english  česky 

rozšířené vyhledávání
Upozornění na článek Tisknout Zmenšit písmo Zvětšit písmo

Cena GRATIAS AGIT

Cenou GRATIAS AGIT, udělovanou Ministrem zahraničních věcí ČR za šíření dobrého jména České republiky v zahraničí, jsou oceňovány osoby bez rozdílu národnosti a státní příslušnosti nezávisle na zemi jejich původu a současného pobytu, které svojí dlouhodobou činností nad rámec svých profesionálních povinností nebo významným činem cílevědomě přispěly nebo přispívají k šíření dobrého jména České republiky v zahraničí.

Seznam laureátů ceny z Kanady

 

2019: MILOŠ KRAJNÝ

Alergolog a propagátor české hudby

 

Dr. Miloš Krajný je profesí alergolog. V roce 1977 založil svoji soukromou praxi a v současné době léčí své pacienty na dvou klinikách v Torontu a Orillii. V letech 1980–1985 byl prezidentem Ontarijské alergologické společnosti, od toho roku až do současnosti je jejím tajemníkem. Je také členem Evropské alergologické akademie, americké Akademia Allergie and Immunologie a dalších. Od Alergologické společnosti obdržel Cenu za mimořádné zásluhy v léčbě alergických pacientů a od Ontarijské lékařské společnosti doživotní členství (2006). Po příchodu do Kanady v roce 1968 pracoval na Montrealské Univerzitě u významného vědce a akademika Profesora Hanse Selyeho, objevitele stresu. S ním a s jeho kolektivem publikoval množství vědeckých prací a článků zabývajících se prevencí srdečních infarktů, srážení krve a stárnutí v lékařských odborných časopisech. 

Krajanská komunita a kanadské publikum v Torontu a širším okolí vděčí mnohé Miloši Krajnému i vzhledem k jeho hudebním aktivitám. V roce 1984 založil Toronto Mozart Society, kde i nadále působí v dozorčí radě. Působil také jako člen správní rady společnosti Mainly Mozart Festival (1974–1982), Music Toronto (1989–2002) a North York Symphony Association (2003–2010). V nedávné minulosti byl Miloš Krajný ředitelem dozorčí rady v Toronto Philharmonia Orchestra, která za jeho působení mj. uvedla i kompletní cyklus Má vlast od Bedřicha Smetany. Ve všech těchto pozicích Miloš Krajný propagoval českou klasickou hudbu a její nejvýznamnější autory, díla a soubory. Svou činností průběžně přispíval ke zviditelňování české kultury a umění.

Jeho nejvýznamnějším počinem bylo v roce 2001 založení hudebních večerů nazvaných zpočátku „Nokturna na Masaryktownu“, později „Nokturna ve městě“. Ty se konají pravidelně několikrát do roka v prostorách české krajanské komunity zvané Masaryktown, nebo v českém katolickém kostele svatého Václava. V rámci těchto hudebních večerů měli návštěvníci možnost setkat se s klasickou tvorbou českých skladatelů v provedení mnoha úspěšných hudebníků a hudebních těles. Miloš Krajný usiluje i o propagaci dalších hudebních žánrů, jimž se věnují vynikající české osobnosti, především jazzu. Většinu Nokturen organizuje a finančně i administrativně zajišťuje sám Miloš Krajný s občasnou logistickou podporou krajanských organizací Masarykův ústav a České a Slovenské Sdružení v Kanadě.

V roce 2018 u příležitosti 100. výročí založení ČSR byl Miloš Krajný iniciátorem, hlavním organizátorem a sponzorem slavnostního koncertu v kostele sv. Václava v Torontu. Naplněný společenský sál českého kostela sv. Václava ocenil počin Miloše Krajného i vystupující umělce dlouhotrvajícím potleskem ve stoje.

 

2017: GEORGINA SEHNOUTKA STEINSKY

Významná krajanka a podporovatelka sekce Českých studií na Torontské univerzitě a aktivit Nadace rozvoje občanské společnosti

 

Georgina Sehnoutka Steinsky donedávna zastávala funkci předsedkyně ve vlastní poradenské společnosti GSS Logic Inc. Do prosince roku 2008 byla výkonnou ředitelkou organizace „Imagine Canada“ s posláním pomáhat neziskovým a charitativním organizacím v Kanadě. Zastávala celou řadu funkcí ve federální vládě včetně funkce náměstkyně federálního ministerstva služeb – první osoba českého původu a jedna z mála žen v tak vysoké funkci. Stála za znovuobnovením Baťových závodů v Česku, byla víceprezidentkou pojišťovny Manulife Financial stejně jako společnosti Bell Canada.

Její život začal v červnu 1946 v Hradci Králové narozením do jedné z nejvýznamnějších podnikatelských rodin Československa, továrníka Rudolfa Steinského Sehnoutky a jeho tchána, podnikatele a mecenáše Cyrila Bartoně- -Dobenína. Rodina patřila k československé podnikatelské elitě. V roce 1949 odešla rodina do emigrace.

Osobnost Georginy Sehnoutka Steinsky je v české krajanské komunitě v Kanadě přijímána jednoznačně pozitivně. Hlavním centrem zájmu Georginy Steinsky Sehnoutkové v Kanadě je její podpora sekci Českých studií na Torontské univerzitě (University of Toronto – Munk School of Global Affairs, Centre for European, Russian and Eurasian Studies). Ve své dobrovolnické činnosti vychází z odkazů svých rodičů, kteří byli velkými českými vlastenci a aktivními členy krajanské komunity v Torontu. Maminka byla spisovatelka, básnířka a redaktorka českých novin v Torontu.

