských vztahů, jevů a počinů, kde příliš „třpytný“ vnějšek obyčejně zakrývá neladnost vnitřní. Oslnivý společník, debatér, bodrý kumpán či uhlazený estét a krasoduch nemusí být a zpravidla nebývá dobrým, moudrým životním partnerem – právě jako elegantní „lvice salónů“ a atraktivní krasavice nebývá ženou „do nepohody“, ani nemusí vynikat stejnou oslnivostí ducha. Může to být dokonce v přímém rozporu.

 

České zvyky a obyčeje

 

VELIKONOCE

Velkonoc nám nastala....

 

Velikonoce patří k vrcholům církevního roku a pro křesťany byly vždy nejdůležitějšími svátky. Jsou oslavou zmrtvýchvstání Krista po jeho ukřižování. Se svátkem jeho narození, které se slaví o Vánocích, představují hlavní osu liturgického roku.

Noc, kdy Kristus zázračně vstal z mrtvých, se začala označovat jako Velká noc, noc největšího tajemství – odtud název Velikonoce. Tento křesťanský svátek navázal na významný den židovského kalendáře, tzv. pesach, jenž byl památkou vysvobození Židů z egyptského zajetí.

Oslavy ve velikonočním období však mají mnohem starší tradici, která souvisí s příchodem jara na Severní polokouli, slunce a tepla. Toto období roku znamenalo pro naše předky konec dlouhé zimy a počátek nového léta. Svou naději na dobrý a úrodný rok se snažili podpořit různými pověrečnými obřady. A některé z těchto pohanských rituálů, ať už byly keltské, germánské anebo slovanské, byly tak zakořeněné, že se objevovaly ještě po dlouhá staletí a mísily se s rituály křesťanskými.

V zemích křesťanského světa, kde se Velikonoce slaví, je i dnes jen velmi málo lidí, kteří by je nevnímali jako důležitý svátek. Pro věřící křesťany mají stejně velký význam jako dřív a ti ostatní se určitě těší na velikonoční vajíčka, tradiční jídla i na veselou jarní výzdobu. A koledníci s pomlázkami? Ty dnes v České republice potkáte téměř ve všech obcích a městech.

PŘÍBĚH O SMRTI KRISTA

Příběh, který dal základ křesťanským Velikonocům, je popsán v Bibli. Odehrál se v Jeruzalémě roku 33 n.l., ve dnech židovského svátku, který oslavoval útěk Židů z egyptského zajetí do nové země a na který se do města každoročně scházely tisíce poutníků. Mezi nimi přišel také Ježíš Nazaretský se svými učedníky.

 

 

Poslední večeře

Při sváteční večeři označil Ježíš jednoho ze svých učedníků za zrádce – jmenoval se Jidáš a toto jméno se stalo už navždy symbolem zrady. Také ukázal, jak jíst chléb a pít víno, které přirovnal ke svému tělu a své krvi. Na jeho památku křesťané přijímají vždy po mši z rukou kněze speciální oplatky připomínající chléb, zatímco kněz přijímá navíc í víno, symbol krve. Právě to se stalo ve středověku kamenem svárů, neboť mnozí reformátoři požadovali stejné přijímání pro všechny. Na principu přijímání pod obojí způsobou bylo založeno učení husitů, jehož obhajoba nakonec vedla k válce.

Soud a legendu o ukřižování a zmrtvýchvstání Krista obsahuje Nový zákon, součást křesťanské Bible. Sepsali ji nezávisle na sobě čtyři evangelisté: Marek, Matouš, Lukáš a Jan. Tento mimořádný příběh podstatným způsobem ovlivnil myšlení a kulturu Evropy i některých zemí dalších světadílů.

SVÁTKY JARA

Lidé byli až do nástupu průmyslové revoluce zcela závislí na tom, jak dobrá byla úroda na polích. Podle ní byl totiž následující rok buď hojný nebo hladový. Proto s radostí vítali nové jaro a probouzení přírody. K tomu se vázalo mnoho pověr a obyčejů, pocházejících ještě z doby před příchodem křesťanství. Některé byly tak zažité, že se ve zjednodušené podobě dochovaly dodnes.

Boj o kočičky

Křesťanské církvi se starodávné lidové zvyky sice nelíbily, ale dávné pověry zcela potlačit nedokázala. Raději mnohé z nich přijala, přenesla do kostelů a způsobila tím zajímavé prolnutí pohanských obyčejů s církevními rituály. Typickým příkladem je svěcení kočiček, jarních větviček jívy, které byly odpradávna symbolem jarní přírody. Časem církev dokázala, že se nimi lidé nečarovali doma, ale nosili je do kostela k pokropení svěcenou vodou.

Pomocníci

Většinu pohanských zvyků a pověr nejspíš církev za dlouhá statletí vymýtila. Hodně obyčejů a pověr souviselo s počátkem jarních prací na polích a s vyháněním dobytka na pastvu. Postupně se však omezily jen na svátky jako masopust, filipojakubská noc, sv. Jan Křtitel a především Velikonoce. Kromě pohanských bůžků a nadpřirozených sil pocházejících z šerého dávnověku volali lidé od středověku na pomoc také křesťanské světce, Krista i samotného Boha.

PAŠIJOVÝ TÝDEN

Poslední týden půstu před Velikonocemi se nazývá svatý nebo také pašijový. Začíná Květnou nedělí a končí Velikonočním pondělím. Nejdůležitější jsou tři dny uprostřed – Velký pátek, Bílá sobota a Boží hod neboli Neděle zmrtvýchvstání (tzv. posvátné třídenní – Triduum sacrum).

