Tím začalo století vzájemné ekonomické, politické i kulturní spolupráce, včetně partnerství v bezpečnostní oblasti a později i spojenectví v mezinárodních organizacích, EU a NATO.

doc. PhDr. Luboš Švec, CSc., historik Fakulty sociálních věd Univerzity Karlovy, exkluzivně pro Velvyslanectví ČR v Rize ke 100. výročí navázání diplomatických vztahů mezi Československem a Lotyšskem:

Uznání Lotyšska československou vládou de iure a navázání diplomatických vztahů nebylo přímočarým bilaterálním procesem, ale vyvíjelo se v závislosti na změnách mezinárodní situace. Postoj československé vlády tak prošel vývojem v kontextu československé politiky vůči Rusku, Německu a západním velmocem. Navázání diplomatických vztahů a uznání Lotyšska a druhých pobaltských států de iure bylo neoddělitelně spojeno s řešením ruské otázky po občanské válce. Lze říci, že přímo úměrně souviselo s procesem eroze paradigmatu jednotného a nedělitelného Ruska.

Československý pohled na vytvářející se lotyšský stát byl formulován pod vlivem koncepce nové střední Evropy, formulované prezidentem Tomášem Garriguem Masarykem v závěru první světové války. Toto pojetí sdílené i ministrem zahraničních věcí Edvardem Benešem původně počítalo s pádem bolševiků a demokratizací a federalizací ruského státu. V roce 1921 však postupně reflektovalo vnitřní a mezinárodní stabilizaci mladého lotyšského státu. Lotyšsko bylo vnímáno jako ekonomická spojnice a možný nástroj liberalizačního tlaku evropských států proti bolševickému režimu.

Prvním krokem bylo uznání lotyšské vlády de facto a zřízení konzulárního zastoupení v Rize. Prvním československým konzulem se stal v dubnu 1921 major československých legií Josef Košek. Košek během svého působení na Sibiři spolupracoval s lotyšskými představiteli při formování lotyšských protibolševických vojenských oddílů a ochraně lotyšských představitelů před terorem vojáků admirála Kolčaka.

Po přijetí pobaltských států do Společnosti národů na začátku podzimu 1921 bylo zřejmé, že nelze otázku uznání dále oddalovat.

V Praze byli pověřeni zastupováním lotyšských zájmů Eduard Krasts a jako přímý zmocněnec lotyšské vlády Wilhelm Schreiner, kteří dosáhli přijetí u ministra zahraničních věcí E. Beneše a 17. listopadu 1921 audience u prezidenta Masaryka. Prezident se tehdy prohlásil za přítele Lotyšska, vyslovil podporu nezávislosti a přislíbil urychlení uznání. Vláda premiéra a zároveň ministra zahraničních věcí E. Beneše rozhodla o uznání všech tří pobaltských států 29. prosince 1921 na své poslední schůzi v tomto roce.

Nóta o uznání Lotyšska de iure byla datována 5. ledna 1922; konzul Košek ji předal ministrovi zahraničních věcí Z. A. Meierovicsovi na audienci 1. února. Oba diplomaté připomněli nejen společné boje československých legionářů a lotyšských dobrovolníků na Sibiř, ale deklarovali hodnoty spojující obě země – „ideály práva, pravdy a skutečné demokracie“, jak referoval československý konzul do pražského ústředí.

Normalizace diplomatických vztahů vytvořila rovněž předpoklady pro úspěšný rozvoj hospodářských vztahů, vyjádřený podpisem obchodní smlouvy již 7. října 1922. Jednalo se o jednu z prvních lotyšských obchodních smluv. Vytvořila tak rámec pro rychlý rozvoj bilaterálních obchodních vztahů i československých investic do lotyšské ekonomiky. Je evidentní, že československá diplomacie zřízením konzulátu (později vyslanectví) i obchodní smlouvou přisoudila Lotyšsku prioritní význam pro hájení svých politických a hospodářských zájmů v Pobaltí.