V Česku rozvíjí vzdělávací projekty evropského formátu. Od roku 2001 se např. podílí na aktivitách a podpoře Nadace rozvoje občanské společnosti (NROS), kdy její prastrýc, pan Ladislav Čerych, se svým bratrem Jiřím darovali NROS svoji rodinnou vilu v České Skalici. Georgina Sehnoutka Steinsky se aktivně účastní seminářů ve Vile Čerych, které každoročně pořádá NROS na téma občanské společnosti a její role v řešení aktuálních témat. Na řadě seminářů vystoupila se svými příspěvky, které vycházely z její zkušenosti z dlouholeté práce v kanadském neziskovém sektoru. V roce 2005 založil pan Ladislav Čerych Fond se vkladem tří milionů korun, který je určen ve prospěch podpory evropské spolupráce a občanské společnosti. V roce 2012 vložila Georgina Sehnoutka Steinsky do Fondu vklad přesahující částku jeden milion korun z dědictví po svých rodičích. Fond tak nese jméno „Fond Ladislava Čerycha a Jana a Jiřiny Steinsky Sehnoutka“.

Georgina Sehnoutka Steinsky je organizátorkou a zároveň jednou z významných dárkyň v projektu cíleném na odkaz osobnosti Václava Havla v Kanadě. Jedná se o dar bronzové bysty Václava Havla pro Manitobskou univerzitu (University of Manitoba).

Obětavá činnost Georginy Sehnoutka Steinsky vychází z hlubokého přesvědčení přispět k všeobecné prosperitě Česka a využít za tímto cílem všech svých pozitivních kanadských zkušeností.

 

2016: MILAN KROUPA

Podnikatel, podporovatel aktivit krajanských organizací a sdružení

 

Milan Kroupa se narodil v Dřetovicích u Kladna, kde jeho otec vlastnil mlýn. Po zabavení mlýna v roce 1948 byl otec zadržen policií a nakonec byl odsouzen pro velezradu k 25 letům vězení. Propuštění na amnestii se dočkal v roce 1960. Uvěznění otce poznamenalo nejen dětství Milana Kroupy, ale ovlivnilo i jeho další směřování. V letech 1953–1955 studoval na gymnáziu ve Slaném. Další studium mu z kádrových důvodů nebylo povoleno. Celé dětství hrál aktivně fotbal, po skončení gymnázia o něj projevil zájem fotbalový klub ČKD Slaný, který mu za přestup nabídl možnost vyučit se v oboru soustružník. V průběhu základní vojenské služby byl brankářem fotbalového klubu Dukla Bratislava.

V roce 1968 opustil Milan Kroupa Československo a přes Rakousko se dostal do Kanady. Začal pracovat v úklidové firmě a učit se anglicky. V roce 1977 založil v Torontu vlastní úklidovou firmu United Cleaning Services Limited. Zpočátku firma získala jen několik kontraktů, ale s vizí Milana Kroupy poskytnout vždy nadstandardní servis se postupně rozvíjela a otevřela svoji pobočku v Montrealu. Poté následovaly pobočky v dalších velkých městech Kanady a v současnosti United Clearing Services poskytuje své služby ve všech kanadských provinciích.

Kromě fotbalu je dalším koníčkem Milana Kroupy létání. V roce 2003 jej přivedlo ke koupi bývalého vojenského letiště Edenvale, které bylo za druhé světové války využíváno k výcviku pilotů. Letiště zrenovoval a v současné době zde funguje škola létání, hotel a restaurace. Letiště Edenvale v Ontariu v Kanadě je jediným kanadským distributorem malých sportovních ultralehkých letadel české firmy Evektor. Milan Kroupa nezištně podporuje různorodé aktivity krajanských sdružení (např. činnost Masarykova ústavu v Torontu, televizní vysílání v češtině, vydávání krajanských časopisů). Je jedním z hlavních sponzorů fondu Českých studií. Mezi hlavními cíli fondu je finanční podpora výměnných pobytů studentů Masarykovy univerzity na Torontské univerzitě, podpora cest českých vědců do Kanady a také výuka češtiny a českých/ středoevropských reálií. Milan Kroupa ad hoc podporuje i značné množství individuálních aktivit českých krajanů.

V roce 2014 vydal Josef Čermák, nestor českých krajanů žijících v Kanadě, a mj. nositel ceny Gratias agit z roku 2006, životopisnou knihu s titulem Rozlet, věnovanou příběhu Milana Kroupy od jeho dětského věku až do současnosti v Kanadě. V nenápadné osobnosti Milana Kroupy se ukrývá neobyčejně úspěšný česko-kanadský podnikatel s výraznými charakterovými rysy, jako jsou solidnost a smysl pro dodržování morálních zásad.

 

2014: MASARYKŮV INSTITUT

Krajanská a charitativní organizace

     

 

Masarykův institut (Masaryk Memorial Institute, MMI) je kanadská krajanská a charitativní organizace se sídlem v Ontariu, v jeho východní části Scarborough, v parku zvaném Masaryktown.

Jejím hlavním účelem je propagovat české a slovenské kulturní bohatství, udržovat český a slovenský jazyk mezi krajany a podporovat kulturní a obchodní spolupráci mezi Kanadou a Českou republikou a také mezi Kanadou a Slovenskou republikou. V neposlední řadě se snaží informovat kanadskou veřejnost o přínosu českých a slovenských usedlíků pro kanadskou společnost, o jejich dějinách, tradicích a kulturních zvycích.

MMI představuje činnost několika generací krajanů a je symbolem českých a slovenských krajanských dějin v Kanadě. Masarykův ústav slouží zejména českým a slovenským krajanům žijícím v Kanadě již od roku 1945 a v krajanské komunitě má za sebou bohatou kulturní historii. Jejím předchůdcem je Národní sdružení, které vzniklo v roce 1939. Objekt MMI vznikl na základě sbírky krajanů v letech 1945–1946 pod původním názvem Masaryk Memorial Hall, posléze se přestěhoval na současné místo. Od roku 1960 používá název Masaryk Memorial Institute, v češtině zkráceně Masarykův ústav.

