italiano  česky 

rozšířené vyhledávání
pomnik_arco_2
Foto: (@MZV)
Upozornění na článek Tisknout Zmenšit písmo Zvětšit písmo

České vojenské hroby a památníky na italském území

Souhrnná informace o válečných hrobech a památnících v Itálii, vztahujících se k české vojenské historii. Hlavní část textu je věnována památce českých vojáků, bojujících na italském území během 1. a 2. světové války.

1. Čeští bojovníci a vojáci v Itálii do konce 19. století

 

Bojovníci a v pozdější době příslušníci pravidelných vojenských jednotek pocházející z Čech a Moravy se poměrně často účastnili vojenských tažení a bitev, odehrávajících se na území současné Itálie, a to již nejpozději od 11. století, kdy se čeští bojovníci zúčastnili v roce 1083 po boku císaře Jindřicha IV. dobývání Říma. Ve středověku přicházeli čeští bojovníci (aristokraté i lidé prostého původu) do Itálie především jako členové ozbrojených družin a větších vojenských jednotek, kterým veleli členové panovnických dynastií Přemyslovců a Lucemburků. Proslulou se stala například účast českých bojovníků pod velením krále Vladislava I. na dobývání Milana v roce 1158. Na italském území zahynul v průběhu válečného tažení i jeden český panovník – kníže Konrád II. Ota. Zemřel v roce 1191 během obléhání Neapole, když s početným českým oddílem doprovázel vojsko císaře Jindřicha VI. Ostatky českého knížete byly pohřbeny v klášteře v Monte Cassino, později byly jeho kosti převezeny do Prahy. Itálie byla rovněž tranzitní zemí pro velkou část účastníků křížových výprav, mezi kterými byla i řada českých válečníků.

 

Ve 13. století se čeští bojovníci zúčastnili na dnešním italském území bojových akcí především za vlády krále Přemysla Otakara II., v té době bylo po dobu několika let součástí Českého království i italské město Pordenone s okolním hrabstvím, kde tehdy sídlila česká vojenská posádka. Ve 14. století opakovaně válčili v dnešní Itálii čeští panovníci Jan Lucemburský a Karel IV. Zvláště císaře Karla IV. doprovázely do Itálie i početné oddíly českých bojovníků, a to i v době, kdy byl ještě moravským markrabětem.  V roce 1337 zemřeli při Karlově vojenském tažení na území dnešního italského regionu Trentino – Alto Adige následkem nemocí dva významní čeští šlechtici – Bušek z Velhartic starší a Jan z Lipé. Jejich ostatky byly následně převezeny k pohřbení do vlasti. Charakter vojenského tažení měla i Karlova korunovační jízda do Říma v letech 1354-55. Útokům nepřátel musel český panovník a jeho doprovod čelit například na zpáteční cestě v Pise.

 

V roce 1617 se pozdější slavný vojevůdce českého původu, Albrecht z Valdštejna, podílel na válečném tažení rakouského arcivévody Ferdinanda proti Benátské republice. Barokní římský kostele Panny Marie Vítězné (Santa Maria della Vittoria) vděčí za své jméno oslavě vítězství katolických vojsk nad českými protestanty v Bitvě na Bílé Hoře roku 1620. Na hlavním oltáři je socha madony ukořistěná v té době v Čechách. V interiéru chrámu se nachází i freska z roku 1885 (autor Luigi Serra): „Vjezd vítězného katolického vojska z Bílé Hory do Prahy“. S dějinami Čech je spojen rovněž původem německý šlechtic Adam Jindřich ze Steinau, který na přelomu 17. a 18. století dvakrát zastával hodnost maršála (nejvyššího velitele pozemních sil) Benátské republiky. Po ukončení vojenské kariéry se usadil v Čechách, kde žil až do své smrti v roce 1712. Stal se zakladatelem západočeského zámku Nebílovy.

 

V 18. a 19. století často bojovali na dnešním italském území vojáci českých a moravských pluků tehdejšího Rakouského císařství, ze kterého se později stala Rakousko-Uherská monarchie. Itálie se opakovaně stala bojištěm během napoleonských válek, kdy například francouzská armáda pod velením Napoleona Bonaparta porazila rakouská vojska roku 1800 v bitvě u Marenga. V 19. století bojovali v Itálii v řadách rakouské armády čeští vojáci proti vojskům Piemonstsko-Sardinského království. Zvláštní proslulost si na italském území vydobyl rakouský polní maršál českého původu Josef Václav Radecký z Radče (1766 – 1858 – zemřel v Miláně). Byl mimo jiné velitelem rakouských sil v Itálii a v letech 1849 – 1857 zastával funkci rakouského generálního guvernéra v Lombardii a Benátsku. Ostatky padlých českých vojáků jsou uloženy, spolu s ostatky vojáků jiných armád a národností, například na vojenském hřbitově v objektu osária u města Solferino, kde našlo místo posledního odpočinku nejméně 7000 vojáků, kteří padli v roce 1859 v bitvě u lokalit Solferino a San Martino. V roce 1996 odhalili členové Městského střeleckého sboru z Brna pamětní desku vojákům z českých zemí, padlým v této bitvě, v kostelíku v San Martino. S českou vojenskou historií souvisí i pomník arcivévody Albrechta Fridricha Rakousko – Těšínského (1817 – 1895) v italském městě Arco (region Trentino – Alto Adige). Pocházel z těšínské větve Habsbursko – Lotrinské dynastie. Pod velením polního maršála Radeckého bojoval na italském území v letech 1848-9. Ve městě Arco se zachoval arcivévodův pomník a je často připomínána jeho památka v souvislosti se zásluhami o ekonomickou prosperitu Arca jako lázeňského města. Na italském území sloužil jako rakouský voják i Josef Němec, pozdější manžel spisovatelky Boženy Němcové.   

 

2. Příslušníci vojenských jednotek Rakouska-Uherska, pocházející z Českých zemí, padlí na italském území během 1. světové války            

 

2.1. Účast českých vojáků – příslušníků rakousko-uherských vojenských jednotek na bojích v Itálii v průběhu 1. světové války

 

            V průběhu 1. světové války probíhaly v letech 1915-1918 boje mezi rakousko-uherskými a italskými jednotkami na současném území Itálie a Slovinska. Na území těchto dvou států se proto nacházejí i válečné hroby s ostatky padlých vojáků obou tehdy znepřátelených armád. Celkově v té době tvořil podíl vojáků české národnosti v celé rakousko-uherské armádě přibližně 12%. Čeští vojáci sloužili nejen v různých jednotkách pozemních sil Rakouska-Uherska, ale byli i příslušníky válečného námořnictva a tehdy nově vytvořených leteckých sil.

 

Při posuzování národnosti padlých rakousko-uherských vojáků, sloužících v pozemních jednotkách, je možné do jisté míry použít jako pomůcku číslo vojenské jednotky, které odpovídalo sídlu jejího plukovního odvodního okresu. Příslušnost ke konkrétní rakousko-uherské jednotce, která měla doplňovací okres na současném území České republiky je důležitá pro odhad pravděpodobné národnosti padlého vojáka, je však zároveň potřebné vzít do úvahy, že za války se často stávalo, že původně čistě české a moravské pluky rakousko-uherských pozemních sil byly doplňovány vojáky jiných národností a naopak čeští vojáci mohli sloužit i u pluků s odvodním okresem mimo současné území České republiky. K nejpočetnějšímu přísunu českých vojáků v rakousko-uherské uniformě na italskou frontu došlo na jaře roku 1917, kdy bylo do vojenských operací v oblasti řeky Soča (italsky Isonzo) nasazeno 40-45 tisíc mužů, pocházejících z Čech a Moravy.

 

Padlí vojáci byli v průběhu bojů pohřbívání provizorním způsobem, nebo na místních hřbitovech Po válce italské úřady nechaly jejich ostatky většinou převézt na nově zřízené centrální vojenské hřbitovy, ale v řadě případů byli rakousko-uherští vojáci pohřbeni po novém uložení jako bezejmenní, ačkoliv v době pohřbu byla jejich identita známa. Registraci rakousko-uherských vojáků, pohřbených v Itálii má k dispozici italské Ministerstvo obrany a dále rovněž nevládní rakouská organizace Černý kříž, zabývající se péčí o vojenské hroby.

 

Centrální vojenská pohřebiště padlých z 1. světové války, na kterých jsou v současné době na italském území uloženy ostatky padlých rakousko-uherských vojáků (včetně vojáků české národnosti či jinak spojených s historií Čech a Moravy) se nacházejí například v lokalitách Assiago, Cittadella, Trento, Quero, Feltre, Rovereto, Aurisinia, Varna (Brixen), Merano, Fogliano, Oslavia, Prosecco a Redipuglia. Pamětní desky s jejich jmény jsou umístěny například na místech zrušených vojenských hřbitovů v lokalitách Burg – San Candido a Campi – Riva del Garda. Tento výčet není ani zdaleka úplný, protože padlí čeští vojáci jsou pravděpodobně zastoupeni na naprosté většině rakousko – uherských hřbitovů v Itálii. Celkový počet českých vojáků, kteří položili své životy za 1. světové války na italské frontě na současném území Itálie i Slovinska dosahuje řádově počtu až desetitisíců padlých.  

 

Italská odborná veřejnost a místní i provinční zastupitelstva v oblastech severovýchodní Itálie stále věnují velkou pozornost uchování historické paměti, spojené s tragickými událostmi 1. světové války a jejich důsledků pro vojáky i civilní obyvatelstvo obou znepřátelených stran. Za zvláště potěšující lze označit skutečnost, že vojenské hřbitovy z 1. světové války na italském území se stávají místem konání pietních a vzpomínkových akcí, které mají za cíl přispět k objektivnímu a vyrovnanému pohledu na tehdejší události. Účastníci obdobných akcí, pořádaných většinou s mezinárodní účastí, usilují o pietní připomínku obětí z řad příslušníků ozbrojených sil obou tehdy znepřátelených stran, včetně vzpomenutí památky rakousko-uherských vojáků italské národnosti, bojujících za 1. světové války převážně na ruské frontě.

 

2.2. Rakousko-Uherský vojenský hřbitov v lokalitě Follina (region Benátsko) a památník padlým českým vojákům  

 

V závěru 1. světové války bylo v lokalitě Follina (region Benátsko) zřízeno rakousko-uherské vojenské pohřebiště, kam byly v letech 1917 a 1918 ukládány ostatky především rakousko-uherských a v menší míře i německých vojáků a  italských válečných zajatců, kteří zemřeli v rakousko-uherské polní nemocnici číslo 1505 (původně celkem minimálně 900 hrobů). Pozemek bývalého vojenského pohřebiště je v současné době součástí areálu místního hřbitova ve Follina. Většina původních hrobů byla zrušena v letech 1939-1970, část exhumovaných ostatků byla poté převezena na centrální vojenská pohřebiště v Quero, Feltre a v Roveretu, v některých případech byly předány rodinám padlých. Následně byly až na výjimky zničeny původní kamenné náhrobky.

