Tato nová divadelní adaptace potvrzuje, že Švejk je v Lotyšsku skutečným fenoménem, který přesahuje jeho popularitu snad i v jeho domovině. V loňském roce jsme informovali o akci pod názvem Švejkova letní zahrada v Divadelním muzeu E. Smiļģise v Rize, která mapovala Švejkovo putování lotyšskými dějinami – připomeňme 5 divadelních adaptací (pozn. první již v roce 1928!, a snad nejslavnější v rižském Dailes teātris s G. Placēnsem v roli Švejka se v letech 1961 – 76 dočkala 161 repríz, a nebýt požáru, ve kterém shořely všechny kulisy a kostýmy i z této hry, měla by jistě další), včetně loutkové, 8 reedicí románu (včetně poněkud ojedinělého překladu ženskou překladatelkou A. Baugou) a není bez zajímavosti, že v Rize vyšel i jediný překlad Švejka na světě do jidiš. Lotyština také byl třetím světovým jazykem, do kterého byl Švejk krátce po českém vydání přeložen. Akce, jíž  se zúčastnili všichni herci, kteří Švejka ztvárnili od 60. let 20. století, byla bohatě doplněna písněmi z těchto představení. Lotyšská činohra se totiž vyznačuje tím, že v každé lotyšské hře se zpívá. Co se týče Švejka, je strhující, že písně z divadelních her – především pak loutkové a poslední z roku 1999/2000 v Dailes teātris s přední lotyšskou skupinou Prāta vētra (Brain Storm), se staly národními šlágry a neustále se hrají v rozhlase a objevují se i v CD kompilacích nejúspěšnějších populárních písní.   

Současná adaptace Valmierského dramatického divadla je druhým „regionálním“ divadelním ztvárněním Švejka (první bylo v osmdesátých letech 20. století v Liepājském divadle). Jak napovídal podtitul hry „návod na přežití v bláznivých dobách ve dvou dějstvích“, záměrem bylo ukázat Švejka ne jako naivně až přihlouple usmívajícího se dobráka, ale člověka, který se dokáže svou prostou životní filozofií povznést nad osobní útrapy a útlak mocenských mašinérií s absurdní, jedince destruující byrokracií. Proto se také režisér soustředil na zpracování první části románu. To je asi také zřejmě jeden z faktorů, pro který těžce zkoušený lotyšský národ ve dvacátém století přijal tohoto českého antihrdinu za svého, neboť, jakkoliv je Švejkův situační humor přitažlivý, Lotyši nemají v sobě tak širokou škálu černého humoru jako Češi. Hra se též vyznačovala značnou autenticitou jak kostýmů, tak zdramatizováním původní literární předlohy bez zbytečných, a dnes tak populárních aktualizací, které se ve Švejkovi přímo nabízejí. Vedle představitele Švejka pak exceloval Mārtiņš Meiers v roli nadporučíka Lukáše, který jakoby z oka vypadl postavě ztvárněné S. Benešem v české filmové verzi K. Steklého z roku 1956. Za zmínku stojí rovněž fakt, že texty k písním složil známý lotyšský básník Jānis Peters, který byl rovněž autorem textů dnes zlidovělých písní z loutkového Švejka ze 70. let 20. století, a který v roce 1989 ve funkci předsedy Svazu lotyšských spisovatelů zaslal čs. vládě oficiální nesouhlas svazu s uvězněním V. Havla.

Uvedení hry bylo pochopitelně avizováno velkými lotyšskými deníky, ovšem dosud nebyly uveřejněny recenze.

Obliba Švejka v Lotyšsku je vskutku ojedinělá a pro nás Čechy lichotivá. Ačkoliv my se nedokážeme odpoutat od jakkoliv skvělého, přesto již téměř šedesát let starého filmového zpracování, pro Lotyše je postava Švejka stále živá a aktuální a nebojí se nových přístupů k Haškově literární předloze a s železnou pravidelností se k ní po dekádách vrací.