Úmluva definuje jev „nucené zmizení“ jako zbavení osobní svobody státní mocí, jež odmítne fakt zbavení osobní svobody uznat nebo jej utají včetně místa pobytu zmizelé osoby, a zároveň stát postiženému nepřizná právní ochranu. V nejrůznějších částech světa představuje nucené zmizení masový jev, jehož potrestání a především prevenci ČR jednoznačně podporuje. Základním nástrojem prevence je co nejširší smluvní základna Úmluvy. Podpisem se ČR připojila k dalším 95 zemím včetně 23 členských států EU.

V evropském regionu bylo nucené zmizení v nedávné historii jevem typickým například ve válce v bývalé Jugoslávii nebo v Čečensku. Četné případy nuceného zmizení nastaly v posledních deseti letech v Kolumbii, Konžské demokratické republice, Barmě nebo na Srí Lance, v těchto zemích nicméně dochází ke zlepšení situace. Nucené zmizení osob stále zůstává aktuálním problémem v mnoha zemích světa, včetně ČR relativně blízkého regionu – evidujeme závažná podezření ze spáchání nuceného zmizení na Ukrajině v oblasti Krymu a Donbasu. OSN aktuálně registruje 44 tisíc individuálních případů nuceného zmizení z celkem 88 států. Podle Vysokého komisaře OSN pro lidská práva například v Sýrii od roku 2011 zmizelo 65 tisíc osob.

Ratifikace Úmluvy je důležitá vzhledem k renomé, které ČR při podpoře a ochraně lidských práv na mezinárodním poli přísluší, a v souvislosti s úsilím o koherenci lidskoprávní politiky.