 

Na základě iniciativy místní samosprávy ve Follina a tamější sekce Alpinů bylo v letech 2004 a 2005 exhumováno 77 ostatků vojáků, původně pohřbených ve společných hrobech bez označení. S ohledem na nekompletnost dochovaných vojenských záznamů, týkajících se jmen těchto padlých, již v současnosti zřejmě nelze spolehlivě zjistit jejich identitu. Dle přibližných odhadů se v areálu hřbitova nachází řádově ještě několik desítek (možná i stovek) neoznačených vojenských hrobů. Místní samospráva Follina ve spolupráci s Alpiny a za finančního přispění dalších sponzorů nechala na místě vybudovat centrální kryptu, která je základem budoucího památníku smíření mezi národy a oslavou míru. V kruhu kolem krypty byly vztyčeny státní vlajky Itálie, Rakouska a dalších 10 zemí (včetně ČR), jako připomínka národů, z nichž pocházeli zde pohřbení vojáci. ZÚ Řím odhaduje, na základě provedeného porovnání částečně dochovaných jmenných seznamů padlých, původně pohřbených ve Follina, že nejméně 5% vojáků, pohřbených na zdejším hřbitově bylo příslušníky rakousko-uherských jednotek, jejichž odvodní okresy se nacházely na současném území České republiky. Nejvíce zastoupen byl pěší pluk číslo 91 s odvodním okresem v Českých Budějovicích a v okolí (nejméně 11 hrobů).

 

V červnu roku  2018 byl na hřbitově ve Follina odhalen pomník českým vojákům, kteří za 1. světové války položili své životy v bojích na Piavě. Pomník je tvořen mramorovou deskou s česko – italským nápisem, zasazenou do velkého kamene. Kámen na pomník věnovalo město Follina, zhotovení desky zaplatila česká firma SENO Příbram. Pomník vznikl v souvislosti se 100. výročím bojů na Piavě, v jeho blízkosti stojí obdobný pomník věnovaný slovenským vojákům.   

 

2.3.  Rakousko-Uherský vojenský hřbitov v lokalitě Cittadella - Cimitero monumentale e Austro-Ungarico (region Benátsko)

 

Jedná se o jeden z významných rakousko-uherských vojenských hřbitovů z doby 1. světové války, na kterém jsou ve značném počtu zastoupeni padlí vojáci z českých zemí. Celkem bylo na tomto hřbitově pohřbeno 17 644 vojáků, z tohoto počtu se až do současné doby dochovalo 7 634 jmen. Dle seznamů, které mají k dispozici zaměstnanci vojenského hřbitova v Cittadella lze v současnosti identifikovat velké množství prokazatelně českých vojenských hrobů. Na tomto hřbitově společně odpočívají čeští vojáci z řad rakousko – uherské armády i českoslovenští legionáři a domobranci.   

 

2.4. Rakousko-Uherský vojenský hřbitov v lokalitě Fogliano Redipuglia - Cimitero Austro-Ungarico di Fogliano Redipuglia (region Friuli – Venezia Giulia).

 

Na tomto hřbitově se nachází hroby 14 550 padlých rakousko-uherských vojáků, mezi kterými jsou významně zastoupeni vojáci z českých zemí, ležící často ve skupinách, pod náhrobky prozrazujícími podle jmen jejich původ. Pouze 2 550 vojáků leží v hrobech označených jmény, ostatních 12 tisíc bezejmenných je pohřbeno ve 2 velkých společných hrobech. Asi 2 km od tohoto hřbitova se nachází v Redipuglia největší italské vojenské pohřebiště z 1. světové války, kde jsou uloženy ostatky více než 100 000 italských vojáků. Členové Městského střeleckého sboru z Brna odhalili v roce 2001 v Redipuglia – Polazzo (poblíž města Gorizia) pamětní desku s česko – italským nápisem, věnovanou památce českých vojáků, padlých v Itálii za 1. světové války.

 

2.5. Monte Grappa

 

Jedno z nejvýznamnějších italských centrálních pohřebišť padlých z 1. světové války se nachází na horském vrcholu Monte Grappa (výška 1175 metrů) v regionu Benátsko (provincie Treviso). Masiv Monte Grappa byl v roce 1918 místem těžkých bojů, na rakouské straně zde bojovalo i mnoho českých vojáků. Ve 30. letech 20. století vzniklo na místě bývalého bojiště centrální vojenské pohřebiště, kde je pohřbeno celkem 22 910 italských a rakousko – uherských vojáků. Spolu s nimi je zde pohřben i italský maršál Gaetano Giardino (1864 – 1935), který v roce 1918 velel v zde dislokovanému 4. italskému armádnímu sboru. Členové Městského střeleckého sboru z Brna odhalili v roce 2003 poblíž osária Cima Monte Grappa pamětní desku s česko – italským nápisem, věnovanou památce českých vojáků, padlých v Itálii za 1. světové války.

 

¨

 

2.6. Rakousko-Uherský vojenský hřbitov (kostnice) na ostrově Asinara (Sardínie) – Ossario Austro-Ingarico dell´Asinara

 

            Na ostrově Asinara jsou pohřbeni ve společném úložišti ostatků – kostnici, rakousko-uherští vojáci, původně zajatí v Srbsku (přibližně 5 – 7 000 mrtvých, uváděné údaje nejsou jednotné). V závěru podzimní rakousko-uherské a německé ofenzívy v Srbsku roku 1915 se velení srbské armády rozhodlo evakuovat zbývající vojáky, válečné zajatce a některé civilisty přes pohraniční hory na albánské území. Na pochod do Albánie se vydalo asi 40-50 000 rakousko-uherských zajatců, z nichž přibližně polovina zahynula cestou hladem, zimou a vyčerpáním. Zbývajících 22 000 zajatců bylo převzato italskou armádou a umístěno do karantény na ostrově Asinara u severovýchodního pobřeží Sardínie. Rakousko-uherští vojáci se dostali do italské internace ve velmi špatném stavu, jejich strádání během pochodu do albánských přístavů je plně srovnatelné s utrpením vězňů nacistických koncentračních táborů a účastníků pochodů smrti za 2. světové války. Mezi zajatci řádily i epidemie infekčních chorob, jen během lodní přepravy z albánských přístavů na Asinaru bylo pohřbeno do moře 1 500 zemřelých (stejný počet obětí jako při potopení Titanicu).

 

Na Asinaře v následujících měsících zemřelo v karanténě dalších přibližně 5 – 7 000 rakousko–uherských zajatců, umístěných ve velmi provizorních podmínkách, mezi nimi i velké množství Čechů. Jejich přesné počty nejsou známy vzhledem k často chybějící evidenci a častým pohřbům do moře v počátečním období. Tehdejší československý ministr zahraničních věcí Edvard Beneš uvedl ve své informaci pro parlament (Národní shromáždění) v květnu 1919, že internaci na Asinaře přežilo 3 200 československých zajatců, kteří byli v průběhu července a srpna 1916 dle předchozí dohody převezení do Francie, kde probíhala i reorganizace exilové srbské armády. Na Asinaře následně až do konce války fungoval zajatecký tábor pro rakousko-uherské a v některých případech i německé vojáky, kteří padli do italského zajetí. Velký počet českých vojáků, kteří se z Asinary dostali na francouzské území, vstoupil v roce 1918 ve Francii do jednotek československých legií.  

 

2.7.  Další hroby českých vojáků, zemřelých za 1. světové války v italském zajetí

 

            V řadě lokalit na italském území se zachovaly rovněž hroby českých vojáků, kteří zde zemřeli v letech 1915 – 1919 během internace v místních zajateckých táborech. Až do současné doby jsou dochovány například hroby českých zajatců na místních hřbitovech (oddělení pro rakousko – uherské zajatce) v lokalitách Milano, Calci (Toskánsko), Perugia, Verona, Vittoria (Sicílie), Sulmona (Abruzzo), Cassino – Caira a Altamura (provincie Bari). V Římě se nachází centrální pohřebiště rakousko - uherských zajatců v kryptě kostela Santa Maria dell´Anima (poblíž náměstí piazza Navona).  

 

2.8. Hroby českých letců - příslušníků rakousko-uherského vojenského letectva

 

2.8.1. Kapitán Edmund Hudeček

 

            V roce 2003 byla na městském hřbitově v lokalitě Mansuè (region Benátsko) odhalena pamětní deska s česko-italským nápisem na památku kapitána Edmunda Hudečka, příslušníka leteckých sil Rakouska-Uherska, který padl v průběhu bojového letu dne 12. června 1918. Na pamětní desce je mimo jiné v obou jazycích napsáno: „Zde končí nenávist tohoto světa, odpočívejte v pokoji stateční letci.“ Text byl převzat z nápisu na náhrobku, který v roce 1917 vztyčili příslušníci rakousko-uherského letectva na hrobě italského letce kapitána Giuseppe Gabbina. Kapitán Edmund Hudeček byl pohřben na městském hřbitově v Mansuè na sklonku 1. světové války spolu s dalšími 10 příslušníky různých jednotek rakousko-uherských ozbrojených sil. Jeho hrob byl nově identifikován v roce 1999, díky společné iniciativě několika místních italských zájemců o vojenskou historii, kteří následně kontaktovali badatele a relevantní organizace v České republice a v Rakousku.

 

            Kapitán Edmund Hudeček se narodil dne 28. července 1890 v polském městě Přemyšlu, kde se v té době nacházela významná rakousko-uherská vojenská pevnost. Pocházel z rodiny, hlásící se k české národnosti, jeho otec Karel Hudeček byl rakousko-uherským důstojníkem z povolání. Edmund Hudeček byl hlášen k trvalému pobytu v obci Obědkovice (15 km od Prostějova). V průběhu 1. světové války sloužil nejprve jako důstojník jezdectva, později se stal leteckým pozorovatelem a dne 17. května 1918 získal pilotní osvědčení. Dne 12. června 1918 padl v průběhu bojového letu. Celkem získal až do své smrti 6 válečných vyznamenání. Jméno kapitána Hudečka je uvedeno na památníku padlých z 1. světové války v obci Bílovice nad Svitavou (3 km na sever od městské části Brno-Obřany), kde na sklonku života žila jeho matka. Na stejném památníku je mezi padlými uvedeno i jméno jeho otce Karla Hudečka.      

