česky  english 

rozšířené vyhledávání
na_celou_sirku
Foto: (@MZV)
Upozornění na článek Tisknout Zmenšit písmo Zvětšit písmo

Nevšední připomenutí Dne holocaustu

Velvyslanectví ve Washingtonu připomnělo dne 17. ledna 2017 Mezinárodní den památky obětí holocaustu představením  Stopy ve větru, v němž zazněly příběhy tří žen v podání studentek Stephens College z Missouri.

Scénické čtení v režii prof. Gail Humphries Mardirosianové doprovodil na klavír profesor Tom Andes, autor originální hudby. Zcela zaplněnému sálu velvyslanectví představily studentky osudy svých reálných hrdinek, Češky Evy Kavanové, Holanďanky Rosaline Glaser a Francouzky Charlotte Delbo. Po představení následovala diskuse s diváky.

 

Eva Kavanová se narodila v r. 1924 v Praze a do Terezína byla deportována v pouhých 18 letech spolu se svojí matkou. Později se stala dramaturgyní, profesorkou a kostýmní návrhářkou v Praze. V Terezíně si díky divadelním představením, jež spoluorganizovala, uvědomila sílu umění, jež jí i ostatním pomohlo přežít. Ze 144.000 vězňů v Terezíně jich přežilo pouhých 17.247.
 

Rosaline Glaser (nar. 1924) byla tanečnice. Zradil ji její bývalý manžel, který se přidal k nacistům. Byla zatčena a poslána postupně do několika koncentračních táborů, z nichž poslední byla Osvětim. Přežila i díky tomu, že své spoluvězenkyně učila tanci a etiketě. Její příběh po válce sepsal její synovec Paul Glaser v knize Tanec s nepřítelem. Z 1.200 vězňů z její skupiny přežila jako jedna z osmi.

Charlotte Delbo se narodila v r. 1913 byla francouzská spisovatelka, známá především svými vzpomínkami na Osvětim, kam byla poslána za svou činnost ve francouzském hnutí odporu. Nejprve byla držena v tranzitním táboře u Paříze a poté byla spolu s 229 francouzskými ženami deportována do Osvětimi. Byl to jeden z mála nežidovských transportů z Francie do Osvětimi a také jediný, v němž byly pouze ženy z hnutí odporu. Vrátilo se jich 49.

Režisérka Mardirosianová nechala příběhy zaznít v působivém scénickém čtení s minimalistickou scénou a skvělou originální hudbou, jež pro představení složil prof. Tom Andes. Díky skvělým výkonům studentek i Andesově hudbě dostal tragický obsah vyznění plné naděje a víry.

Režisérka Gail Humphries Mardirosianová je třetím rokem děkankou fakulty múzických umění na Stephens College, což je druhá nejstarší vysoká škola pro ženy v USA (zal. 1833). Je také emeritní profesorkou na American University ve Washingtonu, DC, kde řadu let vedla oddělení múzických umění. Režírovala na 150 představení dramatických, muzikálových, dětského divadla apod. Učila a režírovala v řadě zemí včetně Česka, kde učila na AMU.