česky  english  polski 

rozšířené vyhledávání
Upozornění na článek Tisknout Zmenšit písmo Zvětšit písmo

Historie diplomatického zastoupení v Polsku

Historie našeho diplomatického a konzulárního zastoupení v Polsku a diplomatických vztahů s Polskem

Československo ve Varšavě 1919 – 1939

V roce 1919 uznala vláda Československé republiky de jure Polsko a navázala s ním diplomatické vztahy. Stalo se tak výměnou dopisů ministrů zahraničních věcí ve dnech 28. – 31. května  1919.

5. června 1919 je datováno pověření ministra zahraničí Edvarda Beneše pro vládního delegáta  Vladimíra Radimského, který měl za úkol navázat diplomatické styky a připravit stálou československou diplomatickou misi ve Varšavě. 25. února 1920 byl Vladimír Radimský jmenován do diplomatické hodnosti chargé d´affaires a 23. března 1920 odevzdal kabinetní list ve Varšavě. Tímto okamžikem zahájil československý vyslanec oficiálně svoji činnost.

 
Velvyslanec Velvyslanec A. Gregor (vpravo), vlevo polský ministr průmylu a obchodu H.Minc

 

Před druhou světovou válkou mělo Československo aktivní zahraniční politiku, širokou hospodářskou výměnu s mnoha státy a udržovala rozvinutou diplomatickou i konzulární síť. Před anektováním v roce 1939 mělo Československo 35 vyslanectví a téměř 200 konzulátů.

V období mezi válkami mělo Československo v Polsku konzuláty v Krakově (1919-1939), Katovicích (1924-1937), Poznani (1921-1936), Lvově (1921-1939), Gdyni (1937-1939), pasový úřad v Polském Těšíně (1920-1924) a honorární konzulát v Kvasilově (1931-1939), jehož teritoriální kompetence byla pouze v luckém okrese ve volyňském vojvodství. V oblasti tehdejšího Německa, která připadla po roce 1945 Polsku, mělo Československo generální konzulát v Opoli (1920-1921), konzulát ve Wroclawi (Vratislavi) (1919-1939) a honorární konzulát ve Štětíně (1926-1939).

Základními úkoly konzulátů sahaly od ochrany po reprezentaci práv a zájmů svého státu, péče o své občany, podpora spolupráce v různých oblastech, např. ekonomické, kulturní a vědecké. Konzuláty měly i důležitou hospodářskou funkci, jejich povinností byla ochrana hospodářských zájmů ČSR, dohled nad dodržováním mezinárodních smluv, odstraňování překážek v rozvoji obchodních kontaktů.

Československo nemělo vlastní předpisy v podobě zákonu nebo dekretu o právech a povinnostech konzulů. Ty byly ustaveny v předpisech nižšího řádu, především v instrukcích a oběžnících MZV, které se opíraly o obecně přijaté mezinárodní normy. Po mnoho let tvořily důležité a závazné základy konzulárního práva také předpisy bývalé rakousko-uherské monarchie. S Polskem nebyly uzavřeny dvoustranné konzulární konvence, přestože byl tento problém diskutovaný a bylo by to jistě ulehčilo vyřizování velkého počtu záležitostí.

Přehled zástupců ČSR v Polsku v období 1919 – 1939

 

 Vyslanec J. Slávik
Vyslanec J. Slávik

 

  • od 30. května 1919, Vladimír Radimský, vládní delegát, později vyslanec
  • 14. května 1921, Prokop Maxa, vyslanec
  • 9. září 1924, Robert Flieder, vyslanec
  • 21. března 1927, Václav Girsa
  • prosinec 1935, Jaromír Smutný, chargé d´affaires
  • 28. února 1936, Juraj Slávik, vyslanec
  •  

Londýnská exilová vláda 1939 – 1945

 

