Cenu obdrželi:

2007

BLANKA ROHNOVÁ

Blanka Rohnová se narodila 15. září v Praze. O Velikonocích roku 1949 ve svých osmnácti letech uprchla se svou sestrou Libuší a jejím budoucím manželem Bedřichem Kučerou do Západního Německa. V Německu prošli několika tábory (Amberg, Lechfeld, Mnichov) a usadili se v Mnichově, kde si Blanka se sestrou otevřela módní salon.

V roce 1951 připluli do Halifaxu a poté cestovali přes celou Kanadu vlakem do Vancouveru. Ve Vancouveru Blanka nejdříve dělala klobouky a pak pracovala v obchodě. Vdala se za Jiřího Rohna (pozdějšího prvního generálního ředitele Canadian Mental Health Association bez doktorátu v medicíně) a společně vychovali čtyři děti. V 54 letech se Blanka rozhodla studovat na Humber College, kde vystudovala interior design. Jeden z jejích učitelů upozornil na Blančinu práci firmu Intercede Design, se kterou spolupracoval a společnost ji přijala.

Blanka Rohnová má mimořádné zásluhy především v Českém a Slovenském sdružení v Kanadě a v Kanadském fondu pro československé uprchlíky. V roce 1960 byla spoluzakladatelkou Dámského odboru Sdružení a později - po Ruth Petříčkové - jeho předsedkyní. Dámský odbor sbíral peníze a oblečení pro čs. uprchlíky v táborech v Německu, Rakousku a Itálii a obzvláště se pak staral o uprchlíky postižené invaliditou. Nově příchozím dále pomáhala při hledání zaměstnání a ubytování. Mezi nejúspěšnější akce Odboru byl každoroční bazar v Masarykově hale a kuchařka národních jídel, kterou Odbor vydal v roce1965; rok poté, co mu byla za svou práci udělena cena Chatelaine Award for Servisce to the Community. Odbor také sháněl prostředky pro oběti povodní v České republice. Blanka Rohnová stále působí jako místopředsedkyně Českého a slovenského sdružení v Kanadě.

JAN RUBEŠ

Srdce milovníků opery si získal interpretací více než 100 hlavních rolí  v Kanadské opeře, New York City Centre, v operních domech v Pittsburghu, Washingtonu, Chicagu, New Orleans, Seattlu, v Mexiku a Německu. Na turné po Kanadě a USA často zpíval Dvořákovy Biblické písně a sklízel potlesk i v muzikálechSouth Pacific, The Sound of Music, Cabaret a Man of la Mancha. Často zpíval na krajanských oslavách památných dnů našich dějin. 

V pozdějších letech se stal nejznámější jako herec. Vystoupil v televizních dramatech Charlie Grant’s War; Catsplay; The Harvest (CBC); v televizních seriálech: Crossings (ABC), Kane and Abel (CBS); Little Gloria (NBC); Campbells (CTV); The Day Grandad died. Jako filmový herec Jan Rubeš zaznamenal největší úspěch v roli dědečka v amišské rodině v Oscarem poctěném  filmu Witness (s Harrisonem Fordem v hlavní roli). Kritického ohlasu se dostalo i dalším jeho rolím – např. v komedii The Outside Chance of Maxmilian Glick, kde jeho ženu hrála jeho skutečná žena a producentka filmu (televizní herečka, zakladatelka Young People’s Theatre v Torontu) Susan Douglas Rubes. Rubeš také přednášel na operní škole Královské konzervatoře, byl umělcem v rezidenci na Wilfrid Laurier University ve Waterloo, vystoupil v  Laterně Magice. Dostalo se mu spousty vyznamenání: Centennial Medal, Queen’s Silver Jubilee Medal, čestné občanství měst Winnipegu a Sydney (N.S.); čestný doktorát University of Guelph a University of Windsor; Gemini Award; Earl Grey Award za celoživotní práci v kanadské televizi; Order of Canada (Řád Kanady).

Jan Rubeš zemřel 30. června 2009 v Torontu.

 2008

JOSEF ČERMÁK

Významný představitel československého exilu se narodil 15. listopadu 1924 ve středočeské obci Skůry. Po absolvování Reálného gymnázia Václava Beneše Třebízského ve Slaném v roce 1943 byl totálně nasazen v Poldi Kladno. Po skončení druhé světové války se zapsal ke studiu práv na Právnické fakultě Univerzity Karlovy, která ukončil absolutoriem JUC.

V únoru 1948 se zúčastnil pochodu demokratické mládeže na Pražský hrad. O několik měsíců později, během pohřbu bývalého prezidenta Edvarda Beneše, byl zatčen. Po propuštění se v říjnu 1948 rozhodl emigrovat do Bavorska, a poté v dubnu 1949 odcestoval do Kanady, která se stala jeho novým domovem. Od roku 1954 studoval práva na University of Toronto. Po studiích působil jako právník ve významné právní firmě. Po příchodu do Kanady se Josef Čermák intenzivně zapojil do krajanského života a v průběhu následujících padesáti let se stal jeho zcela neodlučitelnou součástí ať už v roli předsedů, jednatelů, starostů, kronikářů, stal se osobou, k níž se mnozí krajané obracejí se svými starostmi a radostmi a bez níž by byl život krajanské komunity nejen v okolí Toronta mnohem chudší.

Stál u vzniku kurzu českého a slovenského jazyka a literatury na University of Toronto, sám napsal dvě sbírky básní a knihu-encyklopedii-kroniku českého exilu v Kanadě, nazvanou ´It all began with Prince Rupert: The story of Czechs and Slovaks in Canada. Působil ve správních radách mnoha kulturních organizací, mj. ´68 Publishers´ a spoluvytvořil desítky pořadů pro torontskou televizní stanici Rogers (cyklus The Window/Okno). Po okupaci Československa v roce 1968 byl členem delegace, která intervenovala u kanadské vlády za otevření země novým emigrantům a hlavním řečníkem při masivní demonstraci před torontskou radnicí. V letech 1999-2003 působil jako předseda Českého a Slovenského Sdružení v Kanadě (ČSSK).

Josef Čermák je držitelem řady ocenění a vyznamenání, jmenovitě Masarykovy ceny ČSSK, pamětní medaile Prezidenta ČR, Ceny Ministerstva zahraničních věcí ČR Gratias agit.

