česky  english  polski 

rozšířené vyhledávání

Historie našeho diplomatického a konzulárního zastoupení v Polsku

Československé zastoupení v Polsku v letech 1919 – 1939

Po vyhlášení nezávislého Československa dne 28. října 1918 potřeboval nový stát vybudovat svou diplomatickou službu, mezi jejíž úkoly patřilo navázání diplomatických vztahů s ostatními státy a etablování Československa na mezinárodní scéně z hlediska hospodářského, politického i bezpečnostního. Za tímto účelem bylo třeba zřídit síť zastupitelských úřadů v zahraničí.

Diplomatická služba v předválečném Československu byla pevně spjata s I. československým zahraničním odbojem. Její základ tvořili legionáři, politici, kteří se podíleli na diplomatickém úsilí o obnovení české státnosti a vznik československého státu, a také příslušníci domácího odboje, např. V. Girsa (první československý vyslanec v Polsku), P. Maxa, V. Rejholec, B. Štrér, Z. Fierlinger nebo J. Šeba. Prvním ministrem zahraničních věcí se stal Edvard Beneš.

Navázání diplomatických vztahů se svými sousedy bylo jedním z prioritních úkolů nové československé diplomacie. Polskou republiku uznala vláda Československé republiky de jure a navázala s ním diplomatické vztahy prostřednictvím výměny dopisů ministrů zahraničních věcí již ve dnech 28. – 31. května 1919.

Dne 5. června 1919 pověřil ministr zahraničí Edvard Beneš vládního delegáta Vladimíra Radimského úkolem navázat diplomatické styky a připravit stálou československou diplomatickou misi ve Varšavě. Dne 25. února 1920 byl Vladimír Radimský jmenován do diplomatické hodnosti chargé d´affaires a 23. března 1920 předal ve Varšavě kabinetní list. Tím československý vyslanec oficiálně zahájil svoji činnost.

Pracoviště vyslanectví byla zpočátku rozmístěna v několika lokalitách, např. v ul. Moniuszki 1a, Wielka 33, Zgoda 10 nebo Złota 4. V říjnu 1921 zakoupila československá vláda nemovitost ve Varšavě na adrese Koszykowa 18 (kamienica hrabiego Uwarowa z roku 1890), která byla v letech 1927-1929 přestavěna pro účely vyslanectví. Přestavbou vznikla pětipodlažní modernistická budova zdobená reliéfem velkého státního znaku Československé republiky nad velkým oknem schodiště. Budova dodnes slouží svému účelu.

Dále byla v roce 1921 zakoupena budova s pozemkem na adrese Chopina 13 (dříve též Szopena 13), která sloužila jako rezidence vyslance s reprezentačními prostorami. Rezidence byla zahradou propojena s budovou vyslanectví.

Československo udržovalo v Polsku širokou síť zastupitelských úřadů i přes to, že vzájemné vztahy Československa a Polska byly v meziválečném období poznamenány územními a politickými spory a i přes opakované pokusy o sblížení přetrvávala na obou stranách vzájemná nedůvěra. Polský historik Andrzej Paczkowski to trefně označil jako „chladné sousedství“.

V období mezi válkami mělo Československo v Polsku vedle vyslanectví ve Varšavě konzuláty v Krakově (1919-1939), Katovicích (1924-1937), Poznani (1921-1936), Lvově (1921-1939), Gdyni (1937-1939), dále pasový úřad v Těšíně (1920-1924) a honorární konzulát v Kvasilově (1931-1939) s působností pouze v Luckém okrese ve Volyňském vojvodství. V oblasti tehdejšího Německa, která připadla po roce 1945 Polsku, mělo Československo generální konzulát v Opolí (1920-1921), konzulát ve Vratislavi (1919-1939) a honorární konzulát ve Štětíně (1926-1939).

Základní úkoly konzulátů zahrnovaly ochranu práv a zájmů Československa, péči o československé občany a podporu spolupráce v různých oblastech, např. kulturní a vědecké. Konzuláty měly i důležitou hospodářskou funkci, jejich povinností byla ochrana hospodářských zájmů Československa, dohled nad dodržováním mezinárodních smluv a odstraňování překážek v rozvoji obchodních kontaktů. Navzdory mnoha diskusím ale nemělo Československo s Polskem uzavřené dvoustranné konzulární dohody, což by jistě ulehčilo vyřizování velkého počtu záležitostí.