Nedělí pak začíná další cyklus sedmi týdnů, zakončený letnicemi, jejichž termín patří rovněž k pohyblivým svátkům závislým na datu Velikonoc.

ŠKAREDÁ STŘEDA

Říkalo se jí škaredá, ale také sazometná nebo smetná. Škaredá proto, že se prý Jidáš mračil na Krista a v tento den ho také zradil. Podle lidové víry se proto v tento den nikdo nesmí mračit, jinak by mu to zůstalo po celý rok. Název sazometná naznačuje, že se toho dne obvykle vymetaly komíny.

ZELENÝ ČTVRTEK

Mnohem důležitější byl následující den – Zelený čtvrtek. Název je odvozen asi od zeleného roucha užívaného v kostele, nebo od pověry, že se toho dne musí jíst pouze zelená strava (špenát, zelí, hrách, jarní bylinky, apod.) Také to však mohlo být obráceně a zelenina se jedla právě kvůli názvu. V každém případě má dlouhou tradici – název Zelený čtvrtek je doložen už z 12. století z Německa.

VELKÝ PÁTEK

Velký pátek je dnem smutku, říká se dokonce, že je to nejtišší den v roce. Jako by se zastavil čas. Nekonají se mše, nezvoní zvony ani nehrají varhany.

V kostelích se zdobily boží hroby květinami a svíčkami. Někteří lidé věřili, že se na Velký pátek nemá pracovat, v mnoha domácnostech se i málo mluvilo, podávala se jednoduchá postní jídla.

Pašijové hry

Pátek byl dnem, kdy se hrávaly divadelní hry, zvané pašijové. Připomínaly události posledních dnů Kristova života a jeho zmrtvýchvstání. Vycházely z tradice středověkých představení, ale obdobím jejich největšího rozkvětu bylo 17. – 19. století.

Živá voda

Pro obyčejné lidi byl Velký pátek dnem plným záhad a kouzel. Věřili, že v tento den mají magické úkony, věštby i modlitby obzvlášť velkou sílu a účinnost. Mnozí vstávali před východem slunce a modlili se, případně se šli umýt k potoku, aby chránili své zdraví. Tento zvyk hezky popisuje Božena Němcové ve své Babičce. Omývání mělo působit proti nemocem, právě tak byla voda blahodárná pro dobytek a pro očistu domácnosti. Největší sílu měla proudící voda v místě soutoku několika pramenů nebo voda, která protekla mlýnským náhonem. Musela však být nabraná ještě za tmy a při celém rituálu se nesmělo mluvit.

Magie

S vírou v zázračnou sílu země existovalo také přesvědčení, že se v tento den otvírají ukryté poklady, označené světélkováním nebo zvláštní září vycházející ze skal či zřícenin. Podle pověsti se otvíral Blaník s ukrytými rytíři.

BÍLÁ SOBOTA

Bílá sobota byla posledním dnem dlouhého půstu. Její název je odvozen od bílého oblečení těch, kteří byli pokřtěni a přijati do řad církve. Ve středověku to většinou byli novokřtěnci, tedy pohané, kteří přešli ke křesťanství jako dospělí.

HOD BOŽÍ VELIKONOČNÍ

Velikonoční neděle připomínala, že podle legendy Kristus vstal z mrtvých za svítání „prvního dne v týdnu“ nebo také „prvního dne po sobotě“ (která byla podle židovského kalendáře posledním dnem týdne). Křesťané se začali o nedělích scházet pravidelně a nazvali je „dny Páně“.

Svěcení pokrmů

Neděle, nazývaná někde Velká neděle, přináší dodnes věřícím dopolední bohoslužby v kostele a sváteční rodinný oběd. V minulosti probíhala ve znamení okázalého svěcení velikonočních pokrmů, hlavně pečiva a vajec. Lidé nosili do kostela v uzlíku talíř s potravinami a po skončení mše je nechali posvětit. Doma pak každý dostal kousek, jen na Chodsku jedli posvěcený pokrm přimo v kostele.

 

 

 

Jízdy na koních

Součástí tradic Velikonoční neděle byla společná procesí kolem polí, která se v některých krajích, zejména osídlených Němci, konala na koních. Jednalo se o obřadní rituál, který měl především zajistit dobrou úrodu.

PONDĚLÍ VELIKONOČNÍ

K Velikonočnímu pondělí se nevážou žádné významné liturgické úkony, není to ani církevní svátek. Z pohledu lidových zvyků je však nejdůležitějším dnem Velikonoc, protože se v něm odbývá pomlázka – zvyk doložený od středověku, ale pravděpodobně  mnohem starší.

Ve městech se v pondělí často chodilo na rodinné pěší výlety a pořádaly se pikniky v přírodě nebo různé zábavné akce s přáteli. Hlavně v obrozenecké Praze to byla velká móda. Také se konaly slavnosti a poutě. V 19. století byly nejznámější pražská Emauzská pouť, ševcovská slavnost Fidlovačka v Nuslích a slavnosti pražských krejčí zvané Slamník neboli Strožok v Bubeneči. Na všechny proudily davy obyvatel z Prahy a širokého okolí a všichni se těšili na tanec, hudbu, flašinety, hodování. Fidlovačku navěky zapsal do dějin Josef Kajetán Tyl. Věnoval jí svoji divadelní hru, kde poprvé zazněla píseň, která se později stala českou hymnou.

