italiano  česky 

rozšířené vyhledávání
vojenske_hroby_1
Foto: (@MZV)
Upozornění na článek Tisknout Zmenšit písmo Zvětšit písmo

České vojenské hroby a památníky na italském území

Souhrnná informace o válečných hrobech a památnících v Itálii, vztahujících se k české vojenské historii. Hlavní část textu je věnována památce českých vojáků, bojujících na italském území během 1. a 2. světové války.

 

1. Čeští bojovníci a vojáci v Itálii do konce 19. století

Bojovníci a v pozdější době příslušníci pravidelných vojenských jednotek pocházející z Čech a Moravy se poměrně často účastnili vojenských tažení a bitev, odehrávajících se na území současné Itálie, a to již nejpozději od 11. století, kdy se čeští bojovníci zúčastnili v roce 1083 po boku císaře Jindřicha IV. dobývání Říma. Ve středověku přicházeli čeští bojovníci (aristokraté i lidé prostého původu) do Itálie především jako členové ozbrojených družin a větších vojenských jednotek, kterým veleli členové panovnických dynastií Přemyslovců a Lucemburků. Proslulou se stala například účast českých bojovníků pod velením krále Vladislava I. na dobývání Milana v roce 1158. Na italském území zahynul v průběhu válečného tažení i jeden český panovník – kníže Konrád II. Ota. Zemřel v roce 1191 během obléhání Neapole, když s početným českým oddílem doprovázel vojsko císaře Jindřicha VI. Ostatky českého knížete byly pohřbeny v klášteře v Monte Cassino, později byly jeho kosti převezeny do Prahy. Itálie byla rovněž tranzitní zemí pro velkou část účastníků křížových výprav, mezi kterými byla i řada českých válečníků.

Ve 13. století se čeští bojovníci zúčastnili na dnešním italském území bojových akcí především za vlády krále Přemysla Otakara II., v té době bylo po dobu několika let součástí Českého království i italské město Pordenone s okolním hrabstvím, kde tehdy sídlila česká vojenská posádka. Záviš z Falkenštejna se roku 1268 zúčastnil neúspěšného tažení prince Konradina Štaufského, který se pokoušel získat trůn Sicilského království. Ve 14. století opakovaně válčili v dnešní Itálii čeští panovníci Jan Lucemburský a Karel IV. Zvláště Karla IV. doprovázely do Itálie i početné oddíly českých bojovníků, například při jeho korunovační jízdě do Říma v letech 1354-55, která měla do značné míry charakter vojenského tažení. Útokům nepřátel musel český panovník a jeho doprovod čelit například na zpáteční cestě v Pise.

V roce 1617 se pozdější slavný vojevůdce českého původu, Albrecht z Valdštejna, podílel na válečném tažení rakouského arcivévody Ferdinanda proti Benátské republice. S dějinami Čech je spojen rovněž původem německý šlechtic Adam Jindřich ze Steinau, který na přelomu 17. a 18. století dvakrát zastával hodnost maršála (nejvyššího velitele pozemních sil) Benátské republiky. Po ukončení vojenské kariéry se usadil v Čechách, kde žil až do své smrti v roce 1712. Stal se zakladatelem západočeského zámku Nebílovy.

V 18. a 19. století často bojovali na dnešním italském území vojáci českých a moravských pluků tehdejšího Rakouského císařství, ze kterého se později stala Rakousko-Uherská monarchie. Itálie se opakovaně stala bojištěm během napoleonských válek, kdy například francouzská armáda pod velením Napoleona Bonaparta porazila rakouská vojska roku 1800 v bitvě u Marenga. V 19. století bojovali v Itálii v řadách rakouské armády čeští vojáci proti vojskům Piemonstsko-Sardinského království. Ostatky padlých českých vojáků jsou uloženy, spolu s ostatky vojáků jiných armád a národností, například na vojenském hřbitově (v objektu tzv. Ossaria) u města Solferino, kde našly místo posledního odpočinku ostatky nejméně 7000 vojáků, kteří padli v roce 1859 v bitvě u lokalit Solferino a San Martino. V roce 1996 odhalili členové Městského střeleckého sboru z Brna pamětní desku vojákům z českých zemí, padlým v této bitvě, v kostelíku v San Martino.

2. Příslušníci vojenských jednotek Rakouska-Uherska, pocházející z Českých zemí, padlí na italském území během 1. světové války            

2.1. Účast českých vojáků – příslušníků rakousko-uherských vojenských jednotek na bojích v Itálii v průběhu 1. světové války

            V průběhu 1. světové války probíhaly v letech 1915-1918 boje mezi rakousko-uherskými a italskými jednotkami na současném území Itálie a Slovinska. Na území těchto dvou států se proto nacházejí i válečné hroby s ostatky padlých vojáků obou tehdy znepřátelených armád. Celkově v té době tvořil podíl vojáků české národnosti v celé rakousko-uherské armádě přibližně 12%. Čeští vojáci sloužili nejen v různých jednotkách pozemních sil Rakouska-Uherska, ale byli i příslušníky válečného námořnictva a tehdy nově vytvořených leteckých sil.

Při posuzování národnosti padlých rakousko-uherských vojáků, sloužících v pozemních jednotkách, je možné do jisté míry použít jako pomůcku číslo vojenské jednotky, které odpovídalo sídlo jejího plukovního odvodního okresu. Příslušnost ke konkrétní rakousko-uherské jednotce, která měla doplňovací okres na současném území České republiky je důležitá pro odhad pravděpodobné národnosti padlého vojáka, je však zároveň potřebné vzít do úvahy, že za války se často stávalo, že původně čistě české a moravské pluky rakousko-uherských pozemních sil byly doplňovány vojáky jiných národností a naopak čeští vojáci mohli sloužit i u pluků s odvodním okresem mimo současné území České republiky. Jak uvádí český historik Josef Fučík, k nejpočetnějšímu přísunu českých vojáků v rakousko-uherské uniformě na italskou frontu došlo na jaře roku 1917, kdy bylo do vojenských operací v oblasti řeky Soča (italsky Isonzo) nasazeno 40-45 tisíc mužů, pocházejících z Čech a Moravy.