Mezi nejdůležitější aktivity MMI patří Česká školka s výukou češtiny pro děti, každoroční oslavy Česko-Slovenského dne, mikulášská besídka pro děti, vánoční a velikonoční trhy a další kulturní akce jako jsou koncerty, literární večery, plesy aj. Významnou součástí činnosti MMI je vydávání čtrnáctideníku Nový Domov (vychází od roku 1950), který patří k největším kanadským krajanským tiskovinám. Vedení Masarykova ústavu se skládá z ředitelské rady (Board of Directors) v čele s předsedou rady. Rada se schází jednou měsíčně. Krajanům je určena knihovna, restaurace Praha s českou a slovenskou kuchyní, menší fotbalové hřiště, rozsáhlý park s bazénem a rovněž kaplička. Slouží jako středisko sportu, zábavy, odpočinku a kulturního vyžití. V objektu Masarykova ústavu se také nachází pomník obětem komunismu – dílo českého sochaře Josefa Randy, žijícího v Kanadě. Socha s názvem Znovuukřižovaný byla slavnostně odhalena 2. července 1989.

 

2010: NOVÉ DIVADLO

České ochotnické divadlo

 

Nové divadlo, jehož vznik se datuje na 14. března 1970, založili s pomocí několika herců z poúnorové uprchlické vlny divadelníci vyštvaní z Československa srpnovou invazí. Jeho vůdčími osobnostmi v jeho prvním desetiletí byli Ferda Čulík a vystudovaný režisér Adolf Toman. Po smrti Ferdy Čulíka a Tomanově návratu do ČSR převzal organizační, režijní ale i herecké vedení divadla Pavel Král.

Začátky byly velmi skromné. Zásadní obrat k lepšímu nastal v roce 1975, kdy si Jiří Voskovec přijel zahrát hlavní roli v Dankově hře 40 zlosynů a jedno neviňátko. Druhý velký úspěch divadlo zaznamenalo hrou Bůh do domu, kterou Josef Škvorecký napsal přímo pro Nové divadlo. V roce 1988 divadlo uvedlo ve světové premiéře v českém jazyce Havlovo Pokoušení s původní scénickou hudbou, kterou nahráli The Plastic People of The Universe a do divadla dopravil jejich klarinetista a torontský usedlík Vratislav Brabenec.

Velký úspěch sklízely i operety či zpěvohry Mamzelle Nitouche, Polská krev, Netopýr, Perly panny Serafínky, Kytice J. Suchého, Hledám děvče na boogie-woogie, Holka nebo kluk, Restituce vodníka Čochtana, Nebe na zemi, Pěst na oko,  ale i hry Václava Havla, Pavla Landovského, J Hubače, M. Kundery a také česká klasika – V. K. Klicpera , J. K. Tyl,
F. F. Šamberk, Karel a Josef Čapkovi, J. Vrchlický, L. Stroupežnický.

Po sametové revoluci přijali pozvání Pavla Krále k hostování takoví herci jako Milan Lasica, Julius Satinský, Marián Labuda, Stella Zázvorková, Václav Postránecký, Jana Hlaváčová, Ladislav Smoljak, Emília Vašáryová, Viktor Preiss, Ladislav Smoljak, Petr Kostka, Jiřina Bohdalová, Josef Zíma. Divadlo hostovalo také v Chicagu či Vancouveru.

Výše uvedená spolupráce s prominentními českými divadelními soubory a možnost být společně na jevišti s hereckými špičkami se projevila na stále rostoucí úrovni inscenací. Adjektivum „ochotnické“ tak v případě Nového divadla dostalo nový význam - výkony herců jsou totiž zcela profesionální. K dnešnímu dni Nové divadlo nastudovalo celkem 141 divadelních inscenací a v letošním roce oslavilo již svou 41. sezónu nepřetržitého hraní pro českou komunitu v Torontu a širokém okolí. S největší pravděpodobností se tak jedná o nejvýznamnější, nejaktivnější a nejdéle působící divadelní soubor za hranicemi České republiky.

Na činnosti Nového divadla svoji stopu nesmazatelně otiskli: Markéta Příbramská, Ferda Čulík, Irma Čulíková, Míla Plačková, Růžena Zemanová, Miluška Beckerová, Jan Novotný, Jiří Benda, Bohumil Máca, Jaroslava Řečinská-Spejchal, František a Olga Safertalovi, Marie Klečková, Tomáš Mašek, Zdenka Novotná, Václav Táborský, Jana Fabianová, Radka Tamchynová, Jan Smid, Martin Bonhard, Lenka Nováková, Lenka Kimla, Milan Crhak, Josef Čermák, Dáša Belačíková, Zuzana Znasiková, Petr Peřina, Ota Bia, Saša Nagy, Pavel Šnajdr, Zuzana Novotná, Milo Kubík, Ivo Mejzr, Bohdan Zatovkanuk, Karel Tamchyna, Věra Kohoutová, a mnoho dalších. Do dnešních dnů prošlo Novým divadlem více než 190 osob.

 

2010: LUBOMÍR DOLEŽEL

 Bohemista a literární teoretik

          

Lubomír Doležel se narodil v Lesnici a studoval reálné gymnázium v Zábřehu do podzimu 1938, kdy byla škola zavřena německými okupanty. Studia dokončil maturitní zkouškou na reálném gymnáziu v Litovli (1941). V dubnu 1944 byl zatčen gestapem a vězněn až do osvobození americkou armádou v dubnu 1945. Po obnovení činnosti vysokých škol se zapsal na studium bohemistiky a rusistiky na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy, kde se seznámil s českým strukturalismem a sémiotikou tzv. Pražské školy. V tomto duchu se nese jeho první kniha O stylu moderní české prózy. Výstavba textu (1960).