POMLÁZKA

Pomlázka se čepejří.....

 

Nejstarší záznamy o mrskání neboli pomlázení pocházejí z přelomu 14. a 15. století a hovoří o šlehání metlami z mladých vrbových proutků. Šlehali se navzájem muži, ženy, chlapci i dívky. Pomlázka nabyla postupně nejrůznějších podob. V 17. století se stala všeobecnou zábavou a módou, provozovali ji chudí i bohatí, ve městech i na venkově. Dobové prameny líčí, že se v rudolfínské Praze o Velikonocích prodávaly pestrobarevné metly, s nimiž pak mnozí pobíhali po městě a hledali, koho vyšlehat, přičemž největší zájem byl o mladé dívky. Ty pak dávaly mužům za odměnu vajíčka. Této zábavě prý holdovali na konci 16. století i zemští úředníci.

Zázračné proutky

Zvyk velikonočního šlehání patří do skupiny lidových obyčejů využívajících magické vlastnosti zelených jarních ratolestí. Velikonoční mrskání je typické pro západní Slovany, u nichž je nejrozšířenější.

Polévání

Šlehání proutky je na mnoha místech doplněno ještě o polévání, postřikování nebo přímo házení do vody. Tato tzv. oblévačka se provozuje zejména na severovýchodní Moravě, místy na Valašsku a ve Slezsku. Mnohem rozšířenější je obyčej polévání děvčat na sousedním Slovensku, v Polsku a v Maďarsku. Nebylo to nic příjemného. Dívka byla ráno vytažena z postele do chladného rána, polita studenou vodou a ještě bolestivě vyšlehána – přesto bylo katastrofou, když se některé koledníci vyhnuli. Taková dívka mohla truchlit, že o ni nikdo nestojí.

KRASLICE

Malováním vajíček jsou české země unikátem. Nikde jinde nenajdete tolik technik zdobení, tolik vzorů ani tolik šikovných maléreček. V jednotlivých oblastech toto umění přežilo díky silným kořenům, jinde se o zachování místních vzorů postarali odborníci – etnografové. V Čechách  začali lidé opouštět tradiční zvyky asi o 50 let dříve než na Moravě. Proto se v moravských regionech dochovalo mnohem více dokladů lidové kultury – a neplatí to jen v případě kraslic.

Jak to bylo s kraslicí?

Slovo kraslice je u nás doloženo už ze 14. století, ale jako označení pro zdobené vajíčko se začalo používat až koncem 19. století v souvislosti s přípravami na velkou Národopisnou výstavu českoslovanskou, která se konala v Praze v roce 1895. Teprve v průběhu dalších let se výraz ujal a začal se běžně používat. Do konce 19. století se pro kraslice užívaly jiné termíny, charakterizující je především podle způsobu zdobení. Velikonočním vajíčkům se říkalo malůvky, vyškrabovaná vajíčka, rejsovaná neboli rejsky, straky, slaměnky nebo voblíkané a obtáčané. Po celá staletí se zdobila výhradně plná vejce, jinak by totiž ztrácela svůj význam a magickou funkci. Teprve po 1. světové válce se objevila i vyfouknutá, prázdná vejce. Dnes se plná vejce zdobí pro potřeby rodiny nebo jako odměna koledníkům, vyfouknutá pro dekoraci a na prodej. Kraslice vyrobené malérečkami hlavně z Moravy se staly oblíbeným artiklem obchodů. Mnohé kraslice udivují svou dokonalostí a výtvarným zpracováním, proto se prodávají turistům v českých zemích vlastně po celý rok, bez ohledu na Velikonoce. Dnes jsou to převážně vejce slepičí, občas se objeví také velká husí. Kdysi se ovšem používala i kachní, holubí, vejce perliček anebo různých volně žijících ptáků.

VELIKONOCE JINDE VE SVĚTĚ

Kde se na světě slaví Velikonoce? Všude, kde žijí křesťané, a také v oblastech, které svými tradicemi ovlivnili. Odhady hovoří o více než dvou miliardách lidí, které představují asi třetinu všech obyvatel planety. V jednotlivých koutech zeměkoule se však vyvinuly i zcela zvláštní zvyky a způsoby oslavy tohoto církevního svátku.

Evropa

Ve většině evropských zemí lidé Velikonoce slaví, ale stejně tak jako v ČR ustupuje do pozadí náboženský význam svátků a všichni se těší spíš na kulinářské speciality a na zábavu. U sousedů ČR se objevují mnohdy stejné nebo podobné zvyky včetně pomlázky a zdobení kraslic. V Německu si v poslední době oblíbili zdobení kašen zelení a kraslicemi; za nejhezčí je považována kašna v bavorském Bieberbachu. Italové pořádají rodinné pikniky do přírody s plnými košíky jídla, v celé zemi se pečou sladké dorty ve tvaru holubic. V silně věřících zemích, jako je například Španělsko, se tisíce lidí účastní procesí kajícníků.