 

2.8.2. Šikovatel Jan Škvor

 

Šikovatel Jan Škvor se narodil 21. března 1893 v Ledči, po odvodu narukoval v Čáslavi ke 12. zeměbraneckému pěšímu pluku. V roce 1916 absolvoval na vlastní žádost letecký výcvik a stal se úspěšným stíhacím pilotem - nositelem několika vyznamenání za statečnost. Bojoval v řadách rakousko-uherské stíhací perutě Flik 27 (později přejmenované na Flik 27F). Zahynul dne 18. května 1918 po sestřelení britskými stíhači, působícími v té době na italském bojišti. Jan Škvor byl původně pohřben s vojenskými poctami na místním hřbitově v Gardolo (dnes městská část Trenta), později byly jeho ostatky pohřbeny na rakousko-uherském hřbitově (Ossáriu) v Trentu. Při exhumaci a následném přenesení bylo jeho jméno zřejmě zkomoleno a je evidován jako letec Johann Skovar.

 

2.8.3. Svobodník Stanislav Husa

Svobodník Stanislav Husa (titulární desátník – dočasně propůjčena vyšší hodnost)

Narozen roku 1897 v obci Leština u Světlé (německy Leschtina) – okres Čáslav

Funkce: Letecký pozorovatel a střelec z kulometu (MG Schűtze)

V květnu 1918 byl převelen k letecké peruti Flik 69S - písmeno S znamená bitevní peruť (Schlacht). Tato peruť měla za úkol podporovat postup rakousko – uherských jednotek leteckými útoky na italské pozemní cíle, spojenými s ostřelováním z palubních zbraní. Peruť byla dislokována na vojenském letišti v benátském městě Gaiarine. Svobodník Husa padl během bojového letu dne 15. června 1918 za bojů na Piavě, kterých se na italské straně zúčastnili i českoslovenští legionáři. Příčinou smrti bylo zranění hlavy, způsobené následkem palby italské protiletecké obrany (střepina šrapnelu). Svobodník Husa byl nejprve pohřben na místním hřbitově v Gaiarine.

V roce 1943 byly ostatky padlých rakousko – uherských letců exhumovány a přeneseny na současné místo uložení na vojenském hřbitově v benátském městě Cittadella – hrob číslo 134. Na náhrobku je uveden bez křestního jména a se zkomoleným příjmením jako „Iluso“.

 

 

 

2.9. Hrob českého ponorkového námořníka Stanislava Dvořáčka v Benátkách – ostrov San Michele

 

Češi byli od druhé poloviny 19. století až do konce 1. světové války významně zastoupeni i v rakousko-uherských námořních silách. Uplatnili se především ve specializacích, vyžadujících technické vzdělání, a to včetně ponorkové flotily. V Benátkách (ostrůvek San Michele - vojenské oddělení hřbitova „Militari“ - sektor G) se nachází hrob posádky potopené rakousko-uherské ponorky U 12 (zničena v benátském přístavu 12. srpna 1915), kde jsou pohřbeni i 1-2 čeští námořníci: Stanislav Dvořáček – vyšší poddůstojník elektroslužby, narozen roku 1889 v Podbřezicích poblíž Vyškova. Jeho česká národnost a osobní data jsou potvrzena i údaji z databáze vojenských hrobů MO ČR. Dalším českým námořníkem by mohl být Štefan Krouček – nižší poddůstojník strojní služby, místo narození ani bližší osobní údaje nejsou známy, není evidován ani v databázi padlých MO ČR. Pravděpodobnou českou národnost by bylo potřebné ověřit dalším pátráním v archivech. Velitel ponorky kapitánporučík Egon Lerch se narodil v Terstu (německá národnost) v Praze měl domovské právo (cca ekvivalent trvalého bydliště). 

 

Internetové stránky s informacemi o rakousko-uherských vojenských hřbitovech v Itálii:

 

Internetové stránky rakouské organizace Schwarzes Kreuz:

http://www.osk.at/

 

Internetové stránky se seznamy vojenských hřbitovů v Itálii (v italštině):

http://www.cimeetrincee.it/cimiterimil.htm

 

3. Hroby a pamětní desky, připomínající památku padlých a popravených příslušníků Československých legií v Itálii za 1. světové války

 

3.1. Československé legie v Itálii v průběhu 1. světové války

 

            Prvním zárodkem československých legií v Itálii se stal Československý dobrovolnický sbor, založený v lednu roku 1917 v zajateckém táboře Santa Maria Capua Vetere, který byl postupně několikrát reorganizován (zpočátku fungoval jako pracovní jednotka). Italská porážka u Caporetta v říjnu 1917 a rostoucí aktivita čs. zahraniční repre­zentace, především generála M. R. Štefánika, přiměla 21. dubna 1918 italskou vládu k podepsání dohody o zřízení samostatného čs. vojska v Itálii. Jeho velitelem byl jmenován generál Andrea Graziani. Čeští dobrovolníci působili velice úspěšně jako roz­vědčíci u 1. italské armády již od roku 1917 a jejich čety byly rozesílány na různé úseky fronty.

 

Jako první větší jednotka se na řece Piavě zúčastnil v červnu 1918 tvrdých bojů 1. prapor 33. pluku, kde jeho příslušníci utrpěli značné ztráty u San Dona di Piave a Fossalta (italský region Benátsko). Mezitím byla utvořena čs. divize složená z 31., 32., 33., 34. a 35. pluku. Z výzvědných rot vznikl 39. pluk. V polovině srpna 1918 byla divize přesunu­ta na frontu do prostoru mezi Gardským jezerem a řekou Adige (italský region Trentino-Alto Adige), kde byl ústředním dominantním bodem československých pozic vrchol Doss Alto (dnes Dosso Alto di Nago). Zde českoslovenští legionáři úspěšně bojovali proti rakousko-uherské armádě až do konce září 1918. V říjnu 1918 vznikl Československý armádní sbor v Itálii o síle 20 000 mužů, jehož velení převzal generál Luigi Piccione. Všechny pluky československých legií v Itálii dostaly 8. pro­since 1918 v Padově své prapory a složily přísahu. Do konce roku byl sbor dopraven do osvobozené vlasti.

 

Bezprostředně po skončení bojů 1. světové války byly na italském území zformovány jednotky československé domobrany, složené z bývalých rakousko-uherských zajatců, kteří se stali občany Československé republiky a dobrovolně požádali o vstup do armády nového státu. Tyto jednotky vytvořily v roce 1919 druhý československý armádní sbor v Itálii. Českoslovenští domobranci z Itálie však již neměli oficiální legionářský statut (v dobové terminologii „legionáři ze zákona“), protože do ozbrojených sil nové republiky vstoupili až po 28. říjnu 1918. Příslušníci obou československých armádních sborů v Itálii se krátce po příjezdu do nově vzniklé Československé republiky zúčastnili bojů proti maďarským jednotkám na Slovensku a dalších vojenských akcí v iredentistickém českém pohraničí. V průběhu bojů na Slovensku utrpěli v roce 1919 českoslovenští legionáři i domobranci z italské fronty další početné ztráty na životech.

 

3.2. Centrální pohřebiště padlých československých legionářů v Roveretu

 

Ostatky československých legionářů, kteří padli v průběhu bojových akcí za 1. světové války na italském území jsou v současné době uloženy na roveretském centrálním vojenském pohřebišti - Ossario Castel Dante, kde našly místo svého posledního odpočinku spolu s italskými a rakousko-uherskými vojáky (včetně Čechů, padlých v rakouské uniformě). V Roveretu je celkem pohřbeno 20 000 vojáků, z toho 151 československých legionářů, pouze 1 legionářský hrob je hrobem neznámého vojáka, zbývajících 150 hrobů je označeno jmény padlých. Památka padlých československých legionářů je uctěna i na pamětní desce u vchodu do osária Castel Dante. Ostatky 44 ze 46 československých legionářů, kteří byli na italském území v průběhu roku 1918 popraveni na základě rozsudků rakousko-uherských polních soudů, byly ve 20. letech 20. století exhumovány a převezeny na území tehdejší Československé republiky. V současné době jsou (s jednou výjimkou) pohřbeny v Praze ve vojenské části hřbitova Olšany. Ostatky zbývajících 2 popravených legionářů nebyly po 1. světové válce nalezeny.

 

3.3. Památníky na počest popravených československých legionářů v regionu Trentino-Alto Adige: Arco, Riva del Garda a Pieve di Bono  

 

V severoitalském městě Arco se od počátku 90. let 20. století každoročně koná česko-italská pietní vzpomínková akce, pořádaná na památku popravy 4 československých legionářů, odsouzených v roce 1918 vojenským soudem armády Rakouska-Uherska k trestu smrti za účast v 1. československém odboji v řadách jednotek Československých legií v Itálii. Za italskou stranu jsou hlavními organizátory akce místní samospráva města Arco a zdejší sekce bývalých příslušníků jednotek Alpinů (Alpini jsou elitní složkou italských pozemních sil, její příslušníci jsou speciálně cvičeni pro vojenské operace ve vysokohorském prostředí). Za českou stranu se pietní akce pravidelně zúčastňují zástupci Velvyslanectví ČR v Římě, Ministerstva obrany ČR, Československé obce legionářské a osoby.  

 

Pietní akce se koná na počest 4 československých legionářů, popravených ve městě Arco dne 22. září 1918: Antonín Ježek, Karel Nováček, Jiří Schlegl a Václav Svoboda. Na místě jejich smrti byl po 1. světové válce vybudován památník se jmény popravených a s nápisem v češtině a v italštině: „Na těchto olivách byli popraveni českoslovenští legionáři zajatí rakousko – uherskými vojáky na Doss Altu, protože bojovali po boku italského vojska za svobodu.“ Jedná se o rozměry největší památník na počest popravených československých legionářů na italském území. V září 2018 byla na přístupové cestě k pomníku (ulice ČS legionářů – via legionari cecoslovacchi) odhalena třímetrová socha svatého Václava, jako připomínka památky ČS legionářů i českých vojáků v rakouské uniformě, kteří v těchto místech bojovali za 1. světové války. Sochu zhotovila Střední průmyslová škola kamenická a sochařská v Hořicích. Byla financována soukromými sponzory jako dar České republiky městu Arco při příležitosti 100. výročí vzniku ČSR.

 

V blízkosti Arca, v katastru města Riva del Garda se dále nachází památník, věnovaný památce československého legionáře Aloise Štorcha, popraveného na tomto místě dne 5. července 1918. V září 2015 byla na tento památník instalována deska na památku legionáře Leopolda Jeřábka, který zahynul utonutím dne 3. července 1918 po postřelení nepřítelem v průběhu diverzní a průzkumné akce, které se zúčastnil spolu se Štorchem. Oba památníky 1. československého odboje se zachovaly v dobrém stavu až do současné doby díky obětavé péči místních občanů.

