english  česky 

rozšířené vyhledávání
Upozornění na článek Tisknout Zmenšit písmo Zvětšit písmo

České příběhy v Kanadě: George Brady: ,,V Terezíně jsem pochopil, že svět není černobílý“

Přicházím do hezky zařízeného domu v torontské čtvrti North York. George Brady mi otevře dveře a přivítá mne. V domě je ještě Georgova žena a dcera. Kolem řádí malé šestiměsíční štěně s typicky českým jménem – Kofola, ale protože v Kanadě nikdo Kofolu nezná, říkají jí zkráceně Cola. George mi udělá kafe a jdeme si sednout ke stolku. Mimo skutečnost, že používá velké množství anglických slovíček, je také skvělý vypravěč, a tak ho často nepřerušeně nechávám vyprávět. Přitom mne překvapuje, že se na příhody z koncentračního tábora dokáže dívat s nadhledem, a někdy dokonce i s humorem.
 

George Brady - představení

Vraťme se zpátky do předválečného Československa. Řekněte nám něco o této době.

Československo před válkou bylo ideální stát, kde demokracie fungovala velice dobře. Je to například velmi dobře vidět na Němcích, kteří měli vlastní školy, tiskoviny apod.

 

Jak spolu vycházeli Češi a Němci před válkou?

Já myslím, že poměrně dobře. Potom je zblbli lidi jako je Henlein.

 

Bylo hodně Němců v Novém Městě na Moravě, kde jste vyrůstal?

Ne, tam nebyli skoro žádní Němci ani skoro žádní Židé. Já jsem byl jediný židovský kluk a má sestra byla jediná židovská holka ve městě. Náboženství nehrálo žádnou roli, všichni se k nám chovali stejně. Já a má sestra jsme byly rozmazlené děti a do té doby, než přišel Hitler jsem měl moc krásný život.

 

Jak se situace vyvíjela po okupaci?

To začaly problémy. Pro nás pro Židy vycházel jeden zákaz za druhým. Postupně jsme nesměli do parku, pak do kina a nakonec jsme směli nakupovat jen v určité hodiny apod.

 

Kdo byl první člen vaší rodiny, který byl odveden Němci?

Moje maminka. Odehrálo se to nějak takhle. Jednou přišel Belgičan, ten se mé matky zeptal, jestli chce pomoct svému bratrovi, který utekl před nacisty do Belgie. Ona mu dala malý obnos peněz, ale když Němci začali okupovat Belgii, tak toho člověka chytli a on měl u sebe seznam všech adres a jmen. Mou matku pak zavolali na Gestapo a odtamtud ji poslali do koncentračního tábora Ravensbrück. Tam byla asi rok a půl a následně ji poslali do Osvětimi, kde jí usmrtili. Doma jsme tedy zůstali jen já, moje sestra a náš tatínek.

 

Co se pak stalo s vaším tatínkem?

Následně přišlo nařízení, že musíme nosit židovskou hvězdu. Jeden člověk z Nového města chtěl ukázat, že mu to nevadí a šel s tou hvězdou na náměstí a druhý den Obersturmbannführer, který se staral o město, řekl, že chce mít město Juden Frei, tedy bez židů. Přijelo tedy Gestapo a zavřelo všech 5 nebo 6 mužů židovského původu. Většinu ihned poslali do Mauthausenu, kde během 3 měsíců zemřeli. Můj otec byl jediný, který jim nabídl, že jim bude čistit podlahy a zůstal tam přes půl roku. Čekal, až skončí válka, ale nedočkal se, Heyidrich nechal poslat všechny židovské vězně do Osvětimi, kam byl poslán i můj tatínek.

 

Jak to probíhalo, když jste přišli i o tatínka?

Poté, co zavřeli tatínka, k nám přišel strýc, který byl dobrý křesťan a říká, ,,Děti, pojďte k nám!“ Což bylo dost nebezpečné, ale přesto to udělal. U nich jsme pak bydleli půl roku. Mne bylo 13 a sestře 10. Následně přišlo nařízení, že musíme do Terezína. Doufali jsme, že se tam sejdeme s rodičema.

 

To se ale nestalo…

Ne, nestalo.

 

Jak moc jste věděli o rodičích?