Anglie

V Anglii neznají šlehání pomlázkou, zato vejce tu patří neodmyslitelně k velikonočním dnům. Kromě slepičích také křepelčí, krocaní, bažantí i pštrosí. Vedou však vejce z čokolády, které rodiče dětem schovávají po celém bytě. Spolu s čokoládovými zajíčky tvoří hlavní nabídku anglických obchodů, které se předhánějí, kdo bude mít největší, nejtěžší či jinak originální vejce. Na Velký pátek se pečou malé mazance s rozinkami. Anglie je zemí dávných tradic, a tak tu po staletí patří k velikonočnímu období jarní závod osmiveslic univerzitních týmů na Temži, palačinkový závod žen s pánvemi v Olney či přehlídky papírových draků. O Velikonoční neděli jde většina věřících do kostela. V některých částech Anglie přežívá starý zvyk, kdy druhé ponděli po Velikonocích ženy přivazují muže k židlím a vymáhají na nich jako výkupné drobné mince. Muži jim stejným oplácejí den po té, ale výkupným bývá polibek. A nebyla by to Anglie, kdyby se nedodržoval nějaký zvyk spojený s královskou rodinou. Od 12. století obdarovávali panovníci chudé a k této příležitosti nechávají razit speciální mince, které se stávají sběratelskou raritou.

Východní Evropa

Na východě Evropy, především v Rusku, převládá pravoslavná víra, a proto se tu i Velikonoce slaví v jiném termínu, o něco později než u nás. Předchází jim čtyřicetidenní přísný půst, který začíná, jakmile skončí pohanský svátek Maslenice, spojený s veselím a hodováním, s nímž církev bojuje už po staletí, ale marně. Známé ruské přísloví říká: To není život ale maslenice. Po půstu začínají Velikonoce neboli Pascha. Podávají se jen studené pokrmy. Rusové znají beránka a mazanec. Všechna jídla mají svou symboliku a připomínají smrt a vzkříšení. O Velikonocích tu „praskají ve švech“ kostely. Věřící zapalují svíčky u ikon svých patronů a odnášejí si svěcenou vodu.

Na rozdíl od Ruska, kde katolíci představují nepočetnou skupinu obyvatel, se západněji v Bělorusku slaví Velikonoce okázale. Také v Litvě, kde je katolicismus hlavním náboženstvím, proudí tisíce lidí do kostelů, aby si nechali vysvětit chléb, sůl, vodu a velikonoční kraslice.

Amerika

Na americkém kontinentu, kde žijí převážně křesťané, se slaví církevní Velikonoce. Mnohé národnostní skupiny se snaží udržovat tradice svých předků. V zemích Jižní Ameriky, kam katolickou víru přinesli ortodoxní Španělé, jsou církevní svátky brány velmi vážně. Zároveň jsou silně ovlivněny temperamentem místních obyvatel a jejich zálibou v hýřivých barvách.

Austrálie

V Austrálii slaví Velikonoce v anglickém stylu. Ale jeden ze symbolů těchto svátků – zajíčka, který není v zemi příliš oblíbený – nahrazují jiným roztomilým zvířátkem  - savcem s velkýma ušima a dlouhým ocáskem, kterému říkají bilby.

Asie

V Asii žijí jen ostrůvky křesťanů, hlavně na Filipínách a v Indonésii, ale zato se o nich v souvislosti s Velikonocemi hodně mluví. Zásluhu na tom má bolestivé drama, které se na Filipínách pořádá každoročně asi na pěti stech místech a stalo se vyhledávanou turistickou atrakcí. Mladí muži si na znamení Kristova utrpení nechávají do krve rozbít záda biči a paličkami obalenými ve skleněných střepech. Někteří se nechávají také přibít na kříže, a to opravdovými hřeby. Většinou nelze na kříži toto utrpení dlouho vydržet. Rekordem jsou prý dvě hodiny, kterých dosáhla kupodivu žena.

Velikonoční ostrovy

A co Velikonoční ostrovy v Tichém oceánu? Je vlastně jen náhoda, že svůj název dostaly od Holanďanů, kteří je objevili v roce 1722 právě na Velikonoční pondělí. Známé kamenné hlavy s tím nemají nic společného a místní obyvatelé svůj ostrov dál nazývají po svém – Rapa Nui.  

Zpracovala Radka Hejmalová-Millar

 

 

 

 

Zábava

a)    ČEŠTINA

Pokud jste si pozorně přečetli celé Krajanské informace, bude pro vás dnešní doplňování I a Y hračkou!

 

Doplňte I, Í nebo Y, Ý:

Vel-konoce patří k nejstarob-lejším ob-čejům. L-dové zv-ky se natol-k l-b-l-, že se dodržují dodnes. Typ-ckým příkladem je svěcení kočiček, jarních větviček j-v-, které b-l- odpradávna s-mbolem jarní přírody. Většinu pohanských zv-ků a pověr církev nejsp-š za dlouhá staletí v-m-tila. Hodně ob-čejů a pověr souv-selo s počátkem jarních prací na pol-ch a s v-háněním dob-tka na pastvu. O sazometné středě se obv-kle v-metal- kom-ny. Na Velký pátek se v kostel-ch zdob-l- boží hrob- kv-tky a sv-čkami. Na Vel-konoční ponděl- se odb-vá pomlázka – zv-k velm- starý. Na pondělní slavnosti proudil- dav- ob-vatel z širokého okol-. V jednotl-v-ch koutech zeměkoule se však v-v-vul- i zcela zvláštní zv-ky a způsob- oslav- tohoto církevního svátku.

Připravila Radka Hejmalová-Millar

b)    HÁDANKA

Vandalové

Někdo zničil na náměstí novou skleněnou sochu tím, že do ní hodil kamenem.