 

V rámci pietní akce probíhá pravidelně rovněž výstup na místo bojiště v horách nad Arcem - Dosso Alto di Nago (dříve Doss Alto), kde se v době 1. světové války  nacházela bojová postavení italských a československých jednotek. Zde účastníci výstupu navštěvují zbytky italských opevnění, včetně předsunutého zákopu, ve kterém byli zajati 4 českoslovenští legionáři, následně popravení v Arcu. Čeští účastníci výstupu jsou při této příležitosti doprovázeni členy sekce Alpini a zástupcem vojenského muzea v Roveretu.

 

V regionu Trentino-Alto Adige byl popraven v lokalitě Creto (v současnosti součást obce Pieve di Bono - Prezzo) dne 26. července 1918 československý legionář Josef Sobotka (narozen v Chotěboři roku 1896). U místního kostela stál do počátku 21. století památník věnovaný jeho památce, který následně prošel rekonstrukcí a byl slavnostně odhalen na novém místě v září roku 2015.

 

V roce 2015 byla obnovena rovněž pamětní deska umístěná na místě velitelství 1. praporu 34. pluku Československých legií poblíž Dosso Alto di Nago. 

 

3.4. Památníky na počest popravených československých legionářů v regionu Benátsko

 

V severoitalském regionu Benátsko se v současnosti nachází 7 pamětních desek, věnovaných památce popravených československých legionářů.

 

Ve městě Conegliano se nachází ve zdejší ulici Československých mučedníků (Via Martiri Cecoslovacchi) pamětní deska s česko-italským textem označující místo, kde bylo dne 18. června 1918 v budově tehdejších vojenských kasáren popraveno 15 československých vojáků, odsouzených vojenským soudem armády Rakouska-Uherska. Jedná se o nejvyšší počet obětí popravy československých legionářů na italské frontě v průběhu 1. světové války. Tato pamětní deska byla obnovena v roce 1991. Na desce je umístěn nápis v češtině a v italštině: „Na tomto místě bylo zastřeleno Rakušany 15 československých legionářů, zatčených během bojů po boku Italské armády na svazích Montellu za svobodu vlasti – 18. červen 1918“.

 

Další dvě pamětní desky s česko-italskými nápisy na památku 6 československých legionářů, se nacházejí v lokalitě Oderzo. Českoslovenští legionáři, popravení v Oderzo a v Oderzo-Piavon byli zajati v červnu roku 1918 příslušníky 64. uherské pěší divize, jejíž velitelství zde mělo v té době své sídlo. Pamětní deska v Oderzu je umístěna na malém památníku, pamětní deska v lokalitě Oderzo-Piavon je instalována ve stěně budovy, nacházející se v blízkosti pozemní komunikace Oderzo-Chiarano. Na obou pamětních deskách je česko-italský nápis: „Zde byli popraveni českoslovenští legionáři, zajatí rakousko-uherskými vojáky, protože bojovali po boku italského vojska za svobodu své vlasti.“

 

Čtvrtá pamětní deska se nachází v lokalitě Montone. Byla instalována na památku 10 československých legionářů, popravených dne 17. června 1918. Tato kamenná pamětní deska, později doplněná o bronzovou destičku se v současné době nachází ve stěně jednoho z místních domů. Na kamenné desce je česko-italský nápis:“10 vojínů z Československa bojujících v Itálii za svobodu svého národa bylo zastřeleno zde.“

 

Pátá pamětní deska se nachází v lokalitě San Stino di Livenza (je úmístěna na stěně domu). Je věnována památce 2 československých legionářů, popravených dne 19. června 1918.                          

 

Dvě pamětní desky na počest popravených československých legionářů se nacházejí ve městě San Dona di Piave, v městských částech Calvecchia: Bedřich Havlena, jeden ze zakladatelů ČS. dobrovolnického sboru, popravený dne 21. června 1918 a Davanzo: 4 legionáři popravení dne 19. června 1918 - Hynek Horák, Antonín Kahler, Emanuel Kubeš a František Viktora.

 

V červnu 2018 byly v lokalitách Fossalto a Meolo odhaleny 3 desky na památku účasti ČS legionářů v bojích na Piavě a zde padlého hlavního organizátora ČS Dobrovolnického sboru Jana Čapka (1876 – 1918).

 

Pamětní desky na památku popravených československých legionářů se dochovaly až do současnosti (případně byly obnoveny) díky dlouhodobé pozornosti, kterou místní samospráva příslušných měst a lokalit věnuje pietnímu uchování jejich památky.  Na organizaci pietních akcí na památku popravených československých legionářů v regionu Benátsko se dlouhodobě významně podílel vysokoškolský profesor Eugenio Bucciol (1930 – 2015), který ve své badatelské práci věnoval značnou pozornost tomuto tématu. Dlouhodobě věnuje v regionu Benátsko pozornost udržování památky československých legionářů v Itálii například rovněž muzeum 1. světové války ve Vittorio Veneto (Museo della Battaglia di Vittorio Veneto), kde byl v červnu 2018 umístěn informační panel ČSOL s textem v italštině o historii ČS legií v Itálii. Obdobný panel byl instalován i na zeď Muzea Alpinů v Conegliano. .

 

3.5. Hroby československých legionářů Josefa Matušky a Jana Brázdila v Perugii

 

            Ve městě Perugia (region Umbrie) se nachází hrob Josefa Matušky, vojína 31. pluku Československých legií v Itálii (2. prapor). Josef Matuška zemřel dne 12. května 1918 ve věku 25 let v nemocnici v Perugii na následky zranění, které utrpěl při vojenském výcviku – nehoda při nácviku střelby z minometu. Je pohřben na místním hřbitově – Cimitero Monumentale di Perugia (horní historická část). Jeho hrob je dodnes dobře udržován a zástupci místní samosprávy a italských asociací vojenských veteránů na něj pravidelně pokládají věnce během pietních akcí na památku obětí válečných konfliktů. Na stejném hřbitově se dále nachází i hrob legionáře Jana Brázdila, (narozen 1887), který zemřel následkem onemocnění 16. září 1918 v záložní vojenské nemocnici St. Agostino.

 

 

3.6. Hrob československého legionáře Jana Čalouna v Římě

 

            Ve vojenské části římského hřbitova na náměstí piazzale Verano (Sacrario Militare nel cimitero Monumentale del Verano) je pohřben Jan Čaloun, podporučík Československých legií v Itálii (v Československé armádě evidován jako poručík), narozený dne 14. prosince 1883 (Sedlec), zemřel dne 25. října 1918 v nemocnici Porta Furba na onemocnění dýchacích cest. Hrob se dochoval až do současnosti, ačkoliv toto pohřebiště bylo poškozeno bombardováním v roce 1943.

 

3.7. Pamětní deska na památku vzniku Československých legií v Římě

 

Dne 24. května 1918 slavnostně převzal generál M. R. Štefánik z rukou tehdejšího italského předsedy vlády V.E. Orlanda u symbolického Oltáře vlasti na Benátském náměstí v Římě (piazza Venezia) bojovou zástavu Československých legií v Itálii. Poté následovala slavnostní přísaha a přehlídka příslušníků československých jednotek. Při této příležitosti byla pravděpodobně poprvé v zahraničí zahrána píseň „Kde domov můj“ ve funkci oficiální státní hymny. V roce 2004 byla na památku této události péčí Velvyslanectví SR vztyčena pamětní deska na reprezentativní historické budově, ve které se v současné době nachází ústředí pojišťovny Assicurazioni Generali. Každoročně se zde koná společný vzpomínkový akt, organizovaný zastupitelskými úřady SR a ČR.      

 

3.8. Pamětní deska a stálá expozice na památku formování Československých legií v bývalém zajateckém táboře v Padule

 

            V prosinci roku 2012 byla v jihoitalském klášteře „Certosa di San Lorenzo“ ve městě Padula (provincie Salerno, region Campania) slavnostně odhalena tříjazyčná pamětní deska na památku československých legií. Zároveň zde byla otevřena stálá expozice o historii československých legií v Itálii, nazvaná „Kde domov můj“ (italsky „Dov´é la Patria Nostra“). Klášter v Padule a jeho okolí byl v letech 1. i 2. světové války významným zajateckým táborem. V letech 1917-1918 byli v tomto klášteře centrálně internování rakousko-uherští váleční zajatci české a slovenské národnosti, z nichž cca 80% (více než 10 tisíc mužů) se stalo příslušníky jednotek Československých legií v Itálii. O zřízení pamětní desky a expozice se zasloužilo občanské sdružení Nova Civitas. se sídlem v Padule, ve spolupráci s Úřadem pro ochranu architektonických a přírodních památek se sídlem v Salernu.

 

3.9. Pamětní deska – Foligno Palazzo Candiotti

 

Ve městě Foligno (středoitalský region Umbrie) se nachází pamětní deska na památku československých legií. Deska je umístěna na historické budově Palazzo Candiotti, ve které se v roce 1918 nacházelo hlavní velení československé jednotky před jejím odjezdem na frontu. Pamětní deska byla instalována dne 24. května 1925 – při příležitosti 10. výročí vstupu Itálie do 1. světové války na straně Dohody. Na desce je umístěn v horní části vlevo státní znak ČSR a vpravo erb města Foligno. Na desce je jednojazyčný italský nápis. Volný překlad textu do češtiny: „V roce, kdy padlo rozhodnutí o výsledku Světové války se zde shromáždili synové Československé země, zoufalí, že dosud byli nuceni bojovat za cizí zájmy, aby vytvořili legionářský sbor, který vybojoval pod velením generála Andrey Graziani svobodu své vlasti na svazích Alp i na Piavě.“  

 

 

 

3.10. Hrob československého legionáře a diplomata Vladimíra Vaňka v Římě

 

S vojenskou historií 1. i 2. československého odboje úzce souvisí i osobnost V. Vaňka, bývalého československého vyslance v Itálii, pohřbeného v Římě. Vladimír Vaněk (1895 – 1965) se v době vypuknutí 1. světové války nacházel na ruském území a zde v roce 1914 vstoupil de České družiny, československé vojenské jednotky zřízené v rámci ruské armády. V jejích řadách se osvědčil v bojích na frontě i jako zpravodajský důstojník, když například přešel frontu a dostal se až do Prahy, kde předal Karlu Kramářovi poselství od vedoucích představitelů čs. odboje v Rusku. Následně se mu podařilo přejít frontu zpět na ruskou stranu V roce 1916 byl vyslán Československou národní radou do západní Evropy, kde se mu mimo jiné v Římě podařilo dosáhnout ze strany italských úřadů povolení, které umožnilo vytvořit na italském území první organizační struktury československého protirakouského odboje.