Padlí vojáci byli v průběhu bojů pohřbívání provizorním způsobem, nebo na místních hřbitovech, po válce italské úřady nechaly jejich ostatky většinou převézt na nově zřízené centrální vojenské hřbitovy, ale v řadě případů byli rakousko-uherští vojáci pohřbeni po novém uložení jako bezejmenní, ačkoliv v době pohřbu byla jejich identita známa. Registraci rakousko-uherských vojáků, pohřbených v Itálii má k dispozici italské Ministerstvo obrany a dále rovněž nevládní rakouská organizace Černý kříž, zabývající se péčí o vojenské hroby. Centrální vojenská pohřebiště padlých z 1. světové války, na kterých jsou v současné době na italském území uloženy ostatky padlých rakousko-uherských vojáků (včetně vojáků české národnosti či jinak spojených s historií Čech a Moravy) se nacházejí například v lokalitách Trento, Quero, Feltre, Rovereto, Aurisinia, Follina, Fogliano, Oslavia, Prosecco a Redipuglia.

Italská odborná veřejnost a místní i provinční zastupitelstva v oblastech severovýchodní Itálie stále věnují velkou pozornost uchování historické paměti, spojené s tragickými událostmi 1. světové války a jejich důsledků pro vojáky i civilní obyvatelstvo obou znepřátelených stran. Za zvláště potěšující lze označit skutečnost, že vojenské hřbitovy z 1. světové války na italském území se v současné době stále častěji stávají místem konání pietních a vzpomínkových akcí, které mají za cíl přispět k objektivnímu a vyrovnanému pohledu na tehdejší události. Účastníci obdobných akcí, pořádaných většinou s mezinárodní účastí, usilují o pietní připomínku obětí z řad příslušníků ozbrojených sil obou tehdy znepřátelených stran, včetně například vzpomenutí památky rakousko-uherských vojáků italské národnosti, bojujících za 1. světové války převážně na ruské frontě.

Členové Městského střeleckého sboru z Brna odhalili v nedávné minulosti 2 pamětní desky, věnované památce českých vojáků, padlých v Itálii za 1. světové války – v roce 2001 byla odhalena pamětní deska v lokalitě Redipuglia-Polazzo (poblíž města Gorizia) a v roce 2003 byla odhalena obdobná pamětní deska na místě bojiště v lokalitě Monte Grappa. Obě desky jsou opatřeny nápisy v češtině a v italštině. 

2.2. Rakousko-Uherský vojenský hřbitov v lokalitě Follina (region Benátsko)

V závěru 1. světové války bylo v lokalitě Follina (region Benátsko) zřízeno rakousko-uherské vojenské pohřebiště, kam byly v letech 1917 a 1918 ukládány ostatky především rakousko-uherských a v menší míře i německých vojáků a v některých případech i italských válečných zajatců, kteří zemřeli v rakousko-uherské polní nemocnici číslo 1505 (původně celkem minimálně 900 hrobů). Pozemek bývalého vojenského pohřebiště je v současné době součástí areálu místního hřbitova ve Follina. Většina původních hrobů byla zrušena v letech 1939-1970, část exhumovaných ostatků byla poté převezena na centrální vojenská pohřebiště v Quero, Feltre a v Roveretu, v některých případech byly předány rodinám padlých. Následně byly až na výjimky zničeny původní kamenné náhrobky.

Na základě iniciativy místní samosprávy ve Follina a tamější sekce Alpinů bylo v letech 2004 a 2005 exhumováno 77 ostatků vojáků, původně pohřbených ve společných hrobech bez označení. S ohledem na nekompletnost dochovaných vojenských záznamů, týkajících se jmen těchto padlých, již v současnosti zřejmě nelze spolehlivě zjistit jejich identitu. Dle přibližných odhadů se v areálu hřbitova nachází řádově ještě několik desítek (možná i stovek) neoznačených vojenských hrobů. Místní samospráva Follina ve spolupráci s Alpiny a za finančního přispění dalších sponzorů nechala na místě vybudovat centrální kryptu, která se má stát základem budoucího památníku smíření mezi národy a oslavou míru. V kruhu kolem krypty byly vztyčeny státní vlajky Itálie, Rakouska a dalších 10 zemí (včetně ČR), jako připomínka národů, z nichž pocházeli zde pohřbení vojáci.

Za finančního přispění místních samospráv města Follina a provincie Treviso byla v roce 2005 vydána publikace, dokumentující historii a dochované údaje, vztahující se k vojenskému pohřebišti ve Follina a v menší míře i k dalším obdobným památným místům v provincii Treviso, spojených s událostmi 1. světové války (autor prof.Roberto Tessari). ZÚ Řím odhaduje, na základě provedeného porovnání částečně dochovaných jmenných seznamů padlých, původně pohřbených ve Follina (uveřejněných v uvedené publikaci) s údaji z dostupné literatury, věnované struktuře rakousko-uherských jednotek za 1. světové války, že nejméně 5% padlých vojáků, pohřbených na zdejším vojenském hřbitově bylo příslušníky rakousko-uherských jednotek, jejichž odvodní okresy (území, na kterém měli trvalé bydliště příslušníci těchto jednotek) se nacházely na současném území České republiky. Nejvíce zastoupen byl pěší pluk číslo 91 s odvodním okresem v Českých Budějovicích a v okolí (nejméně 11 hrobů).

2.3.  Rakousko-Uherský vojenský hřbitov v lokalitě Cittadella - Cimitero monumentale e Austro-Ungarico (region Benátsko)

 

Jedná se o jeden z významných rakousko-uherských vojenských hřbitovů z doby 1. světové války, na kterém jsou ve značném počtu zastoupeni padlí vojáci z českých zemí. Celkem bylo na tomto hřbitově pohřbeno 17 644 vojáků, z tohoto počtu se až do současné doby dochovalo 7 634 jmen. Dle seznamů, které mají k dispozici zaměstnanci vojenského hřbitova v Cittadella lze v současnosti identifikovat velké množství prokazatelně českých vojenských hrobů.  

 

2.4. Rakousko-Uherský vojenský hřbitov v lokalitě Fogliano Redipuglia - Cimitero Austro-Ungarico di Fogliano Redipuglia (region Friuli – Venezia Giulia).