Policie pozvala k výslechu pět podezřelých, z nichž jeden čin spáchal. Každý z podezřelých vyslovil pouze tři výroky - dva pravdivé a jeden nepravdivý.

Samuel řekl:
"Jsem nevinný."
"Nikdy jsem nic nezničil kamenem."
"Udělal to Jan."

Ctirad řekl:
"Neudělal jsem žádnou škodu."
"Socha je na náměstí."
"Osvald není mým přítelem."

Boris řekl:
"Jsem nevinný."
"Osvalda jsem nikdy předtím neviděl."
"Jan je vinen."

Jan řekl:
"Nehodil jsem tím kamenem."
"Udělal to Osvald."
"Samuel nemluvil pravdu, když řekl, že jsem to udělal já."

Osvald řekl:
"Jsem neviný."
"Ctirad je vinen."
"Boris a já jsme staří přátelé."

Kdo rozbil sochu?

c)     ČESKÉ OSOBNOSTI

Dominik Duka

Nový pražský arcibiskup a český katolický primas.

(původním jménem Jaroslav Duka; * 26. dubna1943 Hradec Králové)

Dominik Duka

Život

Studoval na Gymnáziu J. K. Tyla v Hradci Králové a bezprostředně po maturitě pracoval v továrně ZVU, kde se vyučil strojním zámečníkem. Po absolvování základní vojenské služby mohl roku 1965 začít studovat teologii v Litoměřicích. V lednu 1968 byl přijat do tajného noviciátu řádu dominikánů. 22. června 1970 byl kardinálem Štěpánem Trochtou vysvěcen na kněze.

 Služba v dominikánském řádu

Nejprve působil v pohraničních farnostech pražské arcidiecéze Chlum sv. Maří nad Ohří, Jáchymov, Nové Mitrovice. Roku 1975 mu byl odňat státní souhlas k výkonu duchovenské činnosti. V této době se také stal novicmistrem řádu dominikánů a pracoval spolu s Metodějem Habáněm na možnostech formace členů řádu, později se stal magistrem kleriků a vikářem provinciála. Tato činnost skončila jeho odsouzením roku 1981 a pobytem ve vězení. Až do roku 1989 pracoval ve Škodě Plzeň jako rýsovač.

Roku 1986 byl ustanoven provinciálem Českomoravské dominikánské provincie. Po roce 1990 nadále působí jako provinciál dominikánského řádu a vyučuje na Cyrilometodějské teologické fakultě Univerzity Palackého v Olomouci a vykonával též úřad předsedy Konference vyšších řeholních představených.

Od roku 1997 je šéfredaktorem teologické revue Salve, zaštítěné od roku 1994 českou dominikánskou provincií.

Byl iniciátorem českého překladu Jeruzalémské bible, tvořeného od roku 1980, a spolu s Františkem X. Halasem i hlavním překladatelem.

6. června 1998 byl jmenován biskupem Královéhradecké diecéze a 26. září téhož roku přijal biskupské svěcení. 4. listopadu 2004 byl jmenován též apoštolským administrátorem Litoměřické diecéze z důvodu indispozice biskupa Pavla Posáda, tuto funkci zastával až do jmenování Jana Baxanta novým litoměřickým biskupem v roce 2008.

Spolu s litoměřickým biskupem Baxantem byl v lednu 2010 uváděn jako nejpravděpodobnější nástupce kardinála Vlka ve funkci pražského arcibiskupa, den před oficiálním oznámením byl již předpokládán téměř s jistotou a jméno oznámil papežský nuncius osobně prezidentovi publiky. V sobotu 13. února 2010 v poledne bylo jeho jméno oficiálně oznámeno, funkce se má ujmout do dvou měsíců a to při bohoslužbě v katedrále svatého Víta. Za své cíle označil uzavření mezinárodní smlouvy s Vatikánem, dále aby církev více oslovovala mladé, a aby dohoda o majetkovém vyrovnání státu a církve byla ku prospěchu celé společnosti, a tím pádem ku prospěchu církví a náboženských společností.

 "Přeji mu věrnost celého Božího lidu, věřících i kněží, plodné navazování nových kontaktů, získávání nových spolupracovníků a radost z úspěšné práce v království Božím pražské arcidiecéze," popřál svému nástupci nyní již emeritní arcibiskup pražský Miloslav Vlk, který i nadále zůstává kardinálem.

Vlk působil jako český primas od roku 1991 a patřil mezi deset nejdéle sloužících pražských arcibiskupů.  

                                                                                                 Zpracovala Mirka Schullerová

d)    RECEPTY

Vyzkoušejte si tradiční Velikonoční jídla

Jidáše

600g mouky, 125g tuku, 100g cukru, trocha vanilky, 40g droždí, půl lžičky soli, 2 žloutky, vlažné mléko, citrónová kůra a šťáva.

Z daných ingridiencí uděláme těsto (podobné jako na koláče) a necháme vykynout. Z vykynulého těsta lze vytvářet figurky nebo tradiční točené tvary. Dnes jsou nejobvyklejší oválné placky. Před pečením se mohou potírat směsí žloutků, rumu, cukru a skořice. Pečeme na 180 stupňů asi 20 minut do růžova. Jí se pokapané medem.

Mazanec

500g mouky, 100g cukru a trocha vanilky, 120g másla nebo rostlinného tuku, 3 žloutky, 40g droždí, vlažné mléko, lžička mletého fenyklu a anýzu, špetka soli, rozinky.

