Lisabonská smlouva, která vstoupila v platnost dne 1. prosince 2009, mimo jiné pozměnila způsob, jakým rozhoduje Rada ministrů EU. Od 1. listopadu 2014 již nemá každý členský stát administrativně přidělen určitý počet z celkových 352 vážených hlasů, ale kvalifikovaná většina je vymezena jako „nejméně 55 % členů Rady, tvořených nejméně patnácti z nich a zastupujících členské státy, které představují nejméně 65 % obyvatelstva Unie“ (čl. 16 odst. 4 Smlouvy o EU). Při stávajícím počtu 28 členských států to znamená, že pro přijetí aktu musí hlasovat 16 členských států, které reprezentují nejméně 65% obyvatelstva EU. Hovoříme proto o dvojí většině. Mocenský akt je legitimizován jednak převažujícím počtem států a jednak převažujícím počtem obyvatel. Jde o jeden z příkladů, kdy Lisabonská smlouva nově vynáší do popředí občany EU coby legitimizátory veřejné moci. Nutno přiznat, že předcházející systém vážených hlasů vycházel též z počtu obyvatel členských států, ovšem docházelo k jisté matematické korekci.

Aby systém neoperoval s „mrtvými dušemi“, Rada upravuje údaje o počtu obyvatel Unie a počtu obyvatel každého členského státu, jakož i procentní podíl počtu obyvatel každého členského státu ve vztahu k celkovému počtu obyvatel Unie, s účinkem ode dne 1. ledna každého roku na základě údajů, které má Statistický úřad Evropské unie k dispozici ke dni 30. září předchozího roku. Rozhodnutí o této úpravě se zveřejňuje v Úředním věstníku EU.

Nově je též nastavena tzv. blokační menšina. Přijetí aktu může zmařit buďto 13 členských států nebo alespoň čtyři členské státy reprezentující více jak 35% obyvatelstva EU. Tím je zaručeno, že tři nejlidnatější státy Unie - Německo, Francie a Velká Británie – nemohou samy rozhodování v Radě blokovat.

Kromě úplného zablokování přijetí aktu, ještě existuje možnost vynutit si odložení hlasování. To umožňuje tzv. Ioanninský kompromis II. Odklad musí žádat 10 členských států reprezentujících tři čtvrtiny z více jak 35% obyvatel EU. Za takových okolností musí Rada záležitost projednat a vynaložit nejvyšší možné úsilí, aby v přiměřené době byly uspokojivě vyřešeny obavy dotčených členských států.

Krom toho, až do 31. března 2017 bude možné, aby kterýkoli členský stát požádal v konkrétním případě o hlasování podle starého, předlisabonského systému vážených hlasů! Pak musí být, jako tomu bylo dosud, pro přijetí aktu alespoň 15 členských států majících dohromady 260 hlasů z celkem 352, a případně se na žádost kteréhokoliv členského státu přezkoumá, zda reprezentují alespoň 62% obyvatel EU.

A aby to už vůbec nebylo jednoduché, dodejme, že všechny výše uvedené počty platí jen pro základní situace, kdy Rada rozhoduje na návrh Evropské komise či Vysoké představitelky Unie pro zahraniční a bezpečnostní politiku!

Přestože díky Lisabonské smlouvě došlo celkově k rozšíření hlasování kvalifikovanou většinou, existují i nadále oblasti, kde se hlasuje jednomyslně a každý členský stát má tak právo veta. Jedná se o oblast (či dílčí otázky v dané oblasti) daní, společné zahraniční a bezpečnostní politiky, operativní policejní spolupráce, sociálního zabezpečení, stanovení sídel orgánů EU a jazykových pravidel.

Kam dál: čl. 16 Smlouvy o EU, čl. 238 Smlouvy o fungování EU, čl. 3 Protokolu o přechodných ustanoveních, čl. 20 Aktu o přistoupení Chorvatska k EU, čl. 11 (5) a příloha III Jednacího řádu Rady, Rozhodnutí Rady č. 2014/692/EU, Euratom ze dne 29. září 2014, kterým se mění jednací řád Rady.

• Rozhodnutí Rady, kterým se mění jednací řád Rady
• Přístup k právu Evropské unie