 

Na tomto hřbitově se nachází hroby 14 550 padlých rakousko-uherských vojáků, mezi kterými jsou významně zastoupeni vojáci z českých zemí, ležící často ve skupinách, pod náhrobky prozrazujícími podle jmen jejich původ. Pouze 2 550 vojáků leží v hrobech označených jmény, ostatních 12 tisíc bezejmenných je pohřbeno ve 2 velkých společných hrobech. Asi 2 km od tohoto hřbitova se nachází v Redipuglia největší italské vojenské pohřebiště z 1. světové války, kde jsou uloženy ostatky více než 100 000 italských vojáků.

 

2.5. Rakousko-Uherský vojenský hřbitov (kostnice) na ostrově Asinara (Sardínie) – Ossario Austro-Ingarico dell´Asinara

 

            Na ostrově Asinara jsou pohřbeni ve společném úložišti ostatků – kostnici, rakousko-uherští vojáci, původně zajatí v Srbsku (přibližně 5 – 7 000 mrtvých, uváděné údaje nejsou jednotné). V závěru podzimní rakousko-uherské a německé ofenzívy v Srbsku roku 1915 se velení srbské armády rozhodlo evakuovat zbývající vojáky, válečné zajatce a některé civilisty přes pohraniční hory na albánské území. Na pochod do Albánie se vydalo asi 40-50 000 rakousko-uherských zajatců, z nichž přibližně polovina zahynula cestou hladem, zimou a vyčerpáním. Zbývajících 22 000 zajatců bylo převzato italskou armádou a umístěno do karantény na ostrově Asinara u severovýchodního pobřeží Sardínie. Rakousko-uherští vojáci se dostali do italské internace ve velmi špatném stavu, jejich strádání během pochodu do albánských přístavů je plně srovnatelné s utrpením vězňů nacistických koncentračních táborů a účastníků pochodů smrti za 2. světové války. Mezi zajatci řádily i epidemie infekčních chorob, jen během lodní přepravy z albánských přístavů na Asinaru bylo pohřbeno do moře 1 500 zemřelých (stejný počet obětí jako při potopení Titanicu).

Na Asinaře v následujících měsících zemřelo v karanténě dalších přibližně 5 – 7 000 rakousko–uherských zajatců, umístěných ve velmi provizorních podmínkách, mezi nimi i velké množství Čechů. Jejich přesné počty nejsou známy vzhledem k často chybějící evidenci a častým pohřbům do moře v počátečním období. Databáze vojenských hrobů MO ČR uvádí 3 jména českých vojáků, pohřbených na Asinaře: Václav Bašek (zemřel 19. října 1915), Václav Sedlák (zemřel 19. října 1916) a důstojnický aspirant (kadet) Bohumil Uher (pěší pluk číslo 73, zemřel 25. září 1918). Na památníku padlých z 1. světové války v Tanvaldu je například zmíněn další zemřelý voják z Asinary: Rudolf Feix (1884 – 1916). Tehdejší československý ministr zahraničních věcí Edvard Beneš uvedl ve své informaci pro parlament (Národní shromáždění) v květnu 1919, že internaci na Asinaře přežilo 3 200 československých zajatců, kteří byli v průběhu července a srpna 1916 dle předchozí dohody převezení do Francie, kde probíhala i reorganizace exilové srbské armády. Dle dostupných údajů na Asinaře následně až do konce války fungoval zajatecký tábor pro německé a rakousko-uherské vojáky, kteří padli do italského zajetí. Velký počet českých vojáků, kteří se z Asinary dostali na francouzské území, vstoupil v roce 1918 do československých legií ve Francii. Dochovaly se i některé písemné záznamy z pozůstalosti bývalých českých zajatců, pozdějších legionářů, popisující jejich pobyt v internaci na Asinaře.                  

 

2.6. Hrob českého letce Edmunda Hudečka (příslušník rakousko-uherského vojenského letectva)

 

            V roce 2003 byla na městském hřbitově v lokalitě Mansuè (region Benátsko) odhalena pamětní deska s česko-italským nápisem na památku kapitána Edmunda Hudečka, příslušníka leteckých sil Rakouska-Uherska, který padl v průběhu bojového letu dne 12. června 1918. Na pamětní desce je mimo jiné v obou jazycích napsáno: „Zde končí nenávist tohoto světa, odpočívejte v pokoji stateční letci.“ Tento text byl převzat z nápisu na náhrobku, který v roce 1917 vztyčili příslušníci rakousko-uherského letectva na hrobě italského letce kapitána Giuseppe Gabbina. Kapitán Edmund Hudeček byl pohřben na městském hřbitově v Mansuè na sklonku 1. světové války spolu s dalšími 10 příslušníky různých jednotek rakousko-uherských ozbrojených sil. Jeho hrob byl nově identifikován v roce 1999, díky společné iniciativě několika místních italských zájemců o vojenskou historii, kteří následně kontaktovali badatele a relevantní organizace v České republice a v Rakousku. V nedávné době bylo, dle dostupných informací, uspořádáno na hrobě kapitána Hudečka několik pietních aktů, majících za cíl uctění padlých z 1. světové války, bez ohledu na jejich příslušnost k jedné z tehdy znepřátelených armád a zdůraznění významu mírové spolupráce mezi národy Evropy.

            Díky badatelskému úsilí výše uvedených osob a institucí jsou v současné době známy základní údaje o životě kapitána Hudečka. Edmund Hudeček se narodil dne 28. července1890 v polském městě Přemyšlu, kde se v té době nacházela významná rakousko-uherská vojenská pevnost. Pocházel z rodiny, hlásící se k české národnosti, jeho otec Karel Hudeček byl rakousko-uherským důstojníkem z povolání. Edmund Hudeček byl hlášen k trvalému pobytu v obci Obědkovice (15 km od Prostějova). V průběhu první světové války sloužil nejprve jako důstojník jezdectva, později se stal leteckým pozorovatelem a dne 17. května1918 získal pilotní osvědčení. Dne 12. června 1918 padl v průběhu bojového letu. Celkem získal až do své smrti 6 válečných vyznamenání. Jméno kapitána Hudečka je uvedeno na památníku padlých z 1. světové války v obci Bílovice nad Svitavou (3 km na sever od městské části Brno-Obřany), kde na sklonku života žila jeho matka. Na stejném památníku je mezi padlými uvedeno i jméno jeho otce Karla Hudečka.      