OSKAR MORAWETZ

Oskar Morawetz je jedním z nejznámějších a nejčastěji uváděných kanadských skladatelů vážné hudby. Narodil se  17. ledna 1917 ve Světlé nad Sázavou. Hru na klavír a hudební teorii studoval v Praze až do roku 1938, kdy kvůli nacistické okupaci opustil rodnou zemi a ve studiu hudby pokračoval ve Vídni a Paříži. Do Kanady se přistěhoval v roce 1940. V roce 1946 začal Oskar Morawetz vyučovat na Royal Conservatory of Music a v letech 1952 až 1982, kdy odešel do důchodu, působil na University of Toronto jako profesor skladby.

Během jeho kariéry, která trvala více než padesát let, Morawetz složil více jak 100 orchestrálních a komorních skladeb. Ve svých dílech se zabýval dobovými tragédiemi a tím, jak nás minulost pronásleduje i v přítomnosti, jako např. v dílech Memorial to Martin Luther King (Památník Martinu Lutheru Kingovi) a Prayer for Freedom (Modlitba za svobodu), nebo The Diary of Anne Frank (Z deníku Anny Frankové).

V komunisty ovládané vlasti ho mnoho lidí neznalo, ale v Kanadě získal řadu prestižních cen, včetně nejvyššího státního vyznamenání, Řádu Kanady, Řádu Ontaria a dvou hudebních cen Juno za vážnou hudbu. V roce 1994 Morawetz obdržel cenu kanadské hudební agentury SOCAN pojmenovanou po jejím spoluzakladateli Čechokanaďanovi Janu V. Matějčkovi. Jeho díla jsou mezi mladými kanadskými hudebníky velmi oblíbená a hraná.

Oskar Morawetz zemřel 13. června 2007 ve věku 90 let.

DAGMAR RYDLOVÁ

Dagmar Rydlová, dívčím jménem Ottová, se narodila v Praze jako nejmladší ze třech dětí. Dětství prožila v Rakovníku. Tatínek Dagmar, který společně s bratry vybudoval proslulou továrnu na mýdlo, byl vedle své profese velmi dobrým houslistou a zpěvákem a velkým mecenášem hudebního a kulturního dění v Rakovníku. Do jeho hudební vášně byla zapojena celá rodina. Dagmar byla již od dětství velmi aktivní v rakovnické opeře. Věnovala se zpěvu, tanci a zejména hře na klavír. Současně s obchodní akademií v Rakovníku absolvovala také na pražské konzervatoři. Studium Akademie múzických umění jí bylo znemožněno kvůli špatnému kádrovému posudku, a tak pokračovala v soukromých hodinách u profesorky Ilony Štěpánové Kurzové. Začala učit v hudební škole v Rakovníku a v Kladně. Účastnila se koncertů žáků, doprovázela muzikanty a zpěváky, hrála na svatbách a pohřbech, aby měla z čeho hradit další studium hudby. V roce 1966 začala učit  v Lidové škole umění v Praze, kde se také stala zástupkyní ředitele.

Roku 1968 odešla s manželem Vladimírem do Kanady. O dva roky později absolvovala na hudební fakultě McGill University v Montrealu a na téže fakultě zůstala i nadále jako profesorka klavíru. V roce 1983 přijala místo profesorky piana na Royal Conservatory of Music. Více jak dvacet let byla členkou Board of Examiners of R.C.M. a současně působila jako porotkyně Adjudicators Association na hudebních festivalech. Věnovala se přípravám koncertů studentů R.C.M., doprovázela hudebníky a zpěváky při koncertech, soutěžích a na hudebních festivalech. V roce 2004 v rámci hudebního festivalu české hudby při Bard College ve státě New York pomáhala při nácviku Janáčkovy opery Osud.

Dagmar Rydlová v současné době působí jak ´language couch´ v Canadian Opera Company v Torontu, kde pomáhá zpěvákům ve zdokonalování české výslovnosti, porozumění textu a charakteru jednotlivých rolí v českých operách (Prodaná nevěsta, Její Pastorkyňa, Liška Bystrouška, Z mrtvého domu, Rusalka). Od svého příchodu do Kanady až do dnešních dní poskytuje Dagmar Rydlová své znalosti a schopnosti ve prospěch české komunity a zachování českého jazyka a kultury.

 2009

 HANA GARTNER

Hana Gartner se narodila v Praze a dětství a mládí prožila v kanadském Montrealu. Vystudovala Loyola College na Univerzitě Concordia a v roce 1970 začala svoji kariéru v CJAD Rádiu v Montrealu. Velmi rychle se stala úspěšnou a dostala se apozici parlamentního zpravodaje pro Standard Broadcasting News. V roce 1974 přesídlila do večerního zpravodajského programu The City at Six vysílanému televizní stanicí CBC v Montrealu. O rok později přijala podobné místo v torontské CBC a v zápětí začala uvádět svůj vlastní letní program In Good Copany.

Nestranný a nekompromisní styl Hany Gartner přitáhl pozornost producentů CBC nejznámějších zpravodajských událostí ´the fifth estate´. Poprvé se jej účastnila v roce 1982, vysílala z takových oblastí jako Mosambik, Falklandy, Arktida, zabývala se velmi různorodými tématy počínaje protesty proti potratům až k zaujatým soudním úředníkům. K jejím nejvýznamnějším rozhovorům patří diskuze v té době s československým prezidentem Václavem Havlem v předvečer rozpadu země. Výborné schopnosti v oblasti interview Hany Gartner byly také využity ve zvláštním pořadu ´Contact with Hana Gartner´, který běžel souběžně s ´the fifth estate´ a umožnil jí tak proniknout k mnoha význačným osobnostem.

Výborné schopnosti Hany Gartner v oblasti interview byly poprvé oceněny v roce 1985, kdy vyhrála prestižní cenu Gordon Sinclair Award za televizní žurnalistiku. Od té doby vyhrála tři ceny Gemini Award, včetně ceny Best Host v roce 1995, kdy také poprvé uváděla  televizní pořad CBC s názvem ´The Magazine´, kde zkombinovala plnohodnotnou dokumentární práci se speciálními prvky, připravovala příběhy pro ´the fifth estate´.

Hana Gartner žije v Torontu se svým manželem a dvěma dětmi.