 

Do roku 1920 sloužil v československých legiích a v československé armádě, poté zahájil působení v diplomatických službách. Za 2. světové války nejprve pracoval ve Stockholmu (místo jeho posledního předválečného diplomatického přidělení) pro exilovou československou vládu. Od roku 1944 působil na osvobozeném území jižní Itálie jako československý Chargé d´Affaires. V letech 1945-46 byl prvním československým vyslancem v postfašistické Itálii. V prosinci roku 1948 odešel se svou rodinou do italského exilu, kde mimo jiné pracoval i pro české krajanské organizace. Je pohřben v Římě na protestantském hřbitově (Cimitero Acattolico di Roma).

 

3.11. Pamětní deska a hroby 3 československých legionářů v Sulmoně

 

Ve městě Sulmona (region Abruzzo) se za 1. světové války nacházely 2 zajatecké tábory, které měly významnou úlohu pro formování jednotek ČS legií v Itálii jako tábory určené pro rakousko – uherské zajatce české a slovenské národnosti. Zajatci z řad důstojníků a aspirantů byli internováni v místním opatství Sv. Ducha – Badia di Sulmona. Vojáci nižších hodností – mužstvo a poddůstojníci byli internováni v blízkém táboře Fonte d´Amore. Za 2. světové války byl v tomto táboře internován i český kapitán Richard Zdráhala, příslušník jednotek „Svobodné Francie“, zajatý během bojů v Severní Africe. V září roku 2017 byla v chodbě opatství Badia di Sulmona instalována mramorová pamětní deska ČSOL s českým a italským nápisem: „Na památku českých a slovenských vojáků ze zajateckých táborů Badia di Sulmona a Fonte d´Amore. Na místním hřbitově je v dobrém stavu zachován obelisk se společným hrobem zemřelých rakousko – uherských zajatců různé národnosti. Spolu s nimi zde leží i 3 českoslovenští legionáři, kteří v Sulmoně zemřeli na španělskou chřipku: Jindřich Hoblík, Leopold Vágner a František Michálek.    

 

3.12. Pamětní deska na památku československých vojáků ve městě Avezzano

 

Ve městě Avezzano (region Abruzzo) se za 1. světové války nacházel zajatecký tábor, určený pro rakousko – uherské zajatce české a slovenské národnosti. Zajatci zde pracovali na zalesňování a na odstraňování ničivého zemětřesení, které toto město a přilehlé oblasti postihlo v roce 1915. Řada ze zde internovaných vojáků později vstoupila do jednotek ČS legií a domobrany v Itálii. V květnu 2018, při příležitosti 100. výročí slavnostního předání bojového praporu jednotkám ČS legií v Římě, byla v areálu bývalého tábora instalována mramorová pamětní deska ČSOL s českým a italským nápisem: „Na památku českých a slovenských vojáků ze zajateckého tábora Campo di Avezzano“.

 

 

3.13. Pamětní deska na památku ruského legionáře Jana Kelbla v Giulianova

 

Dne 30. září 2017 byla slavnostně odhalena pamětní deska československého legionáře Jana Kelbla na městském hřbitově v Giulianova (region Abruzzo). Jan Kelbl byl příslušníkem ČS legií v Rusku, počátkem roku 1919 byl z Vladivostoku evakuován na palubě italské lodi Roma do Itálie (transport tvořený především nemocnými a raněnými legionáři) a zemřel v Giulianova během transportu do vlasti sanitním vlakem dne 13. dubna 1919. Jedná se o vůbec první pamětní desku na italském území, věnovanou památce československého legionáře z Ruska. Kelblův hrob v Giulianova se zatím nepodařilo najít, není jisté, zda se dochoval. Pamětní tabule se životopisnými údaji legionáře Kelbla byla doplněna o bronzový znak ČSOL. Hlavní zásluhu o instalaci této pamětní desky i o uspořádání pietní akce má místní novinář pan Walter De Berardinis,.

 

3.14. Hrob paní Hromádkové v Terstu

 

            S historií ČS legií v Rusku úzce souvisí rovněž hrob paní Hromádkové na hřbitově Sant´Anna v Terstu, zřízený v roce 1928 tehdejším Generálním konzulátem ČSR v Terstu. Na hrobě je nápis „Hromadko 1920“, hrob byl zřízen 19.12 1928, umístění campo 1, 5616/3. V tomto hrobě byla pohřbena paní Hromádková (křestní jméno a datum narození nezjištěno), manželka významného českého a československého zbrojního experta Václava Hromádka. Zemřela v Terstu v roce 1920 během návratu do vlasti. Ing. Václav Hromádko (1881 – 1959) působil během 1. světové války jako technický odborník v carském Rusku, kde řídil provoz továrny na výrobu zbraní poblíž Taganrogu. Jako významný představitel tehdejší české krajanské komunity v Rusku využil svého postavení nejprve pro zlepšení životních podmínek českých zajatců z řad rakousko – uherské armády, následně se i se svou manželkou zapojil do akcí na pomoc formování československých legií v Rusku. Dle dostupných údajů se rovněž podílel na financování zahraničních akcí T.G. Masaryka. Po bolševické revoluci v Rusku byl Ing. Hromádko po jistou dobu držen v internaci sovětských úřadů, v té době (rok 1920) zemřela paní Hromádková během návratu z Ruska do vlasti na tyfus v Terstu. Je pravděpodobné, že hrob paní Hromádkové byl zřízen na příkaz Jana Šeby (důstojník ČS legií a následně ČS politik a diplomat), který působil v hodnosti podplukovníka jako první československý vojenský přidělenec v Itálii a v roce 1922 se stal ČS generálním konzulem v Terstu.

 

3.15. Hroby československých legionářů ve Veroně

 

Celkem 9 hrobů československých legionářů se dochovalo i na rakousko – uherském vojenském hřbitově ve Veroně: Josef Doskočil, František Kebler, František Malík, František Němec, Josef Němec, Alois Slovák, František Šmat,, Alois Zábranský a Pavel Singr.

 

4. Hroby a pamětní desky, na památku zemřelých příslušníků Československé domobrany v Itálii (1918 – 1919) 

 

4.1. Solbiate Olona – pomník ČS legionářům a domobrancům a socha sv. Anežky České

 

Velvyslanectví ČR v Itálii realizovalo v letech 2015 – 18 ve spolupráci s radnicí ve městě Solbiate Olona (region Lombardie, provincie Varese) společný projekt akcí na památku československých vojáků – příslušníků 2. Československého armádního sboru v Itálii – Československá domobrana v Itálii. Příslušníky této československé zahraniční armády byli bývalí rakousko – uherští zajatci, kteří se stali československými občany a po skončení 1. světové války v Itálii v letech 1918 a 1919 dobrovolně vstoupili do armády nově vzniklé ČSR. Na rozdíl od československých legionářů se tito vojáci již nezúčastnili bojů za samostatnost Československa proti rakousko – uherské armádě, sehráli však významnou roli při budování ozbrojených sil ČSR a aktivně se zapojili v roce 1919 do bojů na Slovensku proti maďarské armádě. Příslušníky Československé domobrany v Itálii se stalo celkem 60 000 vojáků, pocházejících z Českých zemí (včetně sudetských Němců), ze Slovenska (včetně slovenských Maďarů) a ze Zakarpatské Ukrajiny. V Solbiate Olona se do roku 1964 nacházel centrální Československý vojenský hřbitov, kde bylo pohřbeno 563 československých vojáků (z toho nejméně čtyři legionáři), kteří zemřeli v Itálii (většinou v regionu Lombardie) na následky epidemie tzv. španělské chřipky nebo předchozích válečných zranění. Jejich ostatky byly v roce 1964 přeneseny ze Solbiate Olona na rakousko – uherský vojenský hřbitov v Cittadella (region Benátsko). Důvodem zrušení československého hřbitova byla výstavba základny sil rychlého nasazení NATO.

 

            V září 2017 byl na místě bývalého ČS vojenského hřbitova slavnostně odhalen pomník na památku československých legionářů a domobranců. Pomník je umístěn v Solbiate Olona poblíž ulice „Via 4 Novembre“. Pomník je ve tvaru stély, rozšiřující se směrem vzhůru. je vysoký 110 cm. V okolí pomníku vznikl rekultivací malý parčík o ploše 180 m² - „Parco dei Cecoslovacchi“. Poblíž pomníku byly uloženy do země dvě schránky s českou s slovenskou půdou (prsť z Vítkova za ČR a prsť z Bradla za SR). Na přední stěně pomníku je umístěn letopočet 1918 – 1964 (období, ve kterém v Solbiate Olona existoval ČS hřbitov), po stranách je malý státní znak ČSR a znak Solbiate Olona (shodou okolností rovněž lev). U paty pomníku je ze dvou stran nápis v italštině „Dal 1918 al 1964 in questo luogo ebbero onorata sepoltura 563 soldati del nascente esercito cecoslovacco, degni figli di una terra di liberta.“ („V letech 1918 – 1964 se na tomto místě nacházely hroby 563 vojáků rodící se Československé armády – věrných synů své svobodné vlasti“). Na zbývajících dvou stranách je umístěn nápis v italštině, češtině a ve slovenštině: „Alla memoria dei soldati cecoslovacchi“, „Na památku československých legionářů a domobranců“, „Na pamiatku československých legionárov a domobrancov“. Na zemi u paty pomníku je destička s latinským nápisem „IN MEMORIA SURGO“ (Vztyčeno na památku).

 

V září  2018 byla poblíž pomníku slavnostně odhalena při příležitosti 100. výročí vzniku ČSR socha svaté Anežky České, jako poděkování městu Solbiate Olona za realizaci významných projektů v oblasti české vojenské historie. Svatá Anežka Česká symbolizuje český stát, jeho historické vazby s Itálií i solidaritu s oběťmi válek. Sochu zhotovila Střední průmyslová škola kamenická a sochařská v Hořicích. Byla financována soukromými sponzory.

 

4.2. Solbiate Olona – hřbitov

 

Na městském hřbitově v Solbiate Olona se zachovala pamětní deska na památku ČS domobranců a 2 náhrobky ze zrušeného ČS vojenského hřbitova. Nejedná se pouze o symbolický hrob, pod náhrobkem jsou umístěny zbytky kosterních ostatků, které byly v pozdější době nalezeny na místě zrušených hrobů československých vojáků. 

