english  česky 

rozšířené vyhledávání
na_celou_sirku
Foto: (@MZV)
Upozornění na článek Tisknout Zmenšit písmo Zvětšit písmo

Rozhovor s velvyslancem I. Schwarzem o izraelském startupovém zázraku

Filip Kůžel, šéfredaktor MobilMania.cz, 15.  7.  2015
Čím to, že uprostřed pouště vyrostl technologický zázrak srovnatelný se Silicon Valley? Odpověď hledá Ivo Schwarz, český velvyslanec v Izraeli. Možná je trochu podivné jet do Izraele a domlouvat si schůzku s Čechem. Ale nakonec proč ne, když je to Čech, který o Izraeli ví tolik, jako Ivo Schwarz. Povídat jsem si chtěl hlavně o spolupráci obou zemí, a tak se český velvyslanec v Tel Avivu jeví jako ideální volba. Ke stolu s námi usedli také Branislav Gál, vedoucí ekonomického úseku ambasády, a Arthur Polzer, první tajemník, kulturní, tiskový a vědecký attaché. Pánové působí v Izraeli už několik let a přispěli zajímavými postřehy.

Jaká je funkce konkrétně izraelské ambasády? Zabýváte se čistě diplomatickými problémy, nebo je součástí vaší činnosti i podpora českých firem v Izraeli?

Ivo Schwarz: Ekonomická diplomacie tvoří nedílnou součást činnosti každé ambasády, jak ostatně potvrdil i prezident M. Zeman na poslední poradě velvyslanců. Na některých ambasádách jsou pro ni horší podmínky, někde lepší. My máme dvoučlenný tým, který odvádí dobrou práci. Ostatně náš rozhovor se nyní opozdil právě kvůli schůzce koordinačního týmu, který jsme nedávno založili s cílem sladit činnost velvyslanectví, CzechTrade a Izraelsko-české obchodní a průmyslové komory. Tým se zabývá velkou částí úkolů ekonomické diplomacie, ať již jde o pořádání konferencí, českou účast na veletrzích, a nebo realizaci návštěv.

Konkrétně u návštěv se snažíme o přesun od kvantity ke kvalitě. Myslím, že dnes už nemá smysl zvát a financovat obří delegace. Spíše než formální stykové akce izraelské mentalitě mnohem lépe odpovídá intenzivní řešení konkrétního problému. Myslím, že v tomto směru děláme velký kus práce, byť máme i zkušenost s českými firmami, kterým zde pootvíráme dveře, a ony do nich pak nevstoupí.

Zmiňujete vzdělávání – jaké jsou možnosti v této oblasti? Existují třeba nějaká stipendia?

Arthur Polzer: Česká vláda každoročně poskytuje 40 stipendijních měsíců ke studijním či výzkumným pobytům na českých veřejných vysokých školách. Naším zájmem je zasáhnout co největší skupinu Izraelců, přičemž v letošním roce půjde o 11 studentů. Tato podpora je reciproční – stejný počet stipendijních měsíců nabízí i izraelská strana českým zájemcům.

Ivo Schwarz: Já doplním, že ambasáda je zde v pozici, kdy některé informace dohledáváme. Víme, kolik mladých lidí je v našich stipendijních programech, ale už se nemusíme dozvědět, kolik Čechů studuje v Izraeli z vlastních prostředků nebo s podporou jiných organizací.

Arthur Polzer: Stejně tak přesně nevíme, kolik Izraelců studuje u nás. V loňském roce si na našem zastupitelském úřadě zažádalo kolem 50 studentů o vízum, avšak tato informace není příliš vypovídající. Řada Izraelců má evropské pasy a vízum do České republiky tak nepotřebuje.

Pojďme k izraelskému hospodářskému, výzkumnému a startupovému zázraku. Tahle země za 60 let existence 50× znásobila svoji ekonomiku, po USA a Číně drží třetí místo v počtu společností obchodovaných na akciovém trhu NASDAQ a má největší koncentraci startupů na světě. Co vlastně Izrael udělal, že se mu povedlo něco, o co se snaží Německo, Británie a mnozí další a selhávají?

Ivo Schwarz: To je samozřejmě věc, kterou se zde snaží odkoukat kde kdo. Rozhodně to není nic jednoduchého a přesně definovatelného, ale myslím, že nejblíže k odpovědi se dostala kniha Start-up Nation. Vřele doporučuji ji přečíst.