2.7. Hrob českého ponorkového námořníka Stanislava Dvořáčka v Benátkách – ostrov San Michele

Češi byli od druhé poloviny 19. století až do konce 1. světové války významně zastoupeni i v rakousko-uherských námořních silách. Uplatnili se především ve specializacích, vyžadujících technické vzdělání, a to včetně ponorkové flotily. V Benátkách (ostrůvek San Michele-oddělení hřbitova Militari Mare) se nachází hrob posádky potopené rakousko-uherské ponorky U 12 (zničena v benátském přístavu 12. srpna 1915), kde jsou pohřbeni i 1-2 čeští námořníci: Stanislav Dvořáček – vyšší poddůstojník elektroslužby, narozen roku 1889 v Podbřezicích poblíž Vyškova. Jeho česká národnost a osobní data jsou potvrzena i údaji z databáze vojenských hrobů MO ČR. Dalším českým námořníkem by mohl být Štefan Krouček – nižší poddůstojník strojní služby, místo narození ani bližší osobní údaje nejsou známy, není evidován ani v databázi padlých MO ČR. Pravděpodobnou českou národnost by bylo potřebné ověřit dalším pátráním v archivech. Velitel ponorky kapitánporučík Egon Lerch se narodil v Terstu (německá národnost) v Praze měl domovské právo (cca ekvivalent trvalého bydliště). 

3. Hroby a pamětní desky, připomínající památku padlých a popravených příslušníků Československých legií v Itálii za 1. světové války

3.1. Československé legie v Itálii v průběhu 1. světové války

            První jednotkou československých legií v Itálii se stal Československý dobrovolnický sbor, založený v lednu roku 1917, který byl postupně několikrát reorganizován (zpočátku fungoval jako pracovní jednotka). Italská porážka u Caporetta v říjnu 1917 a rostoucí aktivita čs. zahraniční repre­zentace, především generála M. R. Štefánika, přiměla 21. dubna 1918 italskou vládu k podepsání dohody o zřízení samostatného čs. vojska v Itálii. Jeho velitelem byl jmenován generál A.Graziani. Čeští dobrovolníci působili velice úspěšně jako roz­vědčíci u 1. italské armády již od roku 1917 a jejich čety byly rozesílány na různé úseky fronty.

Jako první větší jednotka se na řece Piavě zúčastnil v červnu 1918 tvrdých bojů 1. prapor 33. pluku, kde jeho příslušníci utrpěli značné ztráty u S.Dony a Fossalta (v současné době italský region Benátsko). Mezitím byla utvořena čs. divize složená z 31., 32., 33., 34. a 35. pluku. Z výzvědných rot vznikl 39. pluk. V polovině srpna 1918 byla divize přesunu­ta na frontu do prostoru mezi Gardským jezerem a řekou Adige (v současné době italský region Trentino-Alto Adige), kde ústředním dominantním bodem byl vrchol Doss Alto. Zde bojovala až do konce září úspěšně proti rakousko-uherské armádě. V říjnu 1918 vznikl Československý sbor v Itálii s 20 000 muži, jehož velení převzal generál Luigi Piccione. Všechny pluky československých legií v Itálii dostaly 8. pro­since v Padově své prapory a složily přísahu. Do konce roku pak byl sbor dopraven do osvobozené vlasti.

Bezprostředně po skončení bojů 1. světové války byly na italském území zformovány jednotky československé domobrany, složené z bývalých rakousko-uherských zajatců, kteří se stali občany Československé republiky a dobrovolně požádali o vstup do armády nového státu. Tyto jednotky vytvořily v roce 1919 další československý armádní sbor v Itálii. Českoslovenští domobranci z Itálie však již neměli oficiální legionářský statut, protože do ozbrojených sil nové republiky vstoupili až po 28. říjnu 1918. Příslušníci obou československých armádních sborů v Itálii se krátce po příjezdu do nově vzniklé Československé republiky zúčastnili bojů proti maďarským jednotkám na Slovensku a dalších vojenských akcí v iredentistickém českém pohraničí. V průběhu bojů na Slovensku utrpěli v roce 1919 českoslovenští legionáři i domobranci z italské fronty další ztráty na životech.

 3.2. Centrální pohřebiště padlých československých legionářů v Roveretu

Ostatky československých legionářů, kteří padli v průběhu bojových akcí za 1. světové války na italském území jsou v současné době uloženy na roveretském centrálním vojenském pohřebišti - Ossario Castel Dante, kde našly místo svého posledního odpočinku spolu s italskými a rakousko-uherskými vojáky. V Roveretu je pohřbeno celkem 151 československých legionářů, z toho pouze 1 hrob je hrobem neznámého vojáka, zbývajících 150 hrobů je označeno jmény padlých. Památka padlých československých legionářů je uctěna i na pamětní desce u vchodu do Ossaria Castel Dante. Ostatky 44 ze 46 československých legionářů, kteří byli na italském území v průběhu roku 1918 popraveni na základě rozsudků rakousko-uherských polních soudů, byly ve 20. letech 20. století exhumovány a převezeny na území tehdejší Československé republiky. V současné době jsou pohřbeny v Praze ve vojenské části hřbitova Olšany. Ostatky zbývajících 2 popravených legionářů nebyly po 1. světové válce nalezeny.

3.3. Památníky na počest popravených československých legionářů v regionu Trentino-Alto Adige: Arco a Riva del Garda  

V severoitalském městě Arco se od počátku 90. let 20. století každoročně koná česko-italská pietní vzpomínková akce, pořádaná na památku popravy 4 československých legionářů, odsouzených v roce 1918 vojenským soudem armády Rakouska-Uherska k trestu smrti za účast v 1. československém odboji v řadách jednotek Československých legií v Itálii. Za italskou stranu jsou hlavními organizátory akce místní samospráva města Arco a zdejší sekce bývalých příslušníků jednotek Alpinů (Alpini jsou elitní složkou italských pozemních sil, její příslušníci jsou speciálně cvičeni pro vojenské operace ve vysokohorském prostředí). Za českou stranu se pietní akce pravidelně zúčastňují zástupci Velvyslanectví ČR v Římě, Československé obce legionářské a další organizace i soukromé osoby.  

