Velvyslanectví České republiky v Bělehradě

srpski  česky 

rozšířené vyhledávání

Upozornění na článek Tisknout Zmenšit písmo Zvětšit písmo

Architektura budovy

Československo po svém vzniku v roce 1918 začalo budovat svou nově nabytou státnost. Pro diplomatické účely pak bylo potřeba postavit reprezentativní budovy odpovídající tehdejším standardům.

Budova současného velvyslanectví České republiky v Bělehradu je jedním z mála objektů diplomatických misí, které byly pro tento účel zakoupeny či postaveny a které, s krátkou přestávkou období Protektorátu Čechy a Morava, nepřetržitě slouží pro účely československého, později českého zastupitelského úřadu.

Budova velvyslanectví má po architektonické stránce mimořádné kvality a lze prohlásit, že patří mezi nejreprezentativnější objekty českých zastupitelských úřadů ve světě.

Nachází se v historickém centru hlavního města Bělehradu, v bezprostřední blízkosti nejdůležitějších státních institucí: sídlu prezidenta a bělehradské radnice – dříve královských paláců, srbského parlamentu, Ústavního soudu a většiny vládních ministerstev a dalších úřadů.

Stavba v neoklasicistním stylu byla dokončena v roce 1927 jako sídlo Vyslanectví Československé republiky v Království Srbů, Chorvatů a Slovinců. Autorem návrhu budovy byl architekt Alois Mezera, žák slavného Josipa Plečnika. Kromě budovy bělehradského zastupitelského úřadu navrhl architekt Mezera ještě budovu rezidence velvyslance v Ankaře či původní budovu československého zastupitelského úřadu v Berlíně, která však byla zničena při bombardování na konci 2. světové války.

Alois Mezera (20. 6. 1889, Slaný – 26. 9. 1945, Rýzmburk) byl významným českým funkcionalistickým a klasicistně puristickým architektem. Mezi roky 1910 – 1913 vystudoval pražskou Vysokou školu uměleckoprůmyslovou u architekta Josipa Plečnika. Byl předsedou Společnosti architektů a v letech 1920 – 1925 byl členem Spolku výtvarných umělců Mánes. Jeho manželkou byla malířka Julie Winterová-Mezerová.

Monumentální neoklasicistní (v české literatuře často zvaný neorenesanční) sloh nejlépe splňoval soudobé potřeby reprezentativní architektury. Šlo o moderní sloh, oproštěný podobně jako purismus a funkcionalismus od ornamentální zdobnosti. Jako jediný z meziválečných slohů kladl hlavní důraz na monumentalitu a prostorovou velkorysost, a stal se proto nejoblíbenějším stavebním stylem vládních budov po celé Evropě své doby.