MAJEROVÁ Marie (* 1. 2. 1882 Úvaly u Prahy, + 16. 1. 1967 Praha) - česká spisovatelka

Marie Majerová (rozená Bartošová, provdaná Stivínová, pak Tusarová), prudká socialistická zápasnice a obratná publicistka - jak ji charakterizuje A. Novák - byla výraznou ženskou osobností předválečné prózy. Po válce hrála s chutí a pocitem plné oprávněnosti roli stafáže komunistického režimu, stala se chodící klasičkou socialistické literatury, patronkou horníků a tragikomickým stínem původně nikoliv špatné autorky.

Vyrůstala v prostředí chudého Kladna, odkud brzy odešla za službou do Budapešti, pak do Vídně a jistý čas pobyla i v Paříži (1906-07). Záhy se sblížila s anarchistickým kroužkem kolem S. K. Neumanna. Vzhledem k jejímu manželství velký vliv, blízký společenské revoltě, na ni měl citový poměr s básníkem Františkem Gellnerem. S vervou se angažovala v sociálnědemokratickém hnutí a v roce 1921 se okamžitě přihlásila ke komunistické straně. V té době již pracovala pro Rudé právo, kam psala divadelní referáty a vedla dětský koutek. V roce 1929, v souvislosti s nástupem Gottwaldova vedení, ze strany vystoupila, pracovala v časopise Čin a věnovala se literatuře. Po válce se do řad KSČ ihned vrátila, působila v nejrůznějších funkcích, cestovala po světě a reprezentovala totalitní režim.

Její literární začátky jsou poznamenány zřetelem na ženské proletářské čtenářky, až próza Panenství (1907) je pokusem o nalezení osobitějšího stylu, jenž v té době představoval impresionismus míšený s naturalismem. V románu Náměstí republiky (1914), zasazeném do pařížského prostředí, se odrazila její deziluzívní zkušenost s anarchismem. Následoval částečně autobiografický román Nejkrásnější svět (1923), jenž vznikl pod vlivem koncepcí proletářské literatury - dokonce se tu v předstihu objevila postava tzv. uvědomělého kladného hrdiny. Uměleckým selháním byl utopický román Přehrada (1932), v němž použila nápad, co by se stalo, kdyby mohutná přehrada nad Prahou hrozila zatopit město - jak by se tam asi vyvíjela revoluční situace.

Vrcholem tvorby M. Majerové je rozsáhlý a ambiciózně koncipovaný román-řeka Siréna z roku 1935. V díle, jemuž samozřejmě nechybí socialistická tendence, sledovala přes čtyři pokolení kladenské hornické rodiny, a tak do svého kronikářského vyprávění pojala široký záběr společenského i technického rozvoje Čech posledních sta let. V roce 1947 natočil režisér K. Steklý podle dvou kapitol románu film, který téhož roku získal na festivalu v Benátkách hlavní cenu. Pandánem k Siréně měla být komorní novela Havířská balada (1938).

Majerová kromě toho psala i knížky pro děti, z nichž nejpopulárnější byla Robinsonka (1940), a stejně četné jako její cesty jsou i její cestopisy.

(Zdroj: Kdo byl kdo, Libri)

---

Marie Majerová, vlastním jménem Marie Bartošová, byla spisovatelka a novinářka.

Marie Majerová se narodila v Úvalech u Prahy. Brzy po jejím narození jí zemřel otec a matka se znovu provdala. Jejím druhým manželem byl vojenský vysloužilec A. Majer, jehož příjmení Marie Majerová jako spisovatelka přijala. Po několika zaměstnáních zakotvil otčím Majerové v kladenských hutích a s rodinou bydleli v Kročehlavech.

Marie Majerová vychodila měšťanku v Kladně, potom byla jako služebná rok v maďarské Budapešti. Po návratu pracovala jako písařka v Praze. Sama se vzdělávala, účastnila se kulturního a politického života mezi dělnickou mládeží.

Nějaký čas pobývala Marie Majerová ve Vídni, kde byl její muž redaktorem českých Dělnických listů. Když se jí naskytla příležitost, odjela do Paříže a přitom externě navštěvovala přednášky na Sorboně.

Marie Majerová se později doma věnovala politické práci a žurnalistice jako členka sociální demokracie, do roku 1921 vstoupila do KSČ. V roce 1929 dočasně stranu opustila.

V době německé okupace nemohla Marie Majerová publikovat. Po válce se vrátila ke své literární činnosti a novinařině.
 

Dílo Marie Majerové:

První autorčina díla neměla s třídním pohledem na svět mnoho společného a patřila spíše k tehdejší "emancipační" ženské literatuře. Po krátkém příklonu k anarchistickému hnutí - např. román Náměstí republiky - se stala Marie Majerová redaktorkou Rudého práva a stále více se věnovala literární tvorbě v intencích tzv. "proletářské" literatury.

Své dětství prožila Marie Majerová jednak mezi služebnictvem šlechty a bohaté buržoazie, jednak na dělnickém Kladně. Obě tato prostředí poznamenala její pozdější tvorbu.

Próza:
Panenství - 1907, naturalistický román ze života pražské spodiny

Náměstí republiky - 1914, naturalistický román podává v rámci Paříže široký obraz anarchistické pudovosti a její bezvýchodnost

Dcery země - 1918
Z luhů a hor - 1919
Mučenky - 1921

Nejkrásnější svět - 1923, román ještě tematicky vycházel z původních "ženských" povídek, ale jeho hrdinka Lenka Bilanská už zaujímala mnohem aktivnější postoj

Přehrada - 1932, utopistický román je reportážním záznamem posledních čtyřiadvaceti hodin před fiktivní revolucí a vyzněl jako oslava člověka a jeho práce

Své nejznámější romány Marie Majerová zasadila do kladenského prostředí, které v mládí důvěrně poznala.

Siréna - 193, román představuje kroniku rodiny Hudcových. prostřednictvím osudů několika jejích generací popsala autorka půl století vývoje celé průmyslové oblasti, bylo zfilmováno

Havířská balada - 1938, román navazuje na Sirénu, v němž osudy nejmladšího z rodu Hudců, horníka Rudly, dostaly sevřenější podobu. Je to příběh o hospodářské krizi, nezaměstnanosti a jejích následcích.

Pro mládež:
Bruno - 1930, povídka, dobrodružství německého chlapce v české vesnici
Robinsonka - 1940, populární dívčí románek, bylo zfilmováno

Zahraniční cesty Marie Majerové jí dodaly dostatek látky k psaní cestopisné prózy.

Cestopisy:
Dojmy z Ameriky - 1920
Den po revoluci - 1925, ze sovětského Ruska
Africké vteřiny - 1933
Zpívající Čína - 1954

Po 2. světové válce se Marie Majerová vrátila do KSČ, značně se angažovala v politice. Její tvorba byla silně poznamenána schematismem doby.