Uvedená pietní akce se koná na počest 4 československých legionářů, popravených ve městě Arco dne 22. září 1918: Antonín Ježek, Karel Nováček, Jiří Schlegl a Václav Svoboda. Na místě jejich smrti byl po 1. světové válce vybudován památník se jmény popravených a s nápisem v češtině a v italštině: „Na těchto olivách byli popraveni českoslovenští legionáři zajatí rakousko – uherskými vojáky na Doss Altu, protože bojovali po boku italského vojska za svobodu.“ Jedná se o rozměry největší památník na počest popravených československých legionářů na italském území.

V blízkosti Arca, v katastru města Riva del Garda se dále nachází památník, věnovaný památce československého legionáře Aloise Štorcha, popraveného na tomto místě dne 5. července 1918. Oba památníky 1. československého odboje vydržely v dobrém stavu až do současné doby díky obětavé péči místních občanů.

V rámci pietní akce probíhá pravidelně rovněž výstup na místo bojiště v horách nad Arcem - Dosso Alto di Nago (dříve Doss Alto), kde se v době 1. světové války  nacházela bojová postavení italských a československých jednotek. Zde účastníci výstupu navštěvují zbytky italských opevnění, včetně předsunutého zákopu, ve kterém byli zajati 4 českoslovenští legionáři, následně popravení v Arcu. Čeští účastníci výstupu jsou při této příležitosti doprovázeni členy sekce Alpini a zástupcem vojenského muzea v Roveretu.

V regionu Trentino-Alto Adige byl popraven dne 26. července 1918 československý legionář Josef Sobotka v lokalitě Creto (součást Pieve di Bono), dle dostupných informací není na místě jeho popravy v současnosti žádná pamětní deska.

V nedávné době byly v italštině publikovány na základě iniciativy místních institucí 2 knihy, věnované památce československých legií v Itálii a jejich bojovým akcím v regionu Trentino-Alto Adige:

1)      Tiziano Bertè: Arditi e Alpini sul Doss Alto di Nago 1915-1918 (Ardité a alpini na Doss Alto di Nago 1915-1918), Museo Storico della Guerra, Rovereto 2005 – kniha je částečně věnována bojovým akcím československých legionářů v průběhu bojů na Doss Alto.

2)      Graziano Riccadona: Il 90˚ del Martire Cecoslovacco per l´Italia Alois Storch (90.výročí československého mučedníka pro Itálii Aloise Storcha), Museo Civico a Biblioteca Civica, Riva del Garda 2008 – kniha je věnována památce popraveného československého legionáře Aloise Storcha.        

3.4. Památníky na počest popravených československých legionářů v regionu Benátsko

V severoitalském regionu Benátsko se v současnosti nachází nejméně 7 pamětních desek, věnovaných památce popravených československých legionářů.

Ve městě Conegliano se nachází ve zdejší ulici Československých mučedníků (Via Martiri Cecoslovacchi) pamětní deska s česko-italským textem označující místo, kde bylo dne 18. června 1918 v budově tehdejších vojenských kasáren popraveno 15 československých vojáků, odsouzených vojenským soudem armády Rakouska-Uherska. Jedná se o nejvyšší počet obětí popravy československých legionářů na italské frontě v průběhu 1. světové války. Tato pamětní deska byla obnovena v roce 1991. Na desce je umístěn nápis v češtině a v italštině: „Na tomto místě bylo zastřeleno Rakušany 15 československých legionářů, zatčených během bojů po boku Italské armády na svazích Montellu za svobodu vlasti – 18. červen 1918“.

Další dvě pamětní desky s česko-italskými nápisy na památku 6 československých legionářů, se nacházejí v lokalitě Oderzo. Českoslovenští legionáři, popravení v Oderzo a v Oderzo-Piavon byli zajati v červnu roku 1918 příslušníky 64. uherské pěší divize, jejíž velitelství zde mělo v té době své sídlo. Pamětní deska v Oderzu je umístěna na malém památníku, pamětní deska v lokalitě Oderzo-Piavon je instalována ve stěně budovy, nacházející se v blízkosti pozemní komunikace Oderzo-Chiarano. Na obou pamětních deskách je česko-italský nápis: „Zde byli popraveni českoslovenští legionáři, zajatí rakousko-uherskými vojáky, protože bojovali po boku italského vojska za svobodu své vlasti.“

Čtvrtá pamětní deska se nachází v lokalitě Montone (10 popravených). Byla vztyčena na památku 10 československých legionářů, popravených dne 17. června 1918. Tato kamenná pamětní deska, později doplněná o bronzovou destičku se v současné době nachází ve stěně jednoho z místních domů. Na kamenné desce je česko-italský nápis:“10 vojínů z Československa bojujících v Itálii za svobodu svého národa bylo zastřeleno zde.“

Pátá pamětní deska se nachází v lokalitě San Stino di Livenza (je úmístěna na stěně domu). Je věnována památce 2 československých legionářů, popravených dne 19.června 1918.                          

Další 2 pamětní desky na počest popravených československých legionářů se nacházejí v oblasti města San Dona di Piave, v lokalitách Calvecchia (Bedřich Havlena, jeden ze zakladatelů ČS. dobrovolnického sboru, popravený dne 21.června 1918) a Davanzo (5 popravených – 19.června 1918).

 

K popravě 1 československého legionáře na území dnešního italského regionu Benátsko došlo rovněž v lokalitě Mandrielle. ZÚ Řím nemá k dispozici informaci o existenci pamětní desky v této lokalitě.

Pamětní desky na památku popravených československých legionářů se dochovaly až do současnosti (případně byly obnoveny) díky dlouhodobé pozornosti, kterou místní samospráva příslušných měst a lokalit věnuje pietnímu uchování jejich památky.  Na organizaci pietních akcí na památku popravených československých legionářů v regionu Benátsko se dlouhodobě významně podílí vysokoškolský profesor Eugenio Bucciol, který ve své badatelské práci věnuje značnou pozornost tomuto tématu. Profesor Bucciol je například autorem dlouhodobé výstavy a stejnojmenné knihy, věnované působení Československých legií v Itálii, kterou v italštině vydalo v roce 1998 nakladatelství Nuova Dimensione pod názvem: „Dalla Moldava al Piave – I legionari cecoslovacchi sul fronte italiano nella Grande Guerra“ (Od Vltavy k Piavě – Českoslovenští legionáři na italské frontě za 1. světové války).  Dlouhodobě věnuje v regionu Benátsko pozornost udržování památky československých legionářů v Itálii například rovněž muzeum 1.světové války ve Vittorio Veneto (Museo della Battaglia di Vittorio Veneto).