Těsto se připravuje tužší a před kynytím se ještě zpracovává na vále. Pak se do něj přidají rozinky a znovu se zpracuje na vále. Pěkně kulatý mazanec se usadí na vymaštěný plech a ještě nechá kynout. Potře se žloutkem, posype sekanými mandlemi nebo ořechy, nůžkami nastřihne křížek a asi na půl hodiny vloží do vyhřáté trouby (180 stupňů). Při pečení se někdy povrch mazance zakrývá pergamenem nebo alobalem, aby nezískal příliž tmavou barvu.

Z obyčejného mazance lze také vytvořit malé výtvarné dílko. Pruh těsta po obvodu může být stočený nebo s kolečky jednoduše vypíchanými prstem. Půvabný malý ptáček z těsta sedí na vrcholu bochánku, případně jej lze upevnit i na malou větvičku.

Velikonoční nádivka

Ve smetaně nebo mléce se rozšlehají 3 žloutky s trochou soli, muškátovým oříškem, špetkou pepře a zázvoru a tato směs se nalije na nakrájené žemle. Když se dostatečně vsákne, přimíchá se nadrobno nakrájené vařené maso. Jeho výběr může být různý, používá se například uzený bok a kousek libového uzeného jako základ, k němu podle možností telecí, vepřové nebo drůbeží maso, ale také vnitřnosti. Pak se přidají bylinky podle chuti. Všechno se dobře promíchá a nakonec přidá tuhý sníh z bílků. Pak se nádivka už jen do červena upeče ve vymaštěném a strouhankou vysypaném pekáči.

Zpracovala Radka Hejmalová-Millar

e)    POVÍDKY

Povídky MUDr. Pavla Heinige

Kripl

Bylo hezké říjnové odpoledne. Ještě teplý větřík se proháněl barevným listím javorů a buků, čechral zlatavou vysokou trávu na lesních mýtinách a čeřil hladiny tůní a jezírek. Pěkné počasí trvalo už pár dní a pěšina, po které se Jakub ubíral byla pěkně suchá a pevná. Jako vždy se opíral o dvě sukovité hole a kroutivým pohybem pánve posouval své chromé nohy vpřed. Když bylo bahno, vždycky měl střevíce i onuce celé odřené a umolousané, ale dneska bylo všechno v pořádku. Dobrou náladu mu ještě zlepšovalo to, jak dneska ve městě dobře prodal. Kupec byl se soškami spokojen a protože slavil narození vnučky, ani nesmlouval a k vyplaceným penězům přidal ještě malý kožený měch plný jemné ořechovice. Jakub si cestou už malinko dopřál a svět se mu v ten voňavý, slunečný den doopravdy zamlouval. Slunce stálo ještě vysoko a protože domů už to neměl daleko, posadil se na chvíli na balvan ve stráni, na místě, kde se stromy rozestupovaly a otvíral se výhled široko do kraje pod vrchovinou. Tady sedával rád. Pohled odsud do krajiny mu dával pocit, že žití nemusí být jen utrpení. Matka s ním odešla z města ještě když byl malý, aby nemusela neustále snášet úšklebky nebo naopak soucitné pohledy sousedů a aby Jakuba ochránila před ponižováním od jiných dětí, které dokážou být tak zlé. Otce si nepamatoval. Odešel prý krátce po jeho narození, když už bylo jasné, že znetvořenýma nohama hýbat nebude. Nastěhovali se do starého opuštěného dvorce v lesích asi tři míle nad městem, kde i kdysi před nimi bydleli podobní vyděděnci. Za peníze utržené za dům ve městě koupili dvě krávy, slepice a pár ovcí a protloukali se životem jak se dalo. Časem se Jakub naučil „chodit“ s holemi a na místě dokonce dokázal stát i bez opory. To co mu nebylo dáno do nohou, dostal shůry do rukou. Už jako chlapec udivoval matku svou zručností a obratností prstů. Když mu bylo sedm let, začal vyřezávat postavičky ze dřeva. Matka některé z nich jednoho dne vzala do města na trh a kupodivu je všechny rychle prodala. Mezi lidmi se to rozkřiklo a chlapec brzy posílal po matce do města vyřezávané hračky i sošky bohů na domácí oltáře nebo do svatyň. Od té doby už neměli nouzi o chleba. Když přešlo pár let a časté cesty do města starou příliš zmáhaly, začal chodit Jakub sám. Nakonec se vždy do města i zpátky nějak dobelhal. Časem si na to zvykl a každý týden se došoural dolů, prodal nějaké zboží, vzal si objednávky, koupil chleba, koření, solené maso nebo rybu a zase se vracel domů. Ten den vždycky protrpěl jen kvůli vidině zisku. Jinak město nenáviděl. Brzy pochopil před čím ho maminka chtěla ochránit. Opovržlivé pohledy, odtažitost a narážky od dospělých. Nadávky, plivání a házení bahna od dětí. Někdy čekal u brány celý houf těch parchantů a vyhlíželi jeho příchod. Jejich nejoblíbenější hra byla podkopávat mu hole a pak sledovat jestli se udrží na nohou nebo se vyválí v bahně a prachu špinavé ulice. Jednou si zkusil postěžovat městské stráži, ale nepochodil. Dráb mu důrazně vysvětlil, že je pekelný zmetek a zrůda a že jestli na něj nebo jiného ochránce pořádku ještě někdy promluví, dá ho zmrskat. A tak to prostě přetrpěl. Jako všechno. Dneska to ale bylo jiné. Nikdo ho netrápil a měšťan, který si přišel objednat vyřezávaný svícen, byl laskavý.

