Již čtvrtý rok jsem ve Vaší zemi velvyslancem České republiky a mám tak možnost sledovat její každodenní i dlouhodobé problémy. Jedním z těch nejsložitějších je otázka integrace lotyšské společnosti. 

Integrace, ve smyslu odstranění dělítek mezi oběma hlavními komunitami vaší země, tj. mezi lotyšskou a ruskojazyčnou, je bezesporu problémem, který má více rozměrů a proto pravděpodobně nabízí i více variant řešení.  Má své kořeny v  pohnuté historii této země a ta sama o sobě je předmětem mnohdy protichůdných výkladů.

Jak známo, oficiální ruský výklad lotyšské historie, sdílený zřejmě velkou částí ruskojazyčného lotyšského etnika, je v mnoha zásadních rysech zcela odlišný od  toho, jak vnímají svou minulost sami Lotyši. Věřím však, že přinejmenším v  oficiální rovině je na obou pólech této názorové dichotomie prostor pro  přehodnocování, upřesňování a zasazování více či méně známých fakt do nových, ideologicky nezatížených kontextů. Tyto snahy by se samozřejmě měly opírat o podněty, vzešlé ze sféry objektivního historického výzkumu.  Do jaké míry je tyto korekce připraveno akceptovat kolektivní vědomí hlavních lotyšských etnických uskupení, zůstává ovšem otázkou. Je nepochybné, že na obou stranách existují lépe a hůře připravení. Rezistenci vůči změnám v pohledu na minulost lze jistě očekávat v prostředí nacionalisticky uvědomělých lotyšských „pamětníků“ kteří lpí na svých tradicích a symbolech. Přehodnocování „obrazu minulosti“ lze rovněž těžko očekávat ve  skupině věkově starších etnických Rusů, kteří přišli do Lotyšska v rámci sovětských sociálně inženýrských přesunů po 2. sv.válce. Tito lidé se nepovažují za přistěhovalce, ale cítí  se být starousedlíky, pro něž Lotyšsko, byť jako součást Sovětského svazu, bylo tím, co nazýváme „domovinou“. Nelze jim klást za vinu, že necítili potřebu většího přizpůsobení lotyšskému kulturnímu a jazykovému prostředí; systém v němž žili, je utvrzoval, že toto přizpůsobování je - dokonce čestným - úkolem druhé strany. Nepřekvapuje, že mnozí z nich na toto období vzpomínají s nostalgií. Podmínky naturalizace v novém samostatném státě po r. 1991 mohou proto logicky vnímat jako diskriminační opatření. V tomto kontextu probíhá i poněkud nepřehledný a mimo Lotyšsko těžko srozumitelný problém tzv. „neobčanů“.

Jako Středoevropan, který ve vlastní zemi poznal komunistický útlak, dovedu však vnímat zcela opačný, byť částečně jednostranný a někdy až ultranacionalisticky podbarvený postoj těch Lotyšů nebo jejich potomků, kteří zažili hrůzu stalinských deportací a teroru po ztrátě samostatnosti a sovětizaci země. Nepřekvapuje mne, že  Moskvou řízený přísun obyvatel z jiných částí Sovětského hodnotí jako ohrožení národní existence a že v násilné kolektivizaci a socialistické industrializaci vidí bezohledné využití potenciálu země pro potřeby totalitního impéria. Jen v tomto světle lze pochopit některá důsledná opatření k posílení lotyšského národního živlu po obnovení samostatnosti, včetně jazykového zákona.

Interpretace novější historie Lotyšska je mnohdy spatřována jako jediné východisko a nezbytný první krok k jakýmkoliv pokusům o překlenutí dělítek mezi oběma základními etnickými celky země. Podmiňovat integraci vyřešením otázek minulosti může však vést jen k jejímu zpomalení a dalšímu zauzlování. K nějakému názorovému přiblížení obou krajních konceptů lotyšské historie musí ale časem dojít. Jakkoliv je to asi obtížné, věřím, že k tomu přispěje i současná pozitivní atmosféra lotyšsko-ruských vztahů, navozená loňskou návštěvou vašeho prezidenta v Moskvě.