3.5. Pamětní deska na památku vzniku československých legií v Římě

Dne 24. května 1918 slavnostně převzal generál M. R. Štefánik z rukou tehdejšího italského předsedy vlády V.E. Orlanda u symbolického Oltáře vlasti na Benátském náměstí v Římě (piazza Venezia) bojovou zástavu československých legií v Itálii. Poté následovala slavnostní přísaha a přehlídka příslušníků československých jednotek. Při této příležitosti byla pravděpodobně poprvé v zahraničí zahrána píseň „Kde domov můj“ ve funkci oficiální státní hymny. V roce 2004 byla na památku této události péčí Velvyslanectví SR vztyčena pamětní deska na reprezentativní historické budově, ve které se v současné době nachází ústředí pojišťovny Assicurazioni Generali. Každoročně se zde koná společný vzpomínkový akt, organizovaný zastupitelskými úřady SR a ČR.     

3.6. Pamětní deska a stálá expozice na památku formování československých legií v bývalém zajateckém táboře v Padule

            V prosinci roku 2012 byla v jihoitalském klášteře „Certosa di San Lorenzo“ ve městě Padula (provincie Salerno, region Campania) slavnostně odhalena tříjazyčná pamětní deska na památku československých legií. Zároveň zde byla otevřena stálá expozice nazvaná „Kde domov můj“ (italsky „Dov´é la Patria Nostra“). Klášter v Padule a jeho okolí byl v letech 1. i 2. světové války významným zajateckým táborem. V letech 1917-1918 byli v tomto klášteře centrálně internování rakousko-uherští váleční zajatci české a slovenské národnosti, z nichž cca 80% (více než 10 tisíc mužů) se stalo příslušníky jednotek československých legií v Itálii. O zřízení pamětní desky a expozice se zasloužilo občanské sdružení Nova Civitas Soc. Coop. se sídlem v Padule ve spolupráci s Úřadem pro ochranu architektonických a přírodních památek se sídlem v Salernu (La Soprintendenza per i Beni Architettonici e Paesaggistici di Salerno e Avellino – BAP). Organizátoři výstavy věnují značnou pozornost zachování historické paměti, související s událostmi 1. světové války a mají velký zájem o dlouhodobou spolupráci s relevantními českými organizacemi, zabývajícími se historií československých legií v Itálii.

 

3.7. Pamětní deska – Foligno Palazzo Candiotti

Dle databáze Ministerstva obrany ČR se ve městě Foligno (středoitalský region Umbrie) nachází pamětní deska na památku československých legií. Deska je umístěna na historické budově Palazzo Candiotti, ve které se v roce 1918 nacházelo hlavní velení československé jednotky před jejím odjezdem na frontu.  

3.8. Hrob československého legionáře a diplomata Vladimíra Vaňka v Římě

S vojenskou historií 1. i 2. československého odboje úzce souvisí i osobnost V.Vaňka, bývalého  československého vyslance v Itálii, pohřbeného v Římě. Vladimír Vaněk (1895 – 1965) se v době vypuknutí 1. světové války nacházel na ruském území a zde v roce 1914 vstoupil de České družiny, československé vojenské jednotky zřízené v rámci ruské armády. V jejích řadách se osvědčil při bojích na frontě i jako zpravodajský důstojník, když například přešel frontu a dostal se až do Prahy, kde předal K.Kramářovi poselství od vedoucích představitelů čs. odboje v Rusku. Následně se mu podařilo přejít frontu zpět na ruskou stranu V roce 1916 byl vyslán Československou národní radou do západní Evropy, kde se mu mimo jiné v Římě podařilo dosáhnout ze strany italských úřadů povolení, které umožnilo vytvořit na italském území první organizační struktury československého protirakouského odboje. Do roku 1920 působil v československých legiích a v československé armádě, poté zahájil působení v československé diplomacii, za 2. světové války pracoval pro exilovou československou vládu ve Stockholmu. V letech 1945-46 byl prvním československým vyslancem v postfašistické Itálii. V prosinci roku 1948 odešel se svou rodinou do exilu v Itálii, kde mimo jiné pracoval i pro české krajanské organizace. Je pohřben v Římě na protestantském hřbitově (Cimitero Acattolico di Roma).

3.9. Bývalý československý vojenský hřbitov v Solbiate Olona (region Lombardie)

            V letech 1924 – 1968 existoval v lombardské lokalitě Solbiate Olona (poblíž města Varese) československý vojenský hřbitov, na kterém byly centrálně pohřbeny ostatky 315 československých domobranců, kteří zemřeli v Itálii v letech 1918-19, většinou na následky předchozích válečných útrap a zranění. Tento hřbitov byl zrušen v roce 1968 z důvodu výstavby nových bytů a ostatky byly přeneseny na rakousko-uherský vojenský hřbitov v benátské lokalitě Cittadella (viz bod 2.3.). Dle databáze Ministerstva obrany ČR se v Solbiate Olona dosud nachází na zdi místního hřbitova pamětní deska, připomínající československé vojáky.      

4. České vojenské hroby a památníky z doby 2. světové války

4.1. Partyzánské pohřebiště ve Forno di Coazze a účast československých občanů na protifašistickém odboji za 2. světové války ve zdejší oblasti

            Pietní partyzánské pohřebiště v lokalitě Forno di Coazze (Ossario Caduti – Forno di Coazze) v regionu Piemont (v blízkosti italsko-francouzské hranice) vzniklo krátce po skončení 2. světové války. Jeho stavba byla financována z dobrovolných příspěvků přeživších válečných veteránů. V areálu pohřebiště jsou uloženy ostatky italských partyzánů, padlých v letech 1943-1945 v bojích proti vojenským jednotkám tehdejšího nacistického Německa a jejich italským spojencům, příslušníkům ozbrojených sil takzvané „Italské sociální republiky“, vyhlášené italskými fašisty v severoitalských regionech po 8. září 1943, kdy vláda tehdejšího Italského království podepsala kapitulaci se zástupci států protifašistické spojenecké koalice a vyhlásila válku takzvané „Velkoněmecké říši“.