V příjemném rozpoložení hleděl na rozlehlé roviny a daleko za nimi tmavé obrysy hor a sledoval pomalu plynoucí sněhobílé kupičky několika obláčků, na jinak vymeteném nebi. Hluboko dole pod stezkou byl vidět východní výběžek kamenných městských hradeb s mohutnou branou, které se odjakživa říkalo sluneční a jako mravenci do ní proudili rolníci z polí a pocestní a ven vycházeli trhovci, kteří dnes už zavřeli své krámy a vydali se na cestu k domovům, tak jako Jakub. Když si odpočinul a dost se pokochal, přitáhl si hole opřené vedle sebe, plátěný vak s chlebem a ořechovicí si přehodil přes hlavu a rameno na záda a pracně se postavil. Než se vydal na další cestu, sebral ještě kámen ležící u pěšiny a jen tak, pro zábavu, namířil na nízký a útlý pařez asi deset kroků vlevo od stezky. Trefil přesně a jistě. Jako vždycky. Jo, jo, ruce mám šikovné, pomyslel si s úsměvem, než se začal plahočit dál.

Sotva párkrát posunul své bezvládné končetiny, uslyšel za sebou tichý hovor a dusot koňských kopyt. Dva jezdci se rychle blížili a než se stihl otočit a uhnout ze stezky, stáli už u něj. Oba na sobě měli prošívané červené uniformy městských gardistů, natažené přes drátěné košile a shora shlíželi na Jakuba. Jeden z nich byl ten dráb, který mu kdysi ve městě vyhrožoval. „Mrzáku!“ Začal ten druhý, vyšší zbrojnoš. „Ty jsi ten co furt leze do města prodávat ty krámy, že jo?“ „Jste bystrý můj pane,“ odpověděl Jakub. „Jak vám mohu co nejuctivěji posloužit?“ Voják, který postřehl v jeho hlase posměšek  chvíli tázavě hleděl Jakubovi do obličeje. „Neviděl jsi v poslední době, tady v lese, někoho z našich? Za poslední půlrok už se nám nevrátili tři chlapi z hlídky. Všichni jeli tímhle směrem hledat královského výběrčího, co zjara zmizel právě někde tady. Neviděl jsi tu někde něco divnýho, třeba stopy medvěda nebo vlků?“  „Tenhle trouba určitě nic neviděl,“ vložil se teď do hovoru první dráb. „Dyť se na něj podivej, chce se mi z něj blít. Tak řekni, viděl jsi něco, zkroucenino?“Zeptal se a pohrdavě si odplivnul na zem. „Výběrčího znám, nezaplatil mi za sošku, kterou si u mně objednal, a kterou jsem mu dodal. Ale jinak jsem nic neviděl,“ řekl bezbarvým hlasem Jakub. „Tak ty budeš drzej vohnoute?! Vobluda si bude brát do huby pana výběrčího,“ procedil skrz zuby ten menší a obličej mu ztvrdnul. Pomalu slezl z koně a vytasil z pochvy široký meč. Ubohý řezbář stál na místě. Věděl, že stejně neuteče. Cítil jak se celý chvěje a srdce mu buší až v krku. „Ale, ale..., zrůdička se bojí“ S krutým úsměvem přicházel žoldnéř stále blíž. Když byl na délku čepele rozmáchl se a prudkým švihem vyrazil Jakubovi z pravé ruky hůl. Ten zakolísal, ale zůstal stát. Meč znovu zasvištěl a druhá rána dopadla na levou hůl, která vysokým obloukem odletěla dobrých patnáct kroků. Jak ji Jakub křečovitě svíral, ošklivě mu roztrhla dlaň. Ztrátu druhé opory už nevydržel a skácel se na zem. Strážný ho obešel a potom ho veškerou silou, s prudkým rozmachem, kopl do břicha. Nešťastník  se schoulil a snažil se popadnout dech. „Takže jsi nic zvláštního neviděl. No dobře. Takže Ti přejeme hezký den. A jestli se ještě někdy otřeš slovem o nějakého člověka, ty dobytku, tak ti přísahám, že tak snadno už z toho nevyvázneš!“ Zatímco žoldák měkce odříkával tahle slova, postupně odkopl obě hole ještě o něco dál od svíjejícího se chudáka. Pak ukryl meč v pochvě a vyhoupl se do sedla koně, kterého držel za uzdu pobaveně přihlížející vyšší voják. Ten pak ještě plivl směrem k Jakubovi dlouhou slinu a zavolal: „Měj se sračko“a se srdečným smíchem oba odklusali po pěšině dál. Jakub musel ještě nějakou chvíli ležet, než se mezi dávením a hořkými vzlyky dokázal natolik nadechnout, aby získal trochu síly a přestal se mu zvedat žaludek. Ovázal si ránu na dlani pruhem plátna odtrženým z haleny a vydal se po břiše k bližší holi. Když na ní dosáhl s vypětím se dostal na nohy a chvíli o ni opřen zhluboka dýchal. S jednou holí už se dokázal jakžtakž belhat a jak sebral druhou, pohyboval se skoro normálně. Domů se dostal asi za půl hodiny. Ještě nebyla tma, ale protože slunce už zapadlo, začínalo se v lese šeřit. Oba koně stáli uvázaní před stodolou a hlasy strážných se ozývaly z chalupy. Jakub se došoural ke stěně a skrze škvíry v zavřených okenicích nahlédl opatrně dovnitř. Oba strážní se rozvalovali na židlích u stolu a po světnici popoháněli starou matku. „Tak dělej bábo, kdy už to bude? Máme hlad!“ pokřikovali na stařenu, která celá vyděšená právě sundavala z ohně kotlík s vroucí polévkou. „To je dost ty stará čarodějnice!“doplnil menší z dvojice, když jej postavila na stůl. „Kde máš něco k pití? Tak dělej, pověz mi to, nebo ti mám pomoct?,“ zařval na ubožačku ten menší. „Ve stodole, naproti přes dvůr. Tam zbyl ještě měch s medovinou,“ odpověděla stařenka roztřeseným hlasem. „Ale já tam nedosáhnu, je vysoko na trámu. A je těžký.“ „Dojdu tam“, zabručel ten vyšší a začal se zvedat od stolu. Jakub zpanikařil. Nejrychleji jak dokázal se nyní snažil dostat do stodoly. Stihl to. Zmizel uvnitř dřív, než se naproti přes dvůr otevřely dveře chalupy a z nich vyšel zbrojnoš. Něco si pobrukoval pod vousy a volným krokem mířil ke stodole. Jakub se teď rychle rozhlížel kolem sebe. Nakonec mu zrak padl na těžké hrubé pytle, visící na háku, kam dosáhl. Sundal jeden ze stěny a opatrně ho namočil v sudu s dešťovou vodou, který stál hned vedle. Pak se pevně posadil na špalek na štípání dřeva, zapuštěný hned vedle vchodu a čekal.