Léta 1965−1968 Doležel strávil na Michiganské univerzitě v Ann Arboru jako profesor českého jazyka a literatury a jako vykladač českého strukturalismu. V červnu 1968 se vrátil do Prahy, ale již v listopadu téhož roku emigroval do Kanady, kde se stal profesorem českého jazyka a literatury na Torontské univerzitě. Zde přispěl rozhodujícím způsobem k založení programu bohemistiky na všech úrovních kanadského vysokoškolského studia. (Tento program zůstává aktivní do dneška.) V r. 1982 byl jmenován též profesorem srovnávací literatury se specializací na teorii literatury. Hostoval na několika univerzitách a zúčastnil se aktivně mnoha vědeckých konferencí v Kanadě, ve Spojených státech amerických, v Evropě i v Izraeli. Po sametové revoluci se zúčastnil vědeckých konferencí v Československu a později v České republice a přednášel na Karlově i na Masarykově univerzitě.

Svou vědeckou publikační činnost v exilu započal knihou Narrative Modes in Czech Literature (University of Toronto Press, 1973), která byla první knihou o české literatuře vydanou v Kanadě. V různých vědeckých časopisech publikoval nejen práce z teorie literatury, ale také studie konkrétních děl a postav české literatury a poetiky (dnes jsou k dispozici v českém překladu ve sborníku Studie z české literatury a poetiky, Torst 2008). Své mnohaleté studium dějin strukturální poetiky završil knihou Occidental Poetics: Tradition and Progress (1990; česky jako Kapitoly z dějin strukturální poetiky, 2000). Hlavní tezí této knihy je, že dovršením vývoje strukturální poetiky je sémiotická poetika Pražské školy. Na základy českého strukturalismu navázal v pracích o naratologii a teorii fikčních světů a soustavně představil své pojetí v knize Heterocosmica: Fiction and Possible Worlds (1998; česky 2003). Poté rozšířil aplikaci teorie možných světů na sporný problém vztahu mezi historií a fikcí. Výsledkem jeho úvah je publikace Fikce a historie v obdobípostmoderny (Praha: Academia 2008). Její upravené a rozšířené vydaní vyšlo anglicky pod titulem Possible Worlds of Fiction and History: The Postmodern Stage (2010).

Mnohostranné vědecké dílo L. Doležela značně ovlivnilo světovou literární vědu, což dokládají četné recenze jeho knih i tři mezinárodní sborníky vydané na jeho počest. Zasloužil se o to, že česká literární věda po roce 1968 neztratila kontakt se světovým vývojem. Za svůj přínos vědě byl L. Doležel oceněn Medailí F. X. Šaldy (1995), Medailí J. Dobrovského (2003) a čestným doktorátem Masarykovy univerzity v Brně (2005).

Lubomír Doležel zemřel v roce 2017.

 

2009: PAUL WILSON

Novinář, publicista, překladatel

 

Paul Wilson se narodil v Ontariu, vzdělání získal na University of Toronto a londýnské King’s College. V roce 1967 přijel do Československa učit angličtinu. Léta 1967 až1977 strávil v Československu, kde vyučoval na jazykové a střední škole, a na Univerzitě 17. listopadu (dnešní Ústav translatologie). Přitom se naučil češtině. Po sovětské invazi v srpnu 1968 se stal součástí kulturního undergroundového hnutí a zpěvákem zakázané skupiny The Plastic People of the Universe. V této době Wilson pomáhal řadě zakázaných autorů překládat jejich texty do angličtiny, aby mohly být dále šířeny.

Pro své kontakty s disidentským hnutím byl v roce 1977 z Československa vypovězen a vrátil se do Kanady. Nadále však zůstal v kontaktu s The Plastic People of the Universe, produkoval a propagoval tři jejich alba. Přitom psal pro řadu kanadských a amerických médií, v mnoha případech jako neúnavný propagátor československé opoziční činnosti, Charty 77. Pro Canadian Broadcasting Corporation připravoval rozhlasové dokumenty a produkoval několik rozhlasových pořadů. Také pracoval jako senior editor v Saturday Night Magazine a byl jedním ze zakladatelů časopisu The Walrus. Jeho práce byly publikovány v torontském tisku i amerických periodikách, jmenovitě v the New York Review of Books, the New Yorker, Crosscurrents a Musician Magazine.

Paul Wilson je však především vynikajícím překladatelem nejvýznamnějších českých autorů do angličtiny – je hlavním překladatelem Josefa Škvoreckého a Václava Havla, překládal Bohumila Hrabala i Ivana Klímu. Jeho překlad Škvoreckého knihy Inženýr lidských duší obdržel v roce 1985 nejvyšší kanadskou literární cenu. Kromě zmíněných překladů zprostředkoval západnímu světu, spolu s profesorem Gordonem Skillingem, i mnoho dokumentů Charty 77 a Výboru na ochranu nespravedlivě stíhaných. Po roce 1989, příležitostně překládal významné projevy prezidenta Havla do angličtiny.

Z nejčerstvějších počinů P. Wilsona lze zmínit překlad poslední knihy V. Havla Prosím stručně, který přišel na severoamerický trh v květnu 2007, následovaný v listopadu 2008 Škvoreckého novelou Obyčejné životy. V září 2008 měla v Londýně premiéru divadelní hra V. Havla Odcházení, opět v překladu P. Wilsona.

Paul Wilson žije se svou ženou Patricií Grant na kanadském venkově u Bobří řeky v Ontariu. Tam také pracuje, dnes mimo jiné na novém překladu Škvoreckého prvotiny Zbabělci. Spolu s Markétou Goetz-Stankiewiczovou připravuje novou edici Havlových esejí o divadle a politice.

