Asi před sto lety se ve vsi Petroviči poblíž rusko-běloruských hranic v židovské rodině Azimovových narodil syn, jemuž rodiče dali jméno Izák. Přesný den jeho narození není znám, bylo to někdy mezi říjnem 1919 a počátkem roku 1920, nicméně rodina, která 3. února 1923 dorazila na palubě lodi Baltic z čerstvě zrozeného sovětského Ruska do New Yorku, uváděla jako úřední narozeniny nejstaršího ze tří dětí 2. leden 1920. Od té doby se také jmenoval americky: Isaac Asimov. (O záměně „z“ za „s“ rozhodl otec s tím, že tak lépe zachová původní výslovnost rodinného jména. Syn, kterého oslovovali „Ajzək Ejziməv“, se později proslavil natolik, že ho znají po celém světě. Otcovu snahu dokonce reflektoval v povídce nazvané „“Spell My Name with S“ (Mé jméno pište s S).

            Zhruba v téže době, kdy se chlapec narodil, přemýšlel o čtrnáct set kilometrů na západ od Petroviči v Praze třicátník a nastupující literární hvězda čerstvě zrozené Republiky československé Karel Čapek o nové hře pro Národní divadlo. Jejími hrdiny by měli být „umělí dělníci“ či „živé a inteligentní pracovní stroje“. Když přemýšlel, jak je pojmenovat, napadlo ho zprvu, že by to mohli být laboři (inspirací mu bylo anglické slovo labour, jehož etymologie nás pak zavede hlouběji do latiny, labor – práce, ale také dřina, tvrdost, únava, dokonce bolest), tak úplně však se svým nápadem spokojený nebyl. Svěřil se se svými pochybami staršímu bratru Josefovi, který byl malířem a s kterým už pár věcí napsali společně, takže na jeho názor hodně dal. „‚Tak jim řekni roboti,‘ mumlal malíř se štětcem v ústech a maloval dál. A bylo to,“ popsal to později sám Karel Čapek.

            Karel Čapek hru R.U.R (úplný název korporace, která dala hře jméno zněl Rossum`s Universal Robots) začal psát počátkem roku 1920 s tím, že ještě do konce roku bude mít světovou premiéru v Národním divadle. Tiskem proto vyšla v listopadu 1920 v nakladatelství Aventinum v grafické úpravě a dřevorytovou obálkou Josefa Čapka. Jeho plán však drasticky změnili ochotničtí divadelníci z provinčního města Hradec Králové. Nerespektovali odložení světové premiéry v Národním divadle, a tak se světová premiéra RUR odehrála na regionální divadelní scéně v podání herců-amatérů, v režii inspektora státních drah 2. ledna 1921. V českém Národním divadle v Praze byla uvedena až 25. ledna 1921. Na repertoáru tam vydrželo šest let a lístky se prodávaly dokonce na černém trhu.

 

x x x

 

Podobně jako Isaac Asimov, i Čapkův robot byl odvezen hned v útlém věku do New Yorku. Dorazil tam dokonce o čtyři měsíce dřív: americkou premiéru hry R.U.R. uvedla divadelní společnost The Theatre Guild v broadwayském Garrick Theatre už 9. října 1922.

            Čapkovo „kolektivní drama o vstupní komedii a třech dějstvích“, jak zní podtitul R.U.R., se stalo okamžitě hitem. Mělo to svou logiku, Čapek šikovně vyhmátl důležité téma své doby – potenciálně ničivý vliv technologické civilizace na společnost (což dokazoval i v řadě dalších děl) – a zároveň stvořil působivou varovnou metaforu modernity ovládané víc než duchem sebevědomým a bezohledně praktickým rozumem i dravým podnikatelem Rossumem.

            Interpretací jeho metafory bylo víc, od názoru, že jde o tvrdou kritiku sobeckého kapitalismu po úsudek, že autor varuje před pravým opakem, hrozbou vzpour a revolucí. Pro jedny byli stěžejními postavami hry lidé, pro jiné roboti.