  JOE SCHLESINGER

Joe Schlesinger se narodil ve Vídni 11. května 1928 rodičům pocházejícím z československé Bratislavy. V roce 1939 byl se svým mladším bratrem poslán do Británie dva měsíce před začátkem 2. světové války v jednom z vlaků vypravených z Prahy, které zachránily stovky dětí v ohrožení.

Schlesinger strávil válku v Británii, většinu času ve škole pro děti-uprchlíky z Československa. Po návratu se svým bratrem do vlasti zjistil, že rodiče spolu s celou rodinou za války zahynuli.

V roce 1948 začal se svou žurnalistickou  kariérou členstvím v pražské kanceláři americké tiskové agentury AP (Associated Press). Po převzetí moci komunisty v Československu a vypuknutí zatýkání pracovníků agentury AP se mu podařilo uprchnout přes železnou oponu do Rakouska a znovu se stal uprchlíkem.

V roce 1950 přišel do Kanady, kde začal pracovat jako konstruktér ve Vancouveru a na lodích při pobřeží Britské Kolumbie. V roce 1951 se zapsal na Univerzitu v Britské Kolumbii a stal se členem Ubyssey, studentského magazínu univerzity a nakonec i jeho šéfredaktorem. Dále pracoval pro magazíny Vancouver Province, Toronto Star, dále pro UPI (United Press International) v londýnské kanceláři a v Herald Tribune v Paříži. V roce 1964 byl jmenován asistentem redaktora Paris Trib. V roce 1966 se stal členem Kanadské brodcastingové společnosti v Torontu. Pracoval pro hlavní zpravodajský program CBC The National i jako vedoucí zpráv televizní stanice CBC.

V roce 1970 se Schlesinger stal hlavním zahraničním zpravodajem CBC. Po dalších 20 let přinášel zprávy z válek z celého světa, včetně Hong Kongu, Paříže, Washingtonu a Berlína. V roce 1991 se vrátil do Kanady jako hlavní vládní korespondent v Ottawě opět pro televizní stanici CBC. V roce 1994 odešel do důchodu a přestěhoval se zpátky do Toronta, nicméně stále pravidelně přispíval do TV programů nesčetnými dokumenty a reportážemi. Memoáry Schlesingera nazvané ´Time Zones´ byly vydány v roce 1990 a staly se bestsellerem. Za svůj film ´The Power of Good´ pojednávající o hrdinských činech sira Nicholase Wintona obdržel v roce 2002 cenu International Emmy award. Schlesinger byl nesčetněkrát oceněn za žurnalistiku - vyhrál čtyřikrát cenu Gemini award a John Drainie award za významný přínos kanadskému vysílání. Obdržel čestné tituly od UBC, univerzity The Royal Military College a Dalhousie University. V roce 1994 mu byl udělen Řád Kanady.

Joe Schlesinger žije se svou ženou Myrou, má dvě dcery a čtyři vnoučata.

 PETER C. NEWMAN

Peter Charles Newman se narodil 10. května 1929 ve Vídni v Rakousku. Z nacistického Československa emigroval do Kanady v roce 1940 jako židovský uprchlík. Jeho otec byl vlastníkem továrny. Newman vystudoval Upper Canada College a University of Toronto. Brzy se stal reportérem pro Financial Post a redaktorem Toronto Star, také dlouho publikoval pro Maclean´s, který přeměnil z obecného magazínu na zpravodajský týdeník. Pokračoval s psaním sloupků pro jednotlivá periodika. V roce 1978 se stal Důstojníkem Řádu Kanady (Order of Canada) a v roce 1990 dosáhl hodnosti Rytíř.

Newman je velmi respektován pro své rozsáhle znalosti a porozumění kanadským obchodníkům, což potvrdil ve své knize The Canadian Establishment vydané v roce 1975. Newman se proslavil jako spisovatel díky svým dvěma knihám Renegade in Power: The Diefenbaker Years (1963), studii zaměřené na vládu George Diefenbakera, která přispěla ke zničení jeho kariéry, a The Distemper of Our Times (1968), studii věnované kanadské politice za éry Lestera Pearsona. V září 2005 oznámil vydání publikace The Secret Mulroney Tapes: Unguarded Confessions of  Prime Ministr, bibliografie bývalého předsedy vlády, Briana Mulroneye a mnoho dalších děl, jako např. Flame of Power: Intimate Profiles of Canada's Greatest Businessmen, The Distemper of Our Times: Canadian Politics in Transition 1963-1968, Home Country: People, Places, and Power Politics, Bronfman Dynasty: The Rothschilds of the New World, The Establishment Man: A Portrait of Power, True North, Not Strong and Free: Defending the Peaceable Kingdom in the Nuclear Age, Company of Adventurers, Caesars of the Wilderness, Empire of the Bay, The Canadian Revolution: From Deference To Defiance, Titans: How the New Canadian Establishment Seized Power, Sometimes a Great Nation-Will Canada Belong to the 21st Century?, Here Be Dragons: Telling Tales of People, Passion and Power (autobiography), Izzy: The Passionate Life and Turbulent Times of Izzy Asper, Canada's Media Mogul.

Paul Newman nyní žije se svojí čtvrtou ženou Alvy Newman v Torontu.

 EVA SAILEROVÁ

Eva Sailerová se narodila roku 1956 v Karlových Varech. Vysokoškolská studia absolvovala na Univerzitě Karlově v Praze, kde v roce 1984 získala titul RNDr. v oboru analytická chemie a v roce 1990 se stala kandidátkou věd v oboru biologie.

Do Kanady přišla v roce 1990 i se svými třemi malými dětmi a pokračovala v postgraduálních studiích na University of Alberta. Po ukončení studijního pobytu se v roce 1994 s celou rodinou přestěhovala do Winnipegu, kde nastoupila do Winnipeg Regional Health Authority, přednášela na Red River College ve Winnipegu a posléze přijala místo na University of Manitoba, kde pracuje dodnes. 

V roce 1998 se stala členkou výboru winnipegské pobočky Českého a Slovenského Sdružení v Kanadě, v roce 2000 byla zvolena jeho předsedkyní. Na letošním kongresu ČSSK se stala jedním z místopředsedů výkonného výboru ČSSK.

Eva Sailerová se podílí na mnoha aktivitách na podporu české komunity, kultury a jazyka v Kanadě. Jejím dlouholetým úsilím je stmelování sesterských krajanských organizací a společnými silami tak přispět k šíření dobrého jména České republiky nejen v Kanadě.