 

4.3. Cittadella – hroby a pomník československých legionářů a domobranců

 

V Cittadella (region Benátsko), je jeden z vůbec největších československých vojenských hřbitovů v zahraničí. Ostatky československých vojáků byly přeneseny do Cittadella v polovině 60. let 20. století ze zrušených československých vojenských hřbitovů v Solbiate Olona (region Lombardie) – 563 vojáků a ve Foligno (region Umbrie) – více než 60 vojáků. V Cittadella je kromě československých vojáků (z toho cca 60 legionářů ze zákona) pohřbeno celkem 17 000 rakousko – uherských vojáků různých národností, mezi kterými jsou rovněž významně zastoupeni čeští vojáci. Dne 21. června 2018 byl na rakousko – uherském a československém vojenském hřbitově v Cittadella odhalen nový pomník věnovaný památce zde pohřbených československých vojáků, kteří zemřeli během roku 1919 již jako občané ČSR na následky epidemií a předchozích válečných utrpení před návratem do vlasti. Pomník má tvar masivní mramorové desky o váze více než 400 kg, nechala jej vyrobit ČSOL. Na pomníku je nápis v češtině a v italštině: „Na památku československých legionářů a domobranců pochovaných na vojenském hřbitově v Cittadella, kteří za 1. světové války obětovali své životy za naši svobodu.“

 

4.4. Legnano

 

S historií ČS domobrany v Itálii úzce souvisí rovněž vojenský hrob ve městě Legnano (region Lombardie). Během 1. světové války byla v místní základní škole „Giousue Carducci“ zřízena vojenská nemocnice Italského Červeného kříže. V průběhu první poloviny roku 1919 zde byli léčeni bývalí rakousko – uherští zajatci, kteří se po rozpadu Rakousko – Uherské říše stali občany Československa a Rumunska. Dle dostupných informací zde zemřelo v první polovině roku 1919 na španělskou chřipku celkem 60 bývalých zajatců, kteří v té době již byli občany nově vzniklé ČSR a zřejmě se připravovali na službu v praporech ČS domobrany. Jejich ostatky jsou v současné době uloženy v monumentální kryptě, která je umístěna poblíž krypty italských vojáků, kteří zemřeli v Legnano za 1. světové války. V září 2018 zde byla instalována pamětní deska ČSOL s italským nápisem: „Na památku českých a italských vojáků, kteří zemřeli v Itálii za 1. světové války“.  

 

4.5. Varna – Brixen – hrob ČS domobrance

 

Na rakousko – uherském vojenském hřbitově ve městě Varna (Vahren), region Trentino – Alto Adige (Cimitero militare austroungarico di Varna - Bressanone) se zachoval hrob československého vojáka Vincence Plevy (na náhrobku uveden jako Vinzenz Pleva - hrob číslo 983) – příslušník 1. praporu Československé domobrany v Itálii. Vojín Vincenc Pleva zemřel dne 4. dubna 1919 následkem pádu z vlaku v blízkosti města Brenner během vojenského transportu do ČSR. Hrob vojína Vincence Plevy je jediným známým dochovaným hrobem československého domobrance v Itálii mimo centrální vojenský hřbitov v benátském městě Cittadella a mimo městský hřbitov v Solbiate Olona. Tragická nehoda Vincence Plevy je paralelou podobného osudu většího množství československých legionářů, kteří zemřeli v letech 1918 – 1920 během lodního nebo železničního transportu do vlasti.  

 

5. České vojenské hroby a památníky z doby 2. světové války – ČS vojáci v britských a francouzských jednotkách

 

5.1. Českoslovenští parašutisté, pohřbení na britském vojenském hřbitově v Miláně - Trenno    

 

            Na britském vojenském hřbitově v Miláně (umístěn v parku v městské části Trenno) jsou pohřbeni 2 českoslovenští vojáci – příslušníci československých výsadkových jednotek ve Velké Británi :

 

  1. Štábní kapitán Rudolf Hrubec (narozen v Bernarticích 15. listopadu 1914) –  důstojník Československé armády z povolání. Do řad československého zahraničního odboje vstoupil již v červnu roku 1939, následně sloužil mimo jiné jako instruktor a letecký dispečer československých výsadkových jednotek ve Velké Británii, kde se velmi významným způsobem podílel na jejich výcviku a organizaci. Poté od roku 1943 velel i organizaci československých výsadků vysílaných v závěrečném období 2. světové války na české území z Itálie, z vojenské základny poblíž jihoitalského města Bari, na které tehdy působili příslušníci zvláštních britských výsadkových jednotek SOE. V roce 2007 byl vyznamenán in memoriam řádem Bílého lva I. třídy – vojenská skupina.

 

  1. Poručík Bohuslav Nocar (narozen v Plzni 22. října 1920) – v době vypuknutí 2.světové války pracoval jako vedoucí prodejny firmy Baťa na Trinidadu v Britské Západní Indii. Počátkem roku 1941 dobrovolně vstoupil do řad zahraničních československých jednotek ve Velké Británii, kde byl vycvičen jako spojař a výsadkář.

 

Š.kpt. Hrubec a por. Nocar vytvořili v září 1944 výsadek SILICA, který měl za úkol seskočit v severní Itálii a organizovat přechod jednotek českého protektorátního vládního vojska na stranu Spojenců a plnit i další bojové úkoly za nepřátelskými liniemi. Oba zahynuli v průběhu letu na místo určení na palubě britského bombardovacího letounu Halifax v noci z 11. na 12. září 1944, kdy se tento letoun zřítil v horách poblíž severoitalské lokality Biella. Celkem zahynulo na palubě zříceného letadla 14 spojeneckých vojáků, členů posádky letadla a příslušníků 2 výsadkových skupin. Kromě obou československých vojáků byli v době havárie letounu na jeho palubě přítomni příslušníci leteckých a výsadkových sil, pocházející z Velké Británie, Kanady, Nového Zélandu a spolu s nimi i dva italští parašutisté. Hroby obou československých důstojníků jsou v současné době umístěny na zmíněném vojenském hřbitově Milano – Trenno, oddělení 6, řada C, hroby číslo 5 a 6.         

 

5.2. Štábní kapitán Ladislav Kriegler – britský vojenský hřbitov v Assisi

Ladislav Kriegler (narozen 15. dubna 1916 v Jaroměři, zemřel 30. června 1944) byl důstojníkem z povolání, po okupaci Československa odešel v prosinci 1939 do zahraničí, poté sloužil v hodnosti poručíka u československých exilových jednotek ve Francii a ve Velké Británii. Vzhledem k nadbytku důstojníků u své jednotky byl v roce 1942 uvolněn pro službu v britské armádě – 8. pluk královského dělostřelectva (8. Survey Regiment Royal Artillery). V řadách tohoto pluku bojoval v severní Africe a poté v Itálii (včetně bojů o Monte Cassino), po celou dobu války byl hodnocen jako vynikající důstojník. Dne 24. června 1944 utrpěl během osvobozování města Perugia při výbuchu německé bomby zranění, kterému o několik dní později ve vojenské nemocnici podlehl. Je pochován na britském vojenském hřbitově v Assisi (Assisi War Cemetry – poloha hrobu X,D,2), na náhrobku je uvedena hodnost poručík – lieutenant. V roce 1946 byl in memoriam povýšen do hodnosti štábního kapitána.   

5.3. Štábní kapitán Josef Dufek – francouzský vojenský hřbitov ve Venafro

 

Josef Dufek (narozen 15. 3. 1915 v Nýrově, padl 18. 5. 1944 u Ambrogia), byl jedním ze skupiny československých důstojníků z exilových jednotek ve Velké Británii, uvolněných pro službu v jednotkách Svobodné Francie (FFL). V Československé armádě dosáhl hodnosti poručíka pěchoty, v FFL sloužil od 16. 4. 1941 do 18. 5. 1944, dosáhl hodnosti poručíka (lieutenant) francouzské armády. V roce 1946 byl posmrtně povýšen do hodnosti štábního kapitána. Sloužil v Sýrii jako velitel čety u meharistů (jízdní hlídky na velbloudech), poté v severní Africe a v Itálii u francouzské Cizinecké legie, s níž se zúčastnil válečného tažení v Itálii. Padl dne 18. května 1944 následkem zranění, které utrpěl během bombardování pozic své jednotky německým letectvem v lokalitě Ambrogio (údolí Gargano). Původně byl pochován na vojenském hřbitově v Neapoli, v současné době jsou jeho ostatky uloženy na francouzském vojenském hřbitově ve Venafro (region Molise, provincie Caserta) – oddíl E (carré E), hrob číslo 67.

 

6. České vojenské hroby a památníky z doby 2. světové války – partyzáni

 

6.1. Čeští partyzáni v Itálii

 

Čeští partyzáni v Itálii byli bývalými příslušníky takzvaného „Vládního vojska Protektorátu Čechy a Morava“ - symbolické, spíše strážní a pracovní vojenské jednotky (dle potřeby fungovala i jako civilní obrana) s velmi omezenou výzbrojí, jejíž příslušníci byli z důvodu „nespolehlivosti“ v závěru 2. světové války německými okupačními jednotkami přesunuti do Itálie, kde převážně manuálně pracovali na stavbě vojenských opevnění. Více než 700 těchto českých vojáků se aktivně zapojilo v Itálii do protifašistického odboje – v řadách italských partyzánských jednotek (například brigády Garibaldi, Mazzini a Giustizia e Liberta) bojovalo celkem českých 17 důstojníků a 677 příslušníků mužstva (vytvořili 9 českých partyzánských oddílů). Dalších 18 českých vojáků umístěných v Itálii se stalo příslušníky jugoslávských partyzánských oddílů.

 

Od italských partyzánů se následně 16 důstojníků a 566 příslušníků mužstva přesunulo přes Francii nebo Švýcarsko do Velké Británie, kde vstoupili do řad 1. Československé obrněné brigády a do československých leteckých perutí RAF, případně absolvovali paradesantní výcvik. Během služby u pozemních jednotek v letech 1944 a 1945 14 z nich padlo v bojích u francouzského města Dunkerque nebo zemřelo v důsledku nehod a na britském území, 1 padl na palubě bombardéru RAF během bojového letu. Celkem padlo v boji během 2. světové války na italském území přibližně 25 příslušníků vládního vojska v řadách partyzánských oddílů - údaje o počtu padlých však nejsou jednotné a okolnosti smrti některých vojáků nebyly dosud objasněny.

 

6.2. Partyzánské pohřebiště ve Forno di Coazze a účast československých občanů na protifašistickém odboji za 2. světové války ve zdejší oblasti

 

            Pietní partyzánské pohřebiště v lokalitě Forno di Coazze (Ossario Caduti – Forno di Coazze) v regionu Piemont (v blízkosti italsko-francouzské hranice) vzniklo krátce po skončení 2. světové války. Jeho stavba byla financována z dobrovolných příspěvků přeživších válečných veteránů. V areálu pohřebiště jsou uloženy ostatky italských partyzánů, padlých v letech 1943-1945 v bojích proti vojenským jednotkám tehdejšího nacistického Německa a jejich italským spojencům, příslušníkům ozbrojených sil takzvané „Italské sociální republiky“, vyhlášené italskými fašisty v severoitalských regionech po 8. září 1943, kdy vláda tehdejšího Italského království podepsala kapitulaci se zástupci států protifašistické spojenecké koalice a vyhlásila válku takzvané „Velkoněmecké říši“.