            S odstupem století se nabízejí i novější interpretace Čapkových metafor i figur. Společnost Rossum’s Universal Robots je viděno dnešníma očima globální biotechnologická korporace srovnatelná, pokud jde o hodnotu, inovátorství i vliv na světové dění, s Googlem, Apple a společností Tesla dohromady. Stěžejní lidská hrdinka dramatu Helena Gloryová pak je předobrazem aktivistky současné celosvětově působící lidskoprávní nevládní organizace, jimž se u nás pejorativně říká politické neziskovky. Lidmi stvoření roboti zahubí své stvořitele stejně, jako je (ba celou planetu) může zahubit lidmi nezvratně proměněné klima.

            Soudobá kritika však nebyla jen příznivá, jakkoli ta výrazně převažovala. V Československu zejména levá kulturní avantgarda Čapkovi vyčítala, že se jen zmocnil chytlavého tématu, přičemž nic nového vlastně nepřináší, podbízí se, vlastně jde o sofistikovaný kýč, jehož smyslem je oslovit mezinárodní publikum.

            Což sice nejspíš nebyl autorův první plán, nicméně právě to se stalo. R.U.R. oslovovalo publikum všude, kam hra dorazila. Ještě v roce 1921 mělo drama premiéru v Cáchách, o rok později, ve Varšavě, v Bělehradě, a jak již řečeno, v New Yorku, v roce 1923 v Londýně, ve Vídni, v Berlíně, Curychu a v dalším rokem v Paříži, Tokiu, Budapešti a v Krakově, překlady do většiny evropských jazyků následovaly ve stejném desetiletí.  Drama oceňoval H.G. Wells, slavný autor Války světů a jeden z nejvlivnějších světových veřejných intelektuálů své doby, který později prosazoval i Čapkovu nominaci na Nobelovu cenu. V roce 1938 se R.U.R. stalo první televizní inscenací science fiction historie, když je jako jeden ze svých prvních dramatických počinů uvedla BBC.

            Podobně razantně jako hra vtrhla na světová jeviště, začal český rodák robot obsazovat veškerý celosvětový kulturní, avšak i vědecký a všeobecně veřejný prostor. Na rozdíl od člověka, který se může stát jen globální celebritou, stal se globálním fenoménem, jedním ze symbolů stále mohutnější technologické civilizace (technosféry).

            Stejný, ne-li dokonce větší podíl než robotův rodný otec Karel Čapek však na tom má jeho otec adoptivní, o třicet let mladší Isaac Asimov.

 

xxx

 

Syn brooklynského obchodníka s cukrovinkami začal na Columbijské univerzitě studovat zoologii, diplom však nakonec získal v biochemii a tu pak na lékařské fakultě Bostonské univerzity několik let učil. Mezitím psal science fiction, a to se stále větším úspěchem. Svou první povídku Marooned of Vesta vydal ještě jako teenager v časopise Amazing Stories v březnu 1939, první povídku o robotech Robbie začal psát v červnu téhož roku a vyšla v září 1940 v magazínu Super Science Stories pod názvem Strange Playfellow (Podivný spoluhráč), jak ji přejmenoval šéfredaktor magazínu Frenderick Pohl; Asimovovi se to jméno nikdy nelíbilo.

            Tón žánru, který ve 40. a 50. letech minulého století stále víc přesahoval ghetto uhrovitých mládenců, ostýchajících oslovovat dívky, udávala odjakživa Amerika – jak také jinak v americkém století – a v ní především dva autoři: Robert A. Henlein a právě on (slavné trojhvězdí zlatého věku „tvrdé“ science fiction doplňoval Brit Arthur C. Clarke).

            Do dějin žánru se Asimov zapsal zejména dvěma tematickými okruhy a s nimi spojenými knižními řadami: vedle galakticky rozmáchlé ságy Foundation právě sérií příběhů o robotech. Tvoří ji několik desítek povídek (známý je zejména soubor Já, robot z roku1950, česky vyšel v roce 1981) a romány Ocelové jeskyně (1954, česky 1970), Nahé slunce (1957, česky 1994), Roboti úsvitu (1983, česky 1993) a Roboti a Impérium (1985, česky 1993).