3. září 1939, tedy těsně po začátku 2. sv. v., několik tisíc Varšavanů protestovalo před budovou československé ambasády. Dav oslavoval, že Velké Británie a Francie vstoupily do války a zároveň vyjadřoval podporu emigrovaným představitelům Československa. Varšavané křičeli: „Vpřed Slované! Za naši a vaši svobodu!“ Takové manifestace se odehrály rovněž před ambasádou Velké Británie a Francie. (Urzykowski, 2008)

Zástupci exilové vlády v období 1939-1945

 

 
Vyslanec J. Skalický (vpravo) Vyslanec J. Skalický
(vpravo)

 

  • od r. 1940, Zdeněk Procházka, chargé d´affaires
  • 26. června 1941, Jan Skalický, vyslanec

 

Československo ve Varšavě 1945 – 1992

Po 2. sv. v. došlo k revizi dříve vydaných předpisů, aby odpovídaly skutečným vztahům. Na konci února 1950 došlo k likvidaci honorárních konzulů. V důsledku změny poměrů totiž nemohly lidově-demokratické státy přistoupit na to, aby jejich zájmy hájili lidé z řad obchodníků, průmyslníků nebo bankéřů a kteří často svůj post využívali proti vládě v Praze. Vztahy mezi Československem a Polskem po 2. sv. v. velmi ovlivnil hraniční konflikt o Zaolží, Kladsko, Ratiboř a Glubczyce a s ním spojené národnostní konflikty. To mělo vliv nejen na hospodářskou spolupráci, ale také na vybudování konzulárních vztahů mezi oběma stranami. Polské MZV se řídilo zásadou podmiňující normalizaci vztahů oboustrannými ústupky: československé zřeknutí se hraničních nároků za udělení jistých privilegií v hospodářské oblasti z polské strany. Československá vláda dobře věděla, že polská strana si chce vymoci politické rozhovory tím, že bude ztěžovat spolupráci v jiných rovinách, hlavně v oblasti hospodářství.

Od poloviny roku 1945 chtěla polská strana zřídit konzulát v Moravské Ostravě a v Bratislavě, ale česká strana jednání úmyslně protahovala, přestože sama chtěla zřídit konzuláty v Polsku. Zde se jednalo především o umístění konzulátu ve Slezsku a na pobřeží Baltu – kvůli nejasnému statutu Štětína v Gdyni nebo Gdaňsku, což ale nebylo oficiálně nikdy řečeno. V roce 1946 se už uvažovalo o Slezsku a Štětínu.

Polská strana předala československému ZÚ ve Varšavě 4. října 1945 informaci, že považují předválečné exequatur konzulátů za neaktuální a že jmenování nových bude vyžadovat legalizaci jejich úřední činnosti shodně s mezinárodním právem. Následně se v únoru 1946 odehrálo v Praze jednání týkající se problému konzulárních vztahů. Polská strana chtěla uzavřít bilaterální konzulární konvenci. Projekt se ale setkal s kritikou z české strany. Byly hlasy, že konzulární smlouvu není možné uzavřít do té doby, než budou zajištěny československé zájmy v Těšínském Slezsku. V této napjaté situaci mezi oběma státy by uzavření konzulární dohody mohlo způsobit demonstrace.

Na počátku roku 1947 došlo ke sblížení v politických československo-polských vztazích, potvrzené Dohodou o přátelství a vzájemné pomoci, která byla podepsána ve Varšavě 10. března 1947. Dne 4. července 1947 byla podepsána v Praze Konvence o zajištění hospodářské spolupráce mezi Polskem a Československem. Tyto dohody zrychlily navázání konzulárních vztahů, přesto záměr založení polského konzulátu v Moravské Ostravě vyvolal protesty různých úřadů a československých institucí. Příčinou bylo především připomenutí polské nepřátelské činnosti před 2. sv. v. a protistátní činnost Poláků, kteří se ve svém politickém smýšlení nezměnili.