Nemyslím si, že je to zázrak. Je to maximální zhodnocení lidského umu. Oni přišli do země, kde nebyla ropa, plyn, ani jiné nerostné bohatství. Nic tu nebylo zadarmo, byl tu jen písek a kamení a přistěhovalci tak mohli využít jen vlastní um a píli. Ti první hlavně bojovali o přežití, ať už to bylo s přírodou, nebo četnými nepřáteli. Poté převládla obrovská snaha se prosadit a povedla se ta důležitá věc, že ta snaha neustává.

Zásadní roli sehrává specifická izraelská mentalita. Jsou silně asertivní a z našeho pohledu se někdy může zdát, že jsou až neurvalí. Ale oni to tak neberou a nevadí jim, když se stejně chováte k nim. Mají zcela jiný přístup k autoritám. My bychom to možná označili za neúctu, pro ně je zpochybňování názorů zcela přirozenou cestou k úspěchu. Jiný je přístup k chybám. I u nás se říká, že se chybami člověk učí, ale tady to vidíte převedené do praxe. Izraelci jsou flexibilní, mají schopnost rychle reagovat, jsou skvěle jazykově vybavení. Výhodou je silné propojení na Spojené státy americké a dnes už i na Čínu.

Důležitým aspektem je i povinná vojenská služba a následná záložní služba. Armádou zde prošli všichni a je to armáda pod skutečnou zátěží, tohle není žádná simulace. Velitele tady neurčuje počet hvězdiček na rameni, ale skutečná autorita, kterou musí neustále obhajovat. Důležité je také to, že se „všichni znají“. Je to malá země, vztahy z armády jsou prověřené skutečnými zkouškami a tahle se důvěra posouvá dál. Když pak dva kamarádi stojí na začátku startupu, tahle síť kontaktů a doporučení jim může pomoct k finančním prostředkům, které jsou v začátcích důležité.

Povinná vojenská služba u nás skončila relativně nedávno a podobné efekty nevidím. Je to tím, že izraelská armáda je pod zátěží, nebo co u nás bylo jinak?

Ivo Schwarz: Já si k tomu netroufám mít objektivní názor. Na vysoké škole jsem rok sloužil ještě v Československé lidové armádě a byl to rok promrhaného času. Pevně doufám, že porevoluční armáda vznikla na jiných principech, ale myslím, že neměla tolik času, aby nastavila některé mechanizmy a hlavně nikdy tam nebyla ta zátěž – samozřejmě s výjimkou bojových jednotek, které působily ve světě a kterých si velmi vážím.

Arthur Polzer: Každé srovnání trošku pokulhává, ale myslím, že Izrael prožívá podobné období, v němž se česká společnost nacházela v druhé polovině 19. století. Izraelci žijí s vědomím, že nemají nic jisté, že neustále musí o něco bojovat. Jsou pohánění k tomu, aby vytvářeli stále nové a nové hodnoty a stále dokazovali svou existenci sobě i celému světu.

Takže to pohodlí, které máme, je paradoxně brzdou snahy?

Arthur Polzer: Myslím, že vědomí jistot a pocit bezpečí se odráží na stavu společnosti. Příliš měkký polštář svádí k usínání. V Izraeli je situace jiná a jinak funguje i zdejší společnost.

Branislav Gál: Říká se, že když se potkají dva židé, mají tři různé názory. To neustálé zpochybňování zavedených pravidel a touha inovovat tu opravdu funguje. Izraelci před lety dostali od Američanů stíhačky F-16, které byly považované za vrchol bojové techniky. Izraelci je vzali a během měsíců je předělali a vylepšili.

Co se týče toho okolního nebezpečí, oni si nemohou dovolit prohrát jediný konflikt. Jestliže prohraje Egypt, nebo Sýrie, tak se změní jejich vyjednávací pozice, ale pro Izraelce může být každý konflikt poslední. Nemohou si tedy dovolit polevit v ostražitosti.

Nerad používám výraz hospodářský zázrak, ale do mixu důvodů určitě patří i to, že dávají na výzkum a vývoj nejvíc na světě, nějakých 4,7 % HDP (my dáváme zhruba polovinu). Mají nejvíce vědců připadajícího na obyvatele, dvě z izraelských univerzit jsou v desítce nejlepších technologických univerzit na světě.