Pohřebiště je tvořeno okrouhlou katolickou kaplí, ostatky padlých (celkem 97 hrobů a 1 symbolický hrob s prstí země z koncentračního tábora) jsou uloženy ve stěnách po obou stranách kaple. Mezi zde uloženými ostatky padlých jsou i 2 hroby partyzánů, pocházejících z tehdejšího Československa (oddíl pod vedením rotmistra Aloise Pudla), které se nacházejí ve 2. horní řadě pravé stěny (pohled čelem ke vchodu do kaple) – 2. a 3. hrob odleva: Vilém Sabela (padl v boji v horách dne 6. prosince 1944) a Jan Herger (narozen 19. března 1910, padl 27. dubna 1945 v průběhu partyzánského útoku na Turín). Ve vlastní kapli je na stěně umístěn československý státní znak (verze malý státní znak s dvouramenným křížem) s letopočtem 1938-1945. U oltáře jsou umístěny státní vlajky Itálie, USA, Velké Británie, Francie, vlajka bývalého Sovětského svazu a vlajka bývalého Československa (respektive současná vlajka ČR). Na stěnách kaple jsou umístěny fotografie dalších padlých partyzánů, mezi nimi 3 českoslovenští občané: František Niemec, Josef Stebel a Antonín Vituš (13. června 1913 – 20. února 1945). Dle databáze Vojenského historického ústavu v Praze A. Vituš bojoval v Itálii jako příslušník partyzánské brigády Garibaldi, byl prohlášen za nezvěstného, pravděpodobně zajat nepřítelem během bojové akce. František Niemec je pravděpodobně totožný s rotmistrem Františkem Němcem, (narozen 27. srpna 1914), který padl dne 7. března 1945 u francouzského města Dunkerque jako příslušník 1. Československé obrněné brigády.

Dle dostupných údajů působilo jen v partyzánských jednotkách v horách v okolí Forno di Coazze – údolí Val Sangone celkem 35 československých partyzánů (nejpočetnější zahraniční skupina protifašistických bojovníků v dané oblasti). Českoslovenští partyzáni pochovaní a uvedení na tomto pohřebišti byli bývalými příslušníky takzvaného „Vládního vojska Protektorátu Čechy a Morava“ - symbolické, spíše strážní a pracovní vojenské jednotky (dle potřeby fungovala i jako civilní obrana) s velmi omezenou výzbrojí, jejíž příslušníci byli z důvodu „nespolehlivosti“ v závěru 2. světové války německými okupačními jednotkami přesunuti do Itálie, kde převážně manuálně pracovali na stavbě vojenských opevnění. Více než 700 těchto českých vojáků se aktivně zapojilo v Itálii do protifašistického odboje – v řadách italských partyzánských jednotek (například brigády Garibaldi, Mazzini a Giustizia e Liberta) bojovalo celkem českých 17 důstojníků a 677 příslušníků mužstva (vytvořili 9 českých partyzánských oddílů). Dalších 18 českých vojáků umístěných v Itálii se stalo příslušníky jugoslávských partyzánských oddílů. Od italských partyzánů se následně 16 důstojníků a 566 příslušníků mužstva přesunulo přes Francii nebo Švýcarsko do Velké Británie, kde vstoupili do řad 1. Československé obrněné brigády a do československých leteckých perutí RAF, případně absolvovali paradesantní výcvik. 5 z nich padlo v roce 1945 v bojích u francouzského města Dunkerque. Celkem padlo v boji během 2. světové války na italském území 25 příslušníků vládního vojska v řadách partyzánských oddílů. Dalších 23 českých vojáků z řad vládního vojska bylo na různých místech (pravděpodobně včetně Itálie) umučeno nebo popraveno nacisty. 

4.2. Hroby českých partyzánů v Turíně a Veroně

 

            Jedním z 9 českých partyzánských oddílů na italském území se stala jednotka nadporučíka vládního vojska Leopolda Vrány (velitel spojovací čety) o síle 52 vojáků, která přešla k italským partyzánům dne 26. června 1944. Později byla posílena o další Čechy, například o uprchlíky z tzv. „totálního pracovního nasazení“. Dne 11. srpna 1944 svedl partyzánský oddíl Vrána vítězný boj s početnou německo-italskou formací v lokalitě Val Orco („Dračí údolí“). Následně se tato česká partyzánská jednotka dne 12. září 1944 z velké části přesunula na francouzské území a její příslušníci vstoupili do československých exilových jednotek ve Velké Británii.

Tři příslušníci oddílu Vrána jsou pohřbeni na hřbitově v Turíně (Cimitero Monumentale Torino – úložiště číslo 14/cubo 14):   

 

1)      Vojín Václav Cibulka (13. října 1919 – 11. srpna 1944) padl v boji u Ceresolle Reale - hrob číslo 14/celletta 14

2)       2 neznámí českoslovenští partyzáni (partigiano ignotto cecoslovacco) – hroby číslo 31 a 32/celette 31 e 32

Další tři českoslovenští partyzáni (dle databáze MO ČR byl jeden z nich rovněž příslušníkem oddílu Vrána) byli popraveni nacisty dne 25. dubna 1944 ve Veroně a jsou pohřbeni na tamějším vojenském hřbitově (Cimitero Monumentale Verona – vojenská část):

1)      Desátník Ludvík Sečkář (narozen 11. října 1920, oddíl Vrána)

2)      Vojín Jaroslav Bohuslávek

3)      Vojín Romeo Reisinger (narozen 1. dubna 1922 v Mukačevě, pocházel z česko-italské rodiny) – hrob číslo 550

 

4.3. Českoslovenští parašutisté, pohřbení na britském vojenském hřbitově v Miláně - Trenno    

            Na britském vojenském hřbitově v Miláně (umístěn v parku v městské části Trenno) jsou pohřbeni 2 českoslovenští vojáci – příslušníci československých výsadkových jednotek ve Velké Británi :

a)      Štábní kapitán Rudolf Hrubec  (narozen v Bernarticích 15. listopadu 1914) –  důstojník Československé armády z povolání. Do řad československého zahraničního odboje vstoupil již v červnu roku 1939, následně sloužil mimo jiné jako instruktor a letecký dispečer československých výsadkových jednotek ve Velké Británii, kde se velmi významným způsobem podílel na jejich výcviku a organizaci. Poté od roku 1943 velel i organizaci československých výsadků vysílaných v závěrečném období 2. světové války na české území z Itálie, z vojenské základny poblíž jihoitalského města Bari, na které tehdy působili příslušníci zvláštních britských výsadkových jednotek SOE.

b)      Poručík Bohuslav Nocar (narozen v Plzni 22. října 1920) – v době vypuknutí 2.světové války pracoval jako vedoucí prodejny firmy Baťa na Trinidadu v Britské Západní Indii. Počátkem roku 1941 dobrovolně vstoupil do řad zahraničních československých jednotek ve Velké Británii, kde byl vycvičen jako spojař a výsadkář.