Snaha o nalezení společného jazyka v rámci hodnotového vyrovnání s minulostí by však rozhodně neměla skončit jakousi zákopovou válkou obou krajních stanovisek. To by jen přesunulo tentýž problém dále do budoucna. Etnicky, ale i hodnotově rozštěpené Lotyšsko zřejmě vyžaduje jiný přístup. Jistě jím není vytvoření pouhé pomyslné tlusté čáry za minulostí, - pojetí minulosti jako „otevřeného problému“je něčím, s čím zde bude nutno žít možná ještě několik dalších generací.  (Lotyšsku je tak souzeno zůstat pro mnohé vnější pozorovatele i nadále zemí s „nepředvídatelnou minulostí“). Především však musí existovat politická vize, která bere zřetel na toto omezení, ale zároveň je schopna vymanit se z rigidního konceptu klasického „národního státu“ směrem k představě, která odpovídá potřebám počátku 21. století. Jsem přesvědčen, že tato orientace sama o sobě nemusí výrazně ohrozit váhu a identifikační funkci národních symbolů a tradic, oslabit význam národního jazyka apod. V této souvislosti jistě časem dojde i k překonání toho, co je určitou brzdou vaší demokracie: totiž úporné intervence etnického principu do volebního chování a politických preferencí.  

Politici, akademická sféra, ale i  řadoví občané se shodují v tom, že překonání viditelné rozštěpenosti lotyšské společnosti je naléhavým úkolem dne.  Zřejmě to bude možné pouze způsobem, který je schopen když ne zrušit, tedy alespoň zrelativizovat váhu všeho, co tuto rozštěpenost zakládá. Sociologicky vyjádřeno: je třeba hledat a nabídnout koncept budoucího vývoje země, v němž linie etnické a kulturní identity nebudou mít určující význam. Všechny pokusy o integraci lotyšské společnosti pak musí vycházet z cílů a hodnot, jež jsou těmto liniím nadřazené nebo vůči nim indiferentní. K tomu se nabízí již nyní celá řada pozitivních podnětů. Mezi ně bych zařadil např. zapojení Lotyšska do procesů evropské a regionální integrace či rostoucí význam občanského principu v procesu identifikace obyvatel se svým státem. Samozřejmým předpokladem pro uplatnění takového konceptu je vnější stabilita země. Ta je v současnosti zajištěna a do budoucna má dobré vyhlídky.

Jsem si  vědom, že takto vytčené programové postuláty dobře znějí, jejich uskutečnění ale není vůbec jednoduché. Věřím však, že na podobných principech je postavena současná pragmatická politika vašeho prezidenta. Jeho veřejná vystoupení mne přesvědčila, že konkrétní představy o rozvoji země opírá o konzistentní vizi, v níž princip integrace jednotlivých skupin populace do jednotného a vnitřně stabilizovaného státního celku zaujímá čelné postavení. Váš prezident si je velice dobře vědom, že překonání současné krize je programem, který sám o sobě má určitý integrující efekt, ale že jde o mnohem, mnohem více.

Během svého pobytu v Lotyšsku jsem zaznamenal, že koncept celospolečenské integrace který nade vše staví  čistě „národní“ princip, nemůže mít naději na úspěch. Nemůže oslovit především silnou skupinu obyvatel, jejichž mateřským jazykem není lotyština, jejichž rodinné zázemí je rovněž ne-lotyšské, ale kteří necítí potřebu hledat svou sebeidentifikaci v nelotyšském (ruském) kulturním zázemí mimo hranice této země. Vyhraněný lotyšský nacionalismus bude u těchto lidí vždy jen posilovat pocit vlastní nezakotvenosti a odcizenosti. Kvalifikovanější a vzdělanější příslušníci této skupiny jsou jistě rezervoárem současné vlny pracovní emigrace.

Hovoří-li se o specifických potřebách ruskojazyčných obyvatel, vzniká otázka, do jaké míry vláda vnímá tyto potřeby jako legitimní. Zdá se mi, že tendence zavést dualitu státních jazyků nemají této souvislosti valné vyhlídky, integrační efekt tohoto opatření by byl pochybný. Je však jistě řada oblastí, kde lze ruskojazyčné menšině vyjít vstříc. Pozitivním příkladem je  nedávné zmírnění naturalizačních podmínek pro děti tzv. „neobčanů“. V tomto směru lze zřejmě jít i dále.

Závěrem bych rád zdůraznil, že v mé zemi jsou snahy o překonání všeho, co je dědictvím minulosti a stále rozděluje vaši společnost, sledovány se sympatiemi. S nově získanou svobodou jste před dvaceti léty dostali do vínku i problémy, kterých jsme my byli ušetřeni. Věřím, že i přes možné občasné odchylky a výstřelky, trend k vnitřní integraci Lotyšska bude pokračovat. Věřím rovněž, že se setká s porozuměním vašich geografických sousedů a s podporou evropských demokratických struktur. To, jak zvládáte současnou ekonomickou krizi naznačuje, že umíte do vašich přístupů vnést  smysl pro věcnost a  realitu. Chci vám k prosazení vašich snah popřát mnoho trpělivosti a úspěchů.