Kvůli váhání československé strany se polské MZV obrátilo 20. června 1947 na českého velvyslance ve Varšavě, že ČSR nedodržuje dřívější sliby i zároveň odmítli jinou možnost jiné lokalizace konzulátu. Praha, která v té době učinila první kroky k založení sítě konzulátů v Polsku, nakonec souhlasila. Nejdříve bylo zřízeno konzulární oddělení při ambasádě v Praze, v srpnu a září 1947 potom konzulát v Moravské Ostravě a generální konzulát v Bratislavě.

Na konci 40. let byl předpoklad ČSR, že konzuláty budou mít široký záběr aktivit daný politickými, hospodářskými a kulturními činiteli. Dále zde byla více než tisícikilometrová hranice, důležité komunikační a tranzitní zájmy, společné hospodářské projekty (např. kombináty nebo kanál Odra-Dunaj), aktivní kulturní kontakty a národnostní menšiny v sousedním státu.

ČSR plánovalo tři konzuláty v terénu – Katovice, Štětín a Gdaňsk – a konzulát při ZÚ ve Varšavě. Nejprve byl vybudován konzulát v Katovicích, který fungoval už v meziválečném období. MZV v Praze 16. července 1947 předalo prosbu o vytvoření katovického konzulátu s tím, že dříve již existoval a bude hrát značnou roli ve spolupráci mezi Československem a Polskem. Dále bylo zdůrazněno, že Katovice jsou ještě důležitějším střediskem průmyslu než před válkou. Vláda dne 1. července 1947 schválila vytvoření Konzulátu ČSR v Katovicích a 20. září 1947 byl prezidentem Benešem vystaven patent Matejovi Andrášovi, který dostal v Polsku exequatur 30. října 1947. Konzulát začal oficiálně svou činnost 3. listopadu, nejprve na Młyńskiej ulici, později na Poniatowskiego 23. V prosinci čítal konzulát čtyři osoby – konzula, vicekonzula (Josef Michalík), sekretáře a řidiče. Dále se uvažovalo o vytvoření místa referenta pro péči o Čechy a Slováky a místo pracovníka pro konzularistiku související s hraničními věcmi. Do budoucna se počítalo vzhledem ke koncentraci polského průmyslu do Horního Slezska i se založením obchodního oddělení, což se stalo v 50. letech skutkem. Mezi hlavní úkoly patřily na rozdíl od později založeného konzulátu ve Štětíně záležitosti české a slovenské menšiny (především v Dolním Slezsku, na Oravě a Spiši), školství, majetkové a hraniční záležitosti.

Záměr založit generální konzulát nebo konzulát ve Štětíně a konzulární agenturu v Gdyni nebo Gdaňsku potvrdil tehdejší ministr MZV Vladimír Clementis na oficiální návštěvě Polska v polovině roku 1948. 14. června 1948 se pražské MZV obrátilo se žádostí na Úřad vlády o založení generálního konzulátu ve Štětíně a konzulátu v Gdaňsku, což bylo vládou schváleno 12. července 1948. Od štětínské samosprávy dostalo velvyslanectví na sídlo svého úřadu vilu na ulicy Piotra Skargi 32.

Založení konzulátu v Gdaňsku se táhlo tři roky vzhledem k otázce pronájmu a rekonstrukce objektu. V roce 1950 československé velvyslanectví požádalo formálně o souhlas s otevřením na začátku následujícího roku, ale stále ještě nebyla podepsána smlouva o pronájmu. Na konci ledna 1951 byl jmenován titulárním konzulem v Gdaňsku Miloslav Seidl s tím, že by se povinností ujal kolem poloviny února. Nicméně velvyslanec František Pišek 26. února 1951 oznámil polskému MZV, že vláda rezignovala na konzulát v Gdaňsku z důvodu nezájmu o toto území a že zůstává u dvou konzulátů v terénu – Katovicích a Štětíně. Důvodem byly čistě ekonomické důvody, protože náklady na rekonstrukci budoucího sídla překračovaly několikrát plánované náklady.