Válečné období let 1939 – 1945

Dne 15. března 1939 zahájilo Německo okupaci západní části pomnichovského, tedy již okleštěného Československa. O den později byl vyhlášen Protektorát Čechy a Morava, následně byla zrušena československá zahraničí služba a ukončena činnost československých zastupitelských úřadů v zahraničí.

Polská vláda v březnu 1939 ignorovala německou výzvu státům, se kterými Československo udržovalo diplomatické vztahy, aby předaly československé diplomatické mise do německých rukou, a až do německého útoku na Polsko na začátku září 1939 tolerovala činnost československého vyslanectví i generálního konzulátu v Krakově. Konzuláty v Gdaňsku a Lvově se dostaly do německé správy.

V tomto období sehrálo československé vyslanectví ve Varšavě a zejména generální konzulát v Krakově významnou úlohu. Soustřeďovali se kolem nich českoslovenští občané, kteří začali po vytvoření Protektorátu Čechy a Morava prchat do Polska. V Krakově byla 30. dubna 1939 ustavena československá vojenská skupina, jejíž část byla přesunuta do Francie a z cca 1 000 mužů byla na základě dekretu prezidenta I. Moścického z 3. září 1939 vytvořena Legie Čechů a Slováků. Ta se přes minimální vyzbrojení zapojila do bojů na polské straně během německého útoku na Polsko. Po porážce Polska většina vojáků Legie přešla na sovětské území a skončila v sovětské internaci. Po roce a půl internace a po napadení Sovětského svazu německými vojsky se sovětské vedení rozhodlo příslušníky Legie propustit a vytvořit z nich postupně 1. československý armádní sbor, bojující později po boku Rudé armády na východní frontě. Malé části vojáků Legie se podařilo ustoupit do Rumunska, odkud se vydali do Francie nebo Palestiny.

Po vyhlášení slovenské samostatnosti dne 14. března 1939 československý vyslanec Juraj Slávik rezignoval a odcestoval na Slovensko. V červnu se však do Polska vrátil jako zástupce formujícího se československého zahraničního odboje. Polsko mu však titul vyslance oficiálně nepřiznalo, stejně jako již předtím v březnu 1939 neuznalo jím notifikovaného nástupce Jiřího Zedtwitze. Oba diplomaté se následně zapojili do aktivit Československého národního výboru v Paříži (byli představiteli výboru u polské exilové vlády) a v letech 1940-1945 pracovali pro londýnskou exilovou vládu, jejíž součástí bylo i československé ministerstvo zahraničních věcí s ministrem Janem Masarykem v čele.

Stejně jako J. Slávik nebo J. Zedtwitz se v průběhu II. světové války českoslovenští diplomaté, kteří po okupaci Československa rezignovali na své funkce v zahraniční službě nebo odešli do emigrace, stali páteří československé exilové vlády včetně ministerstva zahraničních věci se sídlem v Londýně. Uznání československé exilové vlády a poválečná obnova Československa patří k velkým úspěchům čs. diplomacie.

 

Zahraniční zastoupení Československa v Polsku v letech 1945 – 1989

Po osvobození v květnu 1945 přistoupila Československá republika k obnově své zahraniční služby. Vedle obnovy ministerstva zahraničních věcí v Praze bylo potřeba rekonstruovat síť diplomatických zastoupení v cizině.

Podle příkazu ministra Chvalkovského vydaného ihned po nacistické okupaci v březnu 1939 měla být celá síť zastupitelských úřadů odevzdána Německu. Ze 74 československých prvorepublikových zastupitelských úřadů (vyslanectví, generální konzuláty a konzuláty) jich však 18 nepřetržitě fungovalo v průběhu celé války. Šlo např. o úřady ve Velké Británii a jejích koloniích, USA, francouzských koloniích a při polské a francouzské exilové vládě.