GEORGE GROSS

George (Juraj) Gross se narodil 23. ledna 1923 v Bratislavě. Svůj profesní život zahájil jako sportovní redaktor v Bratislavě. Současně psal i politické články, které nebyly po chuti komunistickému režimu. Byl zatčen a na osm měsíců uvězněn. Byl vystaven nevybíravým vyslýchacím praktikám, při kterých přišel o pět zubů. Po propuštění začal se svým kamarádem plánovat útěk do Rakouska, který se jim podařil uskutečnit na dvojmístném kajaku přes řeku Dunaj za doprovodu kulek pohraničníků.

Již od mládí byl George Gross velmi nadaný a všestranný sportovec. V hraní fotbalu pokračoval i po svém příchodu do Toronta. V jednom zápase dal dokonce 9 gólů, což z něho udělalo držitele rekordu v Severoamerické profesionální fotbalové lize. Zastával také funkci trenéra a generálního managera ve fotbalovém týmu Toronto City Soccer, se kterým vyhrál titul Severoamerické ligy.

Svůj život v Kanadě začal roku 1950. Po nelehkých začátcích na novém kontinentu se mu podařilo získat práci reportéra v Toronto Telegram. Poté, co byly v roce 1971 tyto noviny zrušeny, založil sportovní redakci v Toronto Sun. Zde pracoval jako sportovní redaktor 15 let. Jeho kariéra sportovního žurnalisty trvala více jak 50 let. Pro své pevné zásady, zdvořilé chování a dobře střižený oblek si ve svém oboru získal přezdívku Baron. V roce 1974 byl oceněn prestižní cenou National Newpapers Award za článek o legendárním československém hokejovém reprezentantovi Václavu Nedomanském.

Za svůj přínos sportu byl George Gross uveden do mnoha síní slávy (1985 – Hokejová síň slávy v Torontu; 2002 – Sportovní síň slávy v Etobicoke; 2002 – Slovenská hokejová síň slávy v Bratislavě; Kanadská sportovní síň slávy; 2006 – Kanadská fotbalová síň slávy) a současně za svou práci obdržel mnohá ocenění (1974 - National Newspaper Award;
1985 - Elmer Ferguson Memorial Award; 1994 – Olympijský řád;  2003 – Řád Ontaria). Krátce po jeho smrti roku 2008 vytvořila Kanadská fotbalová asociace pamětní trofej George Grosse, kterou uděluje hráčům Kanadského mistrovství za největší přínos.

Se svou ženou Elizabeth strávil 57 let. Spolu vychovali dvě děti  - George a Liz. Zemřel 21. března 2008 v kanadském Etobicoke.

 PAVEL KRÁL

 

Pavel Král se narodil 18. února 1937 v Praze. Jeho studium na gymnáziu v Křemencově ulici překazil ´revoluční´ krok  komunistického ministra školství Zdeňka Nejedlého, kterým zrušil klasická víceletá gymnázia. Po ukončení základní školy mu byla nabídnuta práce horníka, hutníka nebo kominíka. Díky tomu, že závodně plaval za Spartu ČKD Sokolovo v reprezentačním juniorském týmu ČSR,  byl ze známosti přijat do ČKD Sokolovo, kde se vyučil, dle vlastních slov, špatným soustružníkem. Poté absolvoval večerní průmyslovou školu strojnickou a základní vojenskou službu.

V roce 1958 byl Pavel Král zatčen a odsouzen na 10 let za napomáhání ke špionáži. Zároveň byl odsouzen k veškeré ztrátě majetku a občanských práv. Po dvou letech strávených na Ruzyni a na Pankráci, byl v květnu 1960 s osmiletou podmínkou propuštěn na amnestii. Vystřídal zaměstnání v národním podniku Konstruktiva jako elektromontér a ZPA Košíře jako telefonní mechanik. V roce 1965 by v témže podniku přijat jako propagační referent a o dva roky později postoupil do funkce vedoucího propagace. Měl za sebou mnoho výstav
(v Brně, Lipsku, Poznani, Bratislavě i Moskvě), když byl v roce 1970 vyhozen z důvodu nesouhlasu se sovětskou okupací. Po krátké etapě učitele v autoškole se konečně dostal k divadlu. V roce 1971 nastoupil Pavel Král do Divadla Rokoko na pozvání Miloše Hercíka a po jeho nuceném odchodu převzal vedení divadla. Po sloučení Rokoka s Městskými divadly pražskými se dopracoval do funkce umělecko-technického šéfa souboru. Místo správního ředitele mu bylo nabídnuto s podmínkou, že vstoupí do KSČ, což bylo pro Pavla Krále nepřijatelné. V létě 1980 emigroval do Rakouska a 1. dubna 1981 odcestoval do Kanady.

Milovanému divadlu zůstal věrný i na novém kontinentu. V Torontu se stal členem výboru Nového divadla, které 14. března 1974 založili – s pomocí několika herců z poúnorové uprchlické vlny – divadelníci vyštvaní z Československa srpnovou invazí a jehož vůdčími osobnostmi v jeho prvním desetiletí byli Ferda Čulík a Adolf Toman. Po smrti Ferdy Čulíka a Tomanově návratu do ČSR převzali organizační, režijní ale i herecké vedení divadla Tomáš Mašek, ale hlavně Pavel Král. Od svého vstupu do divadla do dnešního dne Pavel Král sehrál 55 rolí a 26 her režíroval. Upravil či přepsal Nebe na Zemi, Pěst na oko, Restituce vodníka Čochtana a redigoval publikaci k 25. výročí zrodu Nového divadla, v níž začátek Nového divadla dramaticky popsal: ´Lucernou rozpoutalopětadvacetiletou etapu úspěchů, porážek, oslav i zatracení.´ V roce 1992 začal zvát své bývalé kolegy z divadel a jeho pozvání k hostování přijali herci Milan Lasica, Július Satinský, Josef Zíma, Stella Zázvorková, Jana Hlaváčová, Petr Kostka, Václav Postránecký, Antonín Procházka, Viktor Preiss, Ladislav Smoljak, Emilia Vašáryová a režisér Luděk Munzar.