            Pro rozvoj jakéhokoli oboru či tématu jsou důležití nejen objevitelé, ale také ti, kdo soustavně rozvíjejí a adaptují. Asimov dokázal právě tohle. Vlastně staré téma umělých bytostí či živých strojů (homunkulů, androidů, atomatonů) obohatil Čapkovým robotem a přidal od něj odvozenou robotiku (robotics). S invenci víc přírodovědce než právníka pak definoval tři zákony, jimiž se jím stvořený svět, v němž vedle sebe žijí/fungují lidé a roboti bezvýhradně řídí:

 

1. Robot nesmí ublížit člověku nebo svou nečinností dopustit, aby bylo člověku ublíženo.

2. Robot musí uposlechnout příkazů člověka, kromě případů, kdy jsou tyto příkazy v rozporu s prvním zákonem.

3. Robot musí chránit sám sebe před poškozením, kromě případů, kdy je tato ochrana v rozporu s prvním nebo druhým zákonem.

            Formulací těchto zákonů však Asimov především učinil jeden zcela zásadní krok: robot jako umělá bytost přestal být člověku hrozbou, ale stal se jeho partnerem, ochráncem, služebníkem. Politickou terminologií bychom mohli říci, že Asimov stvořil robota s lidskou tváří, přičemž bychom zároveň mohli díky politické zkušenosti se socialismem s lidskou tváří říct zároveň dodat, že i toto byl pokus záslužný, avšak dočasný a marný. Nejen Terminátor 1 až 3 jsou toho důkazem.

            I proto jsou Asimovovy zákony jsou dodnes sice citovány, ale také modifikovány a rozšiřovány o další, které více odpovídají světu nikoli jen fiktivnímu ale skutečnému, do něhož se roboti postupně přemisťují. Už dnes jsou součástí výrobních hal, výzbrojí armád, operačních sálů i kuchyňských linek. Vlastně, zatím roboty, ne roboti. Alespoň pokud o nich mluvíme česky. K užitečným půvabům naší mateřštiny totiž schopnost gramaticky rozlišit živé od neživého, stroj od bytosti. Počínaje univerzálním kuchyňským strojkem a autonomně řízeným taxíkem nekonče nás zatím obklopují roboty. Roboti jako naši skuteční partneři, jakými jsou Čapkovi Primus a Helena nebo Asimovovi Robbie a Daneel Olivaw jsou stále ještě fikcí.

           

xxx

 

Isaac Asimov robotův český původ i Čapkovu hru vždycky připomínal. Nikoli sice přímo v příbězích svých robotů, ale vždy tak činil v populárně vědeckých dílech, jichž napsal víc než kdo jiný.

            Samotná hra však ho však nijak nepoznamenala ani nezaujala. Autor tohoto textu to ví přímo od něho. Koncem roku 1988 ho navštívil v jeho penthousu vysoko nad manhattanským Central Parkem a samozřejmě se na to nemohl nezeptat. Asimov odpověděl, že ji samozřejmě zná, ale nijak významně ho. neovlivnila. Nápad to podle něho byl dobrý, jenže v té hře o roboty zas až tolik nejde, alespoň ne o to, co na tématu považoval za podstatné a zajímavé on.

Suď bůh, co by na to řekl Čapek. Možná by se ho to ani tolik nedotklo. Ty dva dělila je nejen celá generace, ale i kulturní východiska i perspektiva pohledu.

            Ostatně, Čapek podle amerického slavisty Williama E. Harkinse tuhle „hru měl nejméně rád ze všech svých dramatických děl“. Odtažitý vztah k R. U. R. podle Harkinse dokládá i jeho věta v jednom rozhovoru: „Tu hru mohl napsat kdokoli“.

             Možná mohl, nicméně napsal ji on. Díky němu se v Praze před sto lety zrodil nejen robot jako neslavnější Čech všech dob, ale aby se podporován a definován v New Yorku Isaacem Asimovem stal jedním z nejvýraznějších moderních světových mýtů, který se od té doby víc a víc přetváří v realitu.