Jeho dědeček Josef František Frič i otec Vojtěch Frič byli respektovaní právníci a politici, strýc Josef Václav Frič proslul jako revolucionář a publicista, strýc Antonín Frič stál u založení českého Národního muzea, bratranec Josef Jan Frič založil astronomickou observatoř Ondřejov atd. Rovněž rodina jeho matky Růženy Švagrovské podporovala v 19. století vlastenecké dění a patřila k významným mecenášům české hudební, výtvarné a literární tvorby. Také mezi jejich potomky se vyskytují známá jména – např. filmový režisér Mac Frič, kameraman Ivan Frič, fotograf architektury Pavel Frič, filmový producent Vojtěch Frič či režisér Národního divadla v Praze Jan Frič.

            Do Jižní Ameriky A. V. Friče přivedl zájem o kaktusy, které byly na přelomu 19. a 20. století v Evropě ještě pěstitelskou raritou. Již během svých školních let shromáždil v Praze jednu z největších evropských sbírek exotických rostlin a stal se uznávaným mezinárodním odborníkem. Když se chystal na maturitu, nevěnoval svým skleníkům obvyklou péči a jeho kolekce během jediné zimní noci v únoru 1899 zmrzla. V roce 1901 jako osmnáctiletý odjel do Brazílie pro botanický základ nové sbírky. Roční pobyt byl pro mladého cestovatele tvrdou zkouškou i životní školou. Plavil se na indiánské kanoi ze São Paula po řece Tietê a jejích přítocích až do Mato Grossa a po setkání s domorodci botanický zájem ustoupil etnografickému nadšení. Dobrodružství v divočině ukončil těžký úraz – napadl ho jaguár. Na počátku této první cesty na přání své matky hledal a také v bahijském Salvadoru nalezl hrob rodinné přítelkyně Klementiny Kalašové – světoznámé operní divy, která zemřela na žlutou zimnici při turné v Brazílii.

(k tématu viz https://www.irozhlas.cz/kultura_hudba/brazilsky-salvador-pocti-ceskou-operni-hvezdu-19-stoleti-klementinu-kalasovou_201506112050_mkopp)

            U indiánů pak strávil léta 1903–1913. Uskutečnil tři objevitelské cesty na území dnešní Argentiny, Bolívie, Brazílie, Paraguaye a Uruguaye. Mezi tehdejšími evropskými cestovateli vynikal humánním přístupem k přírodním národům, pochopením jejich mentality a uměním komunikovat s nimi – mimo jiné sestavil slovníky 36 indiánských jazyků. Díky tomu během svých dlouhodobých pobytů zejména v Gran Chaku a Mato Grossu shromáždil bohatý písemný a obrazový etnologický materiál, např. zaznamenal autentické mytologie mnohých kmenů, šamanské postupy, tradiční rituály či obrázkové písmo. Své poznatky o životním způsobu domorodců i kolonistů od Pantanalu po Patagonii doprovázel bohatou fotografickou dokumentací. Hlasitě se zasazoval za práva indiánů a uchování jejich původní kultury. Pro světová muzea získal tisíce pečlivě identifikovaných etnografických předmětů – jeho sbírky jsou nyní umístěny převážně v Petrohradě a Washingtonu, částečně také v Praze, Berlíně, Vídni, Buenos Aires apod. Významně přispěl i ke geografickým výzkumům neprobádaných vnitrozemních území jihoamerického kontinentu (např. jako první zmapoval řeku Pilcomayo), prováděl archeologické vykopávky sambaquis na brazilském pobřeží, věnoval se intenzivně etnologickým studiím a své terénní výzkumy prezentoval na všech amerikanistických kongresech počátku 20. století. V roce 1905 zachránil pozůstalost italského malíře a etnografa Guida Boggianiho, včetně jeho unikátních fotografických negativů. V Americe se často živil jako novinář, dopisovatel z pampy a válečný zpravodaj.      

            Nekompromisním postojem k přetvářce, lži a diletantismu ve vědě, přímočarým vystupováním a břitkým novinářským perem si znepřátelil mnohé vlivné osobnosti v odborných i politických kruzích. Snad nejprudší reakci způsobil jeho postoj ke konfliktu mezi domorodci a evropskými přistěhovalci v brazilském státě Santa Catarina. Příčinami ozbrojených střetů mezi indiány Kaingán (Xokleng či „bugres“) a německými osadníky („colonos“) z oblasti Blumenau se zabýval v letech 1906–1908 na základě pověření brazilské vlády. Coby německy mluvící Evropan (občan rakousko-uherské monarchie) a zároveň uznávaný odborník na indiánskou problematiku měl navrhnout řešení kritické situace. Po důkladném průzkumu přišel s myšlenkou založení rezervace a publikoval svoje poznatky o otřesné imigrační praxi postavené na genocidě kmene. Z německé strany to bylo vnímáno jako český nacionální útok a německá muzea a odborná veřejnost s Fričem ukončily spolupráci.

(k tématu viz např. http://cadaumnasualua.blogspot.cz/2017/06/vo-mata-esse-bugre-os-conflitos-entre.html)

             Období první světové války (1914–1918) prožil v Evropě, na frontu však pro chatrný zdravotní stav následkem pobytů v divočině odveden nebyl. Po založení Československa podnikl v Brazílii, Argentině a Uruguayi diplomatickou propagační misi ve službách nového státu (1919–1920) a velmi se zasloužil o jeho popularizaci v těchto zemích. Propagaci Jižní Ameriky v Čechách zasvětil celý život: považoval přímo za svou morální povinnost informovat veřejnost i zájemce o cestování nebo vystěhování o svých zkušenostech a možnostech, které je za oceánem čekají. Velké množství Čechů, kteří chtěli ve dvacátých letech 20. století přesídlit do Jižní Ameriky, se na Friče obrátilo osobně nebo písemně se žádostí o radu.