Nové divadlo k dnešnímu dni nastudovalo a obecenstvu představilo 141 titulů a je tak již  po dlouhá léta důležitou součástí kulturního života české a slovenské komunity a při každém dalším vystoupení svému publiku připomíná krásy mateřského jazyka. Pavel Král je již po léta jeho nedílnou součástí a svými bohatými zkušenostmi, talentem, pílí a nadšením pomohl ochotnickému Novému divadlu k profesionální úrovni.

 JAN A VLASTA WALDAUFOVI

 

Dva výjimeční lidé se zajímavými osudy a s velikým přínosem pro českou komunitu v Kanadě. Oba byli nesmírně aktivní a zastávali významné funkce v Sokole a stále jsou činnými v rámci krajanské komunity.    

Jejich velkým společným úspěchem byl bezesporu Slet ústředí čs. sokolstva v zahraničí v Curychu 1976.Tento slet, na němž vystoupilo téměř tisíc cvičenců ze tří kontinentů a který shlédlo více než šest tisíc diváků, a o kterém švýcarský Zpravodaj napsal: ´Myslíme si, že žádná jiná exilová organizace, ba snad žádná jiná organizace vůbec by nedokázala ve své režii, za své peníze, podporována pouze nadšením jednotlivců, dokázat podobné´, byl z velké části dílem náčelníka a náčelnice Ustředí, Jana a Vlasty Waldaufových. Když ničím jiným, tímto sletem se zapsali do sokolských dějin.

 Vlasta Waldaufová

Vlasta Waldaufová, narozená 14. října 1929 v Horšovském Týně (u Domažlic), přišla do Kanady se svými rodiči těsně před válkou v roce 1939. Zpočátku žili na farmě nedaleko Hamiltonu a roku 1940 se přestěhovali do Toronta. Studovala na Ryerson Institute v Torontu.

Výčet jejích aktivit v rámci krajanské komunity je  nesmírně obsáhlý. Byla členkou Masarykovy haly (dnešní MMI), působila v Klubu mládeže, nějaký čas vyučovala v české doplňovací škole, vedla dětské tábory na Masaryktownu, vystupovala v  hrách ochotnického divadla, vedla taneční hodiny. Od vzniku farnosti sv. Václava zde aktivně působí a byla členkou poradní farní rady.

Od příchodu do Toronta působila v Sokole. Byla náčelnicí Sokola Toronto, několik let náčelnicí Kanadského Sokola a v letech 1971-1976 náčelnicí Ústředí čs. sokolstva v zahraničí. Závodila v nářaďovém tělocviku (sportovní gymnastice) a v lehké atletice v Kanadě a USA. Je autorkou několika tělocvičných skladeb, řídila vystoupení ženských složek na sletech Ústředí čs. sokolstva v zahraničí ve Vídni v roce 1972 a v Curychu v roce 1976, vyučovala na škole sokolských cvičitelů ve Winterthuru ve Švýcarsku v roce 1975. Ve své funkci náčelnice Ústředí navštívila sokolské jednoty ve Vídni, v Paříži, v Londýně a ve Švýcarsku.

Řadu let působila jako dobrovolná pomocnice v organizaci Františkánů Table of Saint Francis, která na ulici Queen Street West v Torontu má jídelnu pro bezdomovce a potřebné osoby.

 Jan Waldauf

Jan Waldauf se narodil 8. dubna 1929 v Nových Hradech. Republiku se rozhodl opustit v roce 1948. Odešel do Rakouska a přes sovětskou okupační zónu se dostal do americké a dále do Německa, kde nějakou dobu pobýval v uprchlickém táboře Ludwigsburg-Krabbenloch u Stuttgartu. Do Kanady připlul lodí 23. dubna 1949.

Krátce po svém příjezdu do Toronta se stal členem Sokola. Od roku 1953  byl členem výboru Sokolské župy Kanadské a od ledna 1957 člen cvičitelského sboru a předsednictva Ústředí českého sokolstva v zahraničí.

Stejně tak jako Vlasta byl i Jan Waldauf nesmírně aktivní v krajanských a exilových organizacích - od r. 1950 byl členem Československého národního sdružení v Kanadě (nyní Českého a Slovenského sdružení v Kanadě), od r. 1965 do zániku po r. 1990 členem Zastupitelstva Rady svobodného Československa, 1970 - 1992 člen Společnosti pro vědy a umění (SVU), 1985 - 1995 člen ředitelské rady Kanadského fondu pro uprchlíky z Československa, 1991 - 2003 člen ředitelské rady Kanadského fondu pro obnovu českých a slovenských vysokých škol.

Manželství Jana a Vlasty Waldaufových trvá již 51 let a společně v něm vychovali dcery
Evu a Mílu. 

2010

Otec LIBOR ŠVORČÍK

Narodil se 16.7.1962 v Olomouci. Po absolvování gymnázia absolvoval nástavbu na Střední železniční průmyslovce v České Třebové a po ukončení studií během náhradní vojenské služby pracoval jako traťový dělník. Po krátké kariéře výpravčího vlaků se nakonec Otec Švorčík rozhodl v roce 1988 pro studia na Teologické fakultě v Litoměřicích, která poté dokončil v Praze v roce 1994. Jeho prvním farním působištěm po ukončení teologických studii se stala dne 6.8.1994 farnost v Chomutově. Poté odchází na rok do Washingtonu DC pracovat jako dobrovolník do Christ House, kde pracuje s bezdomovci, drogově závislými a nemocnými AIDS.

Po návratu zpět do ČR byl 14.9.1996 vysvěcen na kněze a ujal se vedením farnosti v Libešicích u Žatce. V roce 1999 přijíždí do Toronta. Původně jeho působení mezi krajanskými farníky v Torontu bylo plánováno na pět let, ale otec Švorčík už zde působí 13-tým rokem. V posledních letech také dojíždí jednou měsíčně do Montrealu, Ottawy, Kingstonu či malé farnosti v oblasti ontarijského Vineland.

Oblibu mezi krajany ať již věřícími či nevěřícími, si Otec Švorčík získal hned od počátku svou lidskostí, smyslem pro humor a vstřícností. Za dobu jeho působení v Torontu se díky jeho prozřetelnosti kostel sv. Václava rozrostl a kromě fary je z něj i středisko kulturního vyžití. Díky jeho organizačním zásluhám kostel sv. Václava je středem torontských zábavních a kulturních akcí jako např. koncertů výstava, plesů či vzpomínkových akcí.  Otec Švorčík je mezi krajany velmi vážen a oblíben nejen a hlavně jako kněz, ale jako i člověk, který umí lidem naslouchat a stmelovat je.