 

Českoslovenští tituláři v Polsku v období 1945 – 1992

 

  • 18. května 1945 Josef Hejret, vyslanec; od 12. dubna 1947 velvyslanec
  • 5. června 1948 František Pisek, velvyslanec
  • 18. dubna 1953 Karel Vojáček, velvyslanec
  • 21. června 1960 Oskar Jelen, velvyslanec
  • 17. dubna 1967 Antonín Gregor, velvyslanec
  • 18. prosince 1970 František Penc, velvyslanec
  • 23. listopadu 1972 Jan Mušal, velvyslanec
  • 26. dubna 1978 Jindřich Řehořek, velvyslanec
  • 29. září 1982 Jiří Diviš, velvyslanec
  • 19. října 1988 Josef Havlín, velvyslanec
  • 8. května 1990 Markéta Fialková, velvyslankyně

 

Čeští tituláři v Polsku od roku 1993

 

  • 1993-1994 Markéta Fialková, velvyslankyně
  • 1995-2000 Karel Štindl, velvyslanec
  • 2000-2001 Jan Misiarz, velvyslanec
  • 2002-2008 Bedřich Kopecký, velvyslanec
  • 2008-2013 Jan Sechter, velvyslanec
  • 2013-2017 Jakub Karfík, velvyslanec   
  • 2017 - nyní Ivan Jestřáb, velvyslanec 

Literatura k tématu:

  • Michálek Slavomír a kolektiv: Juraj Slávik Neresnický od politiky cez diplomaciu po exil (1890-1969), Bratislava 2006 (slovensky)
  • Němeček Jan: Od spojenectví k roztržce. Vztahy československé a polské exilové reprezentace 1939-1945, Praha 2003
  • Němeček Jan: Soumrak a úsvit československé diplomacie. 15. březen 1939 a československé zastupitelské úřady, Praha 2008
  • Němeček Jan: Polsko a československá politická emigrace v roce 1939, Slovanský přehled 92, 2006 č. 2, s 203-223
  • Němeček Jan: Polsko a uznání československé prozatímní vlády v létě 1940, Slovanský přehled 92, 2006 č. 2, s 203-223
  • Němeček Jan: Vzepřít se nebo podrobit? K problémům československého druhého odboje, in: Doświadcienia trzech generaci Polaków, Czechów i Slowaków, Wroclaw 1998, s. 179-192

Zdroje:

 

  • Friedl, J., Jirásek Z. (2008): Rozpačité spojenectví Československo-polské vztahy v letech 1945-1949. Aleš Skřivan ml., Praha, 399 s.
  • Němeček, J. (2008): Soumrak a úsvit československé diplomacie. 15. březen 1939 a československé zastupitelské úřady. Academia, Praha, 636 s.
  • Szczepanik, K., Herman-Łukasik, A., Janicka, B. (2007): Stoskunki dyplomatyczne Polski. Informator, Evropa 1918-2006 (1. svazek). Archiv ministerstva zahraničí Polské republiky, Warszawa, 584 s.
  • Šťovíček, I., Valenta, J. (1995): Czechoslovak – Polish Negotiations of the Estabilishment of Confederation and Aliance, 1939 – 1944. Karolinum a Historický ústav AV ČR, Praha, 449 s.
  • Techman, R. (2006): Czechosłowacka sieć konsularna w Polsce w latach 1947-1992. Polski Przegląd Dyplomatyczny, č. 1, roč. 29, s. 105-129
  • Urzykowski, T. (2008): Wokół placu Na Rozdrożu. Gazeta stoleczna [online]. Dostupné na: http://miasta.gazeta.pl/warszawa/1,89378,5230463.html[27.7.2009].

přílohy

Uznání Polska Československou republikou 2 MB PDF (Acrobat dokument) 14.2.2012