Všechno. Oni směli psát. Matka mohla psát dopis jednou za měsíc, pokud se slušně chovala. Matka v jednom dopise poslala srdíčka ze sežvýkaného chleba. Pro Hanu H a pro mne J jako Jiří.

Pozn. Později mi tyto předměty ukazuje, procházíme staré dokumenty, které zahrnují vše od vysvědčení, pohledů a různých dopisů z války až po listiny z příchodu do Kanady. George zmiňuje, že jeho otec schovával všechny možné dokumenty za války na půdě, kam ho bral s sebou, aby věděl, kde se ty dokumenty nachází, kdyby to bylo potřeba.

 

Co následovalo v Terezíně?

Nejprve přišlo dělení, kluci a holky museli jít zvlášť. Měl jsem štěstí v tom, že jsem byl na pokoji se samými intelektuálními kluky, i když já jsem intelektuál moc nebyl. V Terezíně jsem se pak rozhodl, že se vyučím instalatérem, ať mám pro budoucí potřebu nějaké řemeslo.

Já jsem mezi nimi vlastně neměl vůbec být, protože jsem pracoval, ale ten profesor Eisinger mne měl rád, tak prosadil, že jsem s nimi mohl bydlet. Ostatní kluci se chodili přes den na půdu ilegálně učit. Později se jeden stal elektrikářem a jeden truhlářem.

 

Kolik vás bylo na pokoji?

40. Profesor Eisinger nám tehdá řekl: ,,Já tady jsem, kdybyste mne potřebovali, ale jinak budete mít samosprávu.“ Takže jsme vytvořili Republiku ŠKID, což je odvozeno od knihy Škola individuálního výchovy Dostojevského, ve které děti neměly rodiče. Společně jsme pak vydávali časopis Vedem. Dohromady se na našem pokoji vystřídalo 100 kluků. 15 nás z toho přežilo. O životě na našem pokoji se teď dokonce točí i film, který se bude jmenovat We Are Children Just The Same.

 

Zaujala mne příhoda o ustanovení soudu z Republiky ŠKID.

Jednoho dne se začalo ztrácet jídlo. To bylo něco, co se nedělá. Tak jsme řekli, že toho zloděje chytneme, no a tak jsme nastražili buchtu a vložili do ní panflamín - to bylo tobolka, kterou když člověk snědl, tak čůral fialově. Když ta buchta zmizela, tak jsme chodili s každým na záchod, až jsme toho zloděje chytli. Následně jsme udělali velký soud, vybrali jsme porotu a také ustanovili soudce. Ještě než soudní proces začal, tak se ten chlapec přiznal a na svou obhajobu říká; ,,Já zde nemám rodiče a je tu se mnou pouze můj šestiletý bratr a on pořád brečí, že má hlad, tak jsem pro něj kradl na přilepšenou.“

Místo toho, abychom ho potrestali, jsme se domluvili, že mu každý bude dávat něco málo na přilepšenou. To mne naučilo, že nic není černé nebo bílé, ale musí chápat širší rozměr celé situace.

 

Údajně jste měli i nějakou soutěž v dělání dobrých skutků.

Ano, já jsem dokonce jednou vyhrál, protože jsem jich udělal nejvíce. Čekal jsem, že mne všichni budou oslavovat, ale v našem Terezínském časopise, který jsme na pokoji vydávali, pak vyšel článek o klukovi, který se staral o svého kamaráda 3 dny a 3 noci. Když se ho zeptali, proč si neřekl o body, odpověděl: ,,Já jsem to dělal pro něj a ne pro body.“ Tak jsem si uvědomil, že můj výkon není až zas taková sláva, jak jsem si původně myslel.

 

Věděli jste, co se děje venku?

Věděli jsme velmi málo a z toho, co se k nám doneslo, jsme nedokázali říct, co je pravda a co ne. Rádi jsme slyšeli dobré zprávy, ale ty většinou nebyly pravda. Ze začátku to vypadalo špatně, protože Němci vyhrávali úplně všude. Když potom Němci začali prohrávat v Rusku, věděli jsme, že se něco děje, ale neznali jsme konkrétní podrobnosti.

 

Co následovalo po Terezíně?

