V roce 1928 dům postavil Ernst Sporleder a jeho syn Ernst Conrad Sporleder, majitelé společnosti E. Sporleder Ltd., kteří zde do roku 1940 žili se svými rodinami.

V prosinci 1940 byl dům znárodněn sovětskou vládou. Za německé okupace v letech 1941 - 1944 zde žil německý admirál, v období 1945 - 1994 byla vila ve státním vlastnictví bývalého SSSR, využívána jako bytový dům. V roce 1969 proběhla generální rekonstrukce a dům byl rozdělen na 6 bytových jednotek

V roce 1994 byla vila vrácena v restituci dědicům Ernsta Sporledera ml., Věře Sporleder-Milan, žijící v Kanadě a Marii Bose-Sporleder, žijící v německém Freiburgu, které jej v roce 1998 odprodaly estonské bance Krediidipank.

Ministerstvo zahraničních věcí ČR budovu zakoupilo v roce 2000, v roce 2003 proběhla kompletní rekonstrukce. V roce 2004 proběhla dostavba zadní budovy (rezidence), kterou prováděla česká firma Czasch, podle projektu Ing. arch. Jana Hemera, CSc z firmy Pikaz.

Rekonstruované Velvyslanectví ČR v Estonsku bylo slavnostně otevřeno v den státního svátku dne 28. října 2004.

V srpnu 2016 navštívily Estonsko vnučky Ernsta Sporledera Maria Bosse-Sporleder aVěra Sporleder-Milan. Jedním z hlavních cílů jejich návštěvy zde byl křest knihy „Viimases kohvris on kodumaa“ (V posledním kufru je vlast), jejíž autorkou je právě Maria Bosse-Sporleder. Ta v této knize věnovala jednu kapitolu budově nynějšího českého velvyslanectví v ulici Lahe 4 se vzpomínkami na léta 1930, 1998 a 2011. S jejím laskavým svolením si dovolujeme v překladu pana Toomase Tutta zde tuto kapitolu uveřejnit. Obě sestry rovněž přijaly pozvání na Velvyslanectví ČR v Tallinnu, kde se s nimi setkala zástupkyně velvyslance Alena Teznerová.

Kapitola Lahe 4 (1930 a 1998 a 2011) z knihy „Viimases kohvris on kodumaa“ od Marie Bosse-Sporleder

TMAVOHNĚDÉ DUBOVÉ DVEŘE.  Nebo má fotografie prostě nedostatečnou expozici? Jedno dveřní křídlo je pootevřené, prohloubeniny kazetového stropu jsou jasně vidět. O zavřené dveřní křídlo se opírá dědeček, ještě nikoliv bělovlasý, stojí přímo a klidně u vchodu svého domu: jedna noha přímá, druhá je ohnutá v koleni, opírá se zády o dubové dveře.

Má obě ruce v kapsách u kalhot. Tím je viditelná vesta, je ze stejné světlošedé látky jako sako a kalhoty. Lupou vidím na vestě železný řetízek, který mu byl darován na důkaz vděčnosti za věnování svého zlatého řetízku v Osvobozenecké válce.

Vedle u vchodu stojí mladá žena s kloboukem, v kabátu po kolena a v bílých botech. Ladně  se opírá o rám dveří: vnučka Cathrin z Kanady.

Mezi nimi jsou pootevřené dveře. Čekají tam dnes na mě? Ochotně mě pustí, vím, že musím jít dovnitř, abych se znovu hádala s tím nájemníkem, Arménem, který je prý obchodníkem se zbraněmi, mafiánem, a který se na mě dívá se svýma zářícíma hnědýma očima a tvrdí, že jeho otec, strýc a bratr vůbec nebydlí u něho v bytu. Jen jeho tříměsíční syn se svou matkou, která se o něj stará. A já přece musím zapsat dítě do domovní knihy a získat povolení k pobytu na městské správě, aby matka ze Sankt Peterburgu dostala konečně povolení ke vstupu. Vždyť tomu přece rozumím?

Vzadu, v jídelně mého dědečka, se toulá obrovský pes velikosti půl slona. Moje starostlivá otázka nedostane jasnou odpověď, jen nedělá nic, dokud ho vlastník nevyzve k pořádku, jako teď. A neměl ani tušení – zase ten odzbrojující pohled, že potřebuje můj souhlas, když chce na střeše instalovat satelitní parabolu. Takové věci sovětskou komunální správu nezajímaly. Ach ano, kabel od střešní antény přes ulici do domu naproti – to je jen přátelská dohoda mezi sousedy. Mám něco i proti tomu? Pes už leží na dubových parketách, stále mě ale nespouští ze zřetele.

Venku před dveřmi si oddychnu a na chvíli se zastavím: už není nikdo, kdo by se opíral o dubové dveře.

Tentokrát žádné pootevřené dveře. Dveře zavřel velvyslanec České republiky, který mě vyprovodí po návštěvě. Předtím jsme vypili na terase espresso, které vařil velvyslanec sám, protože jeho manželka nebyla doma. Dívám se na zahradu, kterou založil můj dědeček. Před osmdesátiletým altánkem je malý nový rybníček, voda bublá. Hovořili jsme v angličtině o světové politice, o České a Estonské republice a nakonec o té budově. Nynější hostitel řekl, že jeho předchůdce ve funkci, který ten dům koupil, byl z toho mimořádně nadšen. Nechal zbořit tu zpráchnivělou budovu a namísto ní nechal postavit přesnou kopii původního domu.

Velvyslanec mi ukázal budovu. Teď stojíme před dubovými dveřmi. Někdo fotografuje. Velvyslanec strčil levou ruku do kapsy u kalhot, pravá s cigaretou sklesle visí. Fotka prozrazuje, že jsem zkřížila ruce na bílé bundě. Tudíž souhlasím.