Dne 3. května 1945 přijel do Varšavy designovaný vyslanec Československé republiky Josef Hejret, který působil u československé exilové vlády. Dne 18. května 1945 předal pověřovací listiny, čímž byla potvrzena jeho akreditace jako mimořádného a zplnomocněného vyslance. Usídlil se v hotelu Polonia na adrese aleje Jerozolimskie 47, který kvůli poškození budovy československé diplomatické mise sloužil zároveň jako dočasná úřadovna vyslance.

O stavu budovy i rezidence vyslance vypovídá zpráva vyslance Hejreta ze dne 7. května 1945: „Po příjezdu do Varšavy zašel jsem se podívat na stav našich úředních budov. Mohu hlásit toto: Residenční budova v ulici Szopena je úplně zničena – patrně přímým zásahem těžší bomby. Naproti tomu budova na Koszykowé stojí a snad by ji bylo možno zachránit a znovu dát do pořádku, přes to, že poškození je rovněž velmi značné. V budově zuřil, zřejmě několikráte, požár, který však byl vždy ovládnut – podle pohledu z ulice možno soudit, že stropy neprohořely. Kromě toho byl dům ostřelován kulomety a dělostřelectvem – byl několikráte zasažen. Jen odborník může posoudit, jak veliká je škoda.“

Vyslanec nechal poškozenou budovu diplomatické mise zabezpečit a zahájil práce na její rekonstrukci. Vyslanectví se z dočasného působiště v hotelu Polonia do opravené budovy přesunulo již na počátku roku 1946. Ministerstvo zahraničních věcí Polska také na dotaz československého vyslanectví potvrdilo dne 19. května 1946 diplomatickou nótou, že na základě intervence u příslušných úřadů bylo vydáno nařízení vyškrtnout z pozemkové knihy u nemovitostí na adrese Szopena 13 a Koszykowa 18 výhrady, týkající se vlastnického práva československého státu k těmto nemovitostem.

Rezidence vyslance na adrese Szopena 13 byla poškozena natolik, že v roce 1950 dalo velvyslanectví souhlas s rozebráním trosek budovy s tím, že nadále trvá vlastnické právo Československa k tomuto pozemku. Protože náhradní pozemky za pozemek Szopena 13 nebyly polskými úřady určeny, zůstala tato otázka otevřená. Chybějící rezidence zůstávala problémem, proto československá vláda koupila od manželů Łuczakowých nemovitost na adrese al. Róż 16. K převzetí budovy došlo 22. května 1948, i když renovační práce ještě nebyly dokončeny.

Dne 12. dubna 1947 bylo československé vyslanectví povýšeno na velvyslanectví, načež byl 22. května vyslanec Josef Hejret oficiálně povýšen do funkce mimořádného a zplnomocněného velvyslance a ještě tentýž den předal pověřovací listiny.

Komunistický puč v Československu přinesl změny také pro diplomatickou službu, která byla podřízena komunistickému režimu. Došlo k velkým personálním změnám, kdy diplomatickou službu obsadili lidé spojení s komunistickou vládou, zatímco předváleční diplomaté byli penzionováni. 

Vztahy mezi Československem a Polskem po 2. sv. v. nadále ovlivňovaly hraniční spory o Těšínské Slezsko, Kladsko, Ratiboř a Hlubčice. To mělo vliv nejen na hospodářskou spolupráci, ale také na vybudování konzulárních vztahů mezi oběma stranami.

Na počátku roku 1947 došlo ke sblížení v československo-polských vztazích, potvrzené Dohodou o přátelství a vzájemné pomoci, která byla podepsána ve Varšavě 10. března 1947. Dne 4. července 1947 byla podepsána v Praze Konvence o zajištění hospodářské spolupráce mezi Polskem a Československem. Tyto dohody zrychlily navázání konzulárních vztahů.

Konzuláty měly široký záběr úkolů v oblasti politické, hospodářské a kulturní. S ohledem na více než tisícikilometrovou vzájemnou hranici, důležité dopravní a tranzitní zájmy, společné hospodářské projekty (např. kombináty nebo kanál Odra-Dunaj), aktivní kulturní kontakty a existenci národnostní menšiny v sousedním státu plánovalo Československo otevřít tři konzuláty v terénu – v Katovicích, Štětíně a Gdaňsku – a konzulát při velvyslanectví ve Varšavě.