Osvětim. Neustále chodila nařízení, že někdo musí do transportu a koncem září 1944 se objevilo i moje jméno. Tak jsem se dostal do vlaku, který byl sestaven z dobytčáků. Jeli jsme jeden a půl dne, bylo nás tam 50, měli jsme tam dva hrnce, jeden na vodu, druhý na záchod. To už nebylo jednoduché přežít.

 

Pamatujete si, jak na vás Osvětim poprvé zapůsobila?

Byl to obrovský šok. Jakmile se otevřely dveře, bylo tam najednou spousta světla, hluku, řevu, štěkali tam psi a kolem stáli Němci s kulometama v kožených kabátech.

Vězeň, který mne vyhazoval z vlaku, mi říká, že až přijdu tváří v tvář Mengelemu, ať mu řeknu, že jsem zdravej. Když jsem u něj byl, říkám:,,gesund!“ Tedy zdravý.

Já jsem šel na jednu stranu a moji kamarádi šli na druhou. Myslel jsem si, že jsem udělal chybu, protože oni jdou na lehkou práci a já jdu na těžkou práci. Ale jak se ukázalo, oni šli rovnou do plynu a my jsme šli - prostě na práci.

 

Uměl jste dobře německy?

My jsme jako děti měli německou vychovatelku. Maminka přes den pracovala v obchodě a někdo na nás musel dávat pozor. Jenomže ta vychovatelka se většinou naučila česky místo toho, abychom se my naučili německy. Ale trochu jsem se naučil a v tuhle chvíli mi to vyloženě zachránilo život.

 

Vraťme se zpátky do Osvětimi, co se dělo, když vás rozřadili?

My jsme věděli, že pokud chce člověk přežít, tak se musí dostat pryč z té části Osvětimi, kde jsme byli. Přišel jsem do místnosti a v jednom rohu bylo napsáno Železáři (Metallarbeitern), v dalším Truhláři (Tischlern) a nakonec Mladiství (Junge).

Mne bylo 16 ,tak jsem myslel, že budu ten mladistvý. Přišel ke mne tlumočník a ptá se mne: ,,Jak seš starej?“

Tak mu říkám, že šestnáct a on mi vrazil facku.

Znovu říká: ,,jak jsi starej?“

,,Bitte, sechzehn“ – více zdvořile. Další facka.

Následně ,,Bitte sehr, sechzehn“ a pořád jsem se snažil být slušnější a zdvořilejší až někdo řekl: ,,Řekni mu, že je ti osmnáct.“

Tak jsem řekl: ,,achtzehn“ a on mne pustil.

Najednou jsem pochopil proč. Protože kdybych mu řekl méně, tak jdu do plynu.

Dostal jsem se tedy do skupiny, která mohla jít ven. Druhý den tam byl SSák, který vybíral lidi nějaké lidi a když jsem mu řekl, že jsem Metallarbeiter a 18 jähren, tak se na mne podíval a říká: ,,zu jung“ a vyřadil mne. Jenomže když člověka vyřadili, tak to znamenalo plyn. No a jeden můj kamarád z naší skupiny mne pobízel, ať skočím za nimi, až se nebudou dívat. Tak jsem tam skočil a tím jsem si zase zachránil život. Tak jsem tedy začal pracovat v satelitu Osvětimi, kde jsme opravovali vagóny.

 

A život v Osvětimi?

První tři měsíce jsem žil se svého vlastního tuku, ale po třech měsících to už nešlo. Moje zdraví se začalo podlamovat a dostal jsem infekci do nohy. Šel jsem na ambulanci a dal jsem si nohu na takovou rouru a ten takzvanej doktor mi začal čistit mojí ránu. Najednou volali kafe a ten doktor mne v polovině toho nechal.

V tom okamžiku šel kolem Josef Farber, který tam byl takový poslíček a říká: ,,to jsou ale svině“ a já říkám: ,,jo, ale vydržíme,“ a on si mne oblíbil. Po týdnu už jsem nemohl chodit a skončil jsem na ošetřovně. Josef za mnou pak přišel a říká: ,,Pozítří musíš odsud pryč, přijede vlak a ten veze všechny nemocný do plynu.“ A tak jsem se znovu vyhnul smrti.