RADMILA LOCHEROVÁ (roz. Jeřábková)

Paní Radmila Locherová současná předsedkyně torontské pobočky Českého a Slovenského Sdružení v Kanadě se narodila v Praze dne 22.2.1940. Již její rodiče byli velcí vlastenci, kteří byli po nástupu komunismu v Československu tvrdě pronásledováni a proto v roce 1949 odešli z vlasti. Po pobytech v  různých uprchlických táborech se celá rodina nakonec dostala do Kanady. Zprvu se rodina usadila v Ontariu v jihozápadním městě Windsdoru, a již tam se paní Radmila začala angažovat ve vlasteneckých aktivitách. Její rodiče zde založili sokolskou jednotu,  kde se paní Radmila již ve svých 16 letech stala náčelnicí.

V roce 1959 se rodina Jeřábkova přestěhovala do Toronta, a i zde se celá rodina zapojila do krajanského dění, a to zejména do činnosti v torontské jednotě  Sokola Kanada. Zde zastávala paní Radmila různé funkce a v roce 1984 se stala její první ženou-starostkou v Kanadě, kterou byla dohromady 16 let. Za jejího vedení byla jednota velice aktivní, pořádaly se krajanskou veřejností hojně navštěvované bazary, veselice, slety. Dodnes se vzpomíná na péči o 44-členný tým mentálně postižených sportovců z České republiky, který v roce 1997 přicestoval do Kanady na speciální olympiádu. Po celou dobu jejich pobytu se sokolové starali o jejich ubytování, stravu a volný čas. Během olympiády jim paní Radmila a společně s několika dalšími ochotnými členkami zastávaly úlohu i překladatelek.

Paní Radmila dlouhá léta pracovala v administrativní pozici v nemocnici St. Joseph Health Centre v Torontu a i zde paní Radmila našla způsob i čas jak prezentovat Československo a Sokol. Organizovala výstavy a poskytovala asistenci krajanům, kteří se ocitli v nouzi.

Dnes se jako dvojnásobná babička věnuje vnoučatům a většiny práce v komunitě se vzdala v jejich prospěch. Nadále se však drží přesvědčení svého tatínka, že její rodina nepřišla do Kanady aby se měla dobře, ale aby pomáhala týrané vlasti. Toto krédo provází paní Radmilu dodnes.

 

RICHARD BRADSHAW - In Memoriam

(*26.4.1944 - †15.8.2007)

Richard Bradshaw se narodil v roce 1944 v Rugby, Anglie. Po studiích angličtiny na londýnské univerzitě a soukromých hodinách u dirigenta Adriana Boulta získal praxi v Royal Liverpool Philharmonia. V roce 1977 odešel do Spojených států, kde působil jako sbormistr v Glyndebourne Festivalu a poté jako dirigent v San Francisco Opera.

V roce 1989 se stal dirigentem největšího operního tělesa v Kanadě – Canadian Opera Copany (COC). V COC působil 18 let až do své smrti v roce 2007. Když se v roce 1998 stal jejím uměleckým ředitelem, jeho ambice a odvážná povaha měla za výsledek uveřejnění mnoha „neobvyklých“ oper, které jsou uměleckými řediteli operních domů mnohdy opomíjeny, mj. opery českého hudebního skladatele Leoše Janáčka.

Naopak, dle Richarda Bradshawa byl Janáček vedle Benjamina Brittena nejlepším skladatelem 20. století. Díky R. Bradshowi a jeho lásce o obdivu k české klasické hudbě tak COC představila kanadskému publiku všechny Janáčkovy opery a Dvořákovu Rusalku, z nich mnohé v kanadské či severoamerické premiéře.

 

Dr. MILOŠ KRAJNÝ

Dr. Krajný se narodil v roce 1941 v Kroměříži. Po maturitě v roce 1958 se rozhodl pro studia medicíny na lékařské fakultě v Olomouci, kterou ukončil v roce 1964. Po lékařské stáži v Kroměříži a Přerově se nakonec Dr. Krajný rozhodl pro specializaci – Alergologie.

Po vstupu vojsk Varšavské smlouvy do Československa v roce 1968 Dr. Krajný emigroval do Kanady, kde se uchytil jako lékařský asistent profesora Hanse Selye na univerzitě v Montrealu. V roce 1970 absolvoval lékařskou rezidenturu ve Women’s College Hospital v Torontu, kterou ukončil v roce 1972 se specializací Alergologie a Imunologie. V letech 1976-1980 Dr. Krajný vyučoval na torontské univerzitě na fakultě medicíny. V roce 1977 zakládá svoji první soukromou praxi a v současné době Dr. Krajný léčí své pacienty na třech klinikách v Torontu, Orillii a ve Scarborough. Dr. Krajný v současné době zastává roli sekretáře v Ontario Allergy Association.

Krajanská komunita a kanadské publikum v Torontu a okolí však Dr. Krajnému vděčí mnoho za zcela jinou činnost než je jeho profesní praxe. Díky své lásce k hudbě Dr. Krajný založil pravidelné hudební večery Nokturna na Masaryktownu a později Nokturna ve Městě, které se pravidelně každý měsíc konají v kostele sv. Václava. Na těchto hudebních večerech se diváci měli možnost setkat s tvorbou českých skladatelů v provedení mnoha úspěšných hudebníků či hudebních uskupení jako např. recitály A. Kubálka a B. Krajného, koncerty Janáčkova Tria, Kapralova Quartetu, představení vynikajícího klarinetisty a saxofonisty F. Slováčka a další.

Dr. Krajný se ovšem angažuje i v jiných hudebních spolcích. V roce 1984 spoluzaložil Toronto Mozart Society, kde i nadále působí v dozorčí radě. Dr. Krajný působil jako člen ředitelské rady v  Mainly Mozart Festival (1974-0982), Music Toronto (1989-2002), a dále North York Symphony Association (2003-2010). V současné době Dr. Krajný je ředitelem dozorčí rady v Toronto Philharmonia Orchestra, která za jeho působní uvedla mezi jinými i Janáčkovu Stabat Mater.