V listopadu 1947 znovu zahájil svou činnost konzulát v Katovicích, který fungoval už v meziválečném období. Mezi hlavní úkoly patřily, na rozdíl od později založeného konzulátu ve Štětíně, záležitosti české a slovenské menšiny (především v Dolním Slezsku, na Oravě a Spiši), problematika školství a majetkové a hraniční záležitosti. Vzhledem ke koncentraci polského průmyslu v Horním Slezsku byl generální konzulát v 50. letech doplněn o obchodní oddělení.

Záměr založit generální konzulát nebo konzulát ve Štětíně a konzulární jednatelství v Gdyni nebo Gdaňsku potvrdil tehdejší ministr zahraničních věcí Vladimír Clementis na oficiální návštěvě Polska v polovině roku 1948. Dne 14. června 1948 se československé MZV obrátilo se žádostí na Úřad vlády o založení generálního konzulátu ve Štětíně a konzulátu v Gdaňsku, což bylo vládou schváleno 12. července 1948. Od štětínské samosprávy dostalo velvyslanectví pro sídlo svého úřadu vilu na ulici Piotra Skargi 32.

Co se konzulátu v Gdaňsku týče, velvyslanec František Pišek dne 26. února 1951 informoval polské MZV, že československá vláda rezignovala na zřízení konzulátu v Gdaňsku a že nadále počítá se dvěma konzuláty v terénu – Katovicích a Štětíně. Důvody byly čistě ekonomické, protože skutečné náklady na rekonstrukci budoucího sídla překračovaly několikrát plánované náklady.

V roce 1949 bylo otevřeno Kulturně informační středisko ve Varšavě (předchůdce dnešního Českého centra Varšava), které se soustředilo především na kulturní akce, pořádalo filmové i literární večery, přednášky, koncerty i jazykové kurzy. Tyto aktivity byly součástí ideologické propagandy a cílily na spřátelené socialistické státy. Středisko sídlilo nejdříve na al. Wyzwolenia 6 (1949-1956), později na ul. Marszałkowské 77/79. Druhé středisko fungovalo také ve Štětíně na ul. Śląska 38.

Na konci února 1950 došlo k likvidaci všech československých honorárních konzulátů. Komunistická vláda nechtěla připustit, aby zájmy Československa hájili lidé z řad obchodníků, průmyslníků nebo bankéřů, kteří často svůj post využívali proti komunistické vládě v Praze.

Československé velvyslanectví ve Varšavě mělo samostatné obchodní oddělení, které bylo v roce 1951 umístěno v samostatných prostorách na adrese Piękna 64a, odkud se v roce 1956 přestěhovalo do pronajaté reprezentativní budovy na adrese Litewska 6 (palác knížete Wasyla Dołgorukowa), kde setrvalo až do roku 1993.

 

Zahraniční zastoupení Československa v Polsku po pádu komunismu (1989 – 1992)

Tzv. sametová revoluce v listopadu 1989 ukončila v Československu více než čtyřicetiletou vládu komunistického režimu a otevřela cestu obnovení demokracie. Dne 10. prosince 1989 složili slib členové vlády „národního porozumění“, která měla dovést zemi k prvním svobodným volbám v roce 1990. Ministrem zahraničních věcí v nové vládě se stal Jiří Dienstbier.

Hlavním cílem ministra Dienstbiera byla obnova samostatné zahraniční politiky Československa, vymanění se z vlivu SSSR a struktur komunistického bloku, snaha o aktivní zapojení do evropské integrace a budování nových principů globální bezpečnosti. K tomu bylo nezbytné realizovat odsun sovětských vojsk z území republiky, což se do konce června 1991 podařilo. Československá diplomacie také významným způsobem přispěla ke zrušení Varšavské smlouvy dne 1. července 1991. Po zániku Rady vzájemné hospodářské pomoci roku 1990 se tak Československo i oficiálně vymanilo z někdejšího komunistického bloku. Naše zahraniční politika se tak mohla plně zaměřit na zakotvení republiky v evropském a světovém kontextu.