 

Jak vzpomínáte na 10 denní pochod smrti?

Svoje šaty jsme si nikdy nesundávali, na botech jsme spali v noci jako na polštáři, aby nám je nikdo neukradl. Dostali jsme bochník chleba a říkají nám, šetřete si to, máte to na 10 dní. To se těžko odolávalo, abychom snědli vždy jen desetinu toho chleba.

Tak jsme se dozvěděli, že jdeme do tábora Blechhammer, což byl tábor pro vojenské zajatce. Vzpomínám si, že když jsme tam přišli, měli teplou vodu, což pro nás byla skvělá věc. Dali jsme tedy ten náš chleba kamarádovi, aby na to dával pozor, zatímco se budeme koupat. On usnul a chleba byl pryč (smích).

 

Vzpomínáte si na nejlepší/nejhorší den v lágru?

Nejhorší byly víkendy. Neměli místo pro všechny na ubikacích, takže na jedné posteli spali dva z denní šichty a dva z noční šichty. Aby nás Němci „zabavili,“ rozhodli se, že budou stavět rybník, a to jenom, aby nás zaměstnali. Byla tam taková zřícenina, ze které jsme nosili kameny a cihly. Z toho jsme pak stavěli hráz k tomu rybníku. Já jsem našel škváru, která vypadala, že je těžká, ale byla lehká. Němci mne chytli a naložili mi dvakrát tolik. To byl můj nejhorší den.

Nejlepší den naopak byl, když jsem se dobrovolně přihlásil, že budu čistit latrínu. Nikdo nás nehonil, já jsem dostal extra polévku a rukavice, takže to byl nejhezčí den v lágru.

 

Co se pak dělo ke konci války?

50 schopných ještě odvezli někam dál do Německa, což nebyla výhra, protože byla zima, vezli je v otevřených vagónech a omrzly jim končetiny. My, co jsme zůstali, tak se nás Němci snažili ke konci likvidovat. Házeli granáty do našich ubikací apod.

 

Jak vzpomínáte na útěk na svobodu?

Pravděpodobně ruský tank prostřelil díru ve stěně tábora. Tou jsme se proplazili na svobodu. V polské vesnici jsme si pak sundali naše hadry a oblékli jsme se do civilu. Tam jsme zůstali asi měsíc, jediný problém byli Rusové, museli jsme jim vždycky vysvětlit, že jsme jejich bratři.

Poté jsme šli do Katowic a snažili jsme se dostat do armády. Nicméně jsme vypadali jako žebráci a do armády nás nevzali.

 

A návrat do Československa?

Následně jsme jeli zvláštním vlakem 10 dní do Užhorodu. Pak jsem jel do Budapešti. Tam jsme slavili konec války, seděl jsem v biografu, kde promítali něco v angličtině s maďarskýma titulkama. Já jsem tomu houby rozuměl, ale najednou přerušili vysílání a řekli, že je konec války. Všichni jsme se navzájem líbali.

Pak jsme šli na náměstí, kde lidi skandovali: ,,Ať žije Stalin, ať žije Koněv!“ A nás tam bylo 10 českých kamarádů a jeden z nás křičel: ,,Vyližte nám prdel, teď jsem se dostal z jednoho kriminálu a nechceme se dostat do druhýho.“ Pak jsme šli do restaurace, kde jsme pili víno.

 

Kde jste brali peníze?

Židovské organizace nám dávali tenkrát asi 50 pengő, ale museli jsme prokázat, že jsme Židi a to se prokazovalo tak, že se člověk musel modlit. Já se modlit neuměl, takže to bylo dost fiasko.

Pozn. 50 pengő je suma odpovídající cca 30 USD v dnešní době.

 

Co se stalo, když jste se vrátil zpátky domů, do Československa?

Šel jsem ke strýčkovi a ptal jsem se, na rodiče a na sestru. O sestře jsem si myslel, že mohla přežít, ale pak jsem jednou v Praze potkal její kamarádku, která říká: ,,ty seš ten bratr“, já říkám,, jo.“

,,Ona šla rovnou do plynu…“

Poté jsem začal chodit na obchodní akademii. Ale to nebylo tak jednoduché, když jsem se vrátil, byl jsem nemocný a měl jsem vodu na pohrudnici. Musel jsem se nejprve vyléčit. Na obchodní akademii jsem strávil 4 roky. Komunisti převzali v roce 48 moc a já jsem nechtěl žít v zemi, která není svobodná. Československo bylo zadobro s Izraelem a posílali 2000 lidí vlakem do Janova a odtam lodí do Izraele.