Š.kpt. Hrubec a por. Nocar vytvořili v září 1944 výsadek SILICA, který měl za úkol seskočit v severní Itálii a organizovat přechod jednotek českého protektorátního vládního vojska na stranu Spojenců a plnit i další bojové úkoly za nepřátelskými liniemi. Oba zahynuli v průběhu letu na místo určení na palubě britského bombardovacího letounu Halifax v noci z 11. na 12. září 1944, kdy se tento letoun zřítil v horách poblíž severoitalské lokality Biella. Celkem zahynulo na palubě zříceného letadla 14 spojeneckých vojáků, členů posádky letadla a příslušníků 2 výsadkových skupin. Kromě obou československých vojáků byli v době havárie letounu na jeho palubě přítomni příslušníci leteckých a výsadkových sil, pocházející z Velké Británie, Kanady, Nového Zélandu a spolu s nimi i dva italští parašutisté. Hroby obou československých důstojníků jsou v současné době umístěny na zmíněném vojenském hřbitově Milano – Trenno, oddělení 6, řada C, hroby číslo 5 a 6.         

4.4. Poručík Ladislav Kriegler – britský vojenský hřbitov v Assisi

Poručík Ladislav Kriegler (narozen 15. dubna 1916 v Jaroměři, zemřel 30. června 1944) byl důstojníkem z povolání, po okupaci Československa odešel v prosinci 1939 do zahraničí, poté sloužil u československých exilových jednotek ve Francii a ve Velké Británii. Vzhledem k nadbytku důstojníků u své jednotky byl v roce 1942 uvolněn pro službu v britské armádě – 8. měřičský pluk královského dělostřelectva (8. Survey Regiment Royal Artillery). V řadách tohoto pluku bojoval v severní Africe a poté v Itálii, po celou dobu války byl hodnocen jako vynikající důstojník. Dne 24. června 1944 utrpěl v průběhu bojů zranění, kterému o několik dní později ve vojenské nemocnici podlehl. Je pochován na britském vojenském hřbitově v Assisi (Assisi War Cemetry).  

4.5. Štábní kapitán Josef Dufek – francouzský vojenský hřbitov ve Venafro

Josef Dufek (narozen 15. 3. 1915 v Nýrově, padl 18. 5. 1944 u Ambrogia). Byl jedním ze skupiny československých důstojníků z exilových jednotek ve Velké Británii, uvolněných pro službu v jednotkách Svobodné Francie (FFL). V československé armádě dosáhl hodnosti poručíka pěchoty, v FFL sloužil od 16. 4. 1941 do 18. 5. 1944, dosáhl hodnosti poručíka francouzské armády. V roce 1946 byl posmrtně povýšen do hodnosti štábního kapitána. Sloužil v Sýrii jako velitel čety u meharistů (jízdní hlídky na velbloudech), poté v severní Africe a v Itálii u francouzské Cizinecké legie, s níž se zúčastnil válečného tažení v Itálii. Padl dne 18. května 1944 na následky zranění, které utrpěl během bombardování pozic své jednotky německým letectvem v lokalitě Ambrogio (údolí Gargano). Původně byl pochován na vojenském hřbitově v Neapoli, v současné době jsou jeho ostatky uloženy na francouzském vojenském hřbitově ve Venafro (region Molise, provincie Caserta) – oddíl E (carré E), hrob číslo 67.

4.6. Další možné české hroby z 2. světové války

 

            S velkou pravděpodobností lze předpokládat, že další české vojenské hroby na italském území z doby 2. světové války se nacházejí na francouzských vojenských hřbitovech (Řím a Venafro) – padlí českoslovenští občané z řad příslušníků francouzské cizinecké legie, kteří se stali jako legionáři příslušníky francouzských ozbrojených sil již před 2. světovou válkou a nebyli proto evidováni ve stavu československých exilových jednotek ve Francii a ve Velké Británii. V průběhu 2. světové války sloužili někteří českoslovenští občané i v polských exilových jednotkách, je tedy možné, že jejich hroby se nacházejí i na polských vojenských hřbitovech na italském území.       

Komentář ZÚ Řím:Italská odborná veřejnost a některá místní i provinční zastupitelstva dlouhodobě věnují velkou pozornost uchování historické paměti, spojené s tragickými událostmi obou světových válek a jejich důsledků pro vojáky i civilní obyvatelstvo znepřátelených stran. Za zvláště potěšující lze označit skutečnost, že organizátoři pietních akcí, organizovaných na počest vojenských i civilních obětí válek se snaží o objektivní a vyrovnaný pohled na tehdejší události a o pietní připomínku obětí z řad příslušníků ozbrojených sil všech armád, včetně například vzpomenutí památky rakousko-uherských vojáků italské národnosti, bojujících za 1. světové války převážně na ruské frontě. Pro Českou republiku je velmi významné, že italská odborná i laická veřejnost má stále ve velké úctě bojové akce Československých legií v Itálii po boku ozbrojených sil tehdejšího Italského království. Dle názoru ZÚ Řím existuje v těchto oblastech řada možností dalšího prohloubení vědecké a akademické spolupráce s místními italskými partnery pro česká muzea moderní historie a pro české vědecké i vysokoškolské instituce, zabývající se oblastmi moderní historie a mezinárodních vztahů. ZÚ Řím doporučuje kompetentním českým institucím zvážit zvýšení zájmu o válečné hroby a další památky, spojené s rakousko-uherskými vojáky české národnosti, kteří v době 1. světové války bojovali na italské frontě a se zapojením českých vojáků a partyzánů do spojeneckých válečných operací na italském území a do italského protifašistického odboje za 2. světové války.