            V roce 1923 podnikl botanickou expedici do Mexika a články uveřejněné o této cestě a množství unikátních nálezů podnítily v Evropě nebývalý zájem o kaktusy. Špatné zkušenosti s komerčními sběrači rostlin ho ovšem propříště přiměly k utajování nalezišť kaktusů i přesných tras, kudy cestoval. Nicméně víme, že v roce 1927 projel z Patagonie do Tucumánu a přes Santiago, Chaco, Corrientes a Cordillery do Buenos Aires a že nasbíral úctyhodné množství semen i živých kaktusů, bromélií a orchidejí. Poslední cesta v letech 1928–1929 vedla z Buenos Aires na severozápad do oblasti horských pásem na pomezí Argentiny, Chile a Bolívie, kde učinil významné botanické objevy (např. Rebulobivia einsteinii), které předčily všechna jeho očekávání a způsobily senzaci v odborných kruzích.

              Ve třicátých a čtyřicátých letech se pak ve své vlasti věnoval pěstitelství a genetice a ve svých pokusných sklenících v Praze vytvořil unikátní nové druhy rostlin roubováním, křížením a ozařováním. Poté, co mu v roce 1939 v Praze zmrzla v té době největší světová sbírka kaktusů (více než 40 000 rostlin), přenesl svůj zájem na genetické šlechtění užitkových rostlin. V té době také hodně publikoval, kromě odborných statí především populárně naučné články, črty a povídky, určené mládeži i široké čtenářské veřejnosti. Své vzpomínky zúročil i v knihách – několik čtenářských generací si zamilovalo tituly Strýček indián (1936), Indiáni Jižní Ameriky (1942), Dlouhý lovec (1943), Hadí ostrov (1946) a Čerwuiš  aneb Z Pacheka do Pacheka oklikou přes střední Evropu (časopisecky 1943; první knižní vydání 1995). Po nekonečně dobrodružném životě na cestách se odvážnému objeviteli dalekých končin staly osudnými tetanové spory – škrábl se o hřebík v králíkárně na dvorku svého domu, následoval rychlý průběh nemoci. Zemřel 4. prosince 1944 v Praze.

STRÝČEK INDIÁN (1921; 1935) je první ze tří napínavých příběhů, v nichž poznáváme Fričovy vlastní osudy. Historie o tajemném indiánském pokladu a lidožravém jaguárovi je tak nejen strhující dobrodružnou četbou, která okouzlila už tolik klukovských generací, ale zároveň i cenným zdrojem poznání o životě lidí na prahu záhadného Gran Chaka na pomezí Brazílie a Paraguaye před více než sto lety.

DLOUHÝ LOVEC (1935) je dalším z příběhů, kterými se A. V. Frič ve vzpomínkách vracel do jihoamerické divočiny na počátku 20. století, kdy hrdí indiánští náčelníci byli ještě odhodlaní bránit svoji zem a slovo lovce platilo víc než zákon. Tenkrát se ještě v území brazilských indiánů Kadiwéu pod horami serra Bodoquena pásla nepřehledná stáda divokého dobytka, v bažinách se to bělalo vzácnými volavkami a jaguáří kůže byly běžným platidlem v přístavních krčmách. Bílí dobyvatelé však postupovali vytrvale a s nimi zákeřné zbraně, kořalka, nemoci a smrt...

HADÍ OSTROV (1947) byl jedním z míst, kterými A. V. Frič prošel během své třetí cesty (1906–1908). Poblíž přístavu Antonina v brazilském státě Paraná a v okolí Florianópolisu, hlavního města státu Santa Catarina, objevil podivuhodné kopce, zvané sambaqui, slepené z ústřicových lastur, humusu, popela, ale také pozůstatků někdejších primitivních obyvatel pobřeží. Podivuhodné pravěké skládky nejsou jediným tajemstvím napínavého příběhu. Dlouhý cizinec svými překvapivými objevy obrátí poklidnou rybářskou vesnici vzhůru nohama a sám nemá o nečekaná dobrodružství nouzi... I svůj poslední příběh z trilogie pro mládež vypráví Frič poutavě, navíc do svého vzpomínání zařadil mnohé svérázné životní názory i neobvyklé postřehy z pozorování brazilské přírody i místních obyvatel.

ČERWUIŠ aneb Z Pacheka do Pacheka oklikou přes střední Evropu (3. vyd. 2011). Autentický příběh cestovatele A. V. Friče se vrací se k letům 1908 až 1910, kdy ho provázel z paraguayského vnitrozemí do Čech indián divokého kmene Čamakoko. Po roce se oba do Jižní Ameriky vrátili a přivezli Čerwuišovým lidem lék na záhadnou nemoc, kvůli které celé dobrodružství začalo. Tragikomické historky „divocha“ v civilizaci se pojí s obecnými otázkami ztráty identity v moderní společnosti. Kniha je ilustrována množstvím původních fotografií, rozvíjejících a dokládajících příběh takřka filmovým způsobem.

Autorka článku: Yvonna Fričová