Já jsem zjistil, že vlak zastavuje ve Vídni, kde jsem chtěl vystoupit. Přišel jeden z těch nadřízených a říká: ,,lidi se tady budou snažit vystoupit, potřebujeme někoho, kdo je bude hlídat.“ Tak jsem se přihlásil a místo toho, abych hlídal, jsem vystoupil. Byl jsem v kupé s jedním britským vojákem a potřeboval jsem, aby mi podal kufr. On říkal, že chce dělat to samé v Janově, protože chce zpátky do Anglie.

Vlak zastavil na nákladním nádraží. Podlezl jsem vagóny a pak vidím, že tam nějaký starý děda kope záhony. Dneska bych už neřekl, že byl starej. Neměl jsem peníze, ale měl jsem 100 cigaret a snažím se s ním domluvit, ale moc nám to nešlo a tak říkám: ,,Hergot, to je domluva“ a on mi říká: ,,no tak mluvte česky.“ Byl to pan Tvarůžek z Břence a vysvětlil mi, kam mám jít, dal mi na tramvaj a tak.

Z Vídně se nedalo dostat pryč. Přihlásil jsem se univerzitu a vzal jsem všechny možné kurzy, abych se připravil na emigraci. Nakonec jsem se přihlásil do autobusu, který jel do západní zóny, ale autobusák mi řekl, že nejsem Žid a vyhodil mne.

Moje známá řekla, že to nevadí a že mi pomůže. Jela na dovolenou a vzala mne s sebou. Vystoupili jsme jednu stanici před hranicema, chodil jsem se s ní každý den koupat. Když jsem pak už třetí den říkal, že musím pryč, zjistil jsem, že jsem pokaždé, když jsme se šli koupat, překračoval hranici. Nebylo to moc dobře hlídané. Tak jsem se dostal blízko Salzburgu, který byl v americké zóně a tam jsem si zažádal o emigraci.

 

Do Kanady?

Já jsem se chtěl původně dostat do Ameriky, měl jsem tam bratra mého dědečka, který byl velmi zámožný doktor a utekl už před válkou do New Yorku. Jemu bylo tehdá 80 let, ale ten doktor měl ještě bratra v Torontě, který mi nakonec pomohl dostat se do Kanady.

Já jsem původně jel za rodinou toho bratra mého dědečka do Kitzbühelu. Bydleli tam ve velmi ,,posh“ hotelu, to bylo, abych se s nimi seznámil.

Sestřenka se mne ptá: ,,Proč sis nevzal alespoň čistou košili?“ Tak říká, že půjdeme koupit košili.

Jenomže košile stála 50 schillingů, což bylo 2 USD. Ona se lekla, že mi bude muset kupovat oblečení, ještě než jsem v Kanadě, tak říká, pojď, koupíme ponožky, ty byly za 15 schillingů, což bylo taky moc a nakonec jsme šli místo toho na zmrzlinu.

V cukrárně kradla cukr a strkala mi ho do kapsy. Pak jsme se šli projít, já byl hrozně unavenej. Tam mi říká, běž si lehnout. Tak jsem si šel lehnout a dokonce mne přišla přikrýt.

Bylo mi 17 let a dělal jsem, co mi řekla. Nakonec řekla: ,,je tak milý jako náš Schnuri.“ Já říkám, kdo je Schnuri?

Pozn. George ukazuje na fotku kocoura vedle stolku.

Když jsem pak přišel do Kanady, pochopil jsem, že jsem udělal dobrý dojem, protože Schnuri byl ,,the King of the Castle.“

 

Jaké pak byly začátky v Kanadě?