 

2009:  ANTONÍN MARTÍNEK

Krajan podporující české univerzity, vedoucí vzdělávacího projektu mezi Kanadou a ČSFR pro pomoc českým a slovenským odborníkům při přechodu na tržní ekonomiku, zakladatel Kanadského fondu pro české a slovenské univerzity v Torontu.

 

Antonín Martínek se narodil v Březnici, okres Příbram. V roce 1962 promoval na Fakultě strojní Vysoké školy strojní a textilní v Liberci (dnešní Technická univerzita Liberec). V roce 1967 vycestoval na pozvání University of Waterloo do Kanady a v roce 1970 mu touto univerzitou byla udělena akademická hodnost Master of Applied Science ve strojním inženýrství. Od roku 1970 přednášel na Conestoga Polytechnic Institute v Kitcheneru, kde se později stal děkanem na Fakultě inženýrské technologie.

Krátce po příchodu do Kanady se zapojil do krajanského hnutí a stal se členem výkonného výboru Československého národního sdružení v Kanadě. Tato organizace poskytovala rychlou a účinnou pomoc československým občanům přicházejícím do kanadského exilu, prezentovala cíle a potřeby československého exilu kanadské vládě, pomáhala českým a slovenským uměleckým organizacím v Kanadě a podporovala vydávání českých a slovenských novin.

V roce 1990, po dohodě mezi tehdejším československým ministrem školství prof. Milanem Adamem a Československým národním sdružení v Kanadě, se Antonín Martínek podílel na organizaci konference více než padesáti vysokoškolských představitelů Kanady a Československa na zámku Štiřín u Prahy a pomohl tak položit základy otevřené spolupráce akademických institucí těchto dvou zemí. V letech 1991–1993 vypracoval a řídil, ve spolupráci s kolegy Jindrou Řepou z Vancouveru a Normem Johnstonem z Kitcheneru, největší vzdělávací projekt mezi Kanadou a Českou a Slovenskou Federativní Republikou určený pro pomoc českým a slovenským odborníkům z klíčových pozic národního hospodářství při přechodu od centrálního plánování na ekonomiku volného trhu.

Od roku 1990 se Antonín Martínek aktivně podílel na založení a činnosti Kanadského fondu pro české a slovenské univerzity v Torontu, který vznikl na základě doporučení prezidenta Václava Havla. Prvními patrony Fondu byli Tomáš Baťa a Josef Škvorecký. V letech 1992–2001 byl Antonín Martínek prezidentem Fondu. Zorganizoval přepravu velkého množství knih a časopisů z Kanady na Slezskou univerzitu v Opavě, zajistil příspěvek na cesty mladých vědeckých pracovníků z této univerzity do Kanady a na koupi počítačového vybavení Matematicko-fyzikální fakultě UK v Praze. Tato a další jeho pomoc byla, zvláště v počátcích 90. let, velmi cenná a pozitivně stimulovala rozvoj těchto institucí. Jeden z nejzajímavějších projektů Kanadského fondu byla akce „Kanadský les v České republice“, na jehož základě bylo do České republiky předáno přes  50 000 semínek kanadských stromů určených k zalesnění devastovaných lesních porostů. Významnou roli sehrál i při rozšíření knihovního fondu o anglickou literaturu na Univerzitě Karlově v Praze a Technické univerzitě v Liberci.

V roce 2008 Antonín Martínek vyvinul, ve spolupráci s Technickou univerzitou v Liberci a Conestoga Polytechnic Institute v Kitcheneru, mezinárodní vzdělávací projekt spojující tři kanadské polytechniky a univerzity (Kitchener, Waterloo, Calgary) se třemi univerzitami v EU (Česká republika, Francie, Německo). Cílem projektu je vývoj a aplikace inovačních metod výuky inženýrských oborů a reciproční výměny vysokoškolských studentů mezi Kanadou a Evropskou unií. Projekt je financován vládou Kanady, Evropskou unií a partnerskými institucemi.

V roce 2003, při příležitosti oslav 50. výročí založení Technické Univerzity v Liberci, udělila Fakulta strojního inženýrství Antonínu Martínkovi pamětní medaili.

 

2008:  DIVADLO ZA ROHEM

 Dobrovolná nevýdělečná organizace

 

Divadlo Za rohem je třetí nejdéle působící divadelní scéna ve Vancouveru, která na podzim roku 2007 oslavila 30. výročí svého působení. Začátky české divadelní skupiny ve Vancouveru jsou spojeny se dvěma jmény českých divadelníků. Otto Lowy se od 50. let úspěšně věnoval profesionálnímu divadlu a výuce herectví. V červenci 1977 založili absolventi jeho hereckého kurzu tzv. Český divadelní klub, jehož vůbec první představení se konalo 4. listopadu 1977 z iniciativy Járy Kohouta, českého herce usazeného v New Yorku, který hostoval v hlavní roli komedie „Na tý louce zelený“. O rok později následovala první samostatná produkce Jiráskovy „Lucerny“, uvedená na oslavu šedesáti let od založení Československa a režírovaná spoluzakladateli divadla MUDr. Josefem Skálou a Libuší Netrvalovou. Profesor Skála se stal uměleckým vedoucím divadla a nastudoval v něm pak převážnou část inscenací. V roce 1980 se skupina pojmenovala Divadlo Za rohem a právně formalizovala svou existenci.