 

2011

 Otec  Ladislav Peter Kozak (16. 8. 1948)

Ladislav Kozak vystudoval teologii pod vedením faráře Matěje Taslera, ale na studia na Slovenskou evangelickou bohosloveckou fakultu byl přijat až na třetí pokus. Studoval jen jeden rok a poté byl odveden a nastoupil vojenskou službu. Po skončení studia působil jako asistent na fakultě a současně jako duchovní správce – kaplan  v Bratislavě.

V roce 1987 mu bylo tehdejšími církevními a státními úřady zabráněno pokračovat v církevní práci, ke které se vrátil  až po pádu komunismu v roce 1990. V letech 1987-1989 pracoval v nemocniční knihovně a po 17. listopadu 1989 jako novinář v Československé tiskové kanceláří v církevním zpravodajství. V roce 1990 byl předsedajícím biskupem dr. Rudolfem Koštialem pověřen založit a vést redakci duchovního života. Krátce na to byl povolán do sboru Slovenskej ev. církvi v kostele sv. Pavla v Torontu. Do Toronta s rodinou přijel 14. listopadu 1991 a po absolvování kolokviální zkoušky byl instalován 26. května 1992.

Ladislav Kozák mimo jiné hovoří hebrejsky, řecky a bohoslužby vede i v polštině. Ve volném čase hraje na fujaru a  fotbal. S společně s ženou Katarínou navštěvuje nemocné a pomáhají při přípravě mnoha komunitních akcí.

Milan Kroupa Sr.

 

Milan Kroupa, st. je prezidentem a CEO společnosti Kroupa Group of Companies - United Cleaning Services Limited, United Services de Nettoyage, Kleenway International Inc. and Edenvale Aerodrome.

Milan Kroupa emigroval z Československa v roce 1968 a po příjezdu do Kanady působil jako provozní vedoucí společnosti specializující se na úklid a údržbu industriálních podniků. Krátce po jeho nástupu byl povýšen na provozního ředitele pro Torontskou pobočku této nadnárodní společnosti

V roce 1977 se rozhodl uskutečnit svůj sen založit vlastní firmu na úklid, kterou nazval United Cleaning Services Limited. Z počátku firma získala jen několik málo kontraktů, ale s vizí Milana Kroupy poskytnout vždy nadstandardní servis se firma postupně rozvíjela a v roce 1998 otevřela svojí pobočku v Montrealu - Services de Nettoyage a poté následovaly pobočky v dalších hlavních městech Kanady. V současnosti United Clearing Services poskytuje své služby na 800 místech a pokryje 60 milionu čtverečních stop denně včetně obchodních prostor, multi-residenčních budov, průmyslových, finančních a vládních objektů.

Zajímavým koníčkem a osobní vášní Milana Kroupy je lítání. V roce 2003 objevil malé letiště uprostřed Ontaria – Edenvale a jeho krása a vojenská historie upoutala Milana Kroupu na tolik, že se toto letiště rozhodl zakoupit se záměrem příslušné letištní objekty zrenovovat. V současné době je na Edenvale, škola lítání, restaurace, ubytovna, kanceláře a instruktážní místnosti.

Milan Kroupa a jeho manažerské schopnosti spolu s jeho zápalem pro předsevzaté cíle jsou klíčovými důvody jeho úspěchu v Kanadě.

Milan Kroupa však nezapomněl na své kořeny a vedle své podnikatelské činnosti se současně angažuje v krajanském komunitním dění. Podporuje krajanské televizní vysílání v Ontariu, je sponzorem mnoha kulturních a divadelních akcí a svými zkušenostmi a expertizou je důležitým článkem mnoha krajanských organizací.

George Heller (1948)

 

George Heller se narodil v roce 1948 v Mariánských Lázních. Jeho rodiče emigrovali z Československa a usadili se v Kanadě. Zde mladý Georgie vystudoval prestižní McGill Universitu v Ottawě a po 30 let působil na významných  ředitelských a manažerských místech ve spotřebním průmyslu. Vrcholem jeho obchodní kariéry byl post Presidenta a CEO Hudson Bay Company, na kterém působil od roku 1999 – 2006, kterému předcházelo jeho působení jako President a CEO – Victoria Commonwealth Games Committee, která organizovala XV. Hry Společenství národů Britského království v letech 1991-1994, dále se stal Presidentem a CEO Batových závodu pro Severní Ameriku a Evropu, a další.

Mezi mnoha významných ocenění, které George Heller po dobu své kariéry získal jmenujme alespon honorární doktorát z University z Victorie a Ryerson university. V současné době působí jako honorární konzul Thajska v Torontu.

 

 

Prof. (Emer.) Pavel Jelen, P. Eng., Ph.D.

 

Dr. Pavel Jelen působil od roku 1973 jako profesor Potravinářství a Mléčné Technologie na katedře Zemědělství, Potravinářství a Nutriční vědy na Albertské universitě v Kanadě až do jeho odchodu do důchodu v roce 2006.

Po studiích na Českém Vysokém Učení Technickém v Praze, kde promoval v roce 1965, Dr. Jelen pokračoval ve specializaci Potravinářského inženýrství studiem na Minnesotské Universitě, kde získal doktorát v roce 1973, a dále post-doktorským studiem na Universitě v Illinoii na katedře potravinářské vědy.

Dr. Jelen působil po dobu své aktivní kariéry jako hostující profesor, výzkumný pracovník nebo odborný konzultant na mnoha univerzitách, odborných vyšších školách a výzkumných ústavech po celém světě, od Švýcarska (Nestle), Německa, Nového Zélandu, až po Austrálii, Jižní Afriku a Japonsko.

Je dlouholetých členem Mezinárodní Mléčné Federace a je zakládajícím vydavatelem International Dairy Journal jedním z hlavních mezinárodních publikací v mléčném průmyslu. Dr. Jelen je autorem na 200 výzkumných prací a držitelem několika významných cen.

Dr. Jelen je také velmi aktivní v české a slovenské komunitě v Edmontonu v provincii Alberta a to především ve Společnosti pro vědu a umění, anglicky Czechoslovak Society of Arts and Sciences, známá po celém světě také pod svým akronymem SVU. SVU je nezisková, nepolitická kulturní organizace. Jejím posláním je hledání vědomostí, šíření myšlenek a udržování kontaktů mezi vědci, umělci, studenty a dalšími lidmi, kteří mají osobní, rodinný nebo profesní vztah k České republice nebo Slovensku.
Edmontonská pobočka byla založena před více než 30 lety. Kromě výstav, literárních večerů a koncertů, v neposlední řadě to byla úspěšná premiéra Dvořákovy Lucerny v Albertě, SVU organizuje kurzy českého jazyka v Edmontonu.