Zásadní změna zahraniční politiky po roce 1989 se promítla i do charakteru a rozložení českých zastupitelských úřadů, v tom i v sousedních zemích v souladu s tím, jak byly vztahy s našimi sousedy nově postaveny na základě rovnosti a svobody v oblasti politické i ekonomické a jak docházelo k rozvoji regionální spolupráce.

Nově mohly být opět zřizovány honorární konzuláty. V případě Polska se tak dělo ale až po rozdělení Československa. Kulturně informační střediska ve Varšavě i ve Štětíně a generálního konzulát v Katovicích pokračovaly ve své činnosti.

 

Zahraniční zastoupení České republiky v Polsku po rozdělení Československa 1. ledna 1993

Samostatná Česká republika navázala diplomatické vztahy s Polskou republikou k 1. lednu 1993. K zajištění právní kontinuity sukcedovalo Česko do dvoustranných smluv a dohod uzavřených mezi Československem a Polskem. Hlavním úkolem nového diplomatického zastoupení České republiky bylo pokračovat v rozvoji dobrých vztahů s naším severním sousedem na úrovni bilaterální, regionální, evropské i euroatlantické.

Pro další fungování zastupitelského úřadu bylo důležité rychle dokončit rozdělení československých nemovitostí, ve kterých sídlily diplomatické mise, mezi nástupnické státy Československa – Českou a Slovenskou republiku, a v případě českého velvyslanectví ve Varšavě také vyřešení otevřené otázky právního statusu (otázka vlastnictví) těchto nemovitostí.

Česku v rámci rozdělení připadla budova velvyslanectví na adrese Koszykowa 18, které je do dnešního dne sídlem Velvyslanectví České republiky ve Varšavě, spolu s budovou rezidence na adrese al. Róż 16. Budova plnila funkci rezidence do roku 2004. Slovenské velvyslanectví přesídlilo do prostor bývalého obchodního oddělení československého velvyslanectví na adrese Litewska 6.

Rozdělilo se také československé Kulturně informační středisko. Po oddělení Slovenského institutu bylo středisko přejmenováno na České centrum, které mělo pobočku ve Varšavě a ve Štětíně (zde ukončilo činnost v roce 1997). V roce 2004 se české centrum přestěhovalo z ul. Marszalkowskiej 77/79 do budovy bývalé rezidence na adrese al. Róż 16.

Posilování česko-polských obchodních vztahů a spolupráci českých a polských firem pomáhá od roku 2000 kancelář CzechTrade ve Varšavě sídlící na adrese Koszykowa 18. Rozvoj přeshraničních vztahů také vedl k rozhodnutí otevřít v roce 2001 ve Vratislavi druhý generální konzulát. V říjnu 2003 rozšířila české zastoupení v Polsku také kancelář České centrály cestovního ruchu – CzechTourism, která působí na adrese al. Róż 16.

V souvislosti se vstupem do Evropské unie a následně do schengenského prostoru přehodnotila česká vláda podobu českého diplomatického zastoupení v Polsku. Byly uzavřeny oba generální konzuláty – nejdříve v roce 2005 ve Vratislavi a o tři roky později také v Katovicích. V té době již přeshraniční spolupráce mezi českými kraji a polskými vojvodstvími dosáhla vysokého stupně rozvoje. Díky této spolupráci vznikly v 90. letech na česko-polské hranici tzv. euroregiony a jednotlivé kraje uzavíraly s polskými vojvodstvími detailní dohody o vzájemné spolupráci. Síť těchto partnerství, včetně partnerství měst a obcí, se neustále rozrůstá.

Úkoly zaniklých generálních konzulátů převzaly do určité míry nové honorární konzuláty, které se staly prodlouženýma rukama českého velvyslanectví v polských regionech. V roce 1995 byl otevřen nejdéle sloužící honorární konzulát v Poznani pod vedením paní Renaty Mataczyńské. V roce 1996 byl otevřen honorární konzulát ve Štětíně, uzavřený v roce 2008 a obnovený v roce 2021. V roce 2009 byly otevřeny honorární konzuláty v Čenstochové a Vratislavi, o rok později v Bydhošti a v roce 2012 v Lodži.