Za třicet let existence se pod hlavičkou divadla uskutečnilo šedesát divadelních akcí a na sto padesát představení, která vidělo více než dvacet tisíc diváků. Podle divadelního archivu se v zákulisí vystřídalo více než dvě stě dobrovolníků – jak herců, tak podpůrného personálu. Široký repertoár divadla sahá od Goldoniho, Moliéra a Jiráska, přes bratry Čapky a V+W+J až k Havlovi, Kohoutovi, Klímovi, Koenigsmarkovi, Goldflamovi, Hrabalovi nebo Zelenkovi. Divadlo Za rohem spolupracovalo i s předními divadelními umělci z České republiky, např. s Ladislavem Smoljakem, Václavem Postráneckým, Viktorem Preissem a Jiřím Lábusem.

Divadlo Za rohem si zasluhuje pozornost z několika důvodů. Třicet let nepřetržitého působení jej řadí k nejstarším divadlům ve Vancouveru a kromě Nového divadla v Torontu je jedinou dlouhodobě působící českou scénou v zahraničí. Divadlo Za rohem v sobě kloubí funkce propagátora českého divadla a kultury a současně také udržovatele českého jazyka. Vysoká umělecká úroveň inscenací došla ocenění i v rámci domácí divadelní tvorby a překonala tak určitou teritoriální izolovanost kanadského západu, kde Česká republika dlouho neměla žádné zastoupení a kde je obtížnější (zejména z finančních důvodů) organizovat hostování českých umělců. Divadelní múza a kvalita práce Divadla Za rohem láká nové a zejména mladé členy, a proto, na rozdíl od mnoha jiných krajanských organizací a sdružení v Kanadě, budoucnost české divadelní tradice ve Vancouveru se zdá být zajištěna.

 

2008: PETER BAKEWELL

 Diplomat a zastánce lidských práv

 

Kariérní diplomat, který sloužil v různých funkcích Ministerstva zahraničních věcí a mezinárodního obchodu v Ottawě a na zastupitelských úřadech Kanady v zahraničí. Od roku 2004 je politickým poradcem pro Střední východ a další záležitosti. V letech 1999–2004 byl radou pro záležitosti Středního východu Kanadského velvyslanectví ve Washingtonu, D.C. V letech 1986–1988 působil na Velvyslanectví Kanady v Praze, kde mj. udržoval těsné kontakty se členy hnutí Charta 77 a pomáhal udržovat spojení mezi českými disidenty a jejich přáteli a podporovateli na Západě.

Do Československa přicestoval 26. 7. 1986 ve funkci 2. tajemníka a vicekonzula. Záhy po příjezdu do Prahy se z podnětu svého kolegy Dona McKaye setkal v pohraničním městečku Vohenstrauss ve Spolkové republice Německo s panem Vilémem Prečanem, vedoucím exilového Dokumentačního střediska na podporu československé nezávislé literatury, který mu předal kontakt na svou spolupracovnici v Československu paní Jiřinu Šiklovou.

 Z ideových pohnutek vzal na sebe Peter Bakewell obtížný a riskantní úkol udržovat spojení mezi obhájci lidských práv v Československu a jejich spolupracovníky v československém exilu. Po celou dobu svého dvouletého působení v Československu, za svých častých zájezdů z Prahy do Spolkové republiky, zprostředkovával doručování zásilek korespondence mluvčích Charty 77, Václava Havla a dalších předních československých disidentů; obětavě dopravoval do zahraničí dokumenty Charty 77 a samizdatovou literární produkci a do Československa dovážel ve velkém knihy, exilové časopisy i technická zařízení pro samizdatové dílny. Byl v kontaktu s mluvčími Charty 77 Martinem Paloušem a Václavem Malým a pomáhal také katolickému disentu. Peter Bakewell prokázal hnutí za lidská a občanská práva neocenitelnou službu a zasloužil se o návrat svobody a demokracie do Československa.

Peter Bakewell ukončil svou akreditaci na Velvyslanectví Kanady v Praze dne 5. srpna 1988 a společně s rodinou opustil území Československa. 9. října 2007 obdržel Cenu Ministra zahraničních věcí ČR, která mu byla předána na půdě Velvyslanectví Kanady v Praze.

Peter Bakewell zemřel v roce 2012.

 

2007: KERRY STRATTON

Dirigent, propagátor české hudby

 

Kerry Stratton, přední kanadský dirigent a hudební ředitel Torontské filharmonie, se narodil 24. října 1952. Během své kariéry pracoval s orchestry v Evropě, Severní Americe a Asii. Dirigování vystudoval na McGill University v Montrealu a formou postgraduálního studia se v oborou zdokonalil na Vídeňské konzervatoři, na Academia Chigiana v italské Sieně a L´Ecole Pierre Monteux. 

Kerry Stratton se dlouhodobě věnuje hudbě středoevropských a východoevropských autorů a spolupracoval s řadou tamních orchestrů (Pražská komorní filharmonie, Symfonický orchestr Českého rozhlasu, Symfonický orchestr slovenského rozhlasu, Státní filharmonie Košice, Maďarský státní symfonický orchestr, Moskevský symfonický orchestr a další). Pravidelně vystupoval s Janáčkovou filharmonií a se Symfonickým orchestrem Českého rozhlasu nastudoval a vydal několik titulů Antonína Dvořáka. V nemalé míře se tak zasloužil o rozšíření orchestrálního repertoáru v koncertních sálech i nahrávacích studiích Kanady a Severní Ameriky. Do hudební historie se významně zapsal svými vystoupeními v Kanadě s orchestrem Sir Georg Solti Orchestraz Budapešti, s komorními orchestry z Vídeňské koncertní společnosti a s Českou filharmonií.