 Pavol Džačko a Richard Štilicha – Canada SK Enterteinment

 

 

Richard Štilichase narodil 17. září 1971 v Bratislavě. Kultura a hudba ho ovlivňovala prakticky od raného dětství, protože jeho dědečkem byl známý hudební skladatel Eugen Suchoň. Po vystudování gymnázia studoval na Elektrotechnické fakultě Slovenské Technické Univerzity a Obchodní fakultě Ekonomické univerzity v Bratislavě. V roce 1995 působil na University of California Santa Barbara jako intern se zaměřením na Internet a Web Design a během svého působení spustil historicky první web stránku pro University of California Santa Barbara. V roce 1999 se pod tlakem třetí Mečiarovy vlády rozhodl přestěhovat do Toronta, kde krátce po příjezdu založil s týmem spolupracovníků úspěšný portál www.canada.sk který od té doby zásobuje Slováky a Čechy v Kanadě neocenitelnými informacemi. V roce 2002 si v Kanadě založil soukromou konzultační společnost a od té doby poskytuje konzultační služby v oblasti projektového managementu pro různé komerční firmy a vládní organizace v Kanadě, USA a na Bermudách. Mezi současné komunitní aktivity patří členství v dozorčích radě Slovak House v Torontu.

Pavol Džačko se narodil 18 května 1974 v Bratislavě, po ukončení Elektrotechnické průmyslovky vystudoval na Technické Univerzitě v Košicích jako specialista na paralelní počítačové systémy. Jeho pracovní portfolio je spojeno s finančnictvím a po několika projektech pro Citibank Slovakia, Deutsche Bank a víceré slovenské banky našel pokračování své pracovní kariéry v bankovnictví v Kanadě, kde pracuje jako Solution Architect pro Bank of Montreal. V rámci slovenské kanadské komunity působil jako generální sekretář Kanadské Slovenské Ligy, managing director Slovak Canadian Chamber of Commerce, slovenské zájmy zastupoval také jako člen dozorčí rady European Union Chamber of Commerce v Torontu. Mezi současné komunitní aktivity patří členství v dozorčích radách Canadian Slovak Institute a Slovak House v Torontu.

Po zjištění že v našich krajanských komunitách existuje zvýšený apetit po kulturních akcích se Richard Štilicha s Pavlem Džackom v roce 2003 rozhodli založit uměleckou agenturu CANADA.SK Entertainment, jejímž cílem bylo zkvalitnění uměleckého dění v české a slovenské komunitě. Tato umělecká agentura zorganizovala v Kanadě a USA za posledních osm let 38 akcí - koncerty, divadla, apod., z nichž je třeba zmínit hlavně mimořádně úspěšný koncert Karla Gotta v Roy Thomson Hall, koncerty dalších zlatých slavíků - Mira Žbirky a Petra Nagye, dvě úspěšně turné Lenky Filipové, Radošinské naivní divadlo, Festival Rebelů při příležitosti 20. výročí sametové revoluce, Kanadský slavík - dětskou soutěž v přednesu lidové písně a v neposlední řadě ve spolupráci s Českým generálním konzulátem v Torontu a Slovenským generálním konzulátem v New Yorku soutěže krásy Miss Czech Slovak Canada 2010 a Miss Czech Slovak America 2011. Agentura také svými organizačními a marketingovými nástroji pomáhá podporovat a propagovat komunitní akce dalších komunitních organizací.

Olga Turokova

 

 

Olga Turokova se narodila na Slovensku v rodině, která vlastnila  "Grand hotel" v Secoviach. Rodina byla pronásledovaná kvůli tomu, že strýc, děkan (J.M.Druzbacky) vedl protikomunistické kázání, za které jej později režim uvěznil na 5 let odnětí svobody. Dětství Olga trávila na jeho faře, kde pod jeho vlivem nalezla lásku k umění. Olga absolvovala Hudební školu umění, obor klavír. Na divadelních prknech začala hrát už od dětství a později si osvojila i režii.

Olga vystudovala Střední ekonomickou školu v Košicích a dále Institut Organizace a řízení, která bohužel s jejím oblíbeným uměním neměla co dočinění. Když vyhrála konkurs na místo hlasatelky v Košickém rozhlase, tak místo přijala a o rok později se Olga stala televizní hlasatelkou i v

Československé televize v Košicích a z Prahy hlásila televizní noviny za Slovenskou část  i přesto, že svoje zaměstnání na plný úvazek si ponechala. V Košickém televizním studiu pak působila i jako programová hlasatelka. Jelikož nikdy nevstoupila do komunistické strany, což se od ní očekávalo a vyžadovalo,  další působení v televizním vysílání ji bylo zakázáno, kdyby v  té době nebyl její manžel vyslán jako expert do Alžírska, kde Olga se svou rodinou odešla a strávila tam 3 roky.

Po návratu do Košic se vrátila zpět ke svému oblíbenému umění a zahájila tradici "Country bálů", která se v Košicích drží do dnes. Uvedla na scénu mnohé umělecké projekty s významnými Československými zpěváky, hudebníky, herci, apod. Na základě kontroverzního – protikomunistického - vystoupení herce Miloše Kopeckého, byla Olga vyslýchaná StB. Rozhodla se tedy pro emigraci, nejprve odešla do Západního Německa a poté ji osud přivedl do Kanady v roce 1989.

Od začátku jejího nového života v emigraci se Olga aktivně zapojila do kulturního a komunitního dění v Česko-Slovenské komunitě v Torontu.  Podílela se na krajanském televizním vysílání „Okno“ jako hlasatelka, za které získala 3 ceny z Maclean Hunter Cable TV za komunitní televizní vysílání. Stala se zakladatelkou divadla " Dolina" – se kterým uvedla na jeviště několik úspěšných hudebně-bulvárních komedií. S divadlem cestovala jak po Kanadě tak i USA. V současné době  Olga režírovala Gala ples osmicek,  projekt Miss Czech and Slovak 2010 a Koncert Lenky Filipové produkuje, píše scénáře a režíruje Hudobno Poeticke Skvosty, které jsou unikátní svou divadelní formou.