Posledním z filmů minifestivalu Česká historie na filmovém plátně v roce 2015 byl film Jana Svěráka oceněný po svém uvedení v roce 1996 v kategorii cizojazyčných filmů Oscarem, jakožto zatím jediný český film. Zavedl naše mongolské, české, ale shodou okolností také francouzské a ruské diváky, do Československa krátce před historickým mezníkem – tzv. Sametovou revolucí listopadu 1989. Příběh je o českém starém mládenci, který by se jaktěživ nenadál, jak se mu může dostat pod kůži kluk, jehož jazyk ani neumí a jehož spoluobčany ve vojenských uniformách od roku 1968 tak nerad trpí ve vojenské posádce svého rodného města… Když porota Americké filmové akademie dávala filmu Kolja vysoké ocenění, domnívali jsme se všichni, že tak učinila především z úcty k vůdci československé demokratické „sametové revoluce“ a pozdějšímu prezidentu Václavu Havlovi. Jenže při promítání nyní, na konci roku 2015, už film nebyl vlastně jen o paradoxech, které přinášela občanům Československa i tehdejšího Sovětského svazu vynucená „přátelská“ pomoc a společná socialistická „klec“. Dnes promlouval film i k divákům, kteří tuto éru již nepamatovali. Ozvala se v něm nová dimenze problému těch, kdo zoufale hledají cesty, jak uprchnout z vlastní nesvobodné země… a kdo přitom mnohdy riskují celou svou existenci i svoje blízké. Ve filmu Kolja nade vším zvítězilo především lidství – a lidství a vzájemnou úctu jsme si v našem malém filmovém sále v mrazivém Ulánbátaru popřáli navzájem také do celého nového roku 2016!