            Ještě dlouho potom se vždycky musel smát při vzpomínce na nechápavý výraz strážného, když mu mokrý hadr s hlasitým plesknutím dopadl na obličej a on se rozplácl na zádech jak nějaký pitvorný, přerostlý brouk, který spadnul na krovky. Než stačil vykřiknout nebo něco udělat projel mu ohryzkem okovaný hrot sukovité hole. Jakub se o ni ještě chvíli opíral a vychutnával si to bublavé chroptění. Když se voják doškubal, uchopil Jakub rukojeť trojzubých vidlí, stojících opodál. Jednou rukou se opíral o vidle a ve druhé ruce držel svou druhou hůl, když se vydal zase k chalupě. Rozrazil dveře, vržený trojzubec proletěl místností a zrezivělé hroty se zabořily hluboko do prsou druhého pobudy. Chtěl něco říct, ale už to nešlo. A tak jen schlíple visel na vidlích, přibitý k opěradlu těžké židle a otvíral a zavíral ústa jako kapr. Než úplně přestal vnímat, přibelhal se k němu Jakub a podíval se mu zblízka do vyhasínajících očí. „Takže ty mě dáš zmrskat? No, to se ti povedlo“ zašeptal s úsměvem. „Jsi v pořádku maminko?“, zeptal se potom, když se narovnal. To víš, že ano chlapečku, dostal odpověď a stará paní ho objala kolem krku.

             Druhý den ráno táhla jalovice lesní cestou k propasti káru se dvěma těly. Za postroj jí vedla stará žena a za nimi se kolébáním a kroucením šoupal mrzák o dvou holích. Na kraji propasti babička zvíře i s vozem otočila a přinutila krávu couvat. Když byla kola před hranou srázu, zajistila je kameny a kravičku vypřáhla. Prudkým zdvihem za oj pak dvoukolák zvrhla a mrtvoly se z fůry svezly do strže. Za vteřinu bylo slyšet dvě tlumené rány. Chromý mladík se doplazil po zemi k okraji, aby se podíval dolů. Na kamenitém dně hluboko pod nimi se teď červenalo pět prošívaných uniforem městské gardy a mezi nimi se vyjímala jedna tyrkysová, jakou oblékají královští výběrčí. Medovina ve stodole, pomyslel si Jakub. Taková blbost. Je zajímavé, že to vždycky zabere.....

f)      FILM                                                                                                                                                                                                                        

Cinema Nouveau

 Ballet : Don Quixote

This Ballet in 4 acts with choreography by Alexander Gorsky after Marius Petipa with music from Ludwig Minkus and based on the famous Spanish character from the book by Cervantes, has enthralled audiences for 140 years.

Don Quixote is a ballet known for its colourful characters that portray their personalities and emotions through distinct choreography. Petipa's version of Don Quixote is the most well-known and resilient adaptation of the tale. The spectacular solo and ensemble dancing perfectly captures the company's brilliance  from the famous grand pas de deux for lovers Kitri and Basilio to virtuosic solos for a street dancer and Espada the toreador, from the corps de ballet's beautiful dream sequence to jubilant gypsy and oriental dances.

As the story opens Don Quixote decides to become a knight and set out in search of adventures, making Sancho Panza his squire. Near Lorenzo's Inn, Sancho Panza announces the arrival of Don Quixote, the knight-errant of La Mancha.

Lorenzo's daughter Kitri and her forbidden lover Basil slip away. Kitri is finally caught by her father. Basil pretends to stab himself, and Kitri asks that her father grant Basil's dying wish and bless their marriage.

Don Quixote urges Lorenzo, and finally he gives his consent. Suddenly Basil jumps up and the lovers are united. At the wedding, the lovers dance for Don Quixote, who is the guest of honour. Now that his benevolent mission is completed, the knight departs in search of new adventures.

Připravila Mirka Schullerová

g)    HUMOR