V Kanadě mi byla moje česká obchodní akademie k ničemu. Takže jsem se rozhodl zůstat u instalatérství. K tomu se pojí ještě jedna vtipná historka. Našel jsem inzerát, že Simpsons, což byl velký department store, hledá zaměstnance. Tak jsem vyplňoval tu přihlášku a nevěděl jsem, co mám napsat do kolonky, kde jsem měl vysvětlit, proč jsem opustil pozici instalatéra v Terezíně. Ta slečna byla ,,very helpful“ a napsala: ,,I left the position in Theresienstadt to get a better position in Auschwitz.“ Tak si ironicky říkám, že to je dobrá země, páč opravdu nemají ponětí, o co šlo (smích).

Po měsíci nás propustili. Našel jsem si jinou pozici, kde jsem dostal 1 kanadský dolar na hodinu, což bylo dobrý. Jenomže jsem se moc nelíbil tomu foremanovi, pod kterým jsem pracoval. Tak jsem mu jen nosil kafe, cigarety, podával kladivo a tak jsem tam byl měsíc a on pak řekl svému šéfovi, že jsem „good for nothing.“ Tak mne zase propustili.

Nakonec jsem se dostal ke člověku, který stavěl baráky. Dal mi nářadí a říká, že se přijde podívat zítra, jak jsem se s tím popral. Což bylo moje štěstí, páč já jsem nikdy předtím neměl v ruce letlampu nebo závitnici. Dal jsem to poměrně dobře dohromady, až na to, že jsem zavedl teplou vodu do záchoda. Řekl jsem mu, že to tak děláme doma a protože ten člověk moc necestoval, tak mi věřil. Tam jsem pak zůstal 2 roky, než jsem potkal svého kamaráda z Terezína, se kterým jsme se domluvili, že začneme podnikat a vybudovali jsme spolu instalatérskou společnost.

 

Prý jste hodně pomáhal Čechům, kteří utíkali do Kanady.

Já jsem byl jediný Čech z tohohle území, který tady měl vlastní adresu. Já jsem měl štěstí v tom, že jsem měl vlastní podnik a mohl jsem zaměstnávat další Čechy.

Já mám takovou srandovní story. Jednou jsem dostal hrozně nešťastný dopis z Vancouveru od Čecha, který nemohl najít místo, byl sám a neměl manželku a nevěděl, co má dělat. Já mu píšu, podívejte, Vancouver je hezký město, zkuste to ještě 3 měsíce, a když se vám to nepodaří, tak přijedete tady do Toronta a já vás zaměstnám. Po dvou letech jsem dostal hrozně děkovnej dopis, protože má slova mu daly tu kuráž a sebevědomí. Psal v něm: ,,Našel jsem si manželku a úžasné zaměstnání (kadeřnictví pro psy), ale doma to o tom zaměstnání nesmíte nikomu říct, oni by se mi smáli.“

 

Jak se pak odehrála ta vaše pomoc Lidovým novinám?

Když v Československu proběhla sametová revoluce, chtěl jsem pomoct Lidovým novinám, které si za vybrané peníze měly koupit nové tiskařské stroje. Oni nejprve chtěli prodávat plakáty podepsané od Havla, ale toho tady moc lidí neznalo a vybírat peníze způsobem, jakým to navrhovali, by tady nikdo neuspěl. Říkám jim, že by se dalo vybrat 100.000 CAD, ale musí vědět jak.

Navrhl jsem, aby Lidové noviny udělaly zvláštní inzertní přílohu. Jeden inzerát stál 5000 CAD a inzerovaly tam velké firmy. Vybrali jsme 50.000 CAD.

Jeden kanadský pivovar řekl, že nemá zájem inzerovat, protože v Česku žádné pivo neprodávají a místo toho mi dali lóže na stadionu. Já jsem nechal natisknout 300 lístků po 100 CAD a tak jsem vybral dalších 30.000 CAD.

Nakonec jsme udělali párty, kde byl Škvorecký a další osobnosti a nakonec jsme vybrali 95.000 CAD.

George Brady

George Brady, na fotce s Fumiko Ishioka a svou dcerou Larou Brady

 

Pozn. Generální konzulát České republiky v Torontu prostřednictvím rozhovorů přibližuje zajímavé české příběhy a osudy českých krajanů v Kanadě. Rozhovory neprocházejí redakčními úpravami a nevyjadřují stanovisko Generálního konzulátu. Rozhovor s Georgem Bradym vedl Aleš Pitín.

 

 

 

Galerie