Kerry Stratton je jedním z mála Kanaďanů, kteří nezištně propagují Českou republiku formou prezentace její kultury. Jako jeden z čelných světových dirigentů střední generace pravidelně spolupracuje s nejlepšími českými tělesy, společně vydali několik hudebních nosičů s ryze českými autory. Kanadské orchestry pod jeho vedením pravidelně prezentují skladby českých klasiků. Láska k českým zemím se Strattonovi stala i životním osudem, neboť si Prahu zvolil za místo vlastní svatby. Jen obtížně bychom hledali mezi Kanaďany bez českých či východoevropských kořenů někoho s větším zaujetím pro českou hudbu a ochotou ji propagovat a pojit s ní své jméno.

Kerry Stratton zemřel v roce 2019.

 

2006: JOSEF ŠKVORECKÝ, ZDENA SALIVAROVÁ

 Spisovatelé, zakladatelé exilového nakladatelství ’68 Publishers.

 

Josef Škvorecký se narodil 27. září 1924 v Náchodě. Je jedním z nejvýznamnějších poválečných českých prozaiků. Jeho románový epický cyklus s ústřední postavou Dannyho Smiřického je jedním z nejucelenějších prozaických obrazů o české společnosti od 40. let (dovedený až ke zkušenosti exilu po roce 1968) a o hledání nové integrity v „Novém světě“. Škvorecký vystudoval gymnázium v Náchodě, kde byl také za války od roku 1943 nasazen jako pomocný dělník v místní továrně.

Po válce absolvoval Filozofickou fakultu Univerzity Karlovy, krátce učil na střední škole v Polici a Hořicích a po vojenské službě (1951–53) se stal redaktorem Státního nakladatelství krásné hudby, literatury a umění. V letech 1956 až 58 působil jako redaktor nově založené revue Světováliteratura. Škvorecký začínal poezií, ale skutečný a pamětihodně razantní vstup do literatury přišel až roku 1958, kdy vyšel jeho román Zbabělci. Škvoreckého stál tento román místo ve Světové literatuře, od roku 1963 měl svobodné povolání. Škvorecký se záhy etabloval jako jeden z nejvydávanějších a také nepopulárnějších prozaiků. Vedle povídkových sbírek Sedmiramenný svícen (1964) a Babylónskýpříběh (1967) vydal i sbírku detektivních povídek Smutek poručíka Borůvky (1966). Škvorecký byl již tehdy vynikajícím odborníkem v oboru americké a anglické literatury. Překládal a doslovy opatřoval přední moderní americké autory (Hemingwaye, Faulknera, Sinclaira Lewise, Henryho Jamese, Hammetta, Chandlera aj.).

Zdena Salivarová se narodila 21. října 1933 v Praze. Studovala dívčí reálné gymnázium E. Krásnohorské v Praze, po maturitě se stala členkou Československého státního souboru písní a tanců, kde jako zpěvačka působila do roku 1962. V letech 1961–62 působila jako zpěvačka a herečka v Laterně magice, v letech 1962–65 byla členkou divadla Paravan. V letech 1965 1968 studovala dramaturgii na FAMU. Jako literátka debutovala v roce 1968 povídkovým souborem Pánská jízda. Typ nonkonformní, silné ženy a její střet s ideologickým, totalitním režimem představila v románu Honzlová. Podobně je laděn i soubor povídek Nebe, peklo, ráj. Obraz několika generací českého exilu podala Z. Salivarová v románu s autobiografickými prvky Hnůj země a historii nakladatelství ’68 Publishers vylíčila v knize Samožerbuch, kterou napsala spolu s manželem Josefem Škvoreckým.

Po okupaci Československa vojsky Varšavské smlouvy odjeli Škvorečtí v roce 1969 do USA na studijní pobyt. Do Československa se již nevrátili a zůstali v exilu v kanadském Torontu. Josef Škvorecký se stal profesorem anglické a americké literatury na Torontské univerzitě. Manželé Škvorečtí založili nejproslulejší exilové nakladatelství ’68 Publishers (1972–95), které vydalo takřka 230 knižních titulů. V roce 1990 byli Josef Škvorecký a Zdena Salivarová vyznamenáni Řádem Bílého lva a Josefu Škvoreckému byl v roce 1992 udělen Řád Kanady.

Nedocenitelnou, trvalou a společnou zásluhou manželů Škvoreckých je přetrvání svobodné české literatury v době komunistické totality.

Josef Škvorecký zemřel v roce 2012.

 

2006: JOSEF ČERMÁK

 Advokát, publicista, významný propagátor České republiky a její kultury

  

Josef Čermák se narodil 15. listopadu 1924 ve Skurách. Za války byl totálně nasazen v kladenské Poldovce, na konci války se zúčastnil obrany své rodné obce před prchajícími německými vojáky. Po válce studoval na Právnické fakultě Univerzity Karlovy v Praze, v únoru 1948 se zúčastnil průvodu studentů na Hrad, v září 1948 byl při účasti na pohřbu prezidenta Beneše na čas zatčen. Po svém propuštění odešel do exilu a po několikaměsíčním pobytu v uprchlických táborech v Německu emigroval v roce 1949 do Kanady.

V Kanadě pracoval první rok na farmě a pak v několika různých zaměstnáních, než byl přijat na univerzitu, kde vystudoval práva. Stal se advokátem a po čase společníkem velké advokátní firmy v Torontu. Získal hodnost Queen’s Counsel (Q C).

Od svého příchodu do Kanady propagoval významným způsobem Československou republiku jako člen a vedoucí pracovník v krajanských organizacích – Československém, nyní Českém a Slovenském sdružení v Kanadě, ve Společnosti pro vědy a umění, v Masarykově ústavu, v Sokole, jakož i v kanadském akademickém a veřejném životě, zejména na Torontské univerzitě, kde se mj. zasloužil o zřízení kurzů českého a slovenského jazyka a literatury, o ustavení slavistiky, oddělení české a slovenské literatury a nadace pro postgraduální studenty z České republiky a další nadace pro postgraduální studenty z dalších zemí. V roce 1990 byl rovněž ustavujícím členem a jednatelem Kanadského fondu pro podporu českých a slovenských univerzit. Je členem čestného sboru rektora Torontské univerzity.