 

Pohřebiště je tvořeno okrouhlou katolickou kaplí, ostatky padlých (celkem 97 hrobů a 1 symbolický hrob s prstí země z koncentračního tábora) jsou uloženy ve stěnách po obou stranách kaple. Mezi zde uloženými ostatky padlých jsou i 2 hroby partyzánů, pocházejících z tehdejšího Československa (oddíl pod vedením rotmistra Aloise Pudla), které se nacházejí ve 2. horní řadě pravé stěny (pohled čelem ke vchodu do kaple) – 2. a 3. hrob odleva: Vilém Sabela (narozen 28. června 1914, padl v boji v horách dne 6. prosince 1944) a Jan Herger (narozen 19. března 1910, padl 27. dubna 1945 v průběhu partyzánského útoku na Turín). Ve vlastní kapli je na stěně umístěn československý státní znak (verze malý státní znak s dvouramenným křížem) s letopočtem 1938-1945. U oltáře jsou umístěny státní vlajky Itálie, USA, Velké Británie, Francie, vlajka bývalého Sovětského svazu a vlajka bývalého Československa (respektive současná vlajka ČR). Na stěnách kaple jsou umístěny fotografie dalších padlých partyzánů, mezi nimi 3 českoslovenští občané: František Niemec, Josef Stebel a Antonín Vituš (13. června 1913 – 20. února 1945). Dle databáze Vojenského historického ústavu v Praze A. Vituš bojoval v Itálii jako příslušník partyzánské brigády Garibaldi, byl prohlášen za nezvěstného, pravděpodobně zahynul pod lavinou ve vysokohorském terénu nebo byl zajat nepřítelem během bojové akce. František Niemec (narozen 31. srpna 1909), příslušník partyzánského oddílu Pudlo, utrpěl během bojů v Itálii těžké zranění. Dožil se sice konce války, ale po návratu do vlasti zemřel dne 12. května 1948 ve Frýdku Místku na nedoléčené následky válečných útrap.    

 

Dle dostupných údajů působilo jen v partyzánských jednotkách v horách v okolí Forno di Coazze – údolí Val Sangone celkem 35 československých partyzánů (nejpočetnější zahraniční skupina protifašistických bojovníků v dané oblasti).

 

6.3. Hroby dvou českých partyzánů v Turíně

 

            Jedním z 9 českých partyzánských oddílů na italském území se stala jednotka nadporučíka vládního vojska Leopolda Vrány (velitel spojovací čety) o síle 52 vojáků, která přešla k italským partyzánům dne 26. června 1944. Později byla posílena o další Čechy, například o uprchlíky z tzv. „totálního pracovního nasazení“. Dne 11. srpna 1944 svedl partyzánský oddíl Vrána vítězný boj s početnou německo-italskou formací v lokalitě Val Orco („Dračí údolí“). Následně se tato česká partyzánská jednotka dne 12. září 1944 z velké části přesunula na francouzské území a její příslušníci vstoupili do československých exilových jednotek ve Velké Británii.

 

Tři příslušníci oddílu Vrána jsou pohřbeni na hřbitově v Turíně (Cimitero Monumentale Torino – úložiště číslo 14/cubo 14):    

 

  1. Vojín Václav Cibulka (13. října 1919 – 11. srpna 1944) padl v boji u Ceresolle Reale - hrob číslo 14/celletta 14
  2.  2 neznámí českoslovenští partyzáni (partigiano ignotto cecoslovacco) – hroby číslo 31 a 32/celette 31 e 32

 

6.4. Hroby tří českých partyzánů ve Veroně

 

            Ve Veroně byli dne 25. dubna 1945, těsně před příchodem Spojeneckých jednotek, popraveni za aktivní účast v italském protifašistickém odboji tři českoslovenští partyzáni, bývalí příslušníci Vládního vojska:

 

  1. Desátník Ludvík Sečkář (narozen 11. října 1920 v Moravské Nové Vsi, partyzánský oddíl Vrána) – hrob číslo 548
  2. Vojín Jaroslav Bohuslávek (narozen 8. června 1923 v Klokotech, okres Tábor) - hrob číslo 549
  3. Vojín Romeo Reisinger (narozen 1. dubna 1922 v Mukačevě, pocházel z česko-italské rodiny) – hrob číslo 550

 

Jsou pohřbeni na tamějším vojenském hřbitově (Cimitero Monumentale Verona – vojenská část).

Adresa hřbitova:

Cimitero Monumentale

Piazzale del Cimitero

37 133 Verona (VR)

 

6.5. Hrob vojína Jaroslava Krále - Anzola d´Ossola

 

Vojín Jaroslav Král (1925 – 1944) – dle italských pramenů Jára Král, odejel s protektorátním vládním vojskem - prapor číslo 6, Hradec Králové dne 24. května 1944 do Itálie, kde již 9. července zběhl k partyzánům. Dle italských pramenů Jaroslav Král padl dne 6. srpna 1944 v obci Anzola d´Ossola (region Piemont, provincie Verbano – Cussio – Ossola) jako příslušník partyzánského oddílu Beltrani v průběhu bojů poblíž hory Massone (2 161 m). Třinácti příslušníkům tohoto partyzánského oddílu se podařilo probít z nepřátelského obklíčení, následně sestoupili do obce Anzola d´Ossola, kde měli v úmyslu přenocovat a odpočinout si. Zde byli zastiženi oddílem italské fašistické milice (tzv. „Černé košile“), při následné přestřelce utrpěla část partyzánů zranění, po vystřílení munice padli všichni do zajetí. Ranění partyzáni (sedm mužů) včetně vojína Krále byli na místě postříleni. Jaroslav Král je pohřben na místním hřbitově v obci Anzola d´Ossola ve společném hrobě se svými dvanácti spolubojovníky z oddílu Beltrani a se třemi dalšími partyzány z obce Anzola d´Ossola. V obci byl vybudován rovněž pomník padlým partyzánům, na kterém je uvedeno i jméno Jára Král.

 

6.6. Hrob vojína Oldřicha Guta - Aosta

 

Vojín Oldřich Gut (1925 – 1944) – uváděn i jako Oldřich Dobrý, Aldo Dobrý nebo Oldřich Guth. Odejel s protektorátním vládním vojskem - prapor číslo 10, Bučovice dne 25. května 1944 do Itálie, kde již 14. července zběhl k partyzánům. Dle italských pramenů padl 30. července 1944 v boji u Vens di Saint Nicolas (oblast Valle d´Aosta) jako příslušník 87. samostatné partyzánské brigády, oddíl Vertosan (87esima Brigata autonoma, Banda Vertosan). Byl zastřelen německými vojáky, když se pokoušel zachránit život raněnému partyzánovi (Aldo Fraioli – věk 16 let), který zaostal za zbytkem ustupujícího oddílu. Oldřich Gut se pro zraněného spolubojovníka vrátil a oba zahynuli v nepřátelské palbě. Je pohřben na hřbitově ve městě Aosta (Cimitero Monumentale Aosta) – vojenská část (Campo della Gloria), hrob číslo 89, na náhrobku je uvedeno „Gut Oudrich 1944“.

 

Dne 2. února 1952 mu za projevenou odvahu před nepřítelem bylo posmrtně uděleno vysoké vyznamenání - italská stříbrná vojenská medaile za statečnost (Medaglia d´argento al Valor militare alla Memoria), udělovací dekret – DP, Roma 2 febbraio 1952, vystavený na jméno „Oldrei DOBRY“. Jméno českého partyzána Oldřicha Guta je uvedeno rovněž na dvou památnících padlým partyzánům v oblasti Valle d´Aosta – lokalita Vens di Saint-Nicolas, kříž padlým partyzánům, kteří zde zahynuli v boji 30. července 1944, umístěný poblíž zdejší kaple - uveden jako Aldo Dobry a kaple v Saint Nicolas, vybudovaná v roce 1948 na památku padlých partyzánů z oddílu Vertosan.

 

6.7. Slovenští partyzáni v Itálii

 

Kromě Čechů bojovali za 2. světové války v řadách italských partyzánských oddílů i slovenští vojáci – celkem 700 bývalých příslušníků 2. slovenské technické divize, dislokované v Itálii v letech 1943 – 45. Na organizaci slovenského protifašistického odboje v Itálii se podílel například slovenský a československý plukovník Jaroslav Kmicikievič (1894 – 1984), za 1. světové války příslušník 39. pluku ČS legií v Itálii, za 2. světové války velitel 101. pěšího pluku 2. slovenské technické divize. Hroby slovenských partyzánů je možné najít například na místním hřbitově v městečku Argenta, provincie Ferrara, kde je ve společném hrobě s italskými odbojáři pohřben slovenský partyzán Juraj Bašnár, narozen dne 8. února 1922, padl v boji dne 25. ledna 1945 jako příslušník 35. partyzánské brigády „Gordini“ - oddíl „Mazzini“. Na pomníku partyzánům, kteří zahynuli v září roku 1944 během bojů u Ca di Guzzo rudere (lokalita v provincii Bologna, region Emilia Romagna), je mezi padlými příslušníky 36. partyzánské brigády Garibaldi (oddíl Alessandro Bianconcini) uveden také slovenský partyzán Subsch, pocházející z Trenčína (bližší osobní údaje nejsou uvedeny).

 

7. Polští vojáci, padlí za 2. sv. války v Itálii, narození na současném území ČR   

 

Monte Cassino – Polský vojenský hřbitov

 

Rudolf Kurek

Narozen: 23. 2. (nebo 11.) 1907

Místo narození: Ostrava (Morawska Ostrawa, Czechoslovacja)

Datum úmrtí: 28.4. 1944

Vojenská hodnost: rotný (plutonowy)

Vojenská jednotka: 14. střelecký prapor (14 Batalion Strzelców)

Číslo hrobu (Montecassino): 1-D-14

 

Rudolf Kurek se narodil v Ostravě v polské rodině, která se sem přistěhovala z tehdejší rakouské Haliče. Na severní Moravě pravděpodobně prožil své dětství, po obnově polské nezávislosti se zřejmě celá rodina vrátila do Polska, kde se dle dochovaných záznamů Rudolf Kurek oženil v roce 1927 v Krakově.