Britská ambasáda má rozpočet, zkouší „sklízet“ startupy a technologie přivést je do Británie. Připadá něco takového v úvahu i pro České velvyslanectví?

Česká republika si uvědomuje výhody Izraele, ale jde jinou cestou. Vláda nedávno rozhodla o vyslání attaché pro vědu, výzkum a inovace na vybrané ambasády. Velvyslanectví v Tel Avivu má být pilotním projektem, takže na podzim očekáváme, že bychom měli rozšířit naše řady o dalšího diplomata. Jak se bude v praxi vyvíjet jeho činnost, je zatím otázkou – jestli to bude cesta, kterou se vydali Britové, tedy že ten člověk bude jakýmsi sběratelem informací a koordinátorem, nebo zda bude jeho role více proaktivní. Náš nový pracovník by měl ztělesňovat obojí.

Já tady na ambasádě nejsem tak dlouho, ale mnoho projektů, o kterých jsem měl možnost číst a slyšet, často končily tím, že jedna či druhá strana měla přehnaná očekávání. Řada projektů pak skončila, a nebo se nevyvíjela dle původních představ.

Má vůbec smysl snažit se odvést odsud nějaký startup kamkoliv jinam? Vždyť tady mají všechno, co potřebují, Izrael je startupový ráj.

Branislav Gál: Podpora startupů tu funguje na všech úrovních. Už student s prvotním nápadem může získat grant v řádu tisíců, desetitisíců dolarů, aby vůbec dokázal své myšlenky poskládat do powerpointové prezentace. Pak přichází další vládní grant, aby dokázali založit jednoduchou firmu a oslovit soukromý kapitál. Pak se vláda stáhne a přenechá iniciativu fondům rizikového kapitálu.

Izraelské startupové prostředí je nesmírně sofistikované. Je jich tady víc než v celé EU dohromady. Něco takového je těžké replikovat. Jde o celý ekosystém, který není přenosný do České republiky. Například každá univerzita zde má agenturu pro transfer technologií z akademického do ekonomického světa. U nás něco podobného vůbec neexistuje. Izraelské univerzity jsou financovány státem jen částečně, z velké části jejich příjmy tvoří tantiémy z poskytnutých licencí.

Paradoxně i trh soukromého kapitálu kdysi v 90. letech odstartovala vláda. Začalo to deseti sektorovými fondy, což stačilo na start nového odvětví, a záhy vláda přenechala aktivitu soukromým investorům. Ale i dnes má vláda úřad vrchního vědce, který má k dispozici 150 hodnotitelů (akademici, úspěšní podnikatelé atd.) vyhodnocujících jednotlivé projekty a přidělujících jim různou formu podpory. Dělají to objektivně, nikdy tu nebyl žádný korupční skandál. Příkladem jsou dnes populární akcelerátory a inkubátory – v 90. letech jich vláda založila 20, postupně se privatizovaly a dnes jich vláda drží jen několik v těch méně atraktivních oblastech.

Celý tento systém vznikal 20 let. Dnes sem jezdí jedna delegace za druhou a snaží se jej kopírovat, avšak zatím nevím o tom, že by se to někde povedlo.

Takže se ani nemám ptát, který z prvků izraelského úspěchu by se dal přenést do České republiky?

Branislav Gál: Celý ekosystém je nepřenositelný, ale to neznamená, že se nesnažíme! Rozhodně je dobré brát si příklad tam, kde to má smysl. V září se v Tel-Avivu pořádá inovativní týden a my zde budeme mít několik startupů, vezeme sem několik českých řečníků do různých konferencí a seminářů. Pětkrát do roka sem přijede nějaká delegace z výzkumných center a my s nimi objíždíme univerzity, akcelerátory atd.

Takže inspirovat bychom se mohli třeba rozumnou, transparentní a efektivní vládní politikou, která ví, kdy je čas ustoupit a přenechat aktivitu soukromému sektoru.

Napadne vás aspoň jedna věc, která by se dala do ČR přenést?

Branislav Gál: Třeba univerzitní agentury pro technologický transfer, které jsem už zmínil. Úspěšnost našich vědců se hodnotí podle počtu citací a komercionalizace vědy je druhotným zájmem. V Izraeli jsou vědci na univerzitách hodnoceni podle počtu patentů. Jednotliví vědci z toho nemusí mít přímý finanční prospěch, ale vědí, že komerční úspěch může financovat jejich další výzkum, takže s agenturami velmi rádi spolupracují.

Ne ve všech oborech je to dost dobře možné, ale nevidím důvod, proč by zrovna tento koncept nemohl fungovat i v České republice.

Taková iniciativa založit agenturu pro technologický transfer by byla na vládě, nebo samotných univerzitách?

Branislav Gál: Na to, myslím, univerzita nepotřebuje posvěcení státu.

Ivo Schwarz: Možná i na téhle otázce je vidět další rozdíl mezi Českou republikou a Izraelem. Naše společnost je více formalizovaná, u nás se čeká, že někdo vydá pravidla, návod, podle něhož se pak budeme řídit a ono to bude fungovat a nebo nebude. Ale v tomto případě to vidím nadějně, úřad pana Bělobrádka se snaží a zaznamenávám snahu zapojit zejména technické univerzity. Navíc by se to mělo dít na jakési pracovní úrovni, to znamená, že by se měla odbourat ta obvyklá byrokratická hierarchie, tedy že prvně přijede rektor, pak prorektor pro vědu a výzkum a tímto stylem se možná za pět let dostaneme k vlastní spolupráci. Rektor tomu může svou účastí dát formu a vážnost, ale pak už to musí běžet po exekutivní linii.

Branislav Gál: To potvrzuji. My na izraelské univerzity bereme české delegace, ty mají zájem sejít se s vedením školy. Izraelci to akceptují poprvé, podruhé, ale pak už nám říkají: „My máme zájem spolupracovat s českými univerzitami a s Českou republikou obecně, ale tato spolupráce musí probíhat na expertní úrovni. Přijďte s konkrétním projektem, obraťte se přímo na konkrétní vědecké pracovníky.“ Vedení českých univerzit se však na tento postup dívá s nedůvěrou.

Co české firmy, které v Izraeli působí, nebo chtějí vstoupit na izraelský trh – můžete jim nějak pomoct?

Ivo Schwarz: Firmy podporujeme v rámci prezentací, jsme schopní udělat průzkum trhu, ale pokud jde o vlastní spolupráci, ta musí probíhat přímo. V Izraeli vždy platí: „Já mám produkt, ty máš produkt, co tedy vymyslíme?“

Branislav Gál: V Izraeli máme ten luxus, že máme ekonomického diplomata, je tady CzechTrade a myslím, že výsledky tomu odpovídají. Na to, jak je izraelský trh malý, jde pro nás o šestou největší mimoevropskou exportní destinaci. Obrat je kolem 20 miliard a stále roste, Izrael je pro ČR na úrovni zemí jako Kanada nebo Austrálie.

Jsou země, kde se účast vlády na mezifiremním styku očekává, ale Izrael k nim nepatří. Jestli firma potřebuje, aby ji někdo za ruku dovedl do Izraele, kde je jednacím jazykem angličtina, případně ruština, tak je otázkou, jestli je taková firma připravená. Už několikrát se nám stalo, že jsme zorganizovali setkání české a izraelské firmy, seděli jsme tady na ambasádě a Izraelci za námi přišli, jestli bychom mohli tlumočit, protože jejich český partner nemluví anglicky.

Takže nejlepší doporučení pro českou firmu, která chce do Izraele, zní „Ozvěte se přímo“?

Ivo Schwarz: My bychom o tom rádi věděli a nezříkáme se té pomocné role, ale ta firma si to opravdu nejlépe prozkouší vlastním bojem.

Branislav Gál: Je specifická oblast, kde by bylo vhodné, aby firmy nejdříve kontaktovaly ambasádu, a to jsou veřejné zakázky. Tam platí, že je diplomatická pomoc vhodná, pomůžeme kontakty, znalostí prostředí…

Ze svého pohledu hodně vnímám zaměření místních startupů na IT, internetové služby, mobilní aplikace a podobně. Ne náhodou se Tel-Avivu přezdívá izraelské Sillicon Valley. Ale je to tak ve skutečnosti? Je to nějak rozdělené, nebo vůbec rozdělitelné?

Ivo Schwarz: Dneska žijeme v IT světě a IT sféra je velmi viditelná, takže o jejích velkých úspěších všichni víme – typickým příkladem je Waze odkoupený Googlem. Ale myslím si, že u izraelských startupů nejde jenom o IT. Silným prvkem ekosystému, který jsme ještě nezmínili, je interdisciplinární vnímání světa – tady se řeší problém, jde se za cílem, spíš než aby se řešilo, že je někdo doktor, takže bude řešit jen lékařské záležitosti. A znovu se vracíme k vojenským konexím – znám někoho, kdo je šikovný technik, nebo někoho, kdo doporučí specialistu na problém, který právě řeším. Tady se problémy řeší komplexně.

A ještě jeden důležitý aspoekt izraelského úspěchu mě napadá: princip pozitivního selhání. Zkusíte projekt, on nevyjde, tak samozřejmě je slušné zaplatit dluhy, ale nenechá to na vás stigma. Jestli máte další nápad, můžete to zkusit znovu a už budete zkušenější a možná i úspěšnější. V české společnosti převládá názor, že kdo neuspěl, je na něm něco špatného a zřejmě neuspěje znovu.

Branislav Gál: Je statisticky prokázáno, že ten, kdo jednou neuspěl, má napodruhé asi o 15 % vyšší šanci uspět. Už ví, kudy se nevydat.

Tady byla velkým milníkem firma ICQ, která se prodala za 400 miliónů dolarů. To byl pro izraelské IT firmy moment prozření, zjistily, že to jde a začaly se ve velkém soustředit na projekty s globálním zásahem, s obrovským ekonomickým potenciálem.

Co naopak vidíte jako brzdu místního pokroku? Protože předpokládám, že nic není ideální.

Branislav Gál: Startupy jsou zde vnímány téměř jako náboženství, ale i tahle mince má druhou stranu. Izraelci sice mají suverénně nejvíce startupů v přepočtu na obyvatele, ale zase mají nejméně velkých a vyspělých firem v poměru k ekonomice zemí OECD. A to je další vlastnost Izraelců – možná by se to dalo označit za netrpělivost. „Tak teď máme startup, rychle jej prodejme a pojďme udělat další.“ Ty firmy jsou malé, moc se tady nenosí plánovat něco na 20 let dopředu, předávat firmu potomkům, to trochu podráží zdejší ekonomický potenciál. Tady je v podstatě jen jedna velká soukromá firma, jmenuje se Teva a podniká ve farmaceutickém byznysu. Pak jsou tu tři, čtyři zbrojaři částečně vlastnění státem a pak už má tento seznam zřetelně sestupnou tendenci.

Ivo Schwarz: Izrael kromě toho, že 4,7 % HDP posílá na vědu a výzkum, vydává kolem 9 % na zbrojní průmysl. Sice se tu velmi dobře daří překlápět část investic a technologií zpátky do veřejného sektoru, ale stále jde o značný objem peněz, který mohl jít jinam.

Druhý problém, který vidím, souvisí politickou situací. Izrael se nachází ve značně nestabilním regionu, a byť jde o jedinou demokracii na Blízkém východě, Izraelci nežijí ve vakuu. Nebezpečí stále hrozí a po arabském jaru toto napětí dále stoupá. Společnost to pochopitelně vnímá, což se odráží v určité deziluzi. Dle statistik sepětí zejména mladých Izraelců s Izraelem klesá, takže zatímco dříve tady zakládali startupy, dnes čím dál častěji využívají svých amerických, německých, australských a jiných pasů a zkoušejí se realizovat jinde. Dříve byl tento vztah silnější, lidé tu žili svůj izraelský sen a mít vlastní zemi a vlajku přehlušilo všechno ostatní.

Arthur Polzer: Také jsou zde dvě menšiny, jejichž příslušníci z velké části zůstávají stranou „hospodářského zázraku“. Jsou to ortodoxní židé a arabská menšina. První představují 10 %, druzí 20 % obyvatelstva Izraele, přičemž tyto podíly v obou případech rostou.

Další problém je sociální napětí spojené s narůstající výší životních nákladů. Mladí lidé se často rozhodnou pro kariéru v USA, nebo v Německu, protože cena bydlení, jídla i služeb je v Izraeli nadstandardně vysoká, přitom kupní síla je pod úrovní EU. Mladý člověk se může buď zadlužit, nebo odejít někam do pouště, kde metr čtvereční bytu přijde pouze na 100 000 korun, nebo zkrátka odejde hledat štěstí jinam.

Článek byl uveřejněn na zive.cz.