Ve své veřejné činnosti vypracoval četná prohlášení, memoranda a podání ke kanadské vládě, k vládám dalších států a mezinárodním institucím a byl členem delegace, která se několik hodin po sovětské invazi v srpnu 1968 intervencí u kanadské vlády zasloužila o přijetí velkého počtu Čechoslováků do Kanady.

V kulturní činnosti organizoval několik vysoce hodnotných koncertů české a slovenské hudby, jako člen torontského Nového divadla vytvořil desítky rolí a v televizní skupině Okno se zasloužil o zaznamenání přínosu našich krajanů Kanadě.

Ve své činnosti novinářské a literární působil v redakční radě krajanských časopisů Kanadské listy a Naše hlasy, kde redigoval zvláštní anglického vydání ke StoletíKanady v roce 1967. Přispíval do krajanských novin Nový Domov, časopisu Společnosti pro vědy a umění, do Satelite 1-416, a napsal řadu článků, komentářů a úvah do kanadských novin. Vydal několik publikací, mj. knihu Going Home z exulantského česko-kanadského prostředí, a knihu It all began with Prince Rupertthe story of Czechs and Slovaks in Canada, která je encyklopedickým popisem přínosu naší krajanské společnosti Kanadě.

 

2005: JOHN REEVES

Spisovatel, rozhlasový pracovník, skladatel, sportovec a politický aktivista. Ve všech těchto oblastech a činnostech se angažoval a angažuje ve prospěch České republiky.

Narodil se v roce 1926. Jako atlet-běžec na dlouhé tratě se účastnil závodů v Čechách i na Moravě, zejména Ostravského maratónu, kde ve své věkové kategorii dosáhl i vítězství. Ve sportovním prostředí navázal srdečné vztahy s kolegy-běžci, kteří byli v opozici proti komunistickému režimu.

Je autorem detektivních románů, z nichž dva (Vražda s mušketou a Smrt v Praze) mají český kontext a byly vydány v Praze. Z dlouhé řady jeho poezie je třeba zmínit Kalendář, věnovaný významným událostem a osobnostem české historie, a Československo 1968, odsuzující invazi armád Varšavské smlouvy. Aritmetika lásky, vydaná Škvoreckým, je historií v próze a verších o náboženských, sociálních a politických reformách v českých zemích od Husa po Dubčeka.

Jako rozhlasový producent CBC zpracoval v letech 1967-89 více než 50 pořadů zabývajících se osudy Čechů pod komunistickou vládou. Uvedl tajně převezené hry v překladech, mezi jinými Havlovo Memorandum a všechny tři hry s Vaňkem, široké spektrum „zakázané“ hudby (Plastic People of the Universe) a mnoho dokumentů, včetně vlastního pětidílného seriálu Lidská tvář.

Jako politický aktivista poskytoval pomoc a podporu disidentské komunitě v Praze, v Torontu sloužil ve výborech Nadace Jana Husa v Kanadě a vydavatelství ’68 Publishers. V současné době je Reeves nejvíce známý díky svým experimentů v hudbě a jazyku v rádiu DRAMA. 

 

2005: TOMÁŠ BAŤA

 Podnikatel, významná osobnost české historie a jeden z nejslavnějších českých krajanů.

 

Narodil se 17. září 1914 ve Zlíně zakladateli zlínského obuvnického závodu. Pracoval ve zlínských Baťovských závodech a po nacistické okupaci v březnu 1939 opustil Československo. Za druhé světové války se stal důstojníkem kanadské armády a velel tzv. mezinárodní česko-kanadské rotě. Po roce 1948 se v Kanadě usadil natrvalo a v Torontu založil firmu Bata Shoe Company, která má pobočky v 68 zemích světa na všech kontinentech, ve kterých zaměstnává 58.000 osob a ročně prodá přes 300 milionů párů bot. Nedaleko Toronta založil nové město Batawu, jež se stala jakýmsi kanadským Zlínem. Podle kanadského listu Financial Post se Tomáš Baťa významně zasloužil o kanadskou prosperitu. Již v roce 1971 se stal T. Baťa nositelem Řádu Kanady a během svého života se stal členem řady význačných kanadských obchodních institucí. Baťovo muzeum obuvi v Torontu, které založila paní Sonja Baťová, je jednou z největších atrakcí Toronta a má nevyčíslitelnou hodnotu.

Do Československa se Tomáš Baťa vrátil až po roce 1989 na pozvání tehdejšího prezidenta Václava Havla. Česká pobočka jeho firmy je největším prodejcem obuvi v ČR, její síť tvoří 69 prodejen v ČR a 13 na Slovensku. Výsadní postavení má obchod na Václavském náměstí v Praze, největší obchodní dům firmy Baťa v Evropě. Tomáš Baťa stál na konci 90. let minulého století u zrodu Univerzity ve Zlíně, která nese jeho jméno.

Dílo Tomáše Bati je rozsáhlé - zasahuje do všech složek života a podnikání. Prezident republiky Václav Klaus při oslavě 90. narozenin Tomáše Bati označil jubilanta za jednu z nejvýznamnějších osobností české historie i současnosti a za jednoho z nejslavnějších českých krajanů.

Tomáš Baťa zemřel 1. září 2008 ve věku 93 let.

 

2004: FERDINAND KNOBLOCH, JIŘINA KNOBLOCHOVÁ

F. a J. Knoblochovi představují nejvýznamnější osobnosti české psychoterapie v poválečném období; své myšlenky a formy léčení, které vytvořili v Československu, přinesli do ciziny, a tak přispěli k zviditelnění české psychiatrie ve světě.