 

Irena Renata Anders (rozená Irena Jarosiewicz)

Narozena: 12. 5. 1920

Místo narození: Bruntál (Bruntal – Freudenthal, kolo Olomuňca)

Datum úmrtí: 29.11. 2010 v Londýně

Vojenská hodnost: kapitán

Číslo hrobu (Montecassino): 1-1

 

Paní Irena Jarosiewicz se narodila v Bruntále v ukrajinské rodině pocházející z rakouské Haliče. Později žila na polském území převážně ve Lvově, kde zahájila úspěšnou uměleckou dráhu jako zpěvačka a herečka. Za 2. sv. války působila s uměleckým souborem u polských exilových jednotek na západní frontě. Po válce zůstala v emigraci ve Velké Británii, kde se v roce 1948 provdala za generála Wladyslawa Anderse (1892 – 1970), bývalého velitele Polského armádního sboru bojujícího v Itálii. V roce 2007 jí tehdejší polský prezident Lech Kaczynski udělil za zásluhy komandérský kříž řádu Polonia Restituta. Zemřela v Londýně v roce 2010, byla pohřbena po boku svého manžela na vojenském hřbitově v Montecassino. Paní Anders zřejmě kromě svého místa narození neměla osobní vazby k ČSR ani neměla československé občanství.   

 

Loreto - Polský vojenský hřbitov

 

Oskar Witoszek

Narozen: 21. 10. 1921

Místo narození: Dolní Těrlicko, dnes součást obce Těrlicko, okres Karviná (Cierlicko Dolne, pow. Cieszyn)

Datum úmrtí: 19.8. 1944

Vojenská hodnost: svobodník (starszy strzelec)

Vojenská jednotka: 15. střelecký prapor (15 Batalion Strzelców)

Číslo hrobu (Loreto): 1-B-2

 

Oskar Witoszek se narodil již na území ČSR a v době narození byl zřejmě československým občanem, po polském záboru části československého pohraničí zřejmě získal polské občanství. Vzhledem k tomu, že mu v té době bylo 17 let, pravděpodobně neprošel vojenskou službou v armádě ČSR.

 

Casamassima - Polský vojenský hřbitov   

 

Jan Szotkowski (krycí jméno Jan Uznaňski)

Narozen: 24. 5. 1921

Místo narození: Dolní Lomná, okres Frýdek - Místek (Dolna Lomna, pow. Cieszyn)

Datum úmrtí: 9.5. 1945

Vojenská hodnost: vojín dělostřelectva (kanonier)

Vojenská jednotka: neuvedena

Číslo hrobu (Casamassima): 11-E-10

 

Jan Szotkowski se narodil již na území ČSR a v době narození byl československým občanem, po polském záboru části československého pohraničí zřejmě získal polské občanství. Vzhledem k tomu, že mu v té době bylo 17 let, pravděpodobně neprošel vojenskou službou v armádě ČSR. Během služby v polské exilové armádě používal krycí jméno Uznaňski - nelze vyloučit, že byl předtím jako Slezan donucen k vojenské službě v německých ozbrojených silách. 

 

Bologna - Polský vojenský hřbitov

 

Antoni Pilatowicz

Narozen: 16.3. 1915

Místo narození: Brno (Brno, Czechy)

Datum úmrtí: 14.11. 1944

Vojenská hodnost: poručík tankových vojsk (porucznik)

Vojenská jednotka: 2. tankový pluk (2 Pulk Pancerny)

Číslo hrobu (Bologna): 20-A-5

 

Antoni Pilatowicz se narodil v Brně ještě jako rakousko – uherský občan a není známo, zda měl užší vazby k pozdější ČSR, ani jestli se stal československým občanem.

 

 

 

 

8. Hroby českých vojáků protektorátního „Vládního vojska“

 

8.1. Celková informace

 

Za 2. světové války působili na italském území v letech 1944 - 45 čeští příslušníci protektorátního Vládního vojska. Někteří z nich se stali příslušníky italských (případně jugoslávských) partyzánských jednotek, další zůstali ve stavu Vládního vojska až do konce války, poté se formálně stali příslušníky nově vytvořené 1. Československé samostatné brigády v Itálii. Dle závěrů aktuálních studií historiků VHÚ Praha se drtivá většina českých vojáků z řad Vládního vojska během svého nasazení v Itálii nedopustila jednání, které by mohlo být z hlediska československých zákonů hodnoceno jako vlastizrada. Tito vojáci (celkem přibližně 4500 mužů), pokud nepřešli na stranu italských partyzánů, byli pověření pouze strážní službou a pracovními úkoly, systematicky se vyhýbali boji proti příslušníkům italského odboje a ze strany německého velení byli považováni za velmi nespolehlivé. ZÚ Řím se podařilo ověřit zachované hroby českých příslušníků Vládního vojska, kteří se nestali příslušníky antifašistických partyzánských jednotek, na vojenských hřbitovech v Meranu a ve Veroně.

Další hroby těchto vojáků, padlých během výkonu služby například během leteckého bombardování, nebo zemřelých následkem nehod a nemocí, se mohly zachovat například v Miláně, Turínu a Gardone na centrálních italských a německých vojenských hřbitovech. ZÚ Řím se však nepodařilo získat informace o aktuálním stavu jejich hrobů. Dosavadní pátrání po hrobech v menších italských lokalitách skončilo informací, že tyto hroby byly zrušeny v poválečném období – například hrob četaře Oty Kolaříka (1917 – 1944), který zemřel dne 25. května 1944 v lazaretu v San Dona di Piave (region Benátsko) během spojeneckého náletu.     

 

  1. Hroby dvou českých vojáků na německém vojenském hřbitově v Meranu

 

Četař Josef Štáfek

Příslušník 2. praporu Vládního vojska se sídlem v Rakovníku, v době úmrtí příslušník 1. Československé brigády v Itálii.

Narozen 5. listopadu 1913 ve Vrchotových Janovicích okres Benešov

Zemřel 13. července 1945 (již po skončení války) na následky nehody při manipulaci se střelnou zbraní

Hrob číslo 540

Na seznamu pohřbených uveden jako: Stafek Josef, Unteroffizier

 

Desátník Oldřich Vojtěch

Příslušník 2. praporu Vládního vojska se sídlem v Rakovníku, v době úmrtí příslušník 1. Československé brigády v Itálii.

Narozen 14. srpna 1921 ve Vikýřovicích v okrese Šumperk

Zemřel 14. května 1945 (již po skončení války) ve vojenské nemocnici v Meranu následkem nemoci.

Hrob číslo 366

Na seznamu pohřbených uveden jako: Vojteck Ulrich, Obergefreiter

 

Adresa hřbitova:

Cimitero Militare Germanico/Deutscher Soldatenfriedhof (Německý vojenský hřbitov)

17, Via S.Giuseppe

Merano (BZ), 39 012

 

  1. Hrob českého důstojníka ve Veroně

Na Cimitero Monumentale ve Veroně se zachoval hrob českého důstojníka Vládního vojska – přesná poloha hrobu neuvedena.

Kapitán Josef Novák

Příslušník 5. praporu Vládního vojska se sídlem v Kutné Hoře, v době úmrtí příslušník 1. Československé brigády v Itálii. V Itálii působil ve funkci velitele roty.

Narozen 1. ledna 1911 v Pudlově (dnes součást města Bohumín)

Zemřel 20. července 1945 (již po skončení války) – z neznámých důvodů se zastřelil.

Na náhrobku je omylem uvedena vojenská hodnost desátník – „caporale cecoslovacco“.

 

Webové stránky, na kterých lze najít údaje o německých válečných hrobech v Itálii, a to včetně případných českých příslušníků Vládního vojska, pohřbených na německých hřbitovech:  https://www.volksbund.de/kriegsgraeberstaetten.html

 

9. Další možné české hroby z 2. světové války - francouzská Cizinecká legie

 

S velkou pravděpodobností lze předpokládat, že další české vojenské hroby na italském území z doby 2. světové války se nacházejí například na francouzských vojenských hřbitovech (Řím a Venafro) – padlí českoslovenští občané z řad příslušníků francouzské Cizinecké legie, kteří se stali jako legionáři příslušníky francouzských ozbrojených sil již před 2. světovou válkou a nebyli proto evidováni ve stavu československých exilových jednotek ve Francii a ve Velké Británii.  

 

10. Hroby českých vojáků německé armády, padlých v Itálii za 2. světové války

 

ZÚ Řím se ve svém pátrání systematicky nezabýval mapováním hrobů vojáků, kteří byli původně občany ČSR a za 2. světové války se stali příslušníky německých ozbrojených sil. Kromě Sudetských Němců, kteří po roce 1938 ztratili československé občanství, sloužil na italském území v německých jednotkách i jistý počet českých vojáků z Hlučínska a Těšínska, kterým bylo po roce 1945 vráceno československé občanství. Po skončení 2. světové války se někteří čeští vojáci z německé armády stali spolu s dosavadními příslušníky protektorátního vládního vojska formálně vojáky 1. Československé samostatné brigády v Itálii. Na německém vojenském hřbitově v Cassino – Caira je pohřben hlučínský Čech svobodník Kurt Strzedulla (1924 – 1944), který padl jako německý voják během bojů na Monte Cassino.

Webové stránky, na kterých lze najít údaje o německých válečných hrobech v Itálii:

https://www.volksbund.de/kriegsgraeberstaetten.html

 

Komentář ZÚ Řím: Italská odborná veřejnost a některá místní i provinční zastupitelstva dlouhodobě věnují velkou pozornost uchování historické paměti, spojené s tragickými událostmi obou světových válek a s připomenutím jejich důsledků pro vojáky i civilní obyvatelstvo znepřátelených stran. Pro Českou republiku je velmi významné, že italská odborná i laická veřejnost má stále ve velké úctě bojové akce Československých legií v Itálii po boku ozbrojených sil tehdejšího Italského království. Dle názoru ZÚ Řím existuje v těchto oblastech řada možností dalšího prohloubení vědecké a akademické spolupráce s místními italskými partnery pro česká muzea moderní historie a pro české vědecké i vysokoškolské instituce, zabývající se oblastmi moderní historie a mezinárodních vztahů. ZÚ Řím doporučuje kompetentním českým institucím zvážit zvýšení zájmu o válečné hroby a další památky, spojené s ČS legionáři i domobranci a s rakousko-uherskými vojáky české národnosti, kteří v době 1. světové války bojovali na italské frontě i se zapojením českých vojáků a partyzánů do spojeneckých válečných operací na italském území a do italského protifašistického odboje za 2. světové války.      

 

 

Vypracoval PhDr. Ing. Jozef Špánik, na základě rešerší a pátrání provedených v letech 2008-9 a 2014-18. 4. aktualizovaná verze.

 

Řím, 11. listopadu 2018