Tématem letošního ročníku, který potrvá celý měsíc a obsahuje kromě instalací několika desítek mongolských i zahraničních umělců také workshopy a přednášky zahraničních hostů, je „stopa kterou po sobě zanecháváme“.

Vedle prostorových výtvarných předmětů, často např. z recyklovaných obalových materiálů, byla Česká republika zastoupena cyklem uměleckých fotografií jednoho z nejznámějších současných uměleckých fotografů, Václava Jiráska. Fotografie, promítané v dlouhém sledu s doprovodem do sluchátek pouštěné hudby, patří v prostorách festivalu rozhodně k jedněm z nejsledovanějších. Jiráskovo poselství je prosté a naprosto srozumitelné – všechny naše nablýskané automobily, na které mnohé rodiny po celé generace šetřily, pulírovaly je a předváděly v nich své ego – zůstávají po čase opuštěným vrakem, zapomenutou, ale nemizející stopou uprostřed přírody. Desítky záběrů „květinových“ aut, zarostlých kvetoucími keři, popínavými svlačci nebo naopak prorostlých agresivním ostružiním, aut „zvířecích“, která si buď přeměnilo na hnízda divoké ptactvo, nebo která někdejší majitelé využili jako psí boudu nebo prasečí chlívek, auta „romantická“ v nejrůznějších malebných koutech Čech i dalších zemích Evropy či Ameriky… budily na tvářích diváků často i úsměv. Stejně jako u dalších svých uměleckých cyklů, Václav Jirásek pojímá zbídačené trosky barokně -  zachycuje jejich krásu, trvající půvab, byť již v době zašlé slávy a někdy přímo rozkladu. Nevysmívá se jim – a do jisté míry se ani nesnaží diváka agresivně šokovat a nutit k odpovědnosti. Jeho fotografie plynou jako proud krásných a často vtipných záběrů. Přitom ale vydávají jasné svědectví o tom, jak macešsky se člověk chová nejen ke svým někdejším miláčkům, ale i k přírodě kolem sebe.

Pro mongolské publikum byl Jiráskův cyklus „Auta“ o to srozumitelnější, že tisíce ojetých japonských hybridů zaplavují mongolské silnice i trh, vypouštějí nad touto kdysi panensky krásnou kočovnickou zemí další otázku jako Damoklův meč: Jak budou po ukončení živostnosti za pár let likvidovány především jejich těžko a jen velmi draze recyklovatelné baterie? Na rozlehlých mongolských pláních karoserie hned tak nezarostou, baterie mohou nebezpečně kontaminovat pasteveckou půdu i spodní vody.

Budeme doufat, že uměleckou formou probudí Jiráskův cyklus v mongolských občanech i úřadech včas potřebu zamyslet se nad stopou, kterou chtějí při momentální touze o levná vozidla (a tedy i sociální smír) zanechat svým vlastním potomkům. Snad je donutí připravit se s dostatečným předstihem, aby ta stopa nebyla nejen nehezká, ale